Zabalila jsem se do velké bílé osušky a vyšla z místnosti plné horké páry. Má kůže zareagovala na náhlou změnu teploty. Jen co mé tělo ovál chladný vzduch místnosti, přešel mi mráz po zádech. Chladná podlaha mi ochlazovala rozpálená chodidla. Bylo to, jako by mi do nich někdo zabodával milióny jehliček.
Namířila jsem si to ke svému kufru, který stále spočíval vedle postele.
Zvedla jsem pohled a zarazila jsem se. Srdce mi začalo bít dvojnásobnou rychlostí a v mé hlavě nastala neřízená panika. Stála jsem tam jen v ručníku a dívala se do překvapených očí Harryho Stylese.
„Sakra,“ sykla jsem potichu. Nechápala jsem, jak jsem mohla tak snadno zapomenout, že obývám tento pokoj s ním. Zhluboka jsem se nadechla a snažila si dodat trochu odvahy. Potřebovala jsem přemluvit své nohy a popojít až k němu. Potřebovala jsem své oblečení na spaní, které bylo v kufru u jeho nohou.
„Tys změnila názor?“ uchechtl se, ale jeho tváře pohltil slabý ruměnec. Uváděla jsem ho do rozpaků. Toto zjištění mi dodávalo postrádající odvahu a já se alespoň trochu uklidnila.
„V čem?“ zeptala jsem se bez náznaku emocí, které se v mém těle bouřily. Udělala jsem několik váhavých kroků a klekla si k zavazadlu.
„O sexu se mnou.“
Sotva slyšitelně jsem se zajíkla. „Ne,“ odsekla jsem se snahou nedat najevo své rozpaky a konečně našla hledané oblečení.
Chvatně jsem se zvedla a vydala se zpět ke koupelně.
„Ale notak, vím, že jsi protivná jen kvůli tomu článku.“
Protočila jsem očima a otočila se k němu čelem. „A co?“ pobídla jsem ho, aby vysvětlil smysl svých slov.
„Nikdo z novinářů by se to nedozvěděl. Bylo by to jen mezi námi,“ vysvětlil.
Měla jsem pocit, že mě můj sluch klame.
„Prosím?“ zalapala jsem po dechu. „Ty nechceš, abych o tobě psala, ale chceš, abych s tebou spala? Vážně?“ útočila jsem sarkasticky s pozvednutým obočím.
Mlčel.
„Uvědomuješ si vůbec, co mi tvými pobídkami dáváš do ruky?“
Jeho výraz se náhle změnil. „To neuděláš,“ zamumlal.
„Vážně?“ uchechtla jsem se, střelila po něm vyzývavým pohledem a kvapně zmizela v koupelně.
Opřela jsem se o zavřené dveře a rozdýchávala právě proběhnutý rozhovor. Ztěžka jsem se snažila nabrat do plic nějaký vzduch, ale marně. Měla jsem náhlou nervozitou a vysokou hladinou adrenalinu v krvi stažené hrdlo.
„Doprdele,“ slyšela jsem ochraptělé zachrčení z vedlejší místnosti a následné bouchnutí dveří. Při hlasité ráně, kdy vchodové dveře zapadly do futer, jsem sebou polekaně trhla.
Najednou jsem zalapala po vzduchu, jako bych se Harryho odchodem vynořila nad hladinu vody. Bylo to zvláštní.
‚Zavolejte záchranku!‘ slyšela jsem někde v pozadí. Chtěla jsem křičet o pomoc, chtěla jsem, aby jim pomohli, ale nedokázala jsem to. Mé rty byly přespříliš těžké. Bylo to jako by na nich bylo kilové závaží. Nedokázala jsem pootevřít svá ústa, nedokázala jsem otevřít oči. Byla jsem tam zaklíněná, schopná z části vnímat dění kolem sebe, ale nedokázala jsem pohnout ani jedinou částí svého těla.
Prosím, křičela jsem v hlavě. Prosím.
Nezáleželo mi na sobě, nebyla jsem v této chvíli podstatná. Museli zachránit je.
‚Slečno!‘ ucítila jsem dotyk na své tváři. Byl ovšem nepředstavitelně daleko. Bylo to zvláštní. Chtěla jsem reagovat, ale nešlo to. Bylo to, jako by se dotýkal kůže, která nepatřila k mému tělu. Cítila jsem v místech toho dotyku jen slabé mravenčení.
Prosím, křičela jsem stále, ale nikdo mě neslyšel.
Najednou mým tělem projel náhlý šok. Do očí se mi zařezal ostrý proud světla.
‚Reaguje,‘ slyšela jsem. ‚Jak to vypadá s tím klukem?‘
Ticho. Bylo ticho. Nikdo nic neříkal.
Řekněte mi, jak to s ním vypadá! Řekněte to sakra!
Věděla jsem, co to ticho znamená. Bylo to zřejmé, ale ne, nesmělo to tak být. On bude v pořádku. Všichni budou.
‚S kolika lidmi poletím?‘
‚S jedním.‘
„Katie!“ Někdo hrubě zatřásl s mými rameny.
Splašeně jsem se vyšvihla do sedu. Srdce mi bilo tak splašenou rychlostí, že jsem měla pocit, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi a utéct.
„Ššš…“ Na svých pažích jsem cítila něčí horké dlaně, které mě s úmyslem uklidnit, tíživě přidržovaly, hladily a dávaly mi jistotu, že tam nejsem sama.
S jedním, znělo mi stále v uších.
Do hlavy se mi nahrnul silný tlak. V očích mě začalo nepříjemně pálit a štípat. Najednou mou bradou prostoupil silný třes a z mých úst vyšel přidušený vzlyk, který byl nepředstavitelným kontrastem s nekončícím tichem, narušovaným jen našimi dechy a mým hlasitým tlukotem srdce.
Na tváři mě zašimraly pramínky jeho kudrnatých vlasů. „Byl to jen sen,“ zašeptal blízko mého ucha. „Všechno je v pořádku.“
Pootočila jsem mírně hlavu jeho směrem a pohlédla na něj před nový příliv slaných slz.
Klečel vedle mě jen v trenkách a stále mě hladil po odhalené kůži mých rukou. Jeho tvář značila značné znepokojení, možná hrůzu.
„Pojď sem,“ vydechl a stáhl si mě do náručí.
Bez váhání jsem se mu doslova vrhla kolem krku a přidušeně mu vzlykla do ramene. Křečovitě jsem se k němu mačkala. Potřebovala jsem cítit něčí oporu; něčí ochranu.
„Notak,“ zachraptěl a pevně mě sevřel ve svém hřejivém náručí. Jeho sálající kůže mě téměř pálila i přes látku mého trička. Bylo to ujištění. Byl tu. Opravdu tu byl. „Byl to jen sen,“ zopakoval.
I když to vidět nemohl, zavrtěla jsem hlavou a opřela se čelem o jeho holé rameno. „Nebyl,“ vzlykla jsem a sevření kolem jeho krku zesílila. Dalo by se říct, že to byla signalizace pro jeho způsob objetí. S hlubokým výdechem si mě přitáhl ještě víc k sobě a jednoduše mě držel.
Konečně jsem měla pocit, že se nerozpadnu. Bylo to, jako by mě držel pohromadě a nedovolil byť jediné části mého těla, aby se oddělila od zbytku.
Ležela jsem na jeho potetované hrudi a nadzvedala se v pravidelném rytmu jeho hlubokých nádechů. Jeho levá ruka bloudila po mých zádech v pravidelných utěšujících kruzích. Jeho druhou ruku jsem drtila ve své dlani.
„Katie?“ zachraptěl váhavě.
„Hm?“
Chvíli mlčel. Zdálo se, jako by váhal. „Řekneš mi o tom snu?“
Ztuhla jsem. Vytřeštěně jsem zírala do šera pokoje a snažila si utřídit zmateně pobíhající myšlenky v mé hlavě. Představa, že bych o tom měla mluvit, byla na jednu stranu nesmírně lákavá, ale zároveň i mučivá. Věděla jsem, že bych nad tím musela znovu přemýšlet, jenže už toto uvažování mi tu noční můru opět v hlavě přehrávalo a mně se hrnuly slzy do očí.
„Katie?“ připomněl se.
„Nebyl to sen,“ vydechla jsem a přimkla se těsněji k jeho tělu.
Mlčel. Čekal, jak budu pokračovat.
„Byla to vzpomínka,“ zamumlala jsem.
„Zdává se ti to často?“ zeptal se po váhavé odmlce.
„Jo,“ vydechla jsem horký vzduch na jeho hruď. V místě, kde můj dech sklouzl po jeho pokožce, se objevila husí kůže.
„Chceš o tom mluvit?“
Nepohodlně jsem se zavrtěla a jeho levá ruka, doteď spočívající na mých zádech, se stáhla kolem mého pasu. „Nevím,“ řekla jsem upřímně. „Možná.“
„Bude jednodušší, když se budu ptát?“ zkusil, když jsem se stále k ničemu neměla. Nevěděla jsem, kde začít. Kde je vhodné začít. Bylo toho tolik. Tolik myšlenek a ani jedna se nezdála být vhodná. Měla jsem strach. Znamenalo to, že se mu otevřu; že o mně bude vědět téměř vše. Bude znát mou temnou minulost, věci, ze kterých mám hrůzu. Stále ve mně ale byla malá nadějná jiskra, která šeptala, že pak to bude snadnější. Sice budu před ním nepředstavitelně zranitelná, ale bude tu člověk, který bude chápat, jak se cítím a proč se tak cítím.
„Asi jo,“ přitakala jsem.
„Na co je to vzpomínka?“
Pevně jsem semkla víčka k sobě a trhaně nosem nabrala vzduch do svých plic. Teď byl ten čas. Musela jsem to říct. Musela jsem…
„Na autonehodu,“ kuňkla jsem tiše.
Cítila jsem, jak jeho tělo pode mnou strnulo.
„Co se stalo?“ ptal se dál. Věděla jsem ovšem, že si není jistý, jak správně položit otázku.
Nádech. Nejistý výdech. „Bylo to v prosinci,“ začala jsem vyprávět. Věděla jsem, že to tak bude jednodušší. Alespoň pro něj. „Jeli jsme k babičce,“ pokračovala jsem, ale už u posledního slova této věty se můj hlas zbarvil do jiné tóniny. Cítila jsem se absolutně bezbranně a zoufale zároveň.
Jeho sevření zesílilo.
„Auto v protějším směru dostalo smyk a nás smetlo ze silnice. Byl to téměř čelní náraz,“ dostala jsem ze sebe rychle. „A já…,“ odmlčela jsem se kvůli vzlyku, který se mi nemilosrdně vydral z úst, „a já jsem to jako jediná...“ Nedokázala jsem to vyslovit, ale byla jsem si jistá, že on to pochopil. Věděl, co jsem mu chtěla říct.
Horké slzy stékaly proudy po kořenu mého nosu, odkud následně dopadaly na jeho hruď. Nedalo se to zastavit. Měla jsem před sebou obraz mámina vyděšeného výrazu, když se na mě a brášku otočila. Nikdy to nedostanu z hlavy. Nikdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat