01. Odchod

„Připravená?“ slyšela jsem ze strany tichý hlas své tety.

Otupěle jsem se k ní otočila.

Dívala se na mě starostlivým a bolestným pohledem. Vyčkávala na mé přitakání.

Já ovšem neodpověděla a beze slov šla do jedné z místností. Chtěla jsem se rozloučit.

Omámeně jsem pohledem přejížděla po každé poličce, rohu, stěně v té místnosti. Každý kousek tohoto pokoje vyvolával vzpomínky. Vzpomínky, které bolely.

Na moment jsem zavřela oči a pak si pokoj ještě prohlédla. Naposledy.

Ucítila jsem na svém rameni dotyk ruky.

Otočila jsem tím směrem hlavu a otrocky kývla: „Jsem,“ šeptla jsem, ale obě dvě jsme moc dobře věděly, že to není pravda. Nebyla jsem připravená opustit tenhle byt. Nebyla jsem schopná opustit veškeré vzpomínky; cokoliv, co mi zbylo.

„Dobře,“ souhlasila a vytáhla rukojeť u kufru, který tu stál osamocený v prázdné chodbě.

Automaticky jsem se sehla ke tvé tašce a přehodila si ji přes rameno.

Zabouchla jsem dveře a pečlivě je zamkla. Naposledy jsem otáčela tímto klíčem v tomto zámku u těchto dveří. Už nikdy více se to opakovat nebude.

Daly jsme poslední kufr k ostatním do auta a nasedly. Zbývala poslední zastávka.

„Zlatíčko,“ zašeptala babička a slzy jí stékaly po tvářích. Jen jsem chladně sledovala její utrpení, její bolest a snažila se o projevení jakékoli emoce. Nešlo to. „Budeš mi chybět,“ řekla.

„Vy mně taky,“ kývla jsem a dala jí pusu na tvář. Přitáhla si mě do náruče a pevně stiskla.

„Dávej na sebe pozor, prosím,“ šeptala mi do vlnitých kaštanových vlasů.

„Budu,“ souhlasila jsem.

Děda nasedl k nám do auta a my vyrazily směr letiště. Bylo to tak lepší. S ním jsem se loučit ještě nechtěla. Přála jsem si to oddálit, co nejvíce to šlo.

„Sbohem, nejlepší dědečku na světě,“ zažertovala jsem ponuře ve velké hale na letišti.

Můj žert absolutně přehlížel. Znal mě; moc dobře věděl, že to dělám jen pro spokojenost ostatních, ne svou.

„Mám tě moc rád,“ řekl se slzami v očích a pevně mě objal.

Jeho objetí mi bude chybět ze všeho nejvíce. Ze všeho, co mi ještě zbylo. Pevný stisk jsem mu oplatila. V jeho náruči jsem se vždy cítila v bezpečí, a tak tomu bude navždy. Žádné jiné to nenahradí.

„Já tebe taky,“ zvedla jsem koutky do malého úsměvu. Nebyl to upřímný úsměv, ale úsměv to byl a to se za takové situace cenilo.

„Dávejte na sebe pozor,“ promluvil k nám oběma.

„Sbohem,“ zamumlala jsem a šla jsem se společně s tetou, zařadit do zástupu k odbavení zavazadel.

„Prospi se, poletíme určitě dvě hodiny,“ pokusila se o úsměv Eva, když jsme usedly do našich sedadel.

Kývla jsem a dala si sluchátka do uší. Pomalu jsem nechala klesnout svá víčka a zkoumala černočernou tmu pod svými víčky. Nechtěla jsem upadnout do tvrdého spánku, ale byla jsem neskutečně unavená. Už několik nocí jsem jen tak zírala do stropu a nikdy jsem si netroufla usnout. Pomalu jsem přestávala vnímat hudbu proudící mi do uší.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se a natáhla krk, abych viděla na palubní desku, na kterou svítily paprsky slunce. Bylo jasné prosincové odpoledne.

„Patnáct dvacet devět,“ odpověděl s úsměvem.

„Zazpíváme si něco?“ navrhla ona. Vždy, když jsme jeli autem nějakou delší trasu, zpívali jsme lidové písně. Jako malá jsem to považovala za zábavu. Když jsme zpívali, utíkal čas rychleji a já nebyla mrzutá.

„Jo!“ vyhrkl nadšeně brácha vedle mě. Protočila jsem oči. „Budeš zpívat s námi?“ zeptal se mě. V očích mu zářily radostné jiskřičky.

„Ne,“ odsekla jsem.

„Buď tak hodná a bav se se svým bratrem jako s vlastním!“ vyjela po mně.

„Hm,“ zahučela jsem a dala si sluchátka do uší. Zvuk jsem zvýšila na maximum, abych je nemusela poslouchat. Už mi to lezlo krkem.

Najednou auto začalo prudce brzdit. Pneumatiky zahvízdaly při snaze zastavit na zledovatělém, kluzkém povrchu. Naštěstí jsem byla připoutaná, takže jsem na krku měla jen červenou otlačeninu od bezpečnostního pásu.

Vytrhla jsem si sluchátka z uší a celou kabinu auta začaly zaplňovat tlumené tóny písničky, která se právě začala přehrávat v mém mobilu. Uběhly jen tři dlouhé sekundy a pak jsem viděla ostré světlo.

„Pozor!“ vykřikl a pustil volant.

„Katie!“ slyšela jsem, ale neměla jsem tušení odkud. Bylo to tak daleko. Znělo to tak neurčitě; ani jsem si nebyla jistá, zda to opravdu bylo mé jméno. „Katie, probuď se!“ slyšela jsem znovu. Ano, bylo to mé jméno; nemýlila jsem se.

Někdo zatřásl mým ramenem.

Rukou jsem se dotyčného snažila odehnat. Chtěla jsem tam být až do konce. Marně.

Pomalu jsem otevřela oči. Přede mnou byl Evin vyděšený obličej.

„Co je?“ nechápavě jsem se zamračila.

„Měla jsi zlý sen?“ ptala se a mou otázku přehlížela.

„Hm,“ zahučela jsem, „normální.“

„Jasně,“ prohodila sarkasticky, „vykřikla jsi.“ Jen, co to zmínila, podívala se na mou reakci. Ta ovšem byla nulová. Bylo mi jasné, že jsem vykřikla. Vždy jsem vykřikla. Velmi bych se divila, kdyby tomu teď tak nebylo.

„Hm,“ pokrčila jsem rameny. Bylo mi jedno, že jsem svým křikem připoutala pozornost všech kolem. Tetě možná ne, ale mně jo.

„Takže?“ připomněla se. Její pohled se zjemnil.

Úzkostlivě jsem se jí podívala do očí a zavrtěla jsem hlavou.

„Nech to být,“ zamumlala jsem prosebně a dala si opět sluchátka do uší. Chtěla jsem se z tohoto světa vytratit. Chtěla jsem utéct; vypařit se. Neviděla jsem důvod, proč tu být, ale někdo tam nahoře to podle všeho vyloženě vyžadoval.

Ještě chvíli jsem na své tváři cítila její pohled, ale pak nepříjemné mravenčení ustalo.

S povzdechem se opřela do sedačky a upřela pohled do knihy ve svém klíně.

Konečně jsem se uvolnila.

„Taxi!“ zakřičela teta, když jsme vyšli z letiště na ulici. Foukal chladný štiplavý vítr a cuchal mi dlouhé rozpuštěné vlasy.

Jedno automaticky zastavilo a z něj vyběhl obtloustlý řidič s cigaretou v ústech.

Beze slov nám pomohl se zavazadly a naházel je do kufru auta.

„Opatrně,“ zarazila jsem ho chladně, když popadl houslový futrál. Od úst mi ušel obláček páry.

Nevěnoval mi ani jeden pohled a hodil s ním na všechny ty tašky a zavazadla.

Potichu jsem zavrčela.

Zachytila jsem Evin nemilosrdný pohled, který říkal, abych se mírnila. Nechtěla jsem krotit svou náladu.

Eva taxikáři nadiktovala naši adresu a on nastartoval.

Nezáživně jsem za špinavým a mastným sklem sledovala míhající se ulice Londýna. Prohlížela jsem si chvátající lidi, kteří ve většině měli společenské obleky nebo kostýmy. Přišlo mi to trochu zvláštní; v Česku to bylo neobvyklé, ale tady samozřejmé. Vše mi stále více připomínalo, že už nejsem doma.

„Vystupovat!“ vyhnala mě Eva z auta.

Když jsme společně s taxikářem vyndali všechna zavazadla z kufru, rozhlédla jsem se kolem. Musela jsem přimhouřit oči, protože mě od jasného světla bolela hlava.

„Jak daleko se s těmi taškami potáhneme?“ ptala jsem se otráveně.

„K tamtěm dveřím,“ ukázala za mě s úšklebkem.

Zaraženě jsem se otočila. Měla jsem pocit, že jsem poblíž žádný dům s byty neviděla. Byla jsem přesvědčená, že jsme se právě nacházely v části města, kde stály jen rodinné domy.

A taky, že ano. Má teta ukazovala na menší patrový domeček.

„Co?“ vydechla jsem nechápavě a zírala na ty dveře, ke kterým se podle všeho potáhneme s našimi kufry.

Usmála se a popadla první dvě zavazadla.

Vzpamatovala jsem se až ve chvíli, kdy odemykala branku od zahrádky.

Rychle jsem popadla kufr a jednu tašku a doběhla ji. „Myslela jsem, že tu máš byt,“ konstatovala jsem ochraptěle.

„Měla jsem,“ kývla, „ale myslela jsem si, že bys znovu do bytu nechtěla.“ Zastavila se a otočila se směrem ke mně. Čekala, že něco řeknu; že poděkuji.

„Zvládla bych to,“ odsekla jsem. Poslední, co jsem chtěla, bylo, aby na mě brala nějaké ohledy. Nechtěla jsem cítit lítost, ústupky ani výhody. Chtěla jsem žít. Žít, jako by se nic nestalo.

„Jak jinak,“ souhlasila s nádechem sarkasmu.

„Tvůj pokoj,“ ukázala na jedny dveře v patře.

„Fajn,“ zamumlala jsem, „díky.“

Postřehla jsem, že její kroky utichly. Zmateně jsem se ohlédla.

„Co je?“ zeptala jsem se opatrně.

„Cos to před tím řekla?“ zírala na mě.

„‘Fajn‘?“ vytušila jsem s pozvednutým obočím a nechápala, kam tím míří.

„Pak?“

„‘Díky‘?“ dívala jsem se na ni jako by se zbláznila.

„Ano, poděkovala jsi mi,“ souhlasila, „to jsi poslední dobou moc často nedělala.“

Odfrkla jsem si: „Vím, co je slušné chování, Evo. Vychovávala mě tvá sestra,“ vyplivla jsem a zabouchla za sebou dveře od svého pokoje.

Jen co zapadly do futer, automaticky jsem sáhla po klíči v zámku a otočila jím. Jiný klíč, jiný zámek, jiné dveře; všechno je jiné.

Se zavřenýma očima jsem se opřela zády o dřevěné dveře a svezla se k zemi. Stáhla jsem si nohy k tělu a hlavou bouchla za sebe do dřeva. Štvalo mě to.

Dýchala jsem zhluboka. Když jsem měla pocit, že jsem dostatečně uklidněná, abych mohla udělat další krok do nového života; do života bez minulosti, otevřela jsem oči a rozhlédla se po svém novém pokoji.

Ničím výjimečný. Větší postel, pracovní stůl, skříň a další dveře.

S povzdechem jsem se zvedla a došla ke dveřím. Sáhla jsem po klice a pomalu otevřela.

Viděla jsem jen tmu, tak jsem nahmatala vypínač a rozsvítila světlo. Koupelna.

Šla jsem podél zdi a ukazováčkem po ní přejížděla. Pomalu jsem došla k velkému oknu s širokým parapetem, u kterého byl psací stůl.

Sedla jsem si na parapet a zadívala se ven. Měla jsem pohled do zahrady.

Sledovala jsem, jak mezi zkřehlými trsy trávy vykukují první květy. Sice stále bylo chladno, ale i přesto bylo zřejmé, že je tu jaro. Z velkého javoru, který se tyčil před mým oknem kapala voda. Líbilo se mi to a v duchu jsem si slíbila, že zde budu trávit veškerý volný čas. Tohle bude mé místo. Místo, kde se lze myšlenkami dostat do ráje; kde mě mé děsy nedostihnou.

Po nějaké době jsem ze své skrýše přeci jen vylezla. Rozčílení mě přešlo, tak už jsem neměla důvod, proč se schovávat. Vždy jsem před svým vztekem utíkala. Potřebovala jsem se zavřít, vykřičet, vymlátit a přemýšlet. Ona to věděla, takže mě nechala. Byla jsem jí vděčná.

„V pohodě?“ otočila se na mě, když jsem sešla schody do přízemí.

Kývla jsem a podívala se, co dělá. Vyplňovala nějaké papíry.

Nahla jsem se, abych viděla aspoň něco z toho, co je na nich vytištěné.

Když zpozorovala, kam se dívám, usmála se. „Tvá škola,“ bylo jediné, co řekla.

„Fajn,“ kývla jsem. Věděla, že škola je jediné, co mě tady teď bude zajímat. Studium byla má priorita a ona si toho byla vědoma.

„Myslíš, že to zvládneš?“ zapochybovala.

„Vím to,“ řekla jsem chladně.

„Dobře,“ kývla, „ale kdybys potřebovala s něčím pomoc… Přeci jen máš za tři měsíce maturovat a přecházíš…-“

„Řekla jsem, že to zvládnu,“ zasyčela jsem.

„Dobře, dobře,“ zavedla ruce na důkaz, že se vzdává, „dobře.“

„Jdu se projít,“ zamumlala jsem a šla směrem ke dveřím.

„Fajn,“ souhlasila. Popravdě jí ani nic jiného nezbývalo; šla bych stejně.

2. kapitola