PAIN KNIŽNĚ aneb jak ho můžeš mít i ty!

Epilog

Zavřela jsem za sebou dveře a bezohledně do nich zády narazila. V očích mě štípaly slzy, ale ani jedna se po tváři nesvezla. Byly tam uvězněny jako voda v uzavřené přehradě.
Se zatnutou čelistí jsem očima prozkoumávala každý detail vstupní chodby, která se přede mnou rozkládala. Stalo se to tak známým za těch pár měsíců, co jsem tu bydlela. V podstatě jsem to už považovala za náhradu domova; za útočiště.
Pootevřela jsem ústa a trhaně do sebe vtáhla doušek vzduchu. Přála jsem si pocítit změnu, úlevu, odlehčení té podivné nicoty uvnitř hrudi, ale nic nepřicházelo. Necítila jsem se podvedeně, zrazeně, ani smutně; cítila jsem se mrtvě.
„Katie?“ Do chodbičky vešla Eva.
Úlevně jsem s vypuštěním veškerého obsahu plic ze sebe dostala neřízený, tichý skřek a nemotorně se odrazila ode dveří. Můj obličej se zkřivil v bolestivé křeči a já věděla, že teď být silná už nemusím.

„Katie,“ vydechla zděšeně a automaticky rozevřela svou náruč.
Neohrabaně jsem k ní doklopýtala a vrhla se jí kolem krku. Pevně jsem ji sevřela a čekala, až se vzpamatuje natolik, aby mi drtivé sevření opětovala. Potřebovala jsem držet, potřebovala jsem cítit oporu.