49. Konec aneb začátek něčeho nového

Mlčeli jsme se.

Zhluboka jsem se nadechla a začala si poklepávat prsty o stehno.

„Zvládli jsme to s těmi novináři dobře, ne?“ nadhodila jsem. „Ani toho Paula jsme nepotřebovali,“ zasmála jsem se.

„Hm,“ zahučel.

Můj smích rázem utichl. Protočila jsem očima a opřela se do sedačky. Tohle nemělo cenu.

Mlčel.

„Stalo se něco zajímavého během těch dvou týdnů, co jsme se neviděli?“ zkusila jsem dál.

Sledovala jsem, jak se zamračil a váhal.

„Ani ne,“ zavrtěl hlavou nakonec.

„Super,“ utrousila jsem sarkasticky. „To mi nemáš co říct?“ nevydržela jsem to, když jsme přijížděli k jejich domu.

„Cože?“ nechápavě ke mně stočil svůj pohled, když parkoval na volné místo.

„Nemáš mi co říct?“ zopakovala jsem nevrle. „Nebaví mě vymýšlet témata, o kterých bychom se mohli bavit, když na všechno odpovíš maximálně dvěma slovy.“

Hlasitě vydechl. „Přestaň vyvádět, prosím tě…“

„Jasně,“ odfrkla jsem si. „Až začnu vyvádět, poznáš to, tím si buď jistý,“ vyplivla jsem a urychleně vystoupila z auta. Neohrabaně jsem za sebou zabouchla dveře a šla ke dveřím.

Uslyšela jsem za sebou bouchnutí dveří a rychlé kroky.

Chytl mě za zápěstí a trhnutím otočil čelem k sobě. „Uklidni se,“ procedil skrz zuby. Jeho pohled byl rozzuřený.

„Tak mi řekni, co se děje,“ zamračila jsem se nazpět. Ta hraná idylka mě už nebavila; neměla jsem na to žaludek. Chtěla jsem vědět, co se děje. Takhle se žít nedalo.

„Neděje se nic,“ řekl až přehnaně rychle a uhnul pohledem směrem ke dveřím, které se otevřely.

Přimhouřila jsem oči. „Jo, jasně, že se nic neděje. Jak by taky mohlo, že?“ utrousila jsem potichu ironicky a pak nasadila falšovaný úsměv, se kterým jsem vstoupila do domu.

48. Společně

„Vážně nechceš, abych pro tebe večer zase dojel?“ zamračil se, když jsme vjížděli do ulic Londýna. Přeřadil a zpomalil.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a otočila k němu hlavu. „Jsem domluvená s Liamem, že mě vezme domů, když tam jede.“

Když jsem viděla, jak beze slov zatnul čelist, zvedla jsem svou paži a položila ji na jeho stehno.

„Notak,“ zamumlala jsem a palcem začala přejíždět tam a zpět.

Po chvíli se uvolnil a otočil ke mně na zlomek vteřiny hlavu. „Dojel bych pro tebe,“ řekl a opět se zamračil na vozovku, po které jsme jeli.

Pousmála jsem se. „Já vím,“ řekla jsem a stočila se tak, abych mohla sledovat jeho profil. „A vážím si toho, ale Liam je můj nejlepší kamarád. Musíš akceptovat, že ho ze svého života nemůžu jen tak vyškrtnout.“

Bylo na něm vidět, jak se musí hodně přemlouvat, než odpověděl. „Já vím,“ kývl rázně a začal prsty nervózně bubnovat do volantu.

Zajel k volnému parkovacímu místu a zastavil. Vypnul motor a s výdechem se opřel do sedačky.

„Mohl bych tu s tebou zůstat,“ zkusil s nadějí v očích.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne,“ zasmála jsem se. „Slíbil jsi Anně, že jí pomůžeš s přípravou.“

„Stihl bych to večer.“

„Harry,“ vydechla jsem. Chtěla jsem s ním trávit veškerý možný čas, ale tohle nešlo. Nemohli jsme spolu být pořád; pak by bylo nadcházející loučení ještě horší.

„Fajn,“ kývl a nahl se ke mně, aby mě mohl políbit. Pomalu a něžně polaskal mé rty. „Dávej na sebe pozor, dobře?“ chytl mě za bradu a vážně se mi zadíval do očí.

„Ty taky. Jeď opatrně.“

„Pojedu… A Liam, ať -“ začal, ale já mu ke rtům přiložila ukazováček.

„Harry,“ pohrozila jsem mu se zamračením a zakroutila hlavou.

Zhluboka se nadechl a na moment zavřel oči. „Fajn,“ řekl už podruhé.

„Miluju tě,“ připomněla jsem mu.

Jeho pravý koutek kmitl vzhůru. V jeho očích se najednou objevila jiskra štěstí.

„Já miluju tebe,“ řekl a líbl mě na čelo.

47. Ona

Z pohledu Harryho

Vystoupil jsem z letadla a okamžitě si zapnul telefon.

Vítr mi rázem vlétl do vlasů a rozcuchal je. Rukou jsem se je pokusil zkrotit.

Katie mi měla dát vědět, jak dopadla u zkoušek, jenže teď už byla sobota dopoledne a já od ní neměl ani jednu zprávu. Měl jsem strach.

Chtěl jsem jí zavolat, jestli je v pořádku, ale posledních několik hodin jsem strávil převážně v letadle a na telefonování nebyl čas. Chtěl jsem jí říct, že nastala změna. Nepřiletěl jsem sám, jak jsme si všichni původně mysleli, ale nakonec se mnou přiletěli úplně všichni. Doufal jsem, že to nebude mít žádný dopad na náš – svým způsobem nový - vztah.

Bodyguardi nás v čele s Paulem nasměrovali do známé letištní haly a prorážely cestu mezi ječícími fanynkami. Chtěl jsem být už u ní, držet ji v náručí. Chtěl jsem, aby už všechno bylo v pořádku, abych se já cítil v pořádku.

Najednou se telefon, který jsem stále svíral v dlani, rozvibroval. Přes celý displej naskočila její fotka, kterou jsem vyfotil během jedné z mála společných chvil. Pocítil jsem značnou úlevu a zároveň nejistotu. Co když se něco stalo?

Přiložil jsem si mobil k uchu a druhé si zakryl volnou rukou, abych ji slyšel.

„Katherine,“ vydechl jsem šťastně. Cítil jsem se volněji.

„Dala ti Lou instrukce, jak nosit beanie?“ ozval se na druhé straně její hlas. Smála se.

Zarazil jsem se. „Cože?“ zamračil jsem se. Nechápal jsem to. Cože?

„Máš ji naraženou úplně příšerným způsobem,“ uchechtla se. „Možná nový trend?“ odtušila pochybně a odfrkla si.

Zmateně jsem se rozhlédl. Byla tady? Musela. Jak jinak…?

„Ty jsi tady?“ zamumlal jsem v naději a začal se zbrkle otáčet. Musela tu být.

Hledal jsem ji v tom obrovském davu vřískajících holek a ještě dál za ním. „Kde jsi?“ zahučel jsem útrpně. Nemohl jsem ji najít. Cítil jsem se, jako bych přicházel o něco životně důležitého. Však také ano – každá vteřina s ní byl životně důležitá a místo toho, abych je s ní mohl trávit, marně jsem ji tu hledal ve stovce cizích holek.

„Přímo před tebou,“ zašeptala tak tiše, že jsem ji přes hluk v hale téměř neslyšel.

Přejel mi mráz po zádech.

Rychle jsem otočil hlavu a podíval se před sebe. Viděl ji s úsměvem na tváři, jak nechává ruku s telefonem klesat podél jejího těla.

„Katie,“ vydechl jsem. Cítil jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Byla tam. Stála tam. Tak krásná, tak stejná…

Po slepu jsem nahmatal tlačítko ukončující hovor a zandal si telefon do zadní kapsy svých uplých kalhot. Najednou mé nohy začaly pracovat na autopilota. Můj mozek se zabýval důležitějšími myšlenkami a představami, než byl běh vpřed.

Automaticky jsem přendával jednu nohu před druhou a představoval si, jak ji držím ve své náruči.

Nevnímal jsem okolní svět. Nevnímal jsem fanynky, ani kluky a bodyguardy, kteří na mě křičeli. Běžel jsem. Běžel jsem za osobou, která pro mě znamenala všechno; za osobou, kterou jsem miloval.

Popadl jsem ji kolem pasu a stáhl ji do své náruče.

Dala mi ruce kolem krku a já cítil, s jakou potřebou mě k sobě tlačila. Nemusela mluvit, cítil jsem to. Chyběl jsem ji, potřebovala mě; stejně tak, jako já ji.

Vyzvedl jsem ji do vzduchu a ona mi automaticky obmotala nohy kolem těla. Mačkal jsem ji k sobě s vervou a přestal se snažit o skrytí mých pocitů. Bylo mi všechno jedno. Byl jsem s ní, to bylo jediné, na čem záleželo.

Zabořil jsem si obličej do jejího krku a nechal volný průběh svých slzám. Skrývaly je její husté, vlnité vlasy vonící po mandlích. Tak moc mi to chybělo; cítit tíhu a teplo jejího těla, její dech, údery jejího srdce, její vůni.

„Katie,“ fňukl jsem jí do krku a zesílil stisk, kterým jsem ji držel ve vzduchu. Onehdy jsme se ani nerozloučili a já začal pociťovat důsledky svých předchozích činů. Nesnášel jsem se za to všechno.

„Ššš,“ vydechla mi do ramene a stále mě k sobě nepolevně mačkala. Drtila mě ve svém pevném sevření.

„Miluju tě,“ začal jsem, „tak strašně moc tě miluju.“

Jakmile jsem to řekl, odtáhl jsem se, abych viděl její reakci. Bylo mi jedno, že jsou kolem nás desítky lidí; všichni s fotoaparáty, mobily, kamerami dokumentujíce každý náš pohyb. Chtěl jsem ji vidět.

Skrz slzy se na mě usmála. „Miluju tě,“ zamumlala, abych to slyšel jen já.

Zatajil se mi dech.

Vidět tuto větu formulovat její rty a slyšet tuto větu říkat její hlas, byl slastný, nenahraditelný pocit.

Uchopila můj obličej do svých dlaní a nahla se ke mně tak blízko, že se mě dotkla nosem. „Miluju tě,“ zopakovala a pak mě něžně políbila.

Třesoucími prsty mě pohladila po skráni a já s úlevou mezi jejími polibky vydechl.

46. Byl čas

Miluje mě? Význam těchto slov zůstával nepochopený.

Jako v transu jsem už několik minut nepolevně zírala na ta prostá slova vyjadřující tak moc.

„Miluje mě,“ vydechla jsem a zkusila, jak ta slova chutnají. Stále nic. Nehřála mě, nezvyšovala množství adrenalinu v mém těle. Nevěřila jsem jim.

Možná mě trochu mrzelo, že takovou věc nebyl schopný říct na živo. Napsat to totiž dokáže každý. Věděla jsem to z vlastní zkušenosti. Ještě nikdy jsem nikomu přímo do očí neřekla, že bych ho milovala. V podstatě celkem nebylo ani komu.

Cítila jsem, že bych měla odepsat. Něco; cokoliv. Problém byl v tom, že jsem nevěděla co.

Zmoženě jsem si protřela čelo.

Rezignovaně jsem položila telefon na stůl, popadla skripta a vydala se z pokoje. Potřebovala jsem vypadnout.

Seběhla jsem schody.

„Země volá Katie!“ slyšela jsem kousek od sebe nepříjemně hlasitě.

Nevrle jsem se ošila. „Slyším!“ vrátila jsem stejným tónem a pak nechápavým posunkem Evu pobídla k řeči.

Zasmála se. „Ty jsi úplně mimo,“ nakrčila smíchem nos.

„Jen přemýšlím,“ pokrčila jsem rameny. „Půjdu se učit někam ven.“

„Někam ven, čímž nemyslíš naší zahradu. Chápu,“ uchechtla se. „Nad čím přemýšlíš?“

Na sucho jsem polkla a pohledem nejistě zakmitala kolem sebe.

„Harry,“ řekla prostě a chápavě přikývla. „Nějaké novinky?“

Nejistě jsem kývla.

„Jaké?“ rozhodila nechápavě rukama.

Skousla jsem si ret a zamračila se. „Napsal mi, že mě miluje.“ Páni. Vážně to napsal.

„Wow,“ vyšlo z ní. „Cos odpověděla?“

„Nic,“ zahučela jsem a projela si prsty své rozpuštěné vlasy. „Nevím, co mám odpovědět. Nevím, jestli to myslí tak, jak myslím já, že to myslí… Nevím…“

„Katie!“ vyhrkla pobaveně a zvedla ruce vzhůru, aby mě uťala v projevu mých myšlenkových pochodů. „Klídek,“ zasmála se. „Myslím, že víš, jak to myslel,“ mrkla na mě.

„Nemrkej na mě,“ zavrčela jsem popuzeně a pokračovala v cestě ke dveřím.

Zabublalo to v ní. „Promiň,“ špitla, ale já věděla, že tu omluvu nemyslí vážně. Jak jinak.

Protočila jsem očima.

45. Odpověď

Vyťukala jsem odpověď.

Nevypadá to tak.

Dívala jsem se na ta jednoduchá slova vyzařující ze svítícího displeje a ukazováčky bubnovala do hran telefonu. Nerozhodně jsem si kousala spodní ret a přemýšlela, zda vůbec odpovědět. Většina mého podvědomí byla rozhodnuta, ale zároveň mě uvnitř mé hrudi něco upozorňovalo na fakt, že je to rozhodnutí špatné a vůči Harrymu absolutně nefér.

Najednou se rozrazily dveře. Rozčílená Eva vlítla do místnosti jako splašená střela.

Tento fakt mě vlastně ani nijak nepřekvapil.

„Můžeš mi vysvětlit, co to s tebou sakra je?!“ spustila nasupeně.

Zhasla jsem displej telefonu a s hlasitým nádechem zaklonila hlavu a opřela se o studenou zeď.

„Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“

„Zníš jako máma,“ pousmála jsem se smutně a stočila hlavu tak, abych na ni viděla.

Její obličej v tu ránu změnil barvu.

Na jednu stranu jsem byla ráda, že na ztrátu mých rodičů brala ohledy, ale na druhou jsem si přála, aby se chovala neoblomně a nenechala se zmínkou o nich vykolejit. Občas jsem si přála, aby na tu mou tupou bolest přestala pohlížet a trestala mě tak, jak jsem si zasloužila. Potřebovala jsem žít. Potřebovala jsem jít dál a tyto ústupky mi v tom neustále bránily.

„Proč se tak chováš?“ pokračovala o něco klidněji.

Zamračila jsem se a na moment uhla pohledem. Nějak jsem věděla, na co naráží, ale byla to věc, kterou jsem si nebyla schopná přiznat.

„Přeháníš to.“

Přikývla jsem. „Já vím,“ zamumlala jsem neslyšně.

„Hodláš s tím něco dělat?“ Vyčkávala.

Beze slov jsem přikývla.

„Dobře,“ řekla jako poslední a pak tiše opustila můj pokoj.

Zhluboka jsem se nadechla. Měla pravdu, přeháněla jsem to. Tohle všechno nebyla pravda. On mi ublížil, ale já se chovala ublíženěji, než jsem doopravdy byla. Tak moc jsem všem chtěla dát vědět o tom, že všechno není v pořádku, jak všichni předstírali, až jsem z toho dělala něco, co to ani nebylo.

Olízla jsem si oschlé rty a odemkla obrazovku telefonu. Opět na mě vyskočila mnou napsaná odpověď. Špatná odpověď.

Písmenko po písmenku jsem umazávala, až mi zbyla jen prázdná bílá obrazovka s blikajícím kurzorem.

44. Anna

„Alespoň se lépe poznáme,“ řekla s úsměvem, když jsme byly na cestě k nám domů, a já zarytě mlčela. Byla jsem ještě stále v šoku; tedy pokud se tento stav dal nazvat šokem.

Cože? Poznáme?

„Jasně,“ vydechla jsem zděšeně a zatřásla hlavou. Potřebovala jsem se jen probudit. Tohle byla určitě nějaká noční můra. Probuďte mě někdo, prosím. Hned.

Křečovitě jsem jí opětovala úsměv.

„Ozval se ti Harry od doby, kdy odjel?“ zeptala se nenuceně. Vážně se snažila.

„Ne.“

Vydala ze sebe na srozuměnou těžce identifikovatelný zvuk.

„Doufám, že jste vyřešili to nedorozumění, které mezi vámi proběhlo,“ pokračovala.

Nedorozumění? Nechápavě jsem k ní stočila hlavu.

„Harry říkal, že jste se špatně pochopili v ten den, kdy jsi od nás tak spěšně odešla.“

„Řekla bych, že jsme se pochopili absolutně dokonale,“ zašklebila jsem se a otevřela branku k našemu domu.

„Asi nerozumím,“ popotáhla zmateně za mými zády.

Pokrčila jsem rameny. „Na tom není čemu rozumět,“ řekla jsem a odemkla vchodové dveře. „Evo?“ zakřičela jsem nahlas. Dokázala jsem si barvitě představit, jak za mnou musela Anna leknutím nadskočit, ale bylo mi to jedno; nechtěla jsem ji tu.

„Máš všechno?“ ozvalo se nazpět. Její kroky se přibližovali.

„Mám i něco navíc,“ oznámila jsem sarkasticky.

„Navíc?“

„Paní Stylesovou.“

„Ou,“ vydechla, když přišla za námi do chodby. „Takže už víš, že nás bude víc,“ pousmála se nervózně. Jistěže, chtěla mi to oznámit na poslední chvíli, abych nestihla ztropit nějakou scénu a odejít.

„Nějak mi to došlo,“ probodla jsem jí zuřivým pohledem.

Skopla jsem do botníku své boty a rázným krokem se vydala směr kuchyně. Když jsem procházela kolem Evy, tiše jsem se k ní utrhla: „Žádám vysvětlení,“ zasyčela jsem a pokračovala v cestě.

43. Červené

Usmíval se.

Nechápala jsem to. Usmíval se po tom všem? Po tom, co se mezi námi stalo? Po tom, co jsem ho odstrčila? Myslela jsem si, že věci nehází tak rychle za hlavu. Já to nedělala a to možná byl můj problém. Já se v tom utápěla.

Rozdával úsměvy na všechny strany, jako by se nic nestalo. Fotil se, podepisoval se, skládal komplimenty. Byl to ten dokonalý Harry.

Odtrhla jsem od něj svůj pohled. Nemohla jsem to už víc sledovat. Očividně byl schopný jít dál, žít, neřešit. Zvládal to.

Můj pohled zabloudil k Liamovi. Ten se jevil taktéž absolutně jinak, než jsem očekávala.

Zamračila jsem se.

Viděla jsem, jak se kousal do tváře a křečovitě zatínal čelist. Nebyl ve své kůži.

Klopil pohled a nutil se k nepřirozenému zvednutí svých koutků.

„Tomu říkáš úsměv?" zamumlala jsem si pro sebe a zvedla se ze sedačky, abych popošla blíž k televizi.

Znala jsem ho až moc dobře na to, abych nad tímto vystupování mávla rukou a svedla to na neklidný spánek. Něco se dělo a já potřebovala vědět co. Potřeboval pomoct a já tam pro něj nebyla.

Začínala mě hlodat výčitka svědomí. Rychle jsem ji odehnala a vyndala si mobil z kapsy.

Otevřela jsem novou zprávu a s hlubokým nádechem vyťukala text.

42. Šťastnou cestu

Klekla jsem si na zem vedle postele a rukama pod ní zašmátrala. Byla tam jedna věc, kterou jsem od přestěhování ještě ani jednou nepoužila. V podstatě jsem ji nepoužila od jejich smrti a to bylo už několik měsíců.

Popadla jsem futrál za úchyt a položila ho na postel. S hlubokým nádechem jsem kryt otevřela.

Se zatajeným dechem jsem si prohlížela dokonalé křivky, které byly vyryty hluboko v mé paměti. Vztáhla jsem ruku a prsty přejela přes studené dřevo.

Opět se ve mně probudilo to vzrušení, které mi proudilo žilami vždy, když jsem hrála.

Vzala jsem housle do rukou a přitáhla si je k obličeji. Zhluboka jsem vtáhla známou vůni starého dřeva. Nedokázala jsem popsat, jak moc mi to chybělo.

Přendala jsem si je do jedné ruky a druhou z krytu vytáhla smyčec.

Automaticky jsem je položila na klíční kost a bradou je zaklínila u svého krku. Zvedla jsem ruku se smyčcem a žíněmi rozezněla struny. Byly rozladěné, ale stačily mi jen dvě krátké minuty, abych je naladila do správné tóniny.

Vtáhla jsem do svých plic co nejvíce vzduchu a užívala si ten pocit, když jsem začala hrát. Bylo to stejné. Můj žaludek byl stažený vzrušením a mé ruce byly pokryty husí kůží. Bylo to, jako by to bylo včera, kdy jsem na ně hrála naposledy. Tohle byla věc, o které jsem se právě přesvědčila, že nikdy nezapomenu. Byla to má vášeň, jíž jsem se snažila potlačovat několik dlouhých měsíců. Kvůli nim. Bylo to jako držet minutu ticha, která trvala měsíce. Byl čas ji ukončit.

S lehkostí jsem kladla prsty na struny a dávala život daným tónům ladnými tahy smyčce. Bylo to stejné. Cítila jsem, že i já někde uvnitř jsem stále stejná. Pamatovala jsem si každičkou notu, každičký tón; a to i po tak dlouhé době.

Se zavřenýma očima jsem dohrávala závěrečnou gradaci Vivaldiho skladby. Nechala jsem doznít zvuk strun s výdechem spustila ruce s nástrojem podél těla.

„Bylo to nádherné,“ ozvalo se ode dveří.

Polekaně jsem se otočila a uviděla Evu opírajíc se o futra dveří. Uvědomila jsem si, že jsem nezavřela. V podstatě jsem neměla důvod, nebyla doma; předtím.

„Děkuju,“ zazmatkovala jsem a urychleně vrátila nástroj na své místo. Vzhlédla jsem a až teď si všimla, že má v očích slzy. Nervózně jsem si zasunula ruce do zadních kapes kalhot.

„Pamatuju si tu skladbu,“ řekla. „Hrála jsi ji na svém posledním vystoupení, mám pravdu?“

„Jo,“ špitla jsem a uhla pohledem.

Udělala několik kroků do místnosti. „Je úžasné, žes to nezapomněla. Asi jedinou část.“

Nezmohla jsem se na nic jiného kromě pokývání hlavy. Neměla jsem co říct.

41. Bolelo to

Když jsem procházela dveřmi, nevěděla jsem, jestli pociťuji další vlnu zklamání, nebo úlevu. Chtěla bych, aby vyběhl z pokoje a snažil se mě zastavit? Nevěděla jsem.

Zabouchla jsem vchodové dveře a vběhla do hustého deště.

Jak se to stalo, že jsem se ještě před několika momenty cítila šťastná a teď přímo zlomená?

Kousala jsem se do tváře a snažila se tím přebít silný tlak, který se táhl mou hlavou. V očích mě štípaly nové slzy, které se následně mísily se studeným deštěm.

V zádech jsem cítila něčí pohled. Byl intenzivní a já cítila, že si přeje, abych se otočila. Já to ovšem neudělala. Těžká prázdnota v oblasti hrudníku mi to nedovolovala. Táhla mě k zemi a já věděla, že kdybych se byť jednou ohlédla, padla bych k zemi a už se nezvedla. Nehodlala jsem mu dovolit, aby mě zničil úplně.

Proběhla jsem brankou a vydala se dlouhou ulicí co nejdál od tohoto domu.

Všude bylo ticho. Slyšela jsem jen svůj chrčivý dech a šum deště. Všichni byli zalezlí ve svých domovech a neobtěžovali se jít ven za tohoto nečasu.

Rychle jsem přendávala jednu nohu před druhou a nezajímala se o to, kam šlapu. Počítala jsem metry, které mě dělili od něj. Doufala jsem, že tam někde daleko najdu úlevu a oporu, ale sama jsem podvědomě věděla, že si to jen chabě namlouvám. On byl má podpora a úleva od všeho špatného.

Nohy se mi třásly a na spáncích mě nepříjemně tepalo. Docházel mi dech a pláč mi v tom moc nepomáhal.

Zastavila jsem se a opřela se o pouliční lampu, která mi zatarasila cestu. Jen co se mému mozku dostalo malého množství kyslíku, vyšla ze mě série hysterických vzlyků. Veškeré mé vnitřnosti byly stažené do nejmenší možné velikosti. Obmotala jsem si paže kolem těla a v bolestivé křeči se předklonila. Bolelo to, jako by ze mě někdo rval životně důležité orgány. Bolelo to, jako by ze mě někdo rval srdce. On ho rval.

Stále ze mě vycházela nezastavitelná spoušť vzlyků a jiných bolestných zvuků. Měla jsem uprostřed hrudi hnisající díru.

40. Peklo

Pohodlně jsem se zavrtěla a zaposlouchala se do jemného šumění. Pršelo.
Po mé pokožce tancoval chlad způsobený venkovním počasím a já se zatřásla. Na rukou mi naskočila husí kůže.

Otevřela jsem oči a zadívala se skrz okno ven. Po skle nepolevně stékaly další a další kapky. Cítila jsem se neobvykle dobře.

Otočila jsem hlavu a zadívala se na osobu ležící na druhé straně velké postele.

Harry poklidně oddychoval. Ležel na břiše a svýma rukama svíral bílý polštář, na němž měl položenou hlavu. Jeho tvář byla bez jediné vrásky a právě v tuto chvíli vypadal jako kluk svých let. Teď nevypadal na svých obvyklých třicet. Teď to bylo tak, jak to být mělo. Právě teď byl obyčejným klukem, který na svých bedrech nenesl váhu všech nepříjemností, která mu média přinášela; veškerou zodpovědnost, kterou jeho povolání obnášelo.

Na moment jsem přerušila své myšlenky a sehla se k zemi vedle postele pro Harryho tričko, které jsem tam včera odhodila. Rychle jsem si ho přetáhla přes hlavu a opět vrátila svou plnou pozornost nahému kudrnáči vedle mě.

Se zaujetím jsem zvedla ruku a opatrně se dotkla jeho tváře.

Zavrtěl se, ale spal dál.

Pousmála jsem se.

Vypadal tak zranitelně a já věděla, že jsem jedna z mála lidí, která mu může doopravdy ublížit.

Nedokázala jsem věřit faktu, že jsme se ještě před pár měsíci nesnášeli. Považovala jsem ho za člověka, který je proti mně schopný použít veškerou mou slabost, ale mýlila jsem se. On takový nebyl. Pomáhal mi v tom najít obranu.

Prsty jsem lehce přejela po jeho tváři od oka až ke rtům, u kterých jsem se jako obvykle zastavila. Svým způsobem mě fascinovaly.

Podepřela jsem se o svůj loket a jemně pohladila jeho spodní ret. Na tento dotyk reagoval pootevřením svých úst, ale i přesto stále poklidně oddechoval.

Odolávala jsem pokušení je políbit.

Prohlížela jsem si jeho klidnou tvář a prsty mu vjela do vlasů. Uhlazovala jsem mu neposedné prameny kudrnatých vlasů a najednou periferním viděním zpozorovala nepatrný pohyb jeho víček.

Přesměrovala jsem svůj pohled od vlasů k jeho očím. Pozoroval mě.

„Dobré ráno,“ usmála jsem se a svou ruku stáhla.

Napodobil mě a taktéž se opřel o svůj loket, čímž způsobil, že jsme si hleděli zpříma do očí.

„Dobré,“ zachraptěl nazpět. Rukou se dotkl té mé a začal mně na jejím hřbetu šimrat svými prsty. „Bylo to příjemné,“ řekl a zvedl mou ruku do vzduchu. Přiložil si ji dlaní ke své tváři a zavřel oči. „Naposledy mě takhle hladila máma, když jsem byl malý. Až teď jsem si uvědomil, jak moc mi ten dotyk chyběl.“

Smutně jsem se pousmála a sledovala jeho zamračenou tvář. Soustředil se.

„Moje máma,“ začala jsem, ale v krku se mi usadil knedlík, musela jsem si uvolnit hrdlo.

Harry rázem vyděšeně rozevřel oči. Viděla jsem v nich smutek, zděšení a strach z toho, co přijde.

„Moje máma mě takhle taky vždycky hladila,“ rychle jsem zamrkala a uhnula pohledem. Cítila jsem, jak mi do hlavy stoupá nepříjemný tlak. Ne. Nechtěla jsem brečet, tentokrát ne. „Vždy, když jsem nemohla usnout, měla jsem z něčeho strach, nebo jsem byla nemocná,“ pokračovala jsem ve vyprávění, „si sedla ke mně na postel a začala mě hladit po vlasech.“ Skončila jsem.

Opět jsem se odvážila navázat kontakt s jeho zelenýma očima. Díval se na mě smutným, ale zároveň smířlivým pohledem. Viděla jsem v nich skrytou oporu.

„Objal bys mě, prosím?“ zamumlala jsem tiše a sama nechápala, jak jsem to mohla ze sebe vypustit. Normálně jsem objímání přímo nesnášela. Vadilo mi narušení osobního prostoru jak mého, tak toho druhého, ale teď to bylo jiné. Potřebovala jsem cítit jeho náruč.

„Pojď sem,“ zašeptal a rozevřel své paže, ve kterých mě vzápětí uvěznil.

Dovolila jsem si zavřít oči a na moment vydechnout veškerou tíhu té černoty, která se před momentem usadila na mé hrudi.

39. Význam

„Já to udělám,“ zamumlal a pak se ode mě odtáhl. Chvatnými pohyby si rozepnul uplé kalhoty a než jsem se stačila vzpamatovat, sletěly na podlahu vedle postele.

Automaticky jsem stáhla ruce ke svým kalhotám a uvolnila knoflík ze svého místa.

Harry uchopil mé kalhoty v pase a já se nadzvedla, aby mi je mohl stáhnout přes zadek.

Mé džínsy odhodil někam za sebe a klekl mezi mé nohy.

Znovu jsem mu je obmotala kolem pasu a za zády překřížila v kotnících.

Nahl se nade mě a políbil mě. Jemně skousl můj spodní ret mezi zuby a zatahal za něj.

Tiše jsem vydechla.

Svými polibky se přemístil na hranu čelisti, odkud putoval přes krk až k uchu. Uchopil můj ušní lalůček mezi rty a pevně stiskl.

„Vážně to chceš?“ vydechl mi do ucha.

Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, opustil mé ucho a polaskal svým jazykem jemnou kůži na mém krku.

„Takže?“ zamumlal mi do těla a já se pod jeho horkým dechem zachvěla.

„Chci,“ zašeptala jsem neslyšně a zabořila své ruce do jeho hustých vlasů.

To jediné slovo posloužilo jako spouštěč jeho zájmu o mé tělo, které pod ním leželo. Věnoval se každé pídi mé probuzené pokožky. Jeho prsty po mně klouzaly tak jemně a lehce, že jsem necítila ani ten nejmenší tlak vyvíjený jejich váhou; cítila jsem jen elektrické mrazení v místech, kde se mě dotkl. Všechny mé nervové buňky byly napnuté k prasknutí. Pokoušel jejich výdrž.

Na moment zvedl hlavu. „Občas musíš říct, jak se cítíš. Když se ti to nebude líbit, přestanu, dobře?“ pohlédl mi vážně do očí. Myslel to vážně.

Zamžikala jsem. „Jsem nervózní.“

„Ty jsi …?“ nedořekl to, ale já věděla, na co se ptá.

„Ne, nejsem panna,“ zahučela jsem téměř popuzeně. Jenže první sex s každým novým partnerem bylo jako oficiální poprvé; alespoň co se týče nervozity a studu. Nebyla jsem člověk, co by se někde odhaloval na potkání, rozevíral nohy na požádání. Mělo to pro mě význam.

„Nemusíš být nervózní,“ zamumlal mi do břicha a pak to rozpálené místo olízl.

38. Skončí to?

„Nevím, jestli je to úplně dobrý nápad, Harry,“ zastavila jsem se několik metrů od vchodových dveří pomenšího rodinného domku.

„Chtěla jsi ji poznat, ne?“ připomněl mi s pokřiveným úsměvem.

Zhluboka jsem se nadechla. „To chtěla,“ připustila jsem, „ale nějak z toho nemám dobrý pocit. Co když se jí nebudu líbit třeba už jen z principu, že nejsem tvá pravá přítelkyně?“

Jeho pohled zněžněl. „Kdybys nebyla, záleželo by ti na tom, jestli se budeš líbit mé mámě?“ Přistoupil ke mně čelem a propletl si prsty s těmi mými. Pousmál se. „Pojď, zvládneme to,“ řekl polohlasem a líbl mě na čelo.

Nezbývalo mi nic jiného, než se jím nechat vést až do domu.

„Mami?“ zavolal hned z chodby.

„Harry?“ ozval se nazpět překvapený ženský hlas.

„Mami!“ vyhrkl šťastně a pustil mou ruku. Udělal několik rychlých kroků k ženě středního věku a sevřel ji v pevném láskyplném objetí.

„Tak moc se mi stýskalo,“ slyšela jsem, jak mu zamumlala do ramene, ale pak zvedla pohled ke mně.

Dech se mi zadrhl v hrdle.

Odtáhla se od Harryho a s úsměvem se na něj usmála. „Seznámíš nás?“

„Uh, jasně,“ zazmatkoval, „mami, to je moje přítelkyně Katie. Katie, to je má mamka.“

„Těší mě,“ stiskla jsem ji ruku ve své dlani.

„Konečně tě poznávám osobě,“ usmála se vstřícně. „Zatím jsem tě měla možnost poznat jen z novin jako tu dívku, která ze záhadných důvodů začala chodit s mým synem,“ zasmála se, ale já v tom slyšela tu zřetelnou narážku.

Sklopila jsem pohled.

Harry si hlasitě uvolnil hrdlo. „Katie tě chtěla poznat,“ uvedl na pravou míru.

Pozvedla obočí. „Pročpak?“ Tato otázka byla mířená na mě.

Nervózně jsem si olízla rty a nadechla se k odpovědi. „Chtěla jsem poznat další část Harryho života.“

37. Vyjasnění

Můj hrudník se splašeně zvedal a následně zase klesal. Panika. Strach. Vyděšeně jsem na něj zírala a snažila se nahnat svým zběsilým dýcháním kyslík do svého mozku.

„Katie?“

Neslyšně jsem zalapala po dechu. „K-Kvůli Liamovi?“ zopakovala jsem jeho otázku.

„Vím, že mezi vámi něco je,“ řekl ochraptěle.

Tiše jsem ho sledovala, neschopna jediného slova.

„Něco?“

Vypjatě si dlaněmi zatlačil na čelo a zahučel. „Já nevím. Něco. Prostě něco. Nevím co.“

Pokývala jsem hlavou.

„Nic mi k tomu neřekneš?“ zeptal se tiše. Slyšela jsem v tom nevyřčenou výčitku.

„Já… Um,“ odmlčela jsem a prsty si protřela čelo. „Udělala jsem hloupost.“

„Nevím, o čem mluvíš; a ty to víš,“ viděla jsem, jak zaťal čelist. „Ubíjí mě to.“

Hlasitě jsem vydechla. „Políbila jsem ho.“

Pak už bylo ticho. Já upírala svůj zrak ke svým rukám a on mlčel. Prostě mlčel.

„Kdy?“ zazněla jasná otázka.

Nervózně jsem si olízla rty a zvedla k němu svůj pohled. „V klubu.“

Na odpověď jen přikyvoval hlavou. „Proto ses nezlobila,“ řekl po chvíli.

Nemusela jsem odpovídat, stačil pohled.

„Miluješ ho?“ zeptal se. Tentokrát to byla opravdová otázka, nekonstatoval. Nebyl si jistý; nevěděl, ale chtěl vědět.

Zamžikala jsem. Přemýšlela jsem nad odpovědí. „Ano,“ odpověděla jsem po chvíli tiše.

„Díky za upřímnost,“ utrousil a slezl z parapetu.

Sledovala jsem jeho vzdalující se záda. Odcházel. Cítila jsem, jak ho ztrácím.

Když byl téměř u dveří, konečně jsem se vzpamatovala. Můj hlas nasáklý příchozím pláčem zazněl ztichlým pokojem: „Nezeptal ses jak,“ upozornila jsem ho. „Nezeptal ses a stejně odcházíš.“

Zastavil se v polovině chůze a z profilu se ke mně natočil. „Proč bych měl?“ Znělo to téměř jako odfrknutí. Měl to být náznak pohrdání?

„Abych ti měla příležitost říct, že tvůj závěr je mylný,“ zavrčela jsem skrz zatnuté zuby a taktéž slezla na zem. Potřebovala jsem ujištění, že stojím na pevné podlaze. Svět kolem se točil.

Otočil ke mně svou tvář a čekal.

„Upřímnost?“ dala jsem mu na výběr.

Prudce vydechl. „Děláš, jako bys někdy jednala jinak, Catherine.“ Mé jméno vyslovil tak pečlivě, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

Uvědomovala jsem si svého nejistého tance po tenkém ledu. Každé slovo mohlo způsobit ztrátu tohoto člověka, ale já to udělat musela. Prostě musela. Musela jsem riskovat.

„Ohledně Liama jsem byla nějaký čas dost zmatená,“ nepatrně jsem pokývala hlavou, abych v tom samu sebe ujistila. Ano, byla, ale nebyla jsem odhodlaná si nějaké pochyby přiznat. Tehdy ne; teď ano. „Do polibku.“ Uprostřed mé hrudi jsem pocítila tupé bodnutí.

Pomyslně jsem zalapala po dechu a rukou si prohrábla zacuchané vlasy. Začala jsem si uvědomovat věci, které mě děsili.

„Ano, miluju ho,“ řekla jsem pevně, „ale jinak.“ Zatřepala jsem hlavou a podívala se na něj.

Stál tam s rukama v předních kapsách svých kalhot a sledoval mé počínání.

„Je to takový ten typ lásky, který víš, že nikdy nezmizí,“ odmlčela jsem se. „Nikdy nezmizí,“ zavrtěla jsem hlavou a nechala po své tváři sklouznout horkou slzu. Slzu, kterou jsem se snažila do poslední chvíle udržet nepovšimnutou v mém oku. „Není to jako milenecká láska, která může jednoho dne vyprchat, víš?“ řekla jsem se snahou, dostat z něj nějakou reakci.

Mlčel. Nehýbal se. Věděl, že jsem neskončila.

„Já…,“ znovu jsem se odmlčela. Nedokázala jsem mluvit v souvislých větách. Ani jsem si nebyla jistá, zda všechny ty útržky dávají alespoň trochu smysl, ale v tuto chvíli mi to bylo fuk. Potřebovala jsem to někomu říct. Schovala jsem si obličej do dlaní a chrčivě do nich vydechla. „Cítím k němu něco podobného, jako jsem cítila k nim,“ vydala jsem ze sebe něco podobného zakňučení zraněného zvířete.

On jen stále mlčel a já se kousala do tváře, abych se před ním úplně nerozbrečela. Já před ním už brečet nechtěla. Nechtěla jsem vypadat tak moc slabě; jako troska.

„Dává to smysl?“ vzlykla jsem tiše a naklonila hlavu ke straně.

V jeho obličeji jsem viděla náhlou změnu. Jeho svaly povolily, najednou mi došlo, že se celou tu dobu snažil nedat najevo byť jedinou emoci. Úspěšně.

Zamžikal a rozhodně přikývl. Udělal dva kroky, které nás od sebe dělily, a něžně mě sevřel ve své náruči.

V bezpečí; tak jsem se cítila.

„Děkuju,“ zaskuhrala jsem mu do ramene a pevně si ho přitáhla k tělu. Měla jsem nutkavou potřebu opravdu cítit. Potřebovala jsem cítit jeho fyzickou oporu.

36. Sama

„Katie,“ zaskuhral. Nechápal. Nevěděl.

Nechala jsem nohy podlomit v kolenou a svezla se ke kořenům mohutného stromu. On se mnou.

Vzlykla jsem: „Všechno je špatně. Takhle to být nemá.“

„Ššš…“ Stáhl si mě na svou hruď a začal se v pravidelném rytmu pohupovat sem a tam. Jedna jeho ruka mě svírala kolem pasu a druhá mě hladila po vlasech. „Neublížím ti.“

„Nemůžu,“ zachrčela jsem do jeho hrudi mezi vzlyky. V hlavě mi nepříjemně tepalo, můj dech nebyl pravidelný. Sevřela jsem v pěsti límec jeho bundy; měla jsem potřebu se něčeho držet.

„Tohle není kvůli tomu, že odsud pocházím, že?“ Neptal se. Bylo to zřejmé; konstatoval pouhý fakt. „Katie,“ oslovil mě a odtáhl se, aby mi pohlédl i přes neprodyšnou tmu do tváře.

Hystericky jsem popotáhla. „Já už nemůžu,“ zakřičela jsem plačtivě.

Vyčerpaně jsem padla do jeho nastavené náruče. Pevně jsem zavřela oči. Můj obličej nesl bolestivou grimasu. Chtěla jsem umřít, ale nechtěla jsem to vyslovit nahlas. Ne před ním.

„Chci za nimi.“

Pevně mě stáhl k sobě. „Ne,“ řekl rázně. „Ne, Katie,“ změkčil rychle tón svého hlasu. „To neříkej.“

„Nepatřím sem,“ zaskuhrala jsem v jeho náruči. Jeho paže mě silně držely pohromadě. Věděla jsem, že kdyby své sevření povolily, rozpadla bych se na milióny malých kousíčků, které by už nikdo dohromady nikdy nedal. Tohle bylo horší, než noční můra. „Nechci být pořád jen sama, chápeš? Já už na to nemám sílu,“ řekla jsem rychle, ale relativně klidně, a zalapala po dechu. „Když… Když jsi mě tu viděl… Já utíkala před svědky. Nedokázala jsem své emoce projevit před… kýmkoliv,“ popotáhla jsem. „Ale tys to viděl,“ odmlčela jsem se. „Když jsem tehdy doběhla domů a zbavila se panického strachu, cítila jsem se neskutečně slabá. Viděl jsi mě…“ Viděl mě.

„Viděl jsem plačící dívku, která si zpívala smutnou píseň,“ pohladil mě po ruce. „Každý máme občas slabou chvilku. Neznačí to nic o tvé slabosti.“

Můj obličej se opět zkřivil. „Chtěla jsem za nimi; nechtěla jsem být sama a oni mě tu samotnou nechali.“

„Nejsi sama,“ odmlčel se na sotva zpozorovatelný moment. „Máš mě.“

„Ne,“ vydechla jsem. „Ty mě nemiluješ. Oni milovali.“

Cítila jsem, jak pode mnou ztuchl a povzdechl si. Odtáhla jsem se a uslzenýma očima na něj pohlédla. Mračil se.

„Proč si jsi tak jistá, že nemiluju?“

Zaraženě jsem zamžikala. „Já – em, já…“

„Ty?“ pobídl mě bez výrazného zabarvení. Jako by mnou pohrdal. Jako bych ho zklamala.

„Já… Měli bychom jít. Je mi zima,“ řekla jsem spěšně. Zběžně jsem si rukávem setřela vlhké tváře a zvedla se z chladné země.

35. Loutka

„Co děláš?“ kmitl ke mně pohledem a opět svou pozornost vrátil k silnici, po které jsme jeli.

„Píšu tweet,“ usmála jsem se a složila své ruce i s mobilem do klína. Nevěděla jsem, jaká výstižná slova vybrat, aby se mi veškeré myšlenky vešli do sto čtyřiceti znaků.

Přibrzdil na semaforu. „O čem?“ usmál se.

„Děkuji dotyčné slečně za dekorativní ornament na mém obličeji,“ popotáhla jsem.

Rozesmál se. „Slušně provokuješ.“

„Vím,“ kývla jsem. „Zkus na to pohlédnout ale trochu jinak. Když to takhle napíšu, všichni zavrhnou, že jsi mi to udělal ty.“

Sledovala jsem, jak mírně naklonil hlavu do strany. Přemýšlel. „Asi máš pravdu.“

„Určitě mám pravdu,“ neodpustila jsem si a natáhla svůj krk, abych měla lepší výhled na okolí.

„Jsme tady,“ zamračil se a zaparkoval k okraji silnice. Zaraženě jsem pohlédla na prosklené dveře budovy.

Otevřela jsem dveře, vystoupila a opřela se zády o auto.

„Otevřel bych ti,“ povzdechl si vedle mě. Opřel se o auto stejně jako já a hodil na budovu před námi pohled stejně kritický.

„Um, promiň?“ odtušila jsem.

Zatvářil se nechápavě. „Za co?“

„Nevím?“ uchechtla jsem se. „Že jsem ti zkazila projev gentlemanství.“

„Haha,“ zašklebil se. „Jaký je plán?“ zeptal se a zmáčkl na dálkové ovládání u svých klíčů. Auto za námi zapískalo.

„Jdi napřed a někde tam na mě počkej, ale pokud možno – někde jinde než v hale, prosím.“

„Proč?“ zasmál se.

Nakrčila jsem nos. „Dejme tomu, že nechci, abys o mně ztratil jisté mínění. Prostě to tak udělej, dobře?“

„Začínám se děsit,“ upozornil mě se zvednutým obočím a varovně na mě ukázal.

Zazubila jsem se. „Budu v pohodě.“

Pomalu couval směrem ke vchodu a nevěřícně rozhodil rukama: „Já neřekl, že se bojím o tebe!“

Teatrálně jsem zalapala po dechu. „Padej, otravo. Nemáme na to celý den.“

Rozesmál se: „Rozkaz madam!“ zasalutoval.

Pak už jen vběhl do budovy a já skrz prosklené tabule, které tvořili téměř celou budovu, viděla, jak si na pozdrav přikývli s recepční. Bodyguardi nehnuli ani brvou.

Nasadila jsem si sluneční brýle a sebevědomě se vydala vstříc černým gorilám.

34. Nevidíme se naposledy

Ležela jsem na boku schoulená do klubíčka a držela si u těla Harryho paži, která mě objímala. Zády jsem se opírala o jeho svalnatou hruď a dýchala rytmem jeho zdvihajícího se hrudníku. Byly jsme do sebe zaklenutí a já ležela v jeho náruči. Připadala jsem si i přes všechny nesouhlasící myšlenky správně. Cítila jsem, jako by to tak prostě mělo být.

„Spíš?“ zašeptal do ticha pokoje, které protínaly pouze naše hluboké nádechy.

„Ne,“ odpověděla jsem neslyšně. „Nemůžu usnout.“

„Mám …?“ Začal se odtahovat.

„Ne,“ odmítla jsem rozhodně a přitáhla si jeho ruku blíž k tělu.

Na chvíli jsme se oba odmlčeli. Cítila jsem, jak se ke mně přivinul o něco blíž.

„Jak to teď bude probíhat?“ promluvila jsem ochraptěle.

Hlasitě vydechl a mně se na zátylku v místě střetu jeho horkého dechu s mou kůží naježily chloupky. „Pojedeš na týden domů za Evou a pak tam buď zůstaneš, nebo pojedeš s námi.“

„A co ty?“

„Mám domluvenou schůzku s managementem a pak pojedu k mámě.“

„Chci tam jít s tebou,“ připomněla jsem mu.

„Na schůzku s managementem nebo k mé máme?“ Tiše se zasmál.

Zamyslela jsem se. „Původně jsem myslela schůzku s managementem, ale když tak nad tím přemýšlím…“ Přetočila jsem se na záda a vyhledala ve tmě jeho oči.

Rukou si podepřel hlavu a chvíli se v tichosti díval na mou tvář. „Chceš poznat mou mámu?“

„Nevím,“ přiznala jsem. „Je to špatně?“

Nepatrně zavrtěl hlavou. „Vůbec.“

„Ale?“ pobídla jsem ho.

„Žádné ale…“ Slyšela jsem, jak se pousmál. „Jsem rád.“ Snížil se ke mně a jemně mě líbl na tvář.

33. Dnes ne

„Katie,“ slyšela jsem Perriin hlas a pak jsem na svém čele ucítila studenou vodu.

„Promiň,“ vydechla jsem a snažila si posunout do sedu.

„Promiň? Spíš já bych se měla omlouvat tobě,“ řekla ostře.

Opatrně jsem zavrtěla hlavou. „To ne.“

Zhluboka jsem se nadechla a rukama se podepřela tak, abych se mohla dostat na nohy.

„Počkej, pomůžu ti.“ Chytila mě kolem pasu.

V zrcadle jsem viděla její starostlivý výraz. Když jsem pohledem zabloudila na svůj obličej, pochopila jsem. Pod okem, kam jsem se uhodila o umyvadlo, se mi začala kůže zbarvovat do absolutně nepřirozené nazelenalé, a z vlasů mi vytékal pramínek krve.

„Zajedeme do nemocnice, dobře?“ navrhla.

„Ne,“ odmítla jsem. „Nechci být v novinách.“

„Katie, jestli jde o Harryho…“

Zavrtěla jsem hlavou. „Prostě do nemocnice nechci.“

„Fajn,“ povzdechla si.

32. Haters

Seděla jsem na pohovce a palcem přejížděla přes displej svého telefonu. Nevnímala jsem dění kolem sebe. Bylo to, jako bych byla v nějaké izolaci, kam se donesl jen nesrozumitelný hluk. Nechtěla jsem vnímat.

Najednou se pohovka prudce prohnula pod váhou člověka, který vedle mě dopadl. S leknutím jsem vzhlédla.

„Co děláš?“ usmála se na mě Perrie a zvědavě mi nahlédla přes rameno.

„Jen koukám na twitter. Dlouho jsem tam nebyla,“ pousmála jsem se smutně a vrátila se svým pohledem k miliónům zpráv, vzkazů, výhrůžek a otázek.

„Můžu?“ pozvedla svá pečlivě upravená obočí a ukázala ukazováčkem na můj mobil.

Nejistě jsem jí ho podala.

Sledovala jsem její oči sklouzávat po řádcích slov hromadících se do vět a věnovala svou pozornost jejím, neustále se měnícím, výrazům v obličeji. Střelila ke mně přísný pohled, z něhož mi přejel mráz po zádech, a pak se opět vrátila k mému twitteru.

Nervózně jsem se kousla do tváře.

„Harry,“ vyslovila jeho jméno tak ostře, že proťalo veškeré dění v místnosti.

Rychle jsem sklopila hlavu a věnovala pozornost svým rukám v klíně.

„Četl jsi, co Katie píšou vaše fanynky?“

Ozvalo se zaskřípání židle.

„Harry, ještě jsem neskončila!“ vykřikla naštvaně Lou.

Zmateně jsem zvedla hlavu.

Harry doslova přelétl místnost a vytrhl Perrie z ruky můj telefon.

Hlasitě jsem vydechla. Začínala jsem mít pocit, že jsem mu o všem měla říct hned, jak to začalo.

Zuřivě projížděl desítky zpráv. „To si ze mě…? Kdys mi to jako hodlala říct?“ vyjel po mně.

Zmateně jsem na něj zírala neschopna slova. Nevěděla jsem, jakou reakci jsem čekala, ale byla jsem si téměř jistá, že tato to nebyla.

„Asi nehodlala,“ přiznala jsem nejistě.

„Jak to teď mám podle tebe řešit?!“

„Harry,“ oslovil ho Liam, ale nemělo to žádný smysl. Oslovený pokračoval: „Píšou ti už od samého začátku a já se to dozvídám až teď!“

Hleděla jsem na něj věcným pohledem, ale zároveň jsem pevným skusem drtila všechny zuby ve svých ústech. Stěží jsem do plic nasála pomyslně zhuštěný okolní vzduch.

„Což není její vina, že?“ ozval se uštěpačně znovu Liam. „Měl jsi to předpovídat. Všichni jsme měli.“

„Sklapni, Liame,“ obořil se na něj a opět se vrátil ke mně. „Jak si myslíš, že se tě mám zastat? Teď; po takové době!“

V tichosti jsem se zvedla z pohovky a postavila se těsně před něj. Vzhlédla jsem k jeho očím a klidným, vyrovnaným hlasem jsem se odpověděla: „Nestojím o tvé zastání.“ Vytrhla jsem mu z ruky svůj telefon a otočila se k odchodu z místnosti. Vyšla jsem na chodbu a zády se opřela o chladnou stěnu. Zaklonila jsem hlavu a s výdechem zavřela oči.

„Proč děláš, jako by za to mohla Katie?“ slyšela jsem Zayna. „Vždyť víš, že si tím prošla každá z holek.“

„Neřekl jsem, že za to může ona!“ ohradil se rozčílený Harry.

„Rozhodně ses tak choval,“ zvýšil na něj hlas Liam.

Uslyšela jsem blížící se kroky a pak se otevřely dveře.

„Tady jsi,“ zarazil se Liam, když mě uviděl.

Zvedla jsem k němu unavený pohled. „Jdu pracovat,“ oznámila jsem mu a vydala se chodbou k mému a Harryho pokoji.

„Počkej,“ křikl tlumeně. Popoběhl a jemně sevřel mé zápěstí. „Nedávej si to za vinu.“

Střetla jsem se s jeho pohledem. Pomalu jsem si ruku, kterou svíral v té své, přitáhla k hrudi, a tím se mu vytrhla. „V pohodě,“ pousmála jsem se a vydala se od něj pryč.

31. Čistý štít

„Harry! Co. To. Sakra. Mělo. Znamenat?!“ slyšela jsem zpoza dveří Paula rázně odsekávat každé slovo, které vyslovil. Přejel mi z toho mráz po zádech. Ani jsem ho nemusela vidět a bylo mi jasné, jak se tváří.

„Snažil jsem se napravit něco, co jsem podělal,“ odpověděl mu poklidně. Překvapil mě jeho nezaujatý tón. Při normální příležitosti Harry vždy vyletěl z kůže a začínal být agresivní. Tentokrát ne.

„To nebylo v plánu! Managementu se to nebude líbit!“

„Tak ať? Vlastně když tak nad tím uvažuju, není nic, s čím by neměli být spokojeni. Tohle všechno začali právě oni!“ Jeho trpělivost postupně vyprchávala.

„Já snad radši ani nechci vědět, cos provedl…“

„To nechtěj,“ souhlasil s Paulem a pak už bylo ticho.

Nadechla jsem se. Posbírala jsem veškerou svou odvahu a zatlačila do těžkých dveří, za kterými jsem do teď nervózně postávala.

Jakmile mě zpozorovali, veškeré dění utichlo a já se stala středem pozornosti. Nesnášela jsem to.

„Katie,“ kývl mým směrem Paul na přivítání.

Nervózně jsem mávla všem na pozdrav. „Jak velký problém z toho kluci budou mít?“ zeptala jsem se Paula, aniž bych mu pozdrav oplatila nějak zvlášť. Dnes už jsme se viděli, takže jsem nehodlala ztrácet čas zbytečnými banalitami.

„Budu z toho mít problém jen já,“ promluvil Harry. „Nebo se o to alespoň pokusím, aby to neodnesli i ostatní.“

Tiše jsem se rozhlédla po ostatních.

„Kdy tam jdeš?“

„Ještě nevolali, ale pravděpodobně hned, jak budeme v Londýně,“ odpověděl a sklopil pohled. Vypadalo to, jako by se smiřoval s tím, že to nemělo žádný účinek, jako by vše bylo nazmar.

„Půjdu tam s tebou,“ oznámila jsem nahlas, aby to všichni slyšeli.

Překvapeně zvedl hlavu.

„Cože?“ ozval se dvojhlasně Paul s Liamem.

„Půjdu tam s Harrym,“ zopakovala jsem jim. Věděla jsem, že mi rozuměli víc než dobře, ale pro jistotu jsem je v tom ujistila. „Teď jsme na to dva, pamatuješ?“ připomněla jsem mu jeho slova, která mi řekl, když mi pomohl z noční můry.

Koutky úst se mu nejistě zvedly v úsměv a v jeho očích zazářilo. Právě v tuto chvíli jsem si byla jistá, že jsem udělala správný první krok. Tohle k partnerství patří. Držet při sobě.