úterý 16. prosince 2014
sobota 4. ledna 2014
Epilog
Zavřela
jsem za sebou dveře a bezohledně do nich zády narazila. V očích mě štípaly
slzy, ale ani jedna se po tváři nesvezla. Byly tam uvězněny jako voda
v uzavřené přehradě.
Se zatnutou čelistí jsem očima prozkoumávala každý detail vstupní chodby, která se přede mnou rozkládala. Stalo se to tak známým za těch pár měsíců, co jsem tu bydlela. V podstatě jsem to už považovala za náhradu domova; za útočiště.
Pootevřela jsem ústa a trhaně do sebe vtáhla doušek vzduchu. Přála jsem si pocítit změnu, úlevu, odlehčení té podivné nicoty uvnitř hrudi, ale nic nepřicházelo. Necítila jsem se podvedeně, zrazeně, ani smutně; cítila jsem se mrtvě.
„Katie?“ Do chodbičky vešla Eva.
Úlevně jsem s vypuštěním veškerého obsahu plic ze sebe dostala neřízený, tichý skřek a nemotorně se odrazila ode dveří. Můj obličej se zkřivil v bolestivé křeči a já věděla, že teď být silná už nemusím.
Se zatnutou čelistí jsem očima prozkoumávala každý detail vstupní chodby, která se přede mnou rozkládala. Stalo se to tak známým za těch pár měsíců, co jsem tu bydlela. V podstatě jsem to už považovala za náhradu domova; za útočiště.
Pootevřela jsem ústa a trhaně do sebe vtáhla doušek vzduchu. Přála jsem si pocítit změnu, úlevu, odlehčení té podivné nicoty uvnitř hrudi, ale nic nepřicházelo. Necítila jsem se podvedeně, zrazeně, ani smutně; cítila jsem se mrtvě.
„Katie?“ Do chodbičky vešla Eva.
Úlevně jsem s vypuštěním veškerého obsahu plic ze sebe dostala neřízený, tichý skřek a nemotorně se odrazila ode dveří. Můj obličej se zkřivil v bolestivé křeči a já věděla, že teď být silná už nemusím.
„Katie,“
vydechla zděšeně a automaticky rozevřela svou náruč.
Neohrabaně jsem k ní doklopýtala a vrhla se jí kolem krku. Pevně jsem ji sevřela a čekala, až se vzpamatuje natolik, aby mi drtivé sevření opětovala. Potřebovala jsem držet, potřebovala jsem cítit oporu.
Neohrabaně jsem k ní doklopýtala a vrhla se jí kolem krku. Pevně jsem ji sevřela a čekala, až se vzpamatuje natolik, aby mi drtivé sevření opětovala. Potřebovala jsem držet, potřebovala jsem cítit oporu.
středa 25. prosince 2013
49. Konec aneb začátek něčeho nového
Mlčeli
jsme se.
Zhluboka
jsem se nadechla a začala si poklepávat prsty o stehno.
„Zvládli
jsme to s těmi novináři dobře, ne?“ nadhodila jsem. „Ani toho Paula jsme
nepotřebovali,“ zasmála jsem se.
„Hm,“
zahučel.
Můj
smích rázem utichl. Protočila jsem očima a opřela se do sedačky. Tohle nemělo
cenu.
Mlčel.
„Stalo
se něco zajímavého během těch dvou týdnů, co jsme se neviděli?“ zkusila jsem
dál.
Sledovala
jsem, jak se zamračil a váhal.
„Ani
ne,“ zavrtěl hlavou nakonec.
„Super,“
utrousila jsem sarkasticky. „To mi nemáš co říct?“ nevydržela jsem to, když
jsme přijížděli k jejich domu.
„Cože?“
nechápavě ke mně stočil svůj pohled, když parkoval na volné místo.
„Nemáš
mi co říct?“ zopakovala jsem nevrle. „Nebaví mě vymýšlet témata, o kterých
bychom se mohli bavit, když na všechno odpovíš maximálně dvěma slovy.“
Hlasitě
vydechl. „Přestaň vyvádět, prosím tě…“
„Jasně,“
odfrkla jsem si. „Až začnu vyvádět, poznáš to, tím si buď jistý,“ vyplivla jsem
a urychleně vystoupila z auta. Neohrabaně jsem za sebou zabouchla dveře a
šla ke dveřím.
Uslyšela
jsem za sebou bouchnutí dveří a rychlé kroky.
Chytl
mě za zápěstí a trhnutím otočil čelem k sobě. „Uklidni se,“ procedil skrz
zuby. Jeho pohled byl rozzuřený.
„Tak
mi řekni, co se děje,“ zamračila jsem se nazpět. Ta hraná idylka mě už
nebavila; neměla jsem na to žaludek. Chtěla jsem vědět, co se děje. Takhle se
žít nedalo.
„Neděje
se nic,“ řekl až přehnaně rychle a uhnul pohledem směrem ke dveřím, které se
otevřely.
Přimhouřila
jsem oči. „Jo, jasně, že se nic neděje. Jak by taky mohlo, že?“ utrousila jsem
potichu ironicky a pak nasadila falšovaný úsměv, se kterým jsem vstoupila do
domu.
neděle 22. prosince 2013
48. Společně
„Vážně
nechceš, abych pro tebe večer zase dojel?“ zamračil se, když jsme vjížděli do
ulic Londýna. Přeřadil a zpomalil.
„Ne,“
zavrtěla jsem hlavou a otočila k němu hlavu. „Jsem domluvená s Liamem,
že mě vezme domů, když tam jede.“
Když
jsem viděla, jak beze slov zatnul čelist, zvedla jsem svou paži a položila ji
na jeho stehno.
„Notak,“
zamumlala jsem a palcem začala přejíždět tam a zpět.
Po
chvíli se uvolnil a otočil ke mně na zlomek vteřiny hlavu. „Dojel bych pro
tebe,“ řekl a opět se zamračil na vozovku, po které jsme jeli.
Pousmála
jsem se. „Já vím,“ řekla jsem a stočila se tak, abych mohla sledovat jeho
profil. „A vážím si toho, ale Liam je můj nejlepší kamarád. Musíš akceptovat,
že ho ze svého života nemůžu jen tak vyškrtnout.“
Bylo
na něm vidět, jak se musí hodně přemlouvat, než odpověděl. „Já vím,“ kývl rázně
a začal prsty nervózně bubnovat do volantu.
Zajel
k volnému parkovacímu místu a zastavil. Vypnul motor a s výdechem se
opřel do sedačky.
„Mohl
bych tu s tebou zůstat,“ zkusil s nadějí v očích.
Zavrtěla
jsem hlavou. „Ne,“ zasmála jsem se. „Slíbil jsi Anně, že jí pomůžeš
s přípravou.“
„Stihl
bych to večer.“
„Harry,“
vydechla jsem. Chtěla jsem s ním trávit veškerý možný čas, ale tohle
nešlo. Nemohli jsme spolu být pořád; pak by bylo nadcházející loučení ještě
horší.
„Fajn,“
kývl a nahl se ke mně, aby mě mohl políbit. Pomalu a něžně polaskal mé rty.
„Dávej na sebe pozor, dobře?“ chytl mě za bradu a vážně se mi zadíval do očí.
„Ty
taky. Jeď opatrně.“
„Pojedu…
A Liam, ať -“ začal, ale já mu ke rtům přiložila ukazováček.
„Harry,“
pohrozila jsem mu se zamračením a zakroutila hlavou.
Zhluboka
se nadechl a na moment zavřel oči. „Fajn,“ řekl už podruhé.
„Miluju
tě,“ připomněla jsem mu.
Jeho
pravý koutek kmitl vzhůru. V jeho očích se najednou objevila jiskra
štěstí.
„Já
miluju tebe,“ řekl a líbl mě na čelo.
pondělí 16. prosince 2013
47. Ona
Z pohledu Harryho
Vystoupil
jsem z letadla a okamžitě si zapnul telefon.
Vítr
mi rázem vlétl do vlasů a rozcuchal je. Rukou jsem se je pokusil zkrotit.
Katie
mi měla dát vědět, jak dopadla u zkoušek, jenže teď už byla sobota dopoledne a
já od ní neměl ani jednu zprávu. Měl jsem strach.
Chtěl
jsem jí zavolat, jestli je v pořádku, ale posledních několik hodin jsem
strávil převážně v letadle a na telefonování nebyl čas. Chtěl jsem jí
říct, že nastala změna. Nepřiletěl jsem sám, jak jsme si všichni původně mysleli,
ale nakonec se mnou přiletěli úplně všichni. Doufal jsem, že to nebude mít
žádný dopad na náš – svým způsobem nový - vztah.
Bodyguardi
nás v čele s Paulem nasměrovali do známé letištní haly a prorážely
cestu mezi ječícími fanynkami. Chtěl jsem být už u ní, držet ji v náručí.
Chtěl jsem, aby už všechno bylo v pořádku, abych se já cítil
v pořádku.
Najednou
se telefon, který jsem stále svíral v dlani, rozvibroval. Přes celý
displej naskočila její fotka, kterou jsem vyfotil během jedné z mála společných
chvil. Pocítil jsem značnou úlevu a zároveň nejistotu. Co když se něco stalo?
Přiložil
jsem si mobil k uchu a druhé si zakryl volnou rukou, abych ji slyšel.
„Katherine,“
vydechl jsem šťastně. Cítil jsem se volněji.
„Dala ti Lou instrukce, jak nosit beanie?“
ozval se na druhé straně její hlas. Smála se.
Zarazil
jsem se. „Cože?“ zamračil jsem se. Nechápal jsem to. Cože?
„Máš ji naraženou úplně příšerným
způsobem,“ uchechtla se. „Možná nový
trend?“ odtušila pochybně a odfrkla si.
Zmateně
jsem se rozhlédl. Byla tady? Musela. Jak jinak…?
„Ty
jsi tady?“ zamumlal jsem v naději a začal se zbrkle otáčet. Musela tu být.
Hledal
jsem ji v tom obrovském davu vřískajících holek a ještě dál za ním. „Kde
jsi?“ zahučel jsem útrpně. Nemohl jsem ji najít. Cítil jsem se, jako bych
přicházel o něco životně důležitého. Však také ano – každá vteřina s ní
byl životně důležitá a místo toho, abych je s ní mohl trávit, marně jsem ji
tu hledal ve stovce cizích holek.
„Přímo před tebou,“
zašeptala tak tiše, že jsem ji přes hluk v hale téměř neslyšel.
Přejel
mi mráz po zádech.
Rychle
jsem otočil hlavu a podíval se před sebe. Viděl ji s úsměvem na tváři, jak
nechává ruku s telefonem klesat podél jejího těla.
„Katie,“
vydechl jsem. Cítil jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Byla tam. Stála tam. Tak
krásná, tak stejná…
Po
slepu jsem nahmatal tlačítko ukončující hovor a zandal si telefon do zadní
kapsy svých uplých kalhot. Najednou mé nohy začaly pracovat na autopilota. Můj
mozek se zabýval důležitějšími myšlenkami a představami, než byl běh vpřed.
Automaticky
jsem přendával jednu nohu před druhou a představoval si, jak ji držím ve své
náruči.
Nevnímal
jsem okolní svět. Nevnímal jsem fanynky, ani kluky a bodyguardy, kteří na mě
křičeli. Běžel jsem. Běžel jsem za osobou, která pro mě znamenala všechno; za
osobou, kterou jsem miloval.
Popadl
jsem ji kolem pasu a stáhl ji do své náruče.
Dala
mi ruce kolem krku a já cítil, s jakou potřebou mě k sobě tlačila.
Nemusela mluvit, cítil jsem to. Chyběl jsem ji, potřebovala mě; stejně tak,
jako já ji.
Vyzvedl
jsem ji do vzduchu a ona mi automaticky obmotala nohy kolem těla. Mačkal jsem
ji k sobě s vervou a přestal se snažit o skrytí mých pocitů. Bylo mi
všechno jedno. Byl jsem s ní, to bylo jediné, na čem záleželo.
Zabořil
jsem si obličej do jejího krku a nechal volný průběh svých slzám. Skrývaly je
její husté, vlnité vlasy vonící po mandlích. Tak moc mi to chybělo; cítit tíhu
a teplo jejího těla, její dech, údery jejího srdce, její vůni.
„Katie,“
fňukl jsem jí do krku a zesílil stisk, kterým jsem ji držel ve vzduchu. Onehdy
jsme se ani nerozloučili a já začal pociťovat důsledky svých předchozích činů.
Nesnášel jsem se za to všechno.
„Ššš,“
vydechla mi do ramene a stále mě k sobě nepolevně mačkala. Drtila mě ve
svém pevném sevření.
„Miluju
tě,“ začal jsem, „tak strašně moc tě miluju.“
Jakmile
jsem to řekl, odtáhl jsem se, abych viděl její reakci. Bylo mi jedno, že jsou
kolem nás desítky lidí; všichni s fotoaparáty, mobily, kamerami
dokumentujíce každý náš pohyb. Chtěl jsem ji vidět.
Skrz
slzy se na mě usmála. „Miluju tě,“ zamumlala, abych to slyšel jen já.
Zatajil
se mi dech.
Vidět
tuto větu formulovat její rty a slyšet tuto větu říkat její hlas, byl slastný,
nenahraditelný pocit.
Uchopila
můj obličej do svých dlaní a nahla se ke mně tak blízko, že se mě dotkla nosem.
„Miluju tě,“ zopakovala a pak mě něžně políbila.
Třesoucími
prsty mě pohladila po skráni a já s úlevou mezi jejími polibky vydechl.
čtvrtek 12. prosince 2013
46. Byl čas
Miluje
mě? Význam těchto slov zůstával nepochopený.
Jako
v transu jsem už několik minut nepolevně zírala na ta prostá slova
vyjadřující tak moc.
„Miluje
mě,“ vydechla jsem a zkusila, jak ta slova chutnají. Stále nic. Nehřála mě,
nezvyšovala množství adrenalinu v mém těle. Nevěřila jsem jim.
Možná
mě trochu mrzelo, že takovou věc nebyl schopný říct na živo. Napsat to totiž
dokáže každý. Věděla jsem to z vlastní zkušenosti. Ještě nikdy jsem nikomu
přímo do očí neřekla, že bych ho milovala. V podstatě celkem nebylo ani
komu.
Cítila
jsem, že bych měla odepsat. Něco; cokoliv. Problém byl v tom, že jsem
nevěděla co.
Zmoženě
jsem si protřela čelo.
Rezignovaně
jsem položila telefon na stůl, popadla skripta a vydala se z pokoje.
Potřebovala jsem vypadnout.
Seběhla
jsem schody.
„Země
volá Katie!“ slyšela jsem kousek od sebe nepříjemně hlasitě.
Nevrle
jsem se ošila. „Slyším!“ vrátila jsem stejným tónem a pak nechápavým posunkem
Evu pobídla k řeči.
Zasmála
se. „Ty jsi úplně mimo,“ nakrčila smíchem nos.
„Jen
přemýšlím,“ pokrčila jsem rameny. „Půjdu se učit někam ven.“
„Někam
ven, čímž nemyslíš naší zahradu. Chápu,“ uchechtla se. „Nad čím přemýšlíš?“
Na
sucho jsem polkla a pohledem nejistě zakmitala kolem sebe.
„Harry,“
řekla prostě a chápavě přikývla. „Nějaké novinky?“
Nejistě
jsem kývla.
„Jaké?“
rozhodila nechápavě rukama.
Skousla
jsem si ret a zamračila se. „Napsal mi, že mě miluje.“ Páni. Vážně to napsal.
„Wow,“
vyšlo z ní. „Cos odpověděla?“
„Nic,“
zahučela jsem a projela si prsty své rozpuštěné vlasy. „Nevím, co mám
odpovědět. Nevím, jestli to myslí tak, jak myslím já, že to myslí… Nevím…“
„Katie!“
vyhrkla pobaveně a zvedla ruce vzhůru, aby mě uťala v projevu mých
myšlenkových pochodů. „Klídek,“ zasmála se. „Myslím, že víš, jak to myslel,“
mrkla na mě.
„Nemrkej
na mě,“ zavrčela jsem popuzeně a pokračovala v cestě ke dveřím.
Zabublalo
to v ní. „Promiň,“ špitla, ale já věděla, že tu omluvu nemyslí vážně. Jak
jinak.
Protočila
jsem očima.
neděle 8. prosince 2013
45. Odpověď
Vyťukala
jsem odpověď.
Nevypadá to tak.
Dívala
jsem se na ta jednoduchá slova vyzařující ze svítícího displeje a ukazováčky
bubnovala do hran telefonu. Nerozhodně jsem si kousala spodní ret a přemýšlela,
zda vůbec odpovědět. Většina mého podvědomí byla rozhodnuta, ale zároveň mě
uvnitř mé hrudi něco upozorňovalo na fakt, že je to rozhodnutí špatné a vůči
Harrymu absolutně nefér.
Najednou
se rozrazily dveře. Rozčílená Eva vlítla do místnosti jako splašená střela.
Tento
fakt mě vlastně ani nijak nepřekvapil.
„Můžeš
mi vysvětlit, co to s tebou sakra je?!“ spustila nasupeně.
Zhasla
jsem displej telefonu a s hlasitým nádechem zaklonila hlavu a opřela se o
studenou zeď.
„Dívej
se na mě, když s tebou mluvím!“
„Zníš
jako máma,“ pousmála jsem se smutně a stočila hlavu tak, abych na ni viděla.
Její
obličej v tu ránu změnil barvu.
Na
jednu stranu jsem byla ráda, že na ztrátu mých rodičů brala ohledy, ale na
druhou jsem si přála, aby se chovala neoblomně a nenechala se zmínkou o nich
vykolejit. Občas jsem si přála, aby na tu mou tupou bolest přestala pohlížet a
trestala mě tak, jak jsem si zasloužila. Potřebovala jsem žít. Potřebovala jsem
jít dál a tyto ústupky mi v tom neustále bránily.
„Proč
se tak chováš?“ pokračovala o něco klidněji.
Zamračila
jsem se a na moment uhla pohledem. Nějak jsem věděla, na co naráží, ale byla to
věc, kterou jsem si nebyla schopná přiznat.
„Přeháníš
to.“
Přikývla
jsem. „Já vím,“ zamumlala jsem neslyšně.
„Hodláš
s tím něco dělat?“ Vyčkávala.
Beze
slov jsem přikývla.
„Dobře,“
řekla jako poslední a pak tiše opustila můj pokoj.
Zhluboka
jsem se nadechla. Měla pravdu, přeháněla jsem to. Tohle všechno nebyla pravda.
On mi ublížil, ale já se chovala ublíženěji, než jsem doopravdy byla. Tak moc
jsem všem chtěla dát vědět o tom, že všechno není v pořádku, jak všichni
předstírali, až jsem z toho dělala něco, co to ani nebylo.
Olízla
jsem si oschlé rty a odemkla obrazovku telefonu. Opět na mě vyskočila mnou
napsaná odpověď. Špatná odpověď.
Písmenko
po písmenku jsem umazávala, až mi zbyla jen prázdná bílá obrazovka s blikajícím
kurzorem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)