„Chceš pomoct?“ objevil se vedle mě Harry.
Odpověděla jsem, aniž bych se na něj podívala: „Ne, zvládnu to.“
„Dej mi ten kufr, vezmu ho,“ řekl neodbytně a tahal mi rukojeť z ruky.
Prudce jsem zastavila a probodla ho pohledem. „Řekla jsem, že to zvládnu,“ zavrčela jsem.
„Co ti zase přelítlo přes nos?“ nechápavě se zamračil.
„Absolutně nic, jen nemám náladu.“
Odfrkl si. „Všiml jsem si.“
„Máte nějaký problém?“ zastavil se u nás Paul.
Než se jeden z nás stihl byť jen nadechnout, znovu promluvit. „Jestli jo, vyřešte to rychle a pojďte.“
„Žádný,“ zamumlal Harry naproti mně.
„Tak sebou hněte. V letadle si budeme muset ujasnit pár věcí ohledně vás dvou.“
„Cože?“ vyhrkli jsme zaskočeně oba najednou.
Střelila jsem k Harrymu rychlým pohledem a pak jsem se vrátila svou pozorností zpět k Paulovi.
„Řekl jsem v letadle,“ zdůraznil rázně a s přísným pohledem ukázal na prosklené dveře hotelu, aby nás pobídl k chůzi. „Před hotelem to nijak neprotahujte. Hned do auta!“ pokřikoval ještě za námi.
„Proč jsi sakra tak odměřená?“ ptal se už asi popáté, když jsem opět uhýbala jeho pohledu.
„Nejsem,“ nesouhlasila jsem a zadívala se z kulatého okénka letadla.
„To teda jsi,“ zavrčel a chytl mě za loket, aby mě k sobě otočil.
Zasykla jsem a podívala se na jeho ruku, která pevně svírala tu mou. „To bolí.“
„Promiň,“ zklidnil najednou svou rozčíleně znepokojenou tvář a pustil mě. „Co je špatně?“ pokusil se zachytit můj pohled, ale já znovu uhnula.
„Nic,“ řekla jsem prostě a opřela se hluboko do sedačky.
„Teď vy dva,“ přišel k nám Paul a opřel se o opěradlo jedné ze sedaček. „Trochu nám dělá čáru přes rozpočet reakce fanynek na váš polibek.“
Zarytě jsem mlčela a hleděla tupě před sebe.
„Jaké reakce?“ zeptal se Harry.
V tu chvíli jsem zvedla k manažerovi svůj pohled. Tohle mě zajímalo.
„Začíná se opět hodně omílat kauza ohledně tebe a Louise,“ řekl a přísně Harryho probodl pohledem. „Vážně netuším, proč jsi to udělal, ale noviny to pojaly tak, jak to pojaly a fanoušci věří samozřejmě médiím.“
„Tomu jsem chtěl zabránit,“ zahučel kudrnáč.
Paul protočil očima. „Příště se před tím ale s někým poraď. No, z toho plyne,“ odkašlal si, „že vás budou hodně hlídat a sledovat vaše chování.“
„Takže?“ nevydržela jsem to a popuzeně se ozvala.
„Budete se muset teď už doopravdy chovat jako pár. Včetně hotelového pokoje.“
Vytřeštila jsem na něj oči. „Já s ním spát nebudu!“ vyjekla jsem zděšeně.
Hovor za námi utichl a ozvalo se jen Zaynovo: „Ou.“
„T-toto…“ zakoktal se Paul. „To ne, tak to nebylo myšleno,“ řekl nejistě.
Zhluboka jsem se nadechla a opět se opřela do sedačky. V žilách mi krev přímo vřela.
„Stačí…Stačí, když na veřejnosti ukážete nějaký ten polibek,“ dodal opatrně a cítila jsem, jak sleduje mou stále nepřicházející reakci. Měl strach, že opět vybouchnu. „Půjde to?“ zeptal se nejistě.
„Asi,“ zamumlala jsem.
„Všechno?“ promluvil z ničehož nic Harry. Kdybych si jeho přítomnosti nebyla tak nepříjemně jistá, téměř bych na něj zapomněla.
„Pravděpodobně,“ přikývl zaražený Paul a odešel.
Harry se otočil čelem ke mně a chvíli zkoumal mou tvář z profilu. Bylo to nepříjemné.
„To se ti tak hnusím?“
„Cože?“ překvapeně jsem se na něj otočila. Nevím, na co jsem čekala, že se zeptá, ale tohle mě nenapadlo.
Nevzrušeně zamrkal a zeptal se znovu: „Hnusím se ti?“
„Nevím, ne. Nevím. Proč?“ zmatkovala jsem.
„Odmítáš se mnou spát,“ řekl bez emocí.
Nechápavě jsem se zašklebila. „No, to odmítám,“ souhlasila jsem.
„Proč?“
„Jak jako proč? Jak se na to můžeš takhle ptát?“ zírala jsem na něj.
„Jak vidíš, tak normálně. Prostě se ptám.“
Kmitala jsem mu pohledem z jednoho oka do druhého. Snažila jsem se najít alespoň jednu jedinou kapku humoru a ironie. Nikde nic. Myslel to vážně.
„Ty se mě na to vážně ptáš…“ vydechla jsem.
„Ano, ptám,“ souhlasil, i když jsem se neptala, nýbrž jen konstatovala holý fakt. Děsil mě. „Takže?“ připomněl se.
„Já nevím,“ vyjevila jsem se na něj stále zaskočeně. „Nehodlám s tebou spát jen tak. S nikým.“
„Proč?“
Zírala jsem na něj neschopná jediného slova. Připadalo mi to jako nějaký špatný vtip.
„Cože?“ vydechla jsem vyděšeně. Vážně se mě ptal na to, na co se mě ptal.
„Proč bys jen tak s někým nespala? To jsi pořád tak morální?“
„Ou,“ vydala jsem za sebe a opřela se zpět do sedačky. „Pravděpodobně jsem.“
„Karta od vašeho společného pokoje,“ hodil po mně Paul bílou kartu a já ji se zmatkem chytila.
„To jako vážně?“ odvážila jsem se zeptat.
Zamračil se na mě. „Myslel jsem, že jsme to v letadle probrali dostatečně.“
„Jasně,“ zašeptala jsem a společně s kufrem se sunula k výtahu.
„Ty nejdeš?“ otočila jsem se zpátky, když jsem zpozorovala, že jdu sama.
Zamračeně na mě hleděl; jakoby čekal, kdy se zastavím. „Přijdu za chvíli,“ mávl a dal mi najevo, že nemám čekat.
Skousla jsem si spodní ret a pokračovala v cestě na pokoj; náš společný pokoj. Dost mě to děsilo.
Popošla jsem s kufrem ode dveří k velké posteli. Manželská postel, super. Byla jsem naštvaná a nebyla jsem si stoprocentně jistá na koho. Vadily mi Harryho vlezlé otázky. Možná jsem si právě teď přála, abych odpověděla jinak, ale neměla jsem ani to nejmenší tušení, co bylo příčinou takových přání. Byla jsem zmatená. Ano, přitahoval mě. Byl pro mě něco jako výzva. Byl něco jako zakázané ovoce, které se zdálo být velice lákavým, ale nebyla jsem si jistá, co tohle všechno způsobovalo.
Sedla jsem si na měkkou postel a rozhlédla se po pokoji. Bylo to tu velmi útulné, jen jsem si stále nedovedla představit, jak téměř celý týden vydržím v jedné místnosti s ním. Proklínala jsem fanynky posedlé kontrolou nad vším, co kluci dělali. Neočekávala jsem, že nás po té aféře v parku začnou hlídat takovým způsobem, že tu hru budeme muset hrát i v soukromí. Ono to vlastně nebylo soukromí. Soukromí bylo pro mě už neznámým termínem. Dalo se říct, že jsem viděla absolutně jasně, jak můj dosavadní život mizí v mlze nějakého snu. Nevěděla jsem, jaký život bych si vybrala, kdybych měla tuto možnost. Bylo to, jako bych si měla vybrat mezi dvěma nočními můrami. V jedné jsem ztratila všechny, co jsem milovala, a v té druhé jsem ztratila sama sebe. Nebyla jsem si jistá, co bylo lepší.
Otevřela jsem velký kufr a vzala do ruky noviny, které ležely na vrchu mého oblečení.Byl to jeden z výtisků, na jejichž titulní stránce byla má a Harryho fotka.
‚Přítelkyně? Ne! Jen další podplacená studentka!‘
Když jsem si četla ten obrovský titulek nad naší fotkou, který zachycovala právě ten krátký střet našich rtů, udělalo se mi špatně. Nedokázala jsem si prohlížet ty fotky, na kterých je jasně vidět, že mě Harry políbil až po té, co zpozoroval fanynky zastávající jeho homosexuální vztah s Louisem; fanynky, které se k nám blížily s transparenty. Přišlo by jejich počínání absolutně nepochopitelné, ale jak se zdálo, dosahovaly přesně toho, co chtěly.
Nejvíce se mi hnusilo asi přesvědčení, že kdybych byla na místě těch bulvárních novinářů já, pravděpodobně bych napsala totéž. Opravdu to vypadalo tak, jak to napsali. Svým způsobem to tak i bylo. Měli pravdu, ale jen na osmdesát procent. Sice jsem byla jeho nepravou přítelkyní, ale ne kvůli Larry aféře, ale kvůli vlastní chybě. Chybě, kvůli které jsem Liamovi málem zničila šťastný vztah.
Liam… Poté, jakým způsobem se mě zastával, jsem si nebyla úplně jistá, jak to mezi námi je. Ovšem přemýšlení nad naším vztahem mi nepředstavitelně ubližovalo. Chyběl mi; strašně moc. Potřebovala jsem někoho, komu bych mohla říct absolutně cokoliv. Byl blízko a zároveň tak daleko. Jak řekl on sám, neměli bychom se přátelit. Tehdy jsem si ovšem myslela, že je to jen otázka vystupování na veřejnosti. Jak se zdálo, mýlila jsem se; opět.
Žádné komentáře:
Okomentovat