sobota 4. ledna 2014

Epilog

Zavřela jsem za sebou dveře a bezohledně do nich zády narazila. V očích mě štípaly slzy, ale ani jedna se po tváři nesvezla. Byly tam uvězněny jako voda v uzavřené přehradě.
Se zatnutou čelistí jsem očima prozkoumávala každý detail vstupní chodby, která se přede mnou rozkládala. Stalo se to tak známým za těch pár měsíců, co jsem tu bydlela. V podstatě jsem to už považovala za náhradu domova; za útočiště.
Pootevřela jsem ústa a trhaně do sebe vtáhla doušek vzduchu. Přála jsem si pocítit změnu, úlevu, odlehčení té podivné nicoty uvnitř hrudi, ale nic nepřicházelo. Necítila jsem se podvedeně, zrazeně, ani smutně; cítila jsem se mrtvě.
„Katie?“ Do chodbičky vešla Eva.
Úlevně jsem s vypuštěním veškerého obsahu plic ze sebe dostala neřízený, tichý skřek a nemotorně se odrazila ode dveří. Můj obličej se zkřivil v bolestivé křeči a já věděla, že teď být silná už nemusím.

„Katie,“ vydechla zděšeně a automaticky rozevřela svou náruč.
Neohrabaně jsem k ní doklopýtala a vrhla se jí kolem krku. Pevně jsem ji sevřela a čekala, až se vzpamatuje natolik, aby mi drtivé sevření opětovala. Potřebovala jsem držet, potřebovala jsem cítit oporu.

středa 25. prosince 2013

49. Konec aneb začátek něčeho nového

Mlčeli jsme se.
Zhluboka jsem se nadechla a začala si poklepávat prsty o stehno.
„Zvládli jsme to s těmi novináři dobře, ne?“ nadhodila jsem. „Ani toho Paula jsme nepotřebovali,“ zasmála jsem se.
„Hm,“ zahučel.
Můj smích rázem utichl. Protočila jsem očima a opřela se do sedačky. Tohle nemělo cenu.
Mlčel.
„Stalo se něco zajímavého během těch dvou týdnů, co jsme se neviděli?“ zkusila jsem dál.
Sledovala jsem, jak se zamračil a váhal.
„Ani ne,“ zavrtěl hlavou nakonec.
„Super,“ utrousila jsem sarkasticky. „To mi nemáš co říct?“ nevydržela jsem to, když jsme přijížděli k jejich domu.
„Cože?“ nechápavě ke mně stočil svůj pohled, když parkoval na volné místo.
„Nemáš mi co říct?“ zopakovala jsem nevrle. „Nebaví mě vymýšlet témata, o kterých bychom se mohli bavit, když na všechno odpovíš maximálně dvěma slovy.“
Hlasitě vydechl. „Přestaň vyvádět, prosím tě…“
„Jasně,“ odfrkla jsem si. „Až začnu vyvádět, poznáš to, tím si buď jistý,“ vyplivla jsem a urychleně vystoupila z auta. Neohrabaně jsem za sebou zabouchla dveře a šla ke dveřím.
Uslyšela jsem za sebou bouchnutí dveří a rychlé kroky.
Chytl mě za zápěstí a trhnutím otočil čelem k sobě. „Uklidni se,“ procedil skrz zuby. Jeho pohled byl rozzuřený.
„Tak mi řekni, co se děje,“ zamračila jsem se nazpět. Ta hraná idylka mě už nebavila; neměla jsem na to žaludek. Chtěla jsem vědět, co se děje. Takhle se žít nedalo.
„Neděje se nic,“ řekl až přehnaně rychle a uhnul pohledem směrem ke dveřím, které se otevřely.
Přimhouřila jsem oči. „Jo, jasně, že se nic neděje. Jak by taky mohlo, že?“ utrousila jsem potichu ironicky a pak nasadila falšovaný úsměv, se kterým jsem vstoupila do domu.

neděle 22. prosince 2013

48. Společně

„Vážně nechceš, abych pro tebe večer zase dojel?“ zamračil se, když jsme vjížděli do ulic Londýna. Přeřadil a zpomalil.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a otočila k němu hlavu. „Jsem domluvená s Liamem, že mě vezme domů, když tam jede.“
Když jsem viděla, jak beze slov zatnul čelist, zvedla jsem svou paži a položila ji na jeho stehno.
„Notak,“ zamumlala jsem a palcem začala přejíždět tam a zpět.
Po chvíli se uvolnil a otočil ke mně na zlomek vteřiny hlavu. „Dojel bych pro tebe,“ řekl a opět se zamračil na vozovku, po které jsme jeli.
Pousmála jsem se. „Já vím,“ řekla jsem a stočila se tak, abych mohla sledovat jeho profil. „A vážím si toho, ale Liam je můj nejlepší kamarád. Musíš akceptovat, že ho ze svého života nemůžu jen tak vyškrtnout.“
Bylo na něm vidět, jak se musí hodně přemlouvat, než odpověděl. „Já vím,“ kývl rázně a začal prsty nervózně bubnovat do volantu.
Zajel k volnému parkovacímu místu a zastavil. Vypnul motor a s výdechem se opřel do sedačky.
„Mohl bych tu s tebou zůstat,“ zkusil s nadějí v očích.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne,“ zasmála jsem se. „Slíbil jsi Anně, že jí pomůžeš s přípravou.“
„Stihl bych to večer.“
„Harry,“ vydechla jsem. Chtěla jsem s ním trávit veškerý možný čas, ale tohle nešlo. Nemohli jsme spolu být pořád; pak by bylo nadcházející loučení ještě horší.
„Fajn,“ kývl a nahl se ke mně, aby mě mohl políbit. Pomalu a něžně polaskal mé rty. „Dávej na sebe pozor, dobře?“ chytl mě za bradu a vážně se mi zadíval do očí.
„Ty taky. Jeď opatrně.“
„Pojedu… A Liam, ať -“ začal, ale já mu ke rtům přiložila ukazováček.
„Harry,“ pohrozila jsem mu se zamračením a zakroutila hlavou.
Zhluboka se nadechl a na moment zavřel oči. „Fajn,“ řekl už podruhé.
„Miluju tě,“ připomněla jsem mu.
Jeho pravý koutek kmitl vzhůru. V jeho očích se najednou objevila jiskra štěstí.
„Já miluju tebe,“ řekl a líbl mě na čelo.

pondělí 16. prosince 2013

47. Ona

Z pohledu Harryho

Vystoupil jsem z letadla a okamžitě si zapnul telefon.
Vítr mi rázem vlétl do vlasů a rozcuchal je. Rukou jsem se je pokusil zkrotit.
Katie mi měla dát vědět, jak dopadla u zkoušek, jenže teď už byla sobota dopoledne a já od ní neměl ani jednu zprávu. Měl jsem strach.
Chtěl jsem jí zavolat, jestli je v pořádku, ale posledních několik hodin jsem strávil převážně v letadle a na telefonování nebyl čas. Chtěl jsem jí říct, že nastala změna. Nepřiletěl jsem sám, jak jsme si všichni původně mysleli, ale nakonec se mnou přiletěli úplně všichni. Doufal jsem, že to nebude mít žádný dopad na náš – svým způsobem nový - vztah.
Bodyguardi nás v čele s Paulem nasměrovali do známé letištní haly a prorážely cestu mezi ječícími fanynkami. Chtěl jsem být už u ní, držet ji v náručí. Chtěl jsem, aby už všechno bylo v pořádku, abych se já cítil v pořádku.
Najednou se telefon, který jsem stále svíral v dlani, rozvibroval. Přes celý displej naskočila její fotka, kterou jsem vyfotil během jedné z mála společných chvil. Pocítil jsem značnou úlevu a zároveň nejistotu. Co když se něco stalo?
Přiložil jsem si mobil k uchu a druhé si zakryl volnou rukou, abych ji slyšel.
„Katherine,“ vydechl jsem šťastně. Cítil jsem se volněji.
„Dala ti Lou instrukce, jak nosit beanie?“ ozval se na druhé straně její hlas. Smála se.
Zarazil jsem se. „Cože?“ zamračil jsem se. Nechápal jsem to. Cože?
„Máš ji naraženou úplně příšerným způsobem,“ uchechtla se. „Možná nový trend?“ odtušila pochybně a odfrkla si.
Zmateně jsem se rozhlédl. Byla tady? Musela. Jak jinak…?
„Ty jsi tady?“ zamumlal jsem v naději a začal se zbrkle otáčet. Musela tu být.
Hledal jsem ji v tom obrovském davu vřískajících holek a ještě dál za ním. „Kde jsi?“ zahučel jsem útrpně. Nemohl jsem ji najít. Cítil jsem se, jako bych přicházel o něco životně důležitého. Však také ano – každá vteřina s ní byl životně důležitá a místo toho, abych je s ní mohl trávit, marně jsem ji tu hledal ve stovce cizích holek.
„Přímo před tebou,“ zašeptala tak tiše, že jsem ji přes hluk v hale téměř neslyšel.
Přejel mi mráz po zádech.
Rychle jsem otočil hlavu a podíval se před sebe. Viděl ji s úsměvem na tváři, jak nechává ruku s telefonem klesat podél jejího těla.
„Katie,“ vydechl jsem. Cítil jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Byla tam. Stála tam. Tak krásná, tak stejná…
Po slepu jsem nahmatal tlačítko ukončující hovor a zandal si telefon do zadní kapsy svých uplých kalhot. Najednou mé nohy začaly pracovat na autopilota. Můj mozek se zabýval důležitějšími myšlenkami a představami, než byl běh vpřed.
Automaticky jsem přendával jednu nohu před druhou a představoval si, jak ji držím ve své náruči.
Nevnímal jsem okolní svět. Nevnímal jsem fanynky, ani kluky a bodyguardy, kteří na mě křičeli. Běžel jsem. Běžel jsem za osobou, která pro mě znamenala všechno; za osobou, kterou jsem miloval.
Popadl jsem ji kolem pasu a stáhl ji do své náruče.
Dala mi ruce kolem krku a já cítil, s jakou potřebou mě k sobě tlačila. Nemusela mluvit, cítil jsem to. Chyběl jsem ji, potřebovala mě; stejně tak, jako já ji.
Vyzvedl jsem ji do vzduchu a ona mi automaticky obmotala nohy kolem těla. Mačkal jsem ji k sobě s vervou a přestal se snažit o skrytí mých pocitů. Bylo mi všechno jedno. Byl jsem s ní, to bylo jediné, na čem záleželo.
Zabořil jsem si obličej do jejího krku a nechal volný průběh svých slzám. Skrývaly je její husté, vlnité vlasy vonící po mandlích. Tak moc mi to chybělo; cítit tíhu a teplo jejího těla, její dech, údery jejího srdce, její vůni.
„Katie,“ fňukl jsem jí do krku a zesílil stisk, kterým jsem ji držel ve vzduchu. Onehdy jsme se ani nerozloučili a já začal pociťovat důsledky svých předchozích činů. Nesnášel jsem se za to všechno.
„Ššš,“ vydechla mi do ramene a stále mě k sobě nepolevně mačkala. Drtila mě ve svém pevném sevření.
„Miluju tě,“ začal jsem, „tak strašně moc tě miluju.“
Jakmile jsem to řekl, odtáhl jsem se, abych viděl její reakci. Bylo mi jedno, že jsou kolem nás desítky lidí; všichni s fotoaparáty, mobily, kamerami dokumentujíce každý náš pohyb. Chtěl jsem ji vidět.
Skrz slzy se na mě usmála. „Miluju tě,“ zamumlala, abych to slyšel jen já.
Zatajil se mi dech.
Vidět tuto větu formulovat její rty a slyšet tuto větu říkat její hlas, byl slastný, nenahraditelný pocit.
Uchopila můj obličej do svých dlaní a nahla se ke mně tak blízko, že se mě dotkla nosem. „Miluju tě,“ zopakovala a pak mě něžně políbila.
Třesoucími prsty mě pohladila po skráni a já s úlevou mezi jejími polibky vydechl.

čtvrtek 12. prosince 2013

46. Byl čas

Miluje mě? Význam těchto slov zůstával nepochopený.
Jako v transu jsem už několik minut nepolevně zírala na ta prostá slova vyjadřující tak moc.
„Miluje mě,“ vydechla jsem a zkusila, jak ta slova chutnají. Stále nic. Nehřála mě, nezvyšovala množství adrenalinu v mém těle. Nevěřila jsem jim.
Možná mě trochu mrzelo, že takovou věc nebyl schopný říct na živo. Napsat to totiž dokáže každý. Věděla jsem to z vlastní zkušenosti. Ještě nikdy jsem nikomu přímo do očí neřekla, že bych ho milovala. V podstatě celkem nebylo ani komu.
Cítila jsem, že bych měla odepsat. Něco; cokoliv. Problém byl v tom, že jsem nevěděla co.
Zmoženě jsem si protřela čelo.
Rezignovaně jsem položila telefon na stůl, popadla skripta a vydala se z pokoje. Potřebovala jsem vypadnout.
Seběhla jsem schody.
„Země volá Katie!“ slyšela jsem kousek od sebe nepříjemně hlasitě.
Nevrle jsem se ošila. „Slyším!“ vrátila jsem stejným tónem a pak nechápavým posunkem Evu pobídla k řeči.
Zasmála se. „Ty jsi úplně mimo,“ nakrčila smíchem nos.
„Jen přemýšlím,“ pokrčila jsem rameny. „Půjdu se učit někam ven.“
„Někam ven, čímž nemyslíš naší zahradu. Chápu,“ uchechtla se. „Nad čím přemýšlíš?“
Na sucho jsem polkla a pohledem nejistě zakmitala kolem sebe.
„Harry,“ řekla prostě a chápavě přikývla. „Nějaké novinky?“
Nejistě jsem kývla.
„Jaké?“ rozhodila nechápavě rukama.
Skousla jsem si ret a zamračila se. „Napsal mi, že mě miluje.“ Páni. Vážně to napsal.
„Wow,“ vyšlo z ní. „Cos odpověděla?“
„Nic,“ zahučela jsem a projela si prsty své rozpuštěné vlasy. „Nevím, co mám odpovědět. Nevím, jestli to myslí tak, jak myslím já, že to myslí… Nevím…“
„Katie!“ vyhrkla pobaveně a zvedla ruce vzhůru, aby mě uťala v projevu mých myšlenkových pochodů. „Klídek,“ zasmála se. „Myslím, že víš, jak to myslel,“ mrkla na mě.
„Nemrkej na mě,“ zavrčela jsem popuzeně a pokračovala v cestě ke dveřím.
Zabublalo to v ní. „Promiň,“ špitla, ale já věděla, že tu omluvu nemyslí vážně. Jak jinak.
Protočila jsem očima.

neděle 8. prosince 2013

45. Odpověď

Vyťukala jsem odpověď.

Nevypadá to tak.

Dívala jsem se na ta jednoduchá slova vyzařující ze svítícího displeje a ukazováčky bubnovala do hran telefonu. Nerozhodně jsem si kousala spodní ret a přemýšlela, zda vůbec odpovědět. Většina mého podvědomí byla rozhodnuta, ale zároveň mě uvnitř mé hrudi něco upozorňovalo na fakt, že je to rozhodnutí špatné a vůči Harrymu absolutně nefér.
Najednou se rozrazily dveře. Rozčílená Eva vlítla do místnosti jako splašená střela.
Tento fakt mě vlastně ani nijak nepřekvapil.
„Můžeš mi vysvětlit, co to s tebou sakra je?!“ spustila nasupeně.
Zhasla jsem displej telefonu a s hlasitým nádechem zaklonila hlavu a opřela se o studenou zeď.
„Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“
„Zníš jako máma,“ pousmála jsem se smutně a stočila hlavu tak, abych na ni viděla.
Její obličej v tu ránu změnil barvu.
Na jednu stranu jsem byla ráda, že na ztrátu mých rodičů brala ohledy, ale na druhou jsem si přála, aby se chovala neoblomně a nenechala se zmínkou o nich vykolejit. Občas jsem si přála, aby na tu mou tupou bolest přestala pohlížet a trestala mě tak, jak jsem si zasloužila. Potřebovala jsem žít. Potřebovala jsem jít dál a tyto ústupky mi v tom neustále bránily.
„Proč se tak chováš?“ pokračovala o něco klidněji.
Zamračila jsem se a na moment uhla pohledem. Nějak jsem věděla, na co naráží, ale byla to věc, kterou jsem si nebyla schopná přiznat.
„Přeháníš to.“
Přikývla jsem. „Já vím,“ zamumlala jsem neslyšně.
„Hodláš s tím něco dělat?“ Vyčkávala.
Beze slov jsem přikývla.
„Dobře,“ řekla jako poslední a pak tiše opustila můj pokoj.
Zhluboka jsem se nadechla. Měla pravdu, přeháněla jsem to. Tohle všechno nebyla pravda. On mi ublížil, ale já se chovala ublíženěji, než jsem doopravdy byla. Tak moc jsem všem chtěla dát vědět o tom, že všechno není v pořádku, jak všichni předstírali, až jsem z toho dělala něco, co to ani nebylo.
Olízla jsem si oschlé rty a odemkla obrazovku telefonu. Opět na mě vyskočila mnou napsaná odpověď. Špatná odpověď.
Písmenko po písmenku jsem umazávala, až mi zbyla jen prázdná bílá obrazovka s blikajícím kurzorem.