18. Bojím se

„Harry!“ slyšela jsem ze všech stran hystericky. Když se otevřely hlavní dveře od hotelu a my vyšli ven, bylo to podobné, jako když praskne bublina. Najednou jsem cítila nátlak ze všech stran. Nevěděla jsem, na jakou stranu se dívat. Snažila jsem se dívat stále zpříma, ale nešlo to. Věděla jsem, že většina holek tu je kvůli dnešním zprávám o našem novém vztahu.

„Klid,“ naklonil se ke mně dožadovaný a ruku mi sevřel ve své velké dlaní o něco silněji. Klid, opakovala jsem si v duchu. Hlavně klid. Nechápala jsem, jak poznal, že jsem vystresovaná, ale nepatrně mě to uklidnilo.

„Nevyfotíš se s nimi?“ otočila jsem se k němu.
„Ne,“ bylo jediné co řekl, a střelil po mně přísným pohledem.
„Proč? Kluci se s nimi fotí,“ nechápala jsem.
„No, jestli chceš, aby měly příležitost ti nějak ublížit, tak já se s někým klidně vyfotit půjdu,“ zavrčel.
„Uh,“ bylo jediné, co jsem ze sebe vydala.
„Harry!“ zařvala jedna holka, kolem níž jsme procházeli, "Kdo je ta holka?!"
„Katie,“ otočil k hlavu a pak pustil mou ruku. Jeho dlaň se přemístila na můj bok. Šel za mnou a stále si mě přidržoval u sebe. Takto jsme se proplétali kolem fanynek, mezi nimiž nám dělali cestu bodyguardi.
„Musíme se dostat do nějaké klidnější části města. Pak dám vědět Liamovi, kde jsme,“ řekl a opět mě chytl za ruku. „Pojď.“

17. Přítelkyně

„Katie?“ otevřely se dveře od mého hotelového pokoje a dovnitř nahlédl Liam.

„Tak?“ rychle jsem se přesunula na kraj postele, abych mu byla co nejblíže. Rozevřel dveře a vešel dovnitř. Zavřel je za sebou a zády se opřel o chladivé dřevo.

Vydechl. „Asi v pohodě,“ pousmál se. Cítila jsem, jak mě zkoumá.

„Nekoukej se na mě tak,“ zamumlala jsem a nepříjemně se ošila.

Zhluboka se nadechl. „Už to dali do zpráv,“ oznámil mi opatrně.

„Dobře,“ přikývla jsem a odvážila jsem se mu podívat do očí. Byl stále smutný.

„Myslíš, že to zvládneš?“

„Jo,“ zvedla jsem koutky úst vzhůru.

„Holky budou každou chvílí na hotelu,“ řekl. „Nakonec se stihne i plánovaná procházka po Glasgow.“

„Tak si to užijte,“ usmála jsem se.

Zamračil se. „Jenže ty jdeš s námi, Katie. Jako Harryho přítelkyně.“

„Uh,“ vydala jsem ze sebe jediné a zavřela oči. Přála jsem si odtud zmizet. Začínala jsem litovat, že jsem jela. Sice bych nepoznala svého nejlepšího přítele, ale alespoň bych nebyla v takových nepříjemnostech. I když… Liam se stal přítelem na život a na smrt. Stal se jedinou osobou v mém životě, u které jsem měla pocit, že jí můžu říct cokoliv, absolutně cokoliv.

„Bude to v pohodě,“ ujistil mě a přešel přes pokoj až ke mně. „Budeme tam všichni. Poznáš holky, užijeme si společně část hezkého odpoledne.“

„Proč očekávám nějaké to ‚ale‘?“ podívala jsem se na něj s obavami.

Vážně se na mě zadíval. „Teď už jsi oficiálně Harryho přítelkyně. Myslím, že víš, co to nese za důsledky.“

16. Lži

„Katie!“ Někdo hlasitě zabušil na dveře. „Katie, probuď se!“

„Co?“ zachraptěla jsem a vyhrabala se z postele.

„Katie!“

„Copak hoří, Louisi?“ mžourala jsem na něj, když jsem otevřela dveře od hotelového pokoje. Dovnitř se nahrnul pruh světla z chodby. „Je šest hodin ráno,“ zakňourala jsem a promnula si oči.

„Paul svolal schůzi a jelikož jde z poloviny o tebe, měla bys tam být taky,“ řekl podrážděně a založil si paže na hrudi.

„C-cože?“ najednou jsem se rázem probudila a vyděšeně na něj zírala.

„Jsi v novinách. S Liamem,“ informoval mě krátce.

„Ne,“ vydechla jsem a zavrtěla hlavou. Zmateně jsem couvla do pokoje a začala chodit sem a tam. „To ne,“ zanaříkala jsem a složila si obličej do dlaní.

Pootevřel dveře a společně se světlem vkročil do pokoje.

„Katie, přestaň panikařit. Nějak se to vyřeší,“ začal mě uklidňoval.

„Ale,“ začala jsem, „zničí tím vztah mezi Liamem s Danielle.“ Otočila jsem se k němu. V očích mě štípaly slzy. Tohle se nemělo stát. Nechtěla jsem všechno zničit.

Překvapeně na mě zíral, neschopen slova.

„Nezničí,“ vydechl a prohrábl si rozcuchané vlasy. „Rychle na tebe něco hoď. Budu čekat na chodbě.“

15. Tým

„Dobrý den, jedno vanilkové latté, prosím," usmála jsem se na mladou slečnu za pultem.
„Vaše jméno?" zeptala se s milým úsměvem.
„Katie," řekla jsem, na což ho ona vzápětí napsala na kelímek.
Zaplatila jsem a přesunula se k výdejnímu pultu. Když jsem kávu dostala, vydala jsem se do středu kavárny, odkud zněl tlumený hluk mluvících zákazníků Starbucks.
Sedla jsem si na lavici u volného stolu a vyndala si zrcadlovku. Zapnula jsem ji a najela do alba nafocených fotek.
Měla jsem tam z dnešní generálky pár kvalitních fotek. Přiblížila jsem si jeho obličej a tiše na něj hleděla. Nechápala jsem to. Rozum mi radil, abych to nechala být, neřešila to, ale měla jsem nepopsatelně zvláštní pocit. Něco mi našeptávalo, že tento boj nemám vzdávat. Něco mi říkalo, že se zaobírat tímto záhadným puberťákem, má cenu a nějaký skrytý smysl. Nikdy mě mé tušení nezradilo, chtěla jsem mu dát šanci.
Najednou mi na stole zavibroval telefon. Textová zpráva od Liama.
Kde jsi?
Vyťukala jsem odpověď a upila kávy.

Položila jsem foťák na stůl s detailem na Harryho obličej a vytáhla blok s propiskou.

Harry, napsala jsem si nahoru doprostřed a dvakrát to podtrhla.

Věděla jsem, že ten problém jménem Harry Styles, který bránil v pokračování v mé práci nevyřeším do té doby, dokud se neujistím v něčem, co mě užíralo ještě předtím, než jsem je všechny viděla. Bylo to jen nepatrné tušení, ale i ta malá myšlenka, která se zdála být tak absurdní mě uvnitř neskutečně hlodala. Co když…?

Proč se vlastně straní všem médiím? Dalo by se říct, že je to ‚vůdčí člen‘, kterého z něj udělali. Neměl by si to užívat? On byl tak zapeklitě nečitelný a nepředpovídatelný. Nevěděla jsem, čím se k němu dostat blíž a poznat ho. Neměla jsem tušení, jak s ním chvíli mluvit, a nehádat se.

„Katie?“ zaslechla jsem mužský hlas u vchodu.

„Liame?“ nahnula jsem se na židli, abych viděla, kdo mě nebo někoho s mým jménem, volal. „Co tu děláš?“ zamračila jsem se, když si sedl naproti mně na židli.

„Nemůžu si zajít na kafe?“ podivil se a založil si paže na hrudi.

Rozhodila jsem rukama a pozvedla obočí. Žádnou kávu před sebou neměl; jen tu mojí.

„Můžu?“ ukázal na můj kelímek a zakřenil se.

Protočila jsem očima a kývla.

„Vy jste to rozpustili?“ nechápavě jsem si pravou rukou pod rukávem nahmatala ciferník hodinek a shrnula z něj látku, abych se mohla podívat, kolik je hodin.

Váhavě pokýval hlavou. „Tak nějak,“ pokrčil rameny, „Harry je po tom, cos odešla, ještě víc nepoužitelný, než před tím.“

„Jak to myslíš?“ založila jsem si ruce na hrudi tentokrát já.

Pokrčil rameny. „Nevím, je úplně mimo,“ řekl a pohledem sjel na můj poznámkový blok. „Proč mi přijde, že se mu nějak moc snažíš dostat pod kůži?“

„J-jak to myslíš?“ složila jsem své ruce do klína a propletla prsty. Dostat pod kůži? Rychle jsem zamrkala.

„Nevím,“ pokrčil rameny a přimhouřil oči, „přijde mi, že se na něj až moc zaměřuješ. Víc než na Louise, Nialla, Zayna,… mě?“

„Nevím,“ skousla jsem ret, „on je jeden velký otazník,“ připustila jsem.

„Konkrétně to myslíš jak?“ Vypadalo to, jako by se na mě zlobil.

Nejistě jsem k němu zvedla pohled. „Ty se zlobíš?“ vydechla jsem.

Jeho tvář se jako na povel vyjasnila. „Ne,“ pousmál se, „jen chci vědět, co tohle všechno má znamenat. Občas mi přijde, jako bys měla psát jen o něm, než o nás všech.“

„Liame, už tím, že se mnou trávíš tolik času, že si se mnou takhle povídáš, mi dáváš vše potřebné k napsání mé práce. Chci vás tam popsat tak, jak vás vnímám, a když se řekne Harry, jak můžeš vidět tady,“ zvedla jsem blok, kde bylo napsané jen jeho podtržené jméno, „představím si jedno velké nic. Neznám ho. Prostě nevím. Přijde mi, jako by byl v nějaké bublině, přes kterou se nemohu dostat.“

14. Přátelé?

Ozvalo se zaťukání na dveře.

„Ano?“ zeptala jsem se se zamračením. Podívala jsem se směrem ke dveřím a přivřela laptop.

„To jsem já, Liam,“ ozvalo se zpoza dveří.

„Pojď dál,“ rozjasnila se mi tvář. S Liamem jsem se po dobu krátkého letu měla možnost dost sblížit. Byl skvělý. Myslím, že jsem ho mohla považovat za opravdového přítele.

„Co děláš?“ zvedl jeden koutek svých úst, když za sebou zavřel dveře.

„Jen… koukám na nějaká videa,“ řekla jsem pomalu, když jsem se podívala, co vlastně dělám.

„Jaká?“ zajímal se a skočil ke mně na postel.

„Vaše,“ vydechla jsem tiše.

„Uh,“ vydechl a mně přišlo, jako by zněl trochu zklamaně, „pracuješ,“ uvedl na pravou míru.

„Trochu,“ připustila jsem a nejistě na něj pohlédla.

Pokýval hlavou. Vypadalo to, jako by si během pohybování hlavy nahoru a dolů třídil myšlenky a vybíral vhodnou, kterou vypustit na povrch.

„Byl jsem pověřen ti sdělit, že za půl hodiny bude oběd,“ usmál se a zaměřil se na obrazovku mého notebooku. Najel šipkou na jedno video a dvakrát poklepal. „Tohle se mi líbí,“ řekl poklidným hlasem a střelil po mně pohledem.