Můj hrudník se splašeně zvedal a následně zase klesal. Panika. Strach. Vyděšeně jsem na něj zírala a snažila se nahnat svým zběsilým dýcháním kyslík do svého mozku.
„Katie?“
Neslyšně jsem zalapala po dechu. „K-Kvůli Liamovi?“ zopakovala jsem jeho otázku.
„Vím, že mezi vámi něco je,“ řekl ochraptěle.
Tiše jsem ho sledovala, neschopna jediného slova.
„Něco?“
Vypjatě si dlaněmi zatlačil na čelo a zahučel. „Já nevím. Něco. Prostě něco. Nevím co.“
Pokývala jsem hlavou.
„Nic mi k tomu neřekneš?“ zeptal se tiše. Slyšela jsem v tom nevyřčenou výčitku.
„Já… Um,“ odmlčela jsem a prsty si protřela čelo. „Udělala jsem hloupost.“
„Nevím, o čem mluvíš; a ty to víš,“ viděla jsem, jak zaťal čelist. „Ubíjí mě to.“
Hlasitě jsem vydechla. „Políbila jsem ho.“
Pak už bylo ticho. Já upírala svůj zrak ke svým rukám a on mlčel. Prostě mlčel.
„Kdy?“ zazněla jasná otázka.
Nervózně jsem si olízla rty a zvedla k němu svůj pohled. „V klubu.“
Na odpověď jen přikyvoval hlavou. „Proto ses nezlobila,“ řekl po chvíli.
Nemusela jsem odpovídat, stačil pohled.
„Miluješ ho?“ zeptal se. Tentokrát to byla opravdová otázka, nekonstatoval. Nebyl si jistý; nevěděl, ale chtěl vědět.
Zamžikala jsem. Přemýšlela jsem nad odpovědí. „Ano,“ odpověděla jsem po chvíli tiše.
„Díky za upřímnost,“ utrousil a slezl z parapetu.
Sledovala jsem jeho vzdalující se záda. Odcházel. Cítila jsem, jak ho ztrácím.
Když byl téměř u dveří, konečně jsem se vzpamatovala. Můj hlas nasáklý příchozím pláčem zazněl ztichlým pokojem: „Nezeptal ses jak,“ upozornila jsem ho. „Nezeptal ses a stejně odcházíš.“
Zastavil se v polovině chůze a z profilu se ke mně natočil. „Proč bych měl?“ Znělo to téměř jako odfrknutí. Měl to být náznak pohrdání?
„Abych ti měla příležitost říct, že tvůj závěr je mylný,“ zavrčela jsem skrz zatnuté zuby a taktéž slezla na zem. Potřebovala jsem ujištění, že stojím na pevné podlaze. Svět kolem se točil.
Otočil ke mně svou tvář a čekal.
„Upřímnost?“ dala jsem mu na výběr.
Prudce vydechl. „Děláš, jako bys někdy jednala jinak, Catherine.“ Mé jméno vyslovil tak pečlivě, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
Uvědomovala jsem si svého nejistého tance po tenkém ledu. Každé slovo mohlo způsobit ztrátu tohoto člověka, ale já to udělat musela. Prostě musela. Musela jsem riskovat.
„Ohledně Liama jsem byla nějaký čas dost zmatená,“ nepatrně jsem pokývala hlavou, abych v tom samu sebe ujistila. Ano, byla, ale nebyla jsem odhodlaná si nějaké pochyby přiznat. Tehdy ne; teď ano. „Do polibku.“ Uprostřed mé hrudi jsem pocítila tupé bodnutí.
Pomyslně jsem zalapala po dechu a rukou si prohrábla zacuchané vlasy. Začala jsem si uvědomovat věci, které mě děsili.
„Ano, miluju ho,“ řekla jsem pevně, „ale jinak.“ Zatřepala jsem hlavou a podívala se na něj.
Stál tam s rukama v předních kapsách svých kalhot a sledoval mé počínání.
„Je to takový ten typ lásky, který víš, že nikdy nezmizí,“ odmlčela jsem se. „Nikdy nezmizí,“ zavrtěla jsem hlavou a nechala po své tváři sklouznout horkou slzu. Slzu, kterou jsem se snažila do poslední chvíle udržet nepovšimnutou v mém oku. „Není to jako milenecká láska, která může jednoho dne vyprchat, víš?“ řekla jsem se snahou, dostat z něj nějakou reakci.
Mlčel. Nehýbal se. Věděl, že jsem neskončila.
„Já…,“ znovu jsem se odmlčela. Nedokázala jsem mluvit v souvislých větách. Ani jsem si nebyla jistá, zda všechny ty útržky dávají alespoň trochu smysl, ale v tuto chvíli mi to bylo fuk. Potřebovala jsem to někomu říct. Schovala jsem si obličej do dlaní a chrčivě do nich vydechla. „Cítím k němu něco podobného, jako jsem cítila k nim,“ vydala jsem ze sebe něco podobného zakňučení zraněného zvířete.
On jen stále mlčel a já se kousala do tváře, abych se před ním úplně nerozbrečela. Já před ním už brečet nechtěla. Nechtěla jsem vypadat tak moc slabě; jako troska.
„Dává to smysl?“ vzlykla jsem tiše a naklonila hlavu ke straně.
V jeho obličeji jsem viděla náhlou změnu. Jeho svaly povolily, najednou mi došlo, že se celou tu dobu snažil nedat najevo byť jedinou emoci. Úspěšně.
Zamžikal a rozhodně přikývl. Udělal dva kroky, které nás od sebe dělily, a něžně mě sevřel ve své náruči.
V bezpečí; tak jsem se cítila.
„Děkuju,“ zaskuhrala jsem mu do ramene a pevně si ho přitáhla k tělu. Měla jsem nutkavou potřebu opravdu cítit. Potřebovala jsem cítit jeho fyzickou oporu.