„Liame Payne!“ zakřičela jsem na něj přes celou chodbu. Několik lidí se na mě otočilo a já zpomalila svůj krok v naději, že se zastaví i jmenovaný. Prosím, prolétlo mi hlavou. Stůj. Sotva jsem po běhu ze schodů popadala dech.
Zastavil se. Tváří se ke mně ovšem neotočil. Nevadí. I toto byl úspěch.
„Potřebuju tě,“ vyšlo ze mě jsem už tlumenějším hlasem, neboť jsem se svou pomalou chůzí dostala o několik metrů blíž k němu. „Potřebuju tě k životu, chápeš?“
Mlčel.
„Svým odmítáním a odstrkováním mě zabíjíš. Pomalu, ale bolestně.“
Nepatrně pootočil hlavu. „Proč?“
„Stal ses mou součástí. A když jsi mi tehdy řekl, že už více nesmíme být přátelé, bolelo to, jako by mě někdo uhodil do břicha železnou tyčí.“ Odmlčela jsem se.
Stáli jsme několik centimetrů od sebe a hleděli si do očí. Ty mé už se zaplavovaly slzami a v těch jeho byl zmatek, smutek a možná trocha lítosti.
Pevně jsem skousla a zhluboka nosem nasála okolní vzduch. Bolelo to, nepříjemně mě bodalo na plicích, ale já se to rozhodla ignorovat.
„A teď to, co děláš… Sice nevím, proč to děláš, ale tvá slova působí jako žíravina, kterou mi liješ na vnitřnosti. Ubližuje mi to.“
V jeho očích se opět objevil lesk jako předtím v pokoji. Měl v očích slzy, které se snažil rychlým mrkáním odehnat.
„Nechtěl jsem ti způsobovat bolest,“ vydechl.
Kmitala jsem pohledem z jednoho oka do druhého. Mlčela jsem a v hlavě horlivě přemýšlela, co na sebe přiznat teď. Věděla jsem, že čím víc řeknu o svých pocitech, tím víc se stanu zranitelnou, ale už jsem neviděla důvod, proč se tímto problémem zaobírat. Stál přede mnou Liam. Kluk, který mě znal jako nikdo jiný. Člověk, kterému jsem mohla říct vše, a přesto jsem to nedělala. Stál přede mnou jeden z nejdůležitějších mužů mého života a já ho ztrácela. Právě teď to byla ta chvíle, kdy jsem měla vsadit všechny své životní nejistoty. On za to stál.
„Chybíš mi,“ kuňkla jsem a bolestivě sklopila pohled ke svým nohám. Snažila jsem se zakrýt emoce, které byly po vyslovení té věty znatelné v mém výrazu.
„Ty mně,“ vydechl sotva slyšitelně. Vzápětí jsem mezi svými lopatkami ucítila jeho dlaň, která mě prudce a nekompromisně zatlačila směrem k němu. Přímo mě strhl do své náruče a obemkl pažemi v drtivém sevření. Hladově jsem jeho objetí přijala. Pevně jsem mu obmotala ruce kolem krku a nenasytně ho mačkala ke svému tělu. Měla jsem pocit, že se tohoto pocitu nebudu nikdy schopná nabažit. Byla to věc, která mi všechny ty týdny tak moc chyběla. Jedna z tisíce, o kterou jsem byla ochuzena.
„Nepouštěj mě, prosím,“ zamumlala jsem mu do ramene a svůj stisk pokusila ještě zesílit. Dávala jsem najevo tu přímo až vyčerpávající potřebu.
„Nepustím,“ zašeptal mi krátký slib do vlasů. „Už nikdy.“ Jeho dech mě zašimral na krku. Nebyla jsem si jistá, zda ten mráz, co mi projel celým tělem, byl důsledkem jeho horkého dechu nebo jeho slov. Ovšem tato kombinace způsobila husí kůži, která vyrašila na každé pídi mé pokožky. Cítila jsem se opět celá, šťastná, kompletní. Byl tu.
Všichni jsme byli v Niallově pokoji, protože blonďák se jako jediný odmítal hnout z obložení těchto čtyř stěn, které ho obklopovaly už několik hodin. Kluci se snažili o rozvržení následujících dnů, ve kterých mělo být pár koncertů a jedna autogramiáda.
„Něco bych podnikl,“ promluvil Zayn znaveně. Všichni jsme k němu stočili veškerou naši pozornost. „Dost mi to chybí,“ dodal vzápětí.
„Mně taky,“ souhlasil Harry a hodil sebou na pohovku vedle Zayna.
Konečně věc, ke které jsem se mohla nějak vyjádřit. „Tak někam pojďme,“ vmísila jsem se do toho. „Vždyť dnes máte volno, ne?“
„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zamračil se Liam a vážně se mi podíval do očí.
„Proč?“ zeptala jsem se.
Mírně zavrtěl hlavou. „Budeme v novinách, my všichni. I ty.“
„Vážně se bulvár stal takovou překážkou? Vždyť kvůli němu vůbec nežijete.“
„Spíš chci před ním ochránit tebe,“ zamumlal a založil si paže na hrudi.
Pousmála jsem se. „Já to zvládnu. Nevadí mi to.“
„Moment,“ vyhrkl zaraženě Niall. Všichni ztichli a sledovali dumajícího blonďáka. Svůj zamračený pohled směřoval ke mně a pak zpět k Liamovi. „Od kdy spolu vy dva zase mluvíte?“
„Hej, no jo!“ vyhrkl Louis.
„Od rána,“ zahučel Harry a pak se na mě zářivě usmál.
„Zaspal jsem něco?“ odkašlal si Zayn. Významně se na mě podíval a pak bradou kývl směrem k Harrymu, který se na něm válel.
„Ani ne,“ špitla jsem a podívala se na své ruce.
„Ou,“ vytřeštil oči Zayn, „aha.“
„Cože?“ nechápal Liam.
Jen jsem na něj zavrtěla hlavou, aby to nechal být. Tohle jsem rozebírat nechtěla. Nebyl k tomu důvod. Měla jsem pocit, že to Zayn pochopil jinak, než to doopravdy bylo. Nechtěla jsem, aby došlo s Liamem k dalším nesrovnalostem.
„Fajn,“ vydechl úlevně a usmál se na mě.
„Jsem jediný, kdo se poslední dvě minuty absolutně nechytá?“ ušklíbl se zmateně Louis a rozhlédl se po nás.
„Nejsi,“ zvedl se vytřeštěně Niall a mávl směrem ke dveřím. „Půjdeme najít v okolí nějaký klub, kam bychom mohli večer jít?“
„Jasně,“ souhlasil Louis a zvedl se na nohy. V polovině cesty ke dveřím se zarazila otočil se k nám. „Liame, pojď s námi.“
„Co, kam? Proč?“
„Prostě pojď.“
Najednou jsme v pokoji zůstali jen já a Zayn. Bylo to dost trapné a já přemýšlela, co říct, nebo jak odejít. S Harrym chtěl mluvit Paul, takže s výmluvou, že jdu za Harrym, jsem pokoj opustit nemohla.
„Přijede za tebou v blízké době Perrie?“ napadlo mě. Došlo mi, že když přijely ostatní holky, Zayn tu byl sám. Bylo mi ho tehdy dost líto, nebyl sám sebou. Chodil jako tělo bez duše. Když jsem i počítala sebe a Harryho, tak jsme byli v párech všichni, kromě něj.
Zvedl ke mně pohled a jeho oči přímo zářily nadšením. Byla jsem si jistá, že jsem vybrala správné téma. „Přijede na konci tohoto týdne,“ zazubil se. Když jsem viděla jeho rozzářený úsměv, musela jsem se také usmát. Bylo to nakažlivé.
„To je úžasné,“ dala jsem najevo neskrytou radost. „Těším se, až ji budu moct osobně poznat.“
„Ona se také těší. Říkal jsem jí o tobě, když jsme spolu skypovali.“
Usmála jsem se. „Proč nepřijela společně s holkami?“
„Měla zrovna v tu dobu šňůru koncertů. Občas to vyjde tak, že koncertujeme ve stejnou dobu, což je na jednu stranu i dobře, protože když pak mám volno, ona ho má taky. Můžeme pak spolu trávit více času.“
„To je fajn, takže teď má volno, když přijede?“ snažila jsem se pokračovat v našem rozhovoru. Se Zaynem se povídalo dobře, když bylo o čem. Většinou ovšem byl problém najít záživné téma pro nás oba.
„Jo, mají zrovna asi týdenní pauzu,“ usmál se.
Na chvíli jsem se odmlčela. Přišel mi jejich vztah hezký. Byl to téměř vztah na dálku a i přesto stále měl tu jiskru, jakou má jen málokterý vztah. Milovali se; jinak by jim to už dávno neklapalo.
„Katie?“ oslovil mě opatrně.
„Um?“ povzbudila jsem ho úsměvem.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ ptal se nejistě a přimhouřil oči.
Tušila jsem, kam všechno tohle směřuje, a věděla jsem, že se tomu nevyhnu. Možná by bylo dobré, odbít to hned teď a tady. Nemusela bych se děsit, kdy jindy a před kým by to mohl vytáhnout. „Chceš se ptát na Harryho?“ odhadovala jsem.
„Jo,“ ušklíbl se, „vy jste spolu spali?“
„Ne,“ zazněla z mých úst jasná odpověď. Tato otázka mě vůbec nepřekvapila. Čekala jsem to, ale nedalo se říct, že by mě to i přesto nezamrzelo. „Ty mě taky máš za couru?“
„Ne,“ zděsil se. „Jak taky?! Jen mě to tak napadlo, když jsem vás tu předtím viděl. Ten jeho úsměv a tvá reakce…“
„V pořádku,“ kývla jsem. Jeho otázku jsem hodlala ignorovat. Nechtěla jsem vytahovat tu věc s Liamem z rána.
„Jak to tedy teď máte? Myslím tím… Nezdá se, že byste byli tak nevraživí vůči sobě navzájem.“
„Já nevím,“ zasmála jsem se. „Spíš se zatím poznáváme. Teprve se seznamujeme s opravdovou tváří toho druhého.“ Jo, tato slova byla přímo dokonalá pro vysvětlení našeho aktuálního vztahu.
„To zní fajn,“ pokýval hlavou a usmál se na mě.
„To jo,“ souhlasila jsem s ním. Uvnitř mě se hromadilo neznámé vzrušení míšené s nadšením. Cítila jsem v tom něco nového a zvláštně speciálního. Byla to pravděpodobně první pozitivní emoce, kterou jsem ohledně Harryho cítila. Líbilo se mi to.
„A myslím, že dneska uděláte v tom poznávání další krok,“ rozesmál se a významně na mě pohlédl.
„Jak to myslíš?“ zamračila jsem se.
Pozvedl jedno obočí. „V opilosti lidé dělají zajímavé věci,“ zakřenil se.
„Já ale pít nebudu,“ jemně jsem se usmála. Ne, neměla jsem v plánu pít. Měla jsem v plánu dohlédnout na to, že všichni budou v pořádku a že jim po dnešní noci zůstane i nějaká hrdost.
„Hahaha,“ rozesmál se. Zdálo se, že jsem ho tím výrokem vážně pobavila. „Ne,“ zvážněl náhle. Vypadalo to dost komicky. Pozvedla jsem obočí a dál ho trpělivě sledovala.
„Budeme pít všichni,“ zdůraznil. „Řekla jsi, že kvůli bulváru vůbec nežijeme, a jsi to ty, kdo vůbec nežije. Život není jen o zodpovědnosti, Katie. Opiju tě,“ mrkl na mě a zvedl se z pohovky. Popošel až přede mě a nabídl mi ruku.
Se značnými pochybnostmi jsem ji přijala.
„To neuděláš,“ zamračila jsem se znepokojeně a zvedla se.
„Nemusíš se bát, bude to legrace.“ Se zamračením se odmlčel: „Víš vůbec co to je legrace?“
Probodla jsem ho pohledem. „Máš mě za suchara?“
„Popravdě?“ pozvedl obočí se skrytým žertem.
Teatrálně jsem zalapala po dechu. „Mlč, prosím,“ zašklebila jsem se se značnou námahou nerozesmát se.
On propukl v neřízený smích. „Fajn,“ řekl a popostrčil mě směrem ke dveřím.
Žádné komentáře:
Okomentovat