Nasadila jsem si kapuci od mikiny a ruce zasunula hluboko do kapes. Se skloněnou hlavou jsem se vydala do tmavých ulic malého městečka, do kterého jsme se právě nastěhovaly.
Došla jsem až do černého parku, do něhož již nezasahovalo žlutavé světlo z veřejného osvětlení. Na cestu mi svítil jen zářící měsíc a hvězdy.
Sedla jsem si k jednomu velkému stromu a začala dělat to, co vždy, když se cítím sama; začala jsem zpívat.
Slzy mi stékaly po tvářích a já přidávala na intenzitě. Potřebovala jsem ze sebe dostat tu těžkost, která mě tížila.
„Jsi v pořádku?“ ozval se kousek ode mě mužský, hluboký, chraplavý hlas.
Vylekaně jsem k dotyčnému zvedla hlavu a zamžourala do temné tmy, která mě obklopovala. Strachem se mi sevřelo hrdlo. Rychle jsem se vyhrabala na nohy a začala couvat.
„Neublížím ti,“ promluvil znovu ten stejný hlas. Ve tmě se mihl tmavý obrys mužské postavy.
Zavrtěla jsem hlavou a pevně se kousla do rtu. „Ne,“ vydechla jsem a rychle si rukávem otřela mokré tváře. Strach, který rázem po jeho prvním promluvení ovládl celé mé tělo, smysly a svaly, zastavil veškerý přiliv dalších slz. Zřejmě bych mu měla poděkovat, ale na mé žerty právě teď nebyl vhodný čas.
Rozhlédla jsem se kolem a zachytila pohledem žlutavé světlo prosvítající skrz listy stromů, které vyplňovaly celý park. Měla jsem jasný cíl. Potřebovala jsem se urychleně dostat do ulic.
„Máš nádherný hlas,“ ozval se znovu.
Ona měla hezčí, proběhlo mi hlavou trpce. Rychle jsem se otočila a dala se do běhu.
Zkřehlá tráva křupala pod mýma nohama. Několikrát jsem zakopla, ale nezastavovala jsem se; neohlížela jsem se. Dívala jsem se přímo před sebe a pozorovala nově se objevující ulici, kterou jsem před nějakou chvílí opustila. Bušení svého splašeného srdce jsem slyšela i přes svůj hlasitý, zrychlený dech. Nepříjemně mě tepalo ve spáncích a píchalo na boku pod žebry, ale nezastavovala jsem. Musela jsem pryč; co nejdál od toho cizince z parku.
Setřela jsem si poslední slzy na mé tváři a zhluboka se nadechla. Otevřela jsem velké vchodové dveře a oválo mě příjemné krbové teplo. Shodila jsem ze sebe vytahanou mikinu a zablácené boty skopla do botníku. Mé promrzlé prsty začínaly pomalu rozmrzat a ztracený cit se v nich začal opět probouzet.
„Jsi v pohodě?“ ozvalo se od stolu. Nevšimla jsem si, že tam ještě stále sedí.
„Hm,“ uhla jsem rychle pohledem a vydala se ke schodům do patra.
„Co budeš jíst?“
„Nemám hlad,“ zamumlala jsem nevýrazně a z posledních sil vyběhla schody.
Tiše jsem za sebou zavřela dveře a hodila sebou do pečlivě ustlané postele. S námahou jsem přes sebe přetáhla přikrývku a zamžourala do šera místnosti. Zhluboka jsem se několikrát nadechla a snažila se předejít tomu, co v tuto dobu vždy následovalo.
Silný záblesk světel protijedoucího auta mě na moment zaslepil. Vyděšeně jsem sledovala, jak se na nás řítí bílá dodávka. Věděla jsem, co přijde. Všichni jsme to věděli, ale nikdo tomu nebyl schopný zabránit. Můj malý bráška vedle mě začal panicky plakat.
„Mami!“ křičel stále dokola. Bylo to jako ze špatného filmu. Bylo mi z toho zle.
Právě v tuto chvíli jsem pocítila tu nehynoucí lásku ke své rodině, kterou jsem se snažila poslední dobou zakrývat.
Máma na nás se strachem v očích pohlédla. Věděla to. Věděla, že v další vteřině ztratí své děti. Naposledy jsem se s ní střetla pohledem. Naposledy.
Pak následoval už jen prudký náraz, který nás odhodil mimo vozovku. Nebylo slyšet nic jiného, než nepříjemné skřípění ohýbajících se plechů naší kapoty, dveří, střechy a tříštícího se skla.
Cítila jsem bodající bolest uprostřed mé hrudi. Nemohla jsem se nadechnout. Cítila jsem kouř a unikající benzín. Nechtěla jsem se nadechnout.
Všude kolem bylo strašidelné ticho. Občas se ozval jen další skřípějící plech. Měla jsem pocit, že jsem schopna slyšet vytékání benzínu. Měla jsem strach. To ticho mě děsilo.
„Mami?“ zachraptěla jsem a zamžourala vedle sebe. Musela jsem chvilku zaostřovat, než mi došlo, na co se to vlastně dívám. „Ááh!“ vyjekla jsem vyděšeně. Chtělo se mi zvracet. Nemohla jsem se na to dívat, ale něco mě nutilo. Nedokázala jsem odtrhnout pohled. Křičela jsem, ječela, ale pomoc stále nepřicházela.
„Probuď se!“ vytrhlo mě ze spaní neohleduplné zatřesení mým tělem.
Vyděšeně jsem rozevřela oči a panicky kmitala sem a tam. Dýchala jsem zrychleně, jako bych právě doběhla nějakou dlouhou trať. Žaludek mi v těle dělal akrobatické kousky. Bylo mi zle.
„Uklidni se!“ řekla přísně a znovu se mnou zatřásla.
Konečně jsem svůj pohled směřovala na její utrápený rozespalý obličej.
„Budu zvracet,“ zamumlala jsem a s rukou před ústy vyběhla z postele.
„Myslíš, že už jsi připravená?“ zapochybovala před areálem zdejší školy.
„Jo,“ zavrčela jsem. Nesnesla jsem, když se mě na jednu otázku ptala vícekrát.
„Včera…-,“ nadechla se, ale já ji zastavila ostrým pohledem.
„…se nic nestalo, jasné? Nemohu si dovolit zameškat další den docházky, jen kvůli… kvůli…-“
„Ještě ses s tím nesrovnala,“ podotkla suše.
„Jsem s tím absolutně vyrovnaná. Tohle se v mém věku stává všem, no ne?“ pronesla jsem ironicky a vytrhla jí z ruky plánek školy. „Zvládnu to sama,“ zamumlala jsem. „Uvidíme se večer,“ řekla jsem před tím, než jsem se vydala směrem ke vchodu.
„Kdyby něco, volej,“ slyšela jsem za sebou, ale nepovažovala jsem za nutné, nějak na to reagovat.
„Ty jsi tu nová?“ slyšela jsem za sebou.
Nechápavě jsem zvedla pohled a popuzeně si přeměřila dotyčnou osobu.
„N-nechtěla jsem tě nějak vyrušit,“ zazmatkovala vysoká dívka. Vypadala celkem vyděšeně.
Zastavila jsem se a netrpělivě pohlédla do jejích hnědých očí. Čekala jsem, až z ní vypadne, co potřebuje.
Zdálo se, jako by váhala, zda se chce vůbec zeptat. „Chceš s něčím poradit?“ zeptala se nakonec nejistě.
„Ne,“ odsekla jsem a opět pobídla své nohy k chůzi.
„Dobře,“ slyšela jsem za sebou povzdech.
Zhluboka jsem se nadechla a se skousnutým rtem nejistě pootevřela dveře od třídy, kde jsem měla mít první hodinu.
„Vy jste?“ zeptala se mě žena sedící za stolem, který byl v porovnání s ostatními o něco vyšší a bytelnější.
„Nová studentka,“ zamumlala jsem a nervózně se rozhlédla po třídě. Všechny pohled byly upjaté na mě. I ten, kterého jsem zřejmě svým příchodem vzbudila, zvědavé sledoval náš tichý rozhovor.
Rychle jsem přesměrovala svou pozornost zpět k učitelce a tiše si povzdechla. Cítila jsem, jak mé odhodlání zakolísalo. Musela jsem se v duchu okřiknout.
„Jméno?“ zeptala se a začala se prohrabávat archy papírů, jež měla poházené po velkém stole.
„Bloombergová,“ oznámila jsem pevně. Vyslovení toho jména mi připomnělo týdny, kdy jsem se snažila s tímto jménem ztotožnit. Vydávat se za dívku, kterou jsem nikdy před tím nebyla, bylo těžší, než jsem si původně představovala.
„Křestní jméno nemáte, slečno Bloombergová?“ zeptala se temně.
„Catherine,“ zamumlala jsem tiše, že mě slyšela jen ona.
Ráznými tahy škrábavě přejela propiskou po hrubém papíru svého diáře a zanechala tam inkoustovou stopu nesoucí mé jméno. Pokývala a bez toho, aniž by mi věnovala pohled, řekla: „Posaď se do třetí lavice k Tess.“
Zvědavě jsem obrátila svou pozornost opět ke třídě plné studentů a sjela pohledem ke třetí lavici, kde měla sedět údajná Tess. Když jsem zpozorovala, kdo za tou lavicí sedí, nepatrně mě zamrazilo. Byla to ta dívka z chodby. Ta, kterou jsem tak jedovatě a chladně odbyla.
Zdráhavě jsem k ní popošla a svezla se na dřevěnou židli.
„Pěknej zadek!“ zaslechla jsem zezadu tichou připomínku.
„Díky,“ odfrkla jsem si jízlivě. Tohle by mé staré já neudělalo. Ještě před půl rokem bych s ruměncem ve tváři zajela pod lavici a snažila se skrýt veškerý svůj stud, který by ta poznámka vyvolala.
Na své tváři jsem cítila nepříjemné mravenčení. Dívala se na mě.
Neohrabaně jsem k ní pootočila hlavu. Když jsem se střetla s jejím kaštanovým pohledem, pousmála se a odhalila své bílé, rovné zuby.
„Jsem Teresa, ale všichni mi říkají Tess,“ šeptla ke mně tiše, aby nevyrušila učitelčin výklad a natáhla ke mně svou hubenou ruku.
Nejistě jsem si s ní potřásla. „Katie,“ pozvedla jsem jeden koutek svých úst. Právě v tuto chvíli jsem přehodnotila veškerý svůj dosavadní plán. Potřebovala jsem alespoň jednu přítelkyni a tahle dívka se zdála být vcelku vhodnou adeptkou. Líbila se mi; a hlavně – vypadala neškodně, ostatně asi jako jediná z celého osazenstva mé nové třídy.
Šla jsem dlouhou chodbou v jednom z pater a četla si v plánku školy. Snažila jsem se na něm najít učebnu biologie. Tess šla na seminář z matematiky, takže jsem musela opět bloudit sama.
Míjela jsem desítky skupinek studentů. Někteří na mě pokřikovali nějaké nesrozumitelné poznámky, někteří se se mnou chtěli dát do řeči, ale já neměla zájem ani o jedinou z variant. Právě v tuto chvíli jsem chtěla najít tu zatracenou učebnu, ve které jsem měla prosedět následující dvě hodiny.
„Bloo?“ slyšela jsem za sebou přehnaně pisklavým hláskem. Přesto, že jsem na to neslyšela žádnou zpětnou reakci, za tím hlasem jsem se neotáčela.
„Bloo,“ vyjekl vedle mě tentýž nepříjemný hlas a na rameno mi dopadla něčí ruka.
Nechápavě jsem k dotyčné zvedla svůj rozhořčený pohled.
Přede mnou stála středně vysoká blondýnka. Její obličej byl plný znatelných hrubých stop make-upu a výrazného líčení. Absolutní opak mě samotné. Ta dívka mi ovšem byla povědomá; jako bych už ji někdy viděla.
„Hah,“ zasmála se pisklavě a mně to všechno došlo. Viděla jsem ji dnes ráno ve třídě. Tato vzpomínka mi vynesla trpkou pachuť na jazyku.
„‘Bloo‘?!“ utrousila jsem jedovatě a svůj obličej zkroutila do znechuceného úšklebku.
„No co,“ pokrčila rameny a rozhodila dotčeně rukama, „nepřišla ses představit.“
„Ah,“ povzdechla jsem si s falešným pochopením. „Necítila jsem tu potřebu, promiň,“ protáhla jsem přeslazeně. Falešně jsem se na ni usmála a podle jejího spokojeného výrazu se zdálo, že mi to i uvěřila.
„Nevadí,“ mávla rukou. „Věřím, že si to pro příště budeš pamatovat,“ zachichotala se.
Nevěřícně jsem na ni vykulila oči. „Jsi opravdu tak hloupá, nebo to jen hraješ?“ prohlížela jsem si ji zděšeně. Ve své tváři vystřídala desítky nechápavých výrazů.
„Dobře,“ kývla jsem trpělivě, „až ti dojde smysl mé otázky, budeme v našem velice smysluplném rozhovoru pokračovat. Teď mě omluv, mám hodinu.“
„Myslím, že by sis měla dávat pozor na pusu,“ pokárala mě s úsměvem.
„Má drahá,“ nadechla jsem se jedovatě, „myslím, že bychom si měly pár věcí ujasnit. Ty by ses mi měla vyhýbat.“
Procházela jsem uličkou mezi lavicemi, abych se usadila na nějaké volné místo. Jelikož jsem do třídy vstoupila se zazvoněním, ve třídě bylo už jen několik posledních prázdných židlí. Namířila jsem si to k jedné v zadní části místnosti.
„Uh,“ ozvalo se zahvízdání, „kotě má s námi seminář.“ A z ničehož nic mi s plesknutím na hýždi přistála něčí dlaň.
Zhluboka jsem se nadechla a zuřivě jsem se na dotyčného otočila. Viděla jsem rudě.
„Máš snad dojem, že bych během chůze od dveří sem zamňoukala?!“ procedila jsem skrz zuby. Soptila jsem.
„Em,“ díval se na mě zaraženě.
„Jo, já to slyšel,“ vykřikl někdo za mými zády a spustil tím lavinu smíchu.
„Ah, jistě. Chápu,“ vyplivla jsem. „Váš způsob zábavy je sice přízemní a zcela iritující, ale zřejmě odpovídající vašemu mentálnímu věku.“
„Erm, slečno?“ odkašlal si někdo před tabulí.
Stočila jsem k němu nechápavý pohled.
„Mohla byste se posadit, prosím?“ pousmál se na mě mladý profesor.
Žádné komentáře:
Okomentovat