Epilog

Zavřela jsem za sebou dveře a bezohledně do nich zády narazila. V očích mě štípaly slzy, ale ani jedna se po tváři nesvezla. Byly tam uvězněny jako voda v uzavřené přehradě.
Se zatnutou čelistí jsem očima prozkoumávala každý detail vstupní chodby, která se přede mnou rozkládala. Stalo se to tak známým za těch pár měsíců, co jsem tu bydlela. V podstatě jsem to už považovala za náhradu domova; za útočiště.
Pootevřela jsem ústa a trhaně do sebe vtáhla doušek vzduchu. Přála jsem si pocítit změnu, úlevu, odlehčení té podivné nicoty uvnitř hrudi, ale nic nepřicházelo. Necítila jsem se podvedeně, zrazeně, ani smutně; cítila jsem se mrtvě.
„Katie?“ Do chodbičky vešla Eva.
Úlevně jsem s vypuštěním veškerého obsahu plic ze sebe dostala neřízený, tichý skřek a nemotorně se odrazila ode dveří. Můj obličej se zkřivil v bolestivé křeči a já věděla, že teď být silná už nemusím.

„Katie,“ vydechla zděšeně a automaticky rozevřela svou náruč.
Neohrabaně jsem k ní doklopýtala a vrhla se jí kolem krku. Pevně jsem ji sevřela a čekala, až se vzpamatuje natolik, aby mi drtivé sevření opětovala. Potřebovala jsem držet, potřebovala jsem cítit oporu.

Ležela jsem na gauči s hlavou na jejím klíně. Chroptivě jsem dýchala a snažila se zaostřit na knihovnu na druhé straně obývacího pokoje přes pozůstatek slz v mých očích.

Eva mě utěšivě vískala ve vlasech.

„Je něco co bych pro tebe mohla udělat?“ zeptala se po chvíli ticha. Trpělivě si vyslechla všechno, co se stalo, během čehož jsem už nedokázala zůstat s nezúčastněným výrazem ve tváři. Držela mě pohromadě, když jsem se rozpadala.
Nerozhodně jsem trhla rameny.

„Co teď chceš dělat?“ zeptala se tiše. „Oni přijdou. Oba.“ Věděla jsem, že má pravdu. Vždycky ji měla, ale já si to byla schopná přiznat až teď.

„Chtěla bych odjet.“ Nechtěla jsem je vidět; ani jednoho.

Ztuhla. „Kam?“

„Domů,“ vydechla jsem sotva slyšitelně a stáhla se do klubíčka. Chtěla jsem se vrátit na místo, které pro mě jako jediné znamenalo domov; na místo plné bolestivých vzpomínek. Na místo, kde jsem všechno ztratila.
Chtěla jsem začít od začátku; opět.
Slyšela jsem, jak do sebe vtáhla vzduch. „Dobře,“ řekla nakonec, „pokusím se to nějak domluvit v práci, abych mohla odj-“

„Ne,“ skočila jsem jí do řeči a zvedla se do sedu. Otočila jsem se k ní čelem a vážně se jí zadívala do očí.
„Ty musíš zůstat tady. Pojedu sama.“

„Katie, to ne…“ vrtěla hlavou nesouhlasně.

„Ano,“ stála jsem si za svým. „Jsem dospělá, zvládnu to. Mám tam prarodiče a zbytek rodiny, nebudu sama.“

Její oči se zaplavovaly slzami.

„Mamka by to tak chtěla,“ zamumlala jsem a zvedla koutky do nejistého úsměvu.

„Jak dlouho už to plánuješ?“ Znala mě.

Na moment jsem se odmlčela a uhnula pohledem. „Od začátku. Bylo to jako takové záchranné lano.“

Několik slz se jí uvolnilo ze zajetí očí a svezlo se po dosud suchých tvářích. Se zamračením přitakala.

„Promiň,“ zašeptala jsem. Cítila jsem se provinile.

Nesouhlasně zavrtěla hlavou a přitáhla si mě do náruče.

Stály jsme uprostřed letištní haly v láskyplném hromadném objetí – já, Eva a Tess. Věděla jsem, že mi budou chybět, ale nebyly to jen ony, kterým jsem dávala sbohem s těžkým srdcem. Zvládnout mi to pomáhala ovšem jen myšlenka na to, že to není sbohem navždy, ale jen na nějakou neurčitou dobu.

„Budeš mi chybět,“ zamumlala mi do vlasů Tess a drtivě si mě tiskla k tělu.
„Ty mně,“ opětovala jsem jí pevné sevření. „Doufám, že za mnou někdy přiletíš.“

„Určitě,“ kývla s očima plných slz.

„Fajn,“ usmála jsem se na ni a otočila se k Evě, která taktéž neměla do breku daleko.

„Nedávno jsi přiletěla a zase odlétáš,“ zamulala s nádechem výčitek. „Vůbec jsem si tě neužila.“

Trpce jsem se uchechtla. „Myslím, že sis mě užila až dost.“ Na moment jsem se odmlčela a pak jsem se zamračením sáhla do zadní kapsy mých kalhot. Byla tam obálka z kvalitního tvrdého papíru.

Vytáhla jsem ji a naposledy jsem se podívala na vrch dopisu. One Direction.

Se zaváháním jsem vzhlédla k Evě, která společně s Tess hleděla na bílou obálku v mých rukách.

„Dala bys jim to, prosím?“ zeptala jsem se tiše.

Beze slov přitakala a převzala si ode mě obálku. Samovolně se mi stáhlo hrdlo.

Když byl čas k odbavení zavazadel a nástupu na palubu letadla, naposledy jsem se s nimi rozloučila. Byla to ta chvíle, kdy v romantických filmech přibíhají hlavní hrdinové zabránit své osudové lásce v odletu. Já ovšem věděla, že mně se nic takového nestane. Nebyla jsem v romantickém filmu, ale v realitě, která ke mně nikdy nebyla něžná nebo loajální, a ani jsem se nenacházela v situaci, kdy by můj princ na bílém koni mohl přijet, protože o mém odletu ani nevěděl. Bylo to rozhodnutí z minuty na minutu, které jsem díky poslednímu volnému místu na palubě mohla zrealizovat hned následující den.

Vlastně jsem nechtěla, aby mi v odletu někdo zabránil. Nebo jsem si alespoň myslela, že to nechci. Odjet bylo správné. Musela jsem pryč.

Když jsem sedla na své místo, zachmuřeně jsem se zadívala ven z okénka. Nechtělo se mi pryč. Mířila jsem sice do rodné země, ale domov to pro mě už nebyl. Nebyli tam ti, kteří to místo mým domovem dělali. Neměla jsem domov.

Po vzletu mě mé myšlenky zavedly k dopisu, který jsem Evě dala na letišti. 

Drazí kluci,

pokud čtete tento dopis, Eva vám už jistě řekla, že jsem odjela. Teď pravděpodobně sedím v letadle, nebo už jsem dokonce pevně nohami na své rodné zemi.

V první řadě bych vám chtěla poděkovat za vaši loajalitu a ochotu, kterou jste prokázali, když jsem za vámi přišla s žádostí o pomoc. I přesto, že záměr mé žádosti nevyšel, patří vám mé obrovské díky.

Ovšem úplně na začátku všeho; ještě před tím, než jsem ve vás našla přátele a ochotné spolupracovníky pro svou práci, jste mi pomohli nevyjádřitelným způsobem. Vlastně mi pomohla spíš vaše hudba, než vy osobně. Až teď si uvědomuji, že jsem vám to nikdy nepřiznala. Když jsem šla na váš koncert, už jsem o vás něco málo věděla; byla jsem vaše fanynka. Zachránili jste mě přede mnou samotnou. A bohužel - i když se mi to říká s těžkým srdcem, nejsem jediná, které jste pomohli – na to myslete a dělejte to, co milujete a dělá vás to šťastnými, protože tím rozdáváte radost, naději, víru, lásku a plno dalších věcí, které jsou na tomto světě nedostatkem.

Mně osobně jste pomohli vyrovnat se se smrtí těch nejbližších osob, které jsem ve svém životě měla. Dali jste mi sílu jít dál. Kdyby nebylo vaší hudby, nikdy bychom se nepotkali. (Nikdy bych nevěřila, že budu tak moc zavázána nějakému pubertálnímu boybandu.)

Dlouho jsem přemýšlela, zda napsat dopis, každému zvlášť, ale nakonec jsem se rozhodla pro jeden společný. Byť to nerada přiznávám, určitým nejmenovaným členům bych celý dopis napsat nezvládla. Ráda bych ale zmínila, že nikomu nic nevyčítám; nebo se to alespoň snažím nedělat. Každý děláme chyby a já osobně jich udělala nespočet. I když jsem si odnesla několik bolestivých vzpomínek, odnesla jsem si s nimi dobré zkušenosti. Nelituji ničeho, absolutně ničeho. Ani našeho vztahu, Harry. Neměnila bych, nechtěla bych to vymazat; ani jednu z těch chvil, které jsme spolu zažili jako pár.

Poslední část dopisu patří rozloučení. Nezvládla bych za vámi jít osobně. Už i psaní tohoto dopisu mě stálo mnoho sil. Chtěla bych, abyste si pamatovali, že jsem vám vděčná za všechno, co jste pro mě udělali. Přestože jsem neodešla s úsměvem na tváři, odešla jsem s vírou v samu sebe, kterou jsem před tím, než jsem vás potkala, neměla. Děkuji vám.

Navždy zůstanete v mých myšlenkách i srdci. Doufám, že na mě nezapomenete.

Mám vás všechny nepopsatelně ráda a nikdy vás mít ráda nepřestanu. Třeba se naše cesty ještě někdy střetnou; časem. Děkuji za vše. Budete mi chybět.

Katherine Bloomberg

49. kapitola