13. Odjezd

„Katie!“ vytrhlo mě z nemocničního pokoje bušení na dřevěné dveře. Někdo se je snažil i přes jejich zamčení otevřít. Někdo. Ona.

Když se mi vzpomínky z příšerného snu v hlavě rozplynuly jako obláčky páry, uvědomila jsem si celý včerejší den. Koncert, rozhovor; všechno.

„Vypadni!“ vykřikla jsem ochraptěle a rychle se vyhrabala z postele.
„Katie, co se děje?“ křičela zpoza dveří.

Do očí se mi nahrnuly nevítané slzy. Stačila jen myšlenka na to, co jsem se včera dozvěděla. Couvala jsem tak dlouho, dokud jsem za sebou neucítila chladnou zeď. Opřela jsem se.

„Lhala jsi mi!“ vzlykla jsem nahlas a sklouzla podél zdi až k zemi. „A já ti věřila!“

„Katie,“ oslovila mě oněco smířlivěji. Došlo jí to. „Já ti to vysvětlím.“

„Vysvětlíš?! Jak mi chceš vysvětlit, žes mi lhala? Po tom všem!“ přeskočil mi hlas. „Nenávidím tě!“ zařvala jsem a hlasitě se rozbrečela.

Jako odezvu jsem slyšela pouze tlumenou ránu do dřeva dveří a pak hlasité tření látky o jejich povrch.

12. Zklamání

Rychle jsem hnala chodbami v aréně. Neřešila jsem, že nevím, kam mám jít; prostě jsem šla. Musela jsem co nejdříve vypadnout. Ignorovala jsem Tessin intenzivní pohled, kterým mě chtěla zastavit. Nemohla jsem zastavit, protože jsem byla tak neskutečně napěchovaná tím intenzivním pocitem, že jsem měla pocit, jako bych měla každou chvíli vybuchnout. Nemohla jsem si dovolit opět povolit své uzdy. Byla jsem zklamaná. Tak moc zklamaná. Celý můj život byla jedna velká lež a já bych to díky tomuto setkání třeba ani nikdy nezjistila. Trpká pachuť na jazyku způsobila nelibé zkřivení mého obličeje. Potřebovala jsem na vzduch.

Vší silou jsem zatlačila do mohutných těžkých dveří a konečně vtáhla do svých plic studený mrazivý vzduch.

„Katie,“ promluvila z ničehož nic Tess. Nereagovala jsem, nepodívala jsem se na ni. Jen jsem se o pár kroků před ní zastavila a zhluboka dýchala. V očích mě štípaly slané slzy a já se je mrkáním snažila odehnat. Trhavě jsem se nadechla a ruku si přiložila k ústům. Chtěla jsem křičet.

„Katie,“ oslovila mě o něco hlasitěji. Nadechovala jsem se zakrytými ústy a oční víčka nechala volně klesnout. Už jsem se nemohla dívat na ten prolhaný svět, který se mi snažil každý den dát nějakou chabou iluzi rodiny v podobě mé tety. Je to vůbec má teta? Lhala mi. Jako všichni dohromady, nic nového, ale myslela jsem, že tím dnem všechny lži skončily. Mýlila jsem se a to bolelo asi ze všeho nejvíc. Tohle jsem nezvládla; moc jsem věřila. Věřila jsem nesprávným osobám, vždycky. Teď už nikomu, už nikomu nikdy neuvěřím.

„Katie, to bude…“

„Hlavně prosím neříkej, že to bude dobré,“ skočila jsem jí do řeči. Na tohle jsem teď žaludek neměla. Další lži. Další chabé namlouvání něčeho, co je nemožné. Tohle dobré nebude.

Za zády jsem jako odezvu slyšela jsem tichý povzdech.

11. Lež

„Ahoj, jsem Niall,“ vrhl se blonďák na Tess s úsměvem od ucha k uchu a vřele ji objal.

„Já vím,“ pípla a tváře jí pohltil mírný ruměnec. „Tess,“ představila se a potřásla si s ním rukou.

Víc už jsem neviděla, protože se ke mně přiřítil Zayn.

„Ahoj,“ schoval mě ve své náruči.

Zaraženě jsem mu objetí opětovala. „Ahoj,“ usmála jsem se.

„Jaký byl koncert?“ zazářily mu oči.

Pousmála jsem se nad tou dětskou duší, kterou jsem v jeho temných očích uviděla. „Perfektní,“ zvedla jsem koutky do milého úsměvu.

Postřehla jsem, že se za námi zavřely dveře. Otočila jsem se a můj pohled se střetl s Harryho. Rychle jsem zamrkala a opět se otočila k Zaynovi, který se na mě usmíval.

„Pojď si sednout,“ ukázal na pohovku vedle nás a mrkl na mě.

„Díky,“ kývla jsem a posadila se vedle Tess, která vedla nějaký tichý rozhovor s Niallem.

Kluci si posedali všude kolem, aby na nás dobře viděli. Jen on stál v pozadí a opíral se zády o parapet okna.

„Jste naše fanynky?“ přeměřil si nás Liam.

„Ano,“ vyhrkla dychtivě Tess vedle mě a ze mě ve stejnou chvíli vyšla taktéž odpověď, ale absolutně opačná: „Ne.“

Zasmál se. „Takže?“

Těžce jsem polkla a otočila svůj pohled z Liama na Tess. Nechápavě se na mě dívala a já viděla na jejím výrazu, že se mi snaží přečíst myšlenky a můj záměr.

Cítila jsem na sobě pohledy všech v místnosti. Ten jeden mě ovšem přímo propaloval; jeho.

Povzdechla jsem si a pohled sklopila ke svým rukám v klíně. „Ano, jsme.“

„Dobře,“ zasmál se. „Vaše reakce našim fanynkám totiž moc neodpovídala.“

Nastalo ticho a já se nepříjemně ošila.

„Takže, Catherine?“ vyslovil mé jméno Louis sedící na zemi před krátkou pohovkou, na které jsme seděly my dvě. „Hm?“ zvedla jsem k Louisovi hlavu.

Kývl, když si ujasnil, že ta Catherine, jejíž vizitku svíral v prstech jsem já. „Takže ty o nás budeš psát?“

„Pokud to schválíte,“ pokrčila jsem rameny.

Louis se tiše uchechtl. „Jde o to, že…“

„Že se bojíte o typ mé práce, či případné spolupráce s bulvárem?“ skočila jsem mu do řeči.

„Přesně,“ přikývl Liam.

Mé vnitřní já chtělo nějakým způsobem donutit promluvit jeho. Potřebovala jsem se přesvědčit o faktu, kterého jsem se přímo děsila.

„To u Katie rozhodně nehrozí,“ promluvila najednou Tess. Neměla jsem tušení, proč to tak přesvědčivě pronesla, ale byla jsem za to ráda. Nevěděla jsem totiž, jak jim taktně vysvětlit, že já s bulvárem nemám, ani nebudu mít nic společného a to ani kdybych chtěla.

„Proč myslíš?“ zachraptil zezadu. Stiskla jsem čelisti; ona to dokázala. Bohužel jen dvě slova vycházející z jeho úst mi nebyla schopná dát jednoznačnou odpověď. Stále to byly jen dohady, které mě přiváděly k šílenství. Potřebovala jsem slyšet určitá slova a právě v tuto chvíli jsem neměla ani to nejmenší tušení, jak jich dosáhnout.

„Když se sem přistěhovala, trochu jsem si o ní hledala informace,“ omluvně se na mě podívala, „všechny nejznámější bulváry jsou proti ní neskutečně vysazené.“

„Proč?“ zazněl opět Harryho hlas. Tentokrát ta otázka byla určena přímo mně. Cítila jsem, jak mě propaluje pohledem ještě intenzivněji. Nebyla jsem schopna zvednout svůj pohled. Věděla jsem totiž, že bych vzápětí hned uhnula pohledem a to by nevypadalo moc věrohodně. Proč se na tuto jednoslovnou otázku nemohl zeptat kdokoliv jiný?

„Katie?“ oslovil mě Zayn.

S výdechem jsem si uvědomila, že se má vnitřní bitva odehrává až nepříjemně dlouho. V podstatě jsem byla za Zaynovo upozornění vděčná. Podívala jsem se mu do očí a vtáhla do svých plic čerstvý vzduch.

„Psala jsem recenze na anglické bulvární plátky. Díky tetě, která tady žila už pár let, jsem měla k nejnovějším výtiskům snadný přístup. Několik mých názorů bylo otisklých i v denním tisku,“ vyklopila jsem ze sebe a v duchu úpěnlivě doufala, aby to bylo přesně to, na co Tess narážela.

„Pár jsem těch tvých názorů četla. Bylo tam snad vše, na co se každý normální člověk bál upozornit,“ uchechtla se a já se uvolněně opřela o opěradlo gauče. První část naší domluvy byla za námi.

„Působivé,“ protáhl Louis s vykulenýma očima.

„Rád bych si pak něco přečetl,“ pousmál se Liam.

„To snad raději ani ne,“ vydechla jsem a se zarděním se zadívala na své propletené prsty v klíně. Ruce lehce položené na mých stehnech vypadaly až překvapivě uvolněně, ale doopravdy to uvolněné gesto vůbec nebylo. Konečky byly červené oproti zbylé viditelné části kůže, která byla nezdravě bledá. Měla jsem je spojené proto, abych jim neukázala, jak moc slabá jsem; byla jsem neskutečně nervózní. Celá jsem se třásla.

10. Koncert

„Katie, už musíme jet!“ slyšela jsem zezdola.

„Vždyť už jdu,“ zahučela jsem a rychle si nasoukala svůj blok do tašky přes rameno.

Seběhla jsem schody a s doskokem se postavila vedle Tess, která dávala na obdiv své krásné dlouhé nohy, jež jí vykukovaly zpod jemně nabírané sukně.

„Páni,“ sjela mě pohledem od hlavy až k patě, „vypadá to fakt dobře,“ uznala.

„Rodina se nezapře,“ neodpustila si teta.

Protočila jsem očima. „Jdeme?“

„Takže jaký je plán?“ zajímala jsem se po cestě. Seděla jsem na místě spolujezdce, Tess seděla za mnou.

„Půjdete na koncert jako všechny ostatní. Po skončení půjdete do zákulisí.“

„Jak… prosté,“ odfrkla jsem si. „A dostat se tam máme jako jak?“

„Ty něco vymyslíš,“ mrkla na mě a já zavrčela. To nám to začíná parádně.

„Jak jako vymyslí?“ ozvala se Tess zezadu. Zněla trochu vyděšeně.

Povzdechla jsem si. „Klid Tess, zahrajeme si menší hru,“ řekla jsem tajuplně, jako bych měla už nějaký plán. Ten jsem ovšem neměla, ale i přesto jsem se na tetu zašklebila. Ta těžce polka a vrátila se zpět k řízení.

09. Přípravy

„Notak Tess, mluv se mnou. Co je v té obálce?“ zachrčela jsem přidušeně a zvedla se z postele. Nohy jsem měla jako želé; podlamovaly se mi v kolenou.

„Jsou tam dva lístky,“ zamumlala a dívala se na mě jako na zjevení. Obálku měla stále na své hrudi a zhluboka dýchala.

Posunkem jsem jí naznačila, aby pokračovala.

„…Na koncert,“ polkla.

„Čí?“ zachraptěla jsem, jako bych nemluvila několik desítek let. Na sucho jsem polkla.

Zírala mi přímo do očí a ani nedutala. Nemrkala. Zorničky měla rozšířené a vypadala, jako by byla v šoku.

„Tess,“ oslovila jsem ji s náznakem netrpělivosti.

„Jejich,“ vydechla sotva slyšitelně. Jejich, znělo mi pořád v uších.

Stály jsme naproti sobě, ani jedna z nás nepromluvila. Vedly jsme telepatický rozhovor.

„Musíš to přijmout,“ zašeptala po chvíli. Ujistila mě v mém vnitřním boji, který jsem vedla ve své hlavě. Když mému mozku došlo, na čí koncert mám lístky, jako bych zapomněla, že jsem byla rozhodnuta tohle všechno odmítnout. „Katie,“ oslovila mě naléhavě. Oči vytřeštěné. „Musíš,“ zaznělo pokojem jedno jediné výstižné slovo, doprovázené zastřenou kulisou jejich nejnovějšího alba.

„Dva?“ Věděla, na co se ptám. Kývla.

Nic víc jsem neřekla. Otočila jsem se ke dveřím a rychle vyběhla z pokoje.

08. Celá díky nim

„Kouknu se na to až doma, dobře?“ šeptla jsem tiše směrem k Tess. Nechtěla jsem ten balíček rozbalovat na očích všech.

Kývla. „Můžu se večer stavit?“

„Klidně,“ pokrčila jsem rameny.

„Fajn, tak v sedm?“ zastavila se a čekala na můj souhlas.

„V sedm,“ přikývla jsem.

Ona se jen usmála a vydala se opačným směrem.

07. Osamocená

„Přemýšlela jsi už o nějaké vysoké?“ pokračoval.

„Přemýšlela,“ kývla jsem a snažila se ovládat své rozbouřené emoce. Neměla jsem ráda, když se lidé moc vyptávali. Vadilo mi to.

„Žurnalistika?“ vyptával se dál.

„Erm,“ chrčivě jsem si odkašlala, „ano.“

„Dívala ses na podmínky pro přijetí beze zkoušek?“

Z výdechem jsem hlasitě hodila příborem do talíře a zuřivě se na něj podívala. „Dívala,“ vyprskla jsem, „ale budu dělat zkoušky jako většina.“

„Katie,“ oslovila mě vážně, přísně teta.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. „Omlouvám se,“ vydala jsem ze sebe se značnou námahou. Rozčilovali mě zvědaví lidé.

„Katie, James má kontakty,“ začala Eva, ale já jí uťala.

„C-cože?“ zděsila jsem se. „Chceš mě na tu školu dostat podvodem? Ty nevěříš, že bych ty zkoušky zvládla, co?“ Pevně jsem zaťala čelist a prudce se opřela o opěradlo židle. Zadívala jsem se do stropu a snažila se zahnat příchozí, nevítané slzy. Nemohla jsem uvěřit, že mi nevěřila; ani ona mi nevěřila. Cítila jsem se tak moc sama. Chtěla jsem utéct. Opět.

Zůstali potichu. Jistě mezi nimi probíhal rozhovor prostřednictvím pohledů.

Narovnala jsem se do původní polohy a přeměřila si je pohledem. To, že Eva stále mlčela a neodpovídala na mou otázku, mě utvrzovalo v tom, že jsem měla pravdu. Nevěřila mi.

„Nejde o podvod,“ prolomil tíživé ticho James.

„Ne?“ odfrkla jsem si jedovatě. „Tak o co?“

„Mohl bych ti zařídit setkání s nějakou známou osobností. Ovšem jen v případě, zda budeš souhlasit.“

„Jak to dělají ostatní, kterým někdo nepomůže?“ položila jsem odměřeně otázku.

„Dělají zkoušky,“ řekl prostě.

Uchechtla jsem se. „Takže se opravdu jevím tak neschopně?“ obrátila jsem se tentokrát na tetu. Cítila jsem se zlomeně, ublíženě a hlavně podvedeně. Ten chlap tu nebyl kvůli mé tetě, ale čistě kvůli mně a mé budoucnosti. Dokonce se mi chtělo přestat věřit i v to, že je to Evin kolega. Opravdu jsem nemohla nikomu věřit. Žila jsem ve lžích; v jedné velké lži, která se rozvíjela, násobila se. Bylo mi z toho na nic.

„Jen jsem ti chtěla nějak pomoct,“ zamumlala.

„Pokud vím, tento rozhovor už jsme vedly. Řekla jsem, že až budu tvou pomoc potřebovat, řeknu si o ní. Cožpak mi nevěříš ani v tomto ohledu, když už v ničem jiném?“

„Katie,“ vydechla.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „žádné ‚Katie‘. Nechci mít protekci. Nechci lítost. Vždyť to víš,“ naléhala jsem na ni pološeptem. Slzy se už nedaly udržet na bezpečném nepozorovatelném místě. Několik se jich vysvobodilo a svezlo se po mé rozpálené tváři. Dalo by se říct, že střet kůže se slanou vodou způsobil tiché zasyčení. Teď jsem k tomu všemu ztratila i svoji hrdost. Vše bylo dokonáno. Chtěla jsem umřít. „Omluvte mě,“ zamumlala jsem sotva slyšitelně a odsunula svou židli od stolu. Nevěnovala jsem pohled ani jednomu z nich. Vydala jsem se přímou cestou ke vchodovým dveřím.

Spěšně jsem si nazula converse a popadla teplou vytahanou mikinu. Bez toho, aniž bych si ji na sebe navlékla jsem rychle otevřela dveře a hlasitě za sebou zabouchla.

06. Kiss You

„Co to mělo být v té jídelně?“ založila si ruce na hrudi Tess a dívala se na mě přes regál v supermarketu.

„Co myslíš?“ potřásla jsem hlavou.

„Ty víš, co myslím. Co to mělo být za scénku s Jessicou?“ zamračila se.

„Měla jsem začít brečet? Stejně jsem to nechtěla jíst,“ pokrčila jsem rameny a udělala pár kroků stranou, abych se dostala k výběru zeleniny.

„To ne, ale tohle přeci není normální. Absolutně jsi ji ignorovala.“

„Jo,“ souhlasila jsem, „škoda energie, nemyslíš?“ mrkla jsem na ni.

„…Ale,“ rozhodila rukama, ale najednou ztichla.

„Co je?“ nechápala jsem.

Zamyšleně se podívala směrem ke stropu a ukázala tím směrem svým ukazováčkem. „Poslouchej,“ šeptla. Jasně, celým nákupním centrem se rozléhaly tóny nějaké písničky.

„To sis všimla až teď, že tu hraje rádio?“ pozvedla jsem obočí.

Protočila očima. ‚To jsou kluci,‘ naznačila ústy.

„Ah,“ dech se mi zadrhl v plicích. Ano, poznávala jsem ty hlasy. Ten hlas.

„Nedávno na tu písničku vyšel videoklip,” zasmála se a zavrtěla hlavou. Nechápavě jsem na ni zírala. Ještě stále jsem se nemohla vzpamatovat. Bylo bláznivé, že jsem jeho hlas měla stále v hlavě; stále jsem si ho přehrávala. Bylo to k zbláznění. „Myslíš, že bych ti mohla pomoct s nákupem až domů? To video musíš vidět,” rozšířily se jí zorničky vzrušením a začala přitakávat.

Povzdechla jsem si. Jiná, než kladná odpověď pro ni neexistovala. „Když myslíš,” pokrčila jsem rameny.

„V tom klipu jsou nazí do půlky těla; je to úplně,” odmlčela se a začala rozhazovat rukama, „emm...”

„Chápu,” zasmála jsem se a snažila se ji od této chvíle ignorovat. Bylo mi jasné, že do té doby, než se na to video nepodívám, nebude mluvit o ničem jiném, než o nich.

05. Boj začíná

Sledovala jsem jeho nic neříkající tvář. Ostré rysy hraníce jeho kostnatý obličej byly strnulé. Jediné, co bylo v pohybu, byly oči. Tmavé panenky klouzaly po řádcích sem a tam.

Do plic se mu najednou nahrnulo velké množství vzduchu a hrudník se mu znatelně nadul.

Zamrkal, mlasknul a zavřel desky, které měl doposud položené na své dlani. Hodil s nimi na stůl před sebe. Opřel se o lokty a jedním prstem si popondal brýle blíž ke kořenu nosu.

„Působivé,“ kývl stranou.

Stála jsem stále na tom samém místě a nechápavě, nevěřícně na něj zírala.

Působivé? Zopakovala jsem téměř dotčeně v duchu. Dělala jsem se s tím esejem celý týden a on řekne ‚působivé‘?

Třídou se spustila vlna tichého hovoru a sem tam uchechtnutí, když v tom hluk proťal, jako blesk z čistého nebe, učitelův hlas: „Nic takového jsem ještě nečetl,“ popotáhl zírající na úvodní list mé práce, „obdivuhodné.“

„Ah,“ nabrala jsem do plic z velké části vydýchaný vzduch. Cítila jsem příjemnou úlevu rozlévající se mými žilami, mým tělem.

„Přijde mi fascinující srovnávat jeho myšlenky s těmi vašimi,“ pokračoval.

Zrakem jsem sjela k podlaze a vrátila se ke vzpomínkám na večery, kdy jsem na této práci pracovala. Hodiny plné tichého, nenápadného stékání neustávajících, horkých slz po mých tvářích. Byla to muka, ale dalo by se říct, že mi to alespoň na následujících pár hodin pomohlo. Mohla jsem se pak alespoň svobodně nadechnout. Alespoň chvíli jsem mohla dýchat bez kamení v plicích.

„Slečno?“

„Um,“ zmateně jsem k němu střelila pohledem a narovnala se.

„Mohl bych to ukázat řediteli?“ zeptal se a vrátil svou pozornost opět k mé práci.

„Ř-řediteli?“ zopakovala jsem tupě. „No, můžete. Jistě.“ Kývla jsem.

„Skvěle,“ pokýval spokojeně a desky s mým esejem odložil na sešity na kraji stolu. „Můžete se posadit.“

Jen jsem kývla a vydala se ke svému místu.

Procházela jsem uličkou a cítila na sebou každičký pár očí v místnosti. Najednou mé zápěstí ovinula ledová ruka. Sevřela ho jako svěrač, jako ostnatý drát a bránila mi v chůzi.

Nechápavě a trochu rozčíleně jsem se podívala Rebece do očí. Supěla.

„Nevím, o čem jsi tam psala,“ začala a v očích se jí nebezpečně zablesklo, „ale tohle ti neprojde.“

Hlasitě jsem vydechla. „Nevím, co by mi mělo nebo nemělo procházet, Rebecco,“ pousmála jsem se a její výraz zamrz.

Sjela jsem pohledem k našim rukám. „Mohla bys mě pustit, prosím, nebo bez fyzického kontaktu s mou osobou nevydržíš?“ neodpustila jsem si.

Od tabule se ozvalo netrpělivé zakašlání.

„Víš, chtěla bych si sednout. Řekla bych, že rušíme profesorovu výuku.“

Němě zamrkala a škrtící sevření kolem mého zápěstí povolilo. Cítila jsem jak mi do konečků prstů opět proudí krev a má dlaň začala nepříjemně brnět.

04. Hlas

Tiše jsem zavřela dveře a s výdechem se o ně opřela. Má paže svírající v dlani nakousané jablko klesla podél těla. Na moment jsem si dovolila zavřít oči a dopřát si chvíli samoty. Přišlo mi, že z každé věci v místnosti na mě pohlížejí vyčítavé pohledy. Pohledy rodičů.
Hloupost, okřikla jsem se v duchu. Jsou mrtví, nemohou ti vyvolávat pocit pochybení.
Váhavě jsem pootevřela víčka a rozhlédla se po pokoji. Tess měla pravdu. Vypadalo to tu pustě. Nikde žádný obrázek, fotka, nic. Pokoj se zdál opuštěný. Jako by v něm nikdo nebydlel. Jak by taky mohl… Tento dům nebyl můj domov. Nebyl, není a nikdy nebude. Já svůj domov ztratila. Přišla jsem o něj ve chvíli, kdy jsem naposledy otočila klíčem v zámku u předešlého bytu. U bytu, za jehož dveřmi zůstalo mnoho tajemství, pravdy a vzpomínek. Něco, co se nacházelo jen v mé hlavě, někde hluboko pohřbené.
Jemně jsem se otřásla a zhluboka se nadechla. Potřebovala jsem změnit tok myšlenek.
Znovu jsem se rozhlédla po pokoji. Tentokrát s úmyslem, najít něco, díky čemuž bych mohla přestat polemizovat nad minulostí. Bylo to zbytečné a stresující; a to byla věc, kterou jsem v tuto chvíli potřebovala ze všeho nejméně.
Pohled mi přistál na ještě nevybaleném kufru.
Udělala jsem k němu několik váhavých kroků a sehla se nad něj. Skousla jsem si spodní ret a váhavě ho otevřela. V hlavě mi alarmovalo jen jediné – Nedívej se na dno. Hlavně se tam nedívej. Rychle jsem popadla notebook, který ležel na vrchu, a položila ho na postel. Víko kufru jsem urychleně shodila dolů a zavazadlo zastrčila pod postel. Věděla jsem, že by mi dělalo značné problémy, dívat se na něj o minutu déle, než je nezbytně nutné.
S vyčerpávajícím oddechem jsem dopadla na postel a se zřetelnými pochybnostmi pohlédla na notebook.
Otevřít, zapnout, spustit internetový prohlížeč. Vše jsem dělala automaticky. Ignorovala jsem obrázek, který zaplňoval pozadí plochy. Jednoduše to ignoruj, okřikla jsem se. Měla jsem jasno, co chci udělat, abych si vyklidila mysl.
Stačilo jedno kliknutí a pokojem se začaly rozléhat první tóny melodické písničky.
Chvíli jsem poslouchala melodii na první poslech jednoduché, ale za to velmi krásné písně. Něčím neznámým si mě získala a já si začala pobrukovat. Klip byl asi v polovině, když se ozval ten hlas. Proudící krev v žilách mi ztuhla a po zádech mi přijel mráz. Byla jsem v šoku. Nechápavě a trochu vyděšeně jsem zírala na ubíhající video; na něj. Nedokázala jsem zpracovat tu informaci, kterou jsem právě teď získala. Nešlo to.
Když se zdálo, že jsem se v rámci možností vzpamatovala, mé srdce začalo bít nepřekotnou rychlostí a já se sevřeným hrdlem rychle notebook zaklapla.
Ještě chvíli jsem slyšela tlumené sólo dalšího člena, ale pak vše utichlo a místností se rozléhal už jen můj zrychlený, vyděšený hlas.
„Panebože,“ vydechla jsem a vyčerpaně si promnula unavený obličej. Pokud jsem si myslela, že takhle aktivita uklidní mou rozbouřenou mysl, mýlila jsem se. Bylo mi ještě hůř.
Blbost, okřikla jsem se v duchu. Tohle je absolutní blbost.

03. Kluci

S výdechem jsem za sebou zabouchla vchodové dveře a shodila tašku ze svého ramene.

„To jsi ty?“ ozvalo se zvědavě z kuchyně.

„Ne, Fantomas,“ odfrkla jsem si popuzeně. „Kdo jiný by to měl být?“

„Co se děje? Nějaký problém?“ vyšla do chodby utírajíc si ruce do utěrky.

„Celá škola je jeden velkej problém,“ zavrčela jsem.

Povzdech. „Pomůžu ti; dobře?“

„Nepotřebuju pomoct. Zvládám to.“

„Tak v čem je problém?“ naléhala.

„V lidech,“ věnovala jsem jí krátký pohled. „Ale to taky zvládnu. Jen nesmím zapomenout, kdo jsem.“

„Katie, hlavně žádné problémy,“ pohrozila mi.

„Jistě. Jak jinak,“ pokývala jsem hlavou.

02. Ujasnění

Nasadila jsem si kapuci od mikiny a ruce zasunula hluboko do kapes. Se skloněnou hlavou jsem se vydala do tmavých ulic malého městečka, do kterého jsme se právě nastěhovaly.

Došla jsem až do černého parku, do něhož již nezasahovalo žlutavé světlo z veřejného osvětlení. Na cestu mi svítil jen zářící měsíc a hvězdy.

Sedla jsem si k jednomu velkému stromu a začala dělat to, co vždy, když se cítím sama; začala jsem zpívat.

Slzy mi stékaly po tvářích a já přidávala na intenzitě. Potřebovala jsem ze sebe dostat tu těžkost, která mě tížila.

„Jsi v pořádku?“ ozval se kousek ode mě mužský, hluboký, chraplavý hlas.

Vylekaně jsem k dotyčnému zvedla hlavu a zamžourala do temné tmy, která mě obklopovala. Strachem se mi sevřelo hrdlo. Rychle jsem se vyhrabala na nohy a začala couvat.

„Neublížím ti,“ promluvil znovu ten stejný hlas. Ve tmě se mihl tmavý obrys mužské postavy.

Zavrtěla jsem hlavou a pevně se kousla do rtu. „Ne,“ vydechla jsem a rychle si rukávem otřela mokré tváře. Strach, který rázem po jeho prvním promluvení ovládl celé mé tělo, smysly a svaly, zastavil veškerý přiliv dalších slz. Zřejmě bych mu měla poděkovat, ale na mé žerty právě teď nebyl vhodný čas.

Rozhlédla jsem se kolem a zachytila pohledem žlutavé světlo prosvítající skrz listy stromů, které vyplňovaly celý park. Měla jsem jasný cíl. Potřebovala jsem se urychleně dostat do ulic.

„Máš nádherný hlas,“ ozval se znovu.

Ona měla hezčí, proběhlo mi hlavou trpce. Rychle jsem se otočila a dala se do běhu.

Zkřehlá tráva křupala pod mýma nohama. Několikrát jsem zakopla, ale nezastavovala jsem se; neohlížela jsem se. Dívala jsem se přímo před sebe a pozorovala nově se objevující ulici, kterou jsem před nějakou chvílí opustila. Bušení svého splašeného srdce jsem slyšela i přes svůj hlasitý, zrychlený dech. Nepříjemně mě tepalo ve spáncích a píchalo na boku pod žebry, ale nezastavovala jsem. Musela jsem pryč; co nejdál od toho cizince z parku.

01. Odchod

„Připravená?“ slyšela jsem ze strany tichý hlas své tety.

Otupěle jsem se k ní otočila.

Dívala se na mě starostlivým a bolestným pohledem. Vyčkávala na mé přitakání.

Já ovšem neodpověděla a beze slov šla do jedné z místností. Chtěla jsem se rozloučit.

Omámeně jsem pohledem přejížděla po každé poličce, rohu, stěně v té místnosti. Každý kousek tohoto pokoje vyvolával vzpomínky. Vzpomínky, které bolely.

Na moment jsem zavřela oči a pak si pokoj ještě prohlédla. Naposledy.

Ucítila jsem na svém rameni dotyk ruky.

Otočila jsem tím směrem hlavu a otrocky kývla: „Jsem,“ šeptla jsem, ale obě dvě jsme moc dobře věděly, že to není pravda. Nebyla jsem připravená opustit tenhle byt. Nebyla jsem schopná opustit veškeré vzpomínky; cokoliv, co mi zbylo.

„Dobře,“ souhlasila a vytáhla rukojeť u kufru, který tu stál osamocený v prázdné chodbě.

Automaticky jsem se sehla ke tvé tašce a přehodila si ji přes rameno.

Zabouchla jsem dveře a pečlivě je zamkla. Naposledy jsem otáčela tímto klíčem v tomto zámku u těchto dveří. Už nikdy více se to opakovat nebude.

Daly jsme poslední kufr k ostatním do auta a nasedly. Zbývala poslední zastávka.