49. Konec aneb začátek něčeho nového

Mlčeli jsme se.

Zhluboka jsem se nadechla a začala si poklepávat prsty o stehno.

„Zvládli jsme to s těmi novináři dobře, ne?“ nadhodila jsem. „Ani toho Paula jsme nepotřebovali,“ zasmála jsem se.

„Hm,“ zahučel.

Můj smích rázem utichl. Protočila jsem očima a opřela se do sedačky. Tohle nemělo cenu.

Mlčel.

„Stalo se něco zajímavého během těch dvou týdnů, co jsme se neviděli?“ zkusila jsem dál.

Sledovala jsem, jak se zamračil a váhal.

„Ani ne,“ zavrtěl hlavou nakonec.

„Super,“ utrousila jsem sarkasticky. „To mi nemáš co říct?“ nevydržela jsem to, když jsme přijížděli k jejich domu.

„Cože?“ nechápavě ke mně stočil svůj pohled, když parkoval na volné místo.

„Nemáš mi co říct?“ zopakovala jsem nevrle. „Nebaví mě vymýšlet témata, o kterých bychom se mohli bavit, když na všechno odpovíš maximálně dvěma slovy.“

Hlasitě vydechl. „Přestaň vyvádět, prosím tě…“

„Jasně,“ odfrkla jsem si. „Až začnu vyvádět, poznáš to, tím si buď jistý,“ vyplivla jsem a urychleně vystoupila z auta. Neohrabaně jsem za sebou zabouchla dveře a šla ke dveřím.

Uslyšela jsem za sebou bouchnutí dveří a rychlé kroky.

Chytl mě za zápěstí a trhnutím otočil čelem k sobě. „Uklidni se,“ procedil skrz zuby. Jeho pohled byl rozzuřený.

„Tak mi řekni, co se děje,“ zamračila jsem se nazpět. Ta hraná idylka mě už nebavila; neměla jsem na to žaludek. Chtěla jsem vědět, co se děje. Takhle se žít nedalo.

„Neděje se nic,“ řekl až přehnaně rychle a uhnul pohledem směrem ke dveřím, které se otevřely.

Přimhouřila jsem oči. „Jo, jasně, že se nic neděje. Jak by taky mohlo, že?“ utrousila jsem potichu ironicky a pak nasadila falšovaný úsměv, se kterým jsem vstoupila do domu.

„Jsem ráda, žes přišla,“ přivinula si mě do náručí Anna.

Když se odtáhla, jen jsem se na ni mile usmála. Nechtěla jsem říct, že já také; nechtěla jsem lhát. Když jsem stála na letišti, jevila se tato příležitost absolutně dokonale. Byli bychom tu jako zamilovaný pár, jenže teď jsem nedokázala najít vhodný termín pro to, čím jsme tu byli.

Cítila jsem k němu nepatrné zhnusení. Vadilo mi, že přede mnou něco skrýval. Každou minutou se má nejistota ohledně Harryho zvyšovala. Dohánělo mě to k šílenství. Můj mozek byl nucen vymýšlet různé teorie, přemýšlet nad detaily, dávat si je dohromady a docházet k závěrům, ze kterých se mi zvedal žaludek. Přála jsem si nedělat z komára velblouda, ale taková já prostě byla. Nedokázala jsem se změnit; nedokázala jsem změnit svůj postoj k životu a celému světu.

„Ještě se uvidíme,“ rozloučila se se mnou polibkem na tvář.

„Jistě,“ kývla jsem, a jakmile odešla, mé koutky automaticky klesly.

Po obřadu přišla na řadu zábava, kterou měli zahájit kluci několika ze svých písní.

Postávala jsem opodál a sledovala je jako tehdy na koncertě před naším prvním oficiálním setkáním. Věděla jsem, že když se začnu chovat více profesionálně, zjistím snadno, o co jde, ale nebyla jsem si jistá, zda to touto cestou vůbec zjistit chci. Stálo mi za to zaplatit takovou cenou?

Střetla jsem se s jeho zamračeným pohledem, který vzápětí rychle stočil někam jinam. Cítila jsem se jako na začátku; jako tehdy, kdy jsme se jeden druhému vzájemně vyhýbali. V tomto jsem žít nechtěla. Opět si na mě dával pozor a já si dávala pozor na něj. Bohužel jsem to tentokrát byla já, kdo nevěděl, proč tomu tak bylo. Karty se obrátily.

„Ahoj,“ ozval se vedle mě milý ženský hlas.

Překvapeně jsem otočila hlavu za tím hlasem. „Ahoj,“ kývla jsem zaraženě.

„Ty jsi tu s Harrym?“ zeptala se, když zpozorovala, jakým směrem se dívám.

Se značným zaváháním jsem přikývla. Měla jsem lhát?

Pokývala hlavou. „Chvíli jsem vás spolu viděla. Slušelo by vám to spolu,“ podotkla.

Slušelo by? „Prosím?“ pozvedla jsem obočí. Nechápala jsem.

Pousmála se. „Harry sem jde. Nebudu rušit, užij si svatbu. Možná se ještě uvidíme,“ mrkla na mě a polibkem na tvář se se mnou rozloučila. Měla bych si zvykat.

„Dobře?“ odtušila jsem, ale to už jí nebylo.

Kolem mého zápěstí se opět obmotaly něčí prsty.

„Co ti řekla?“ zavrčel. Jeho obličej byl nebezpečně blízko. Děsil mě.

„Cože?“ zamžikala jsem, ale pak mi najednou všechno začalo dávat smysl. Všichni o tom věděli, jen já ne. „Vážně to chceš řešit tady?“

Ztuhl a jeho obličejem prostřelilo zděšení.

„Co. Ti. Řekla?!“ odsekával šeptem každé slovo.

Vzhlédla jsem k němu ledovým pohledem. „Vážně to chceš řešit tady?“ zopakovala jsem taktéž svou otázku.

„Ne,“ zazněla jasná odpověď a my se automaticky vydali do jeho pokoje.

Sedla jsem si na postel a tiše ho sledovala.

Stál zády opřený o dřevěné dveře a vypadalo to, jako by se měl každou chvíli zhroutit.

„Co ti řekla?“ zeptal se už poněkolikáté. Tentokrát k tomu použil jiný tón; zranitelný tón.

„Co by mi neměla říkat?“ odpověděla jsem otázkou.

Mlčel.

„To, co mi neměl říkat i Liam?“ Bodlo mě u srdce. Žila jsem ve lžích, věděla jsem to a ničilo mě to, ale musela jsem najít sílu tam, kde se projevovala má slabost. Uměla jsem být mrcha, tak proč tuto část mé osobnosti neprobudit právě teď?

Zděšeně vytřeštil oči.

„Co ti Liam řekl?“ zamumlal sotva slyšitelně.

„Možná to, co bys mi měl říct ty sám,“ pokrčila jsem rameny. „Je to můj nejlepší kamarád, Harry,“ odfrkla jsem si. Lhala jsem. Ano, nejlepší kamarád. Tak by se nejlepší kamarád zachoval, jenže Liam ne.

Jeho ruce automaticky vjely do vlasů a začaly je s panikou rvát.

„Doprdele,“ zavrčel a následně kopl do skříně, která stála vedle dveří.

„Řekni mi to,“ procedila jsem skrz zuby. „Nebuď srab a řekni mi to sám.“

„Mrzí mě to, Kath,“ vydechl. Z jeho zarudlých očí se valily velké slzy.

„Co tě mrzí?“ Bylo to, jako bych měla v krku velký knedlík, který nedovoloval průchod mému hlasu. Nesměla jsem být tak slabá. On už mě nesměl zlomit.

„Já už to nikdy neudělám. Slibuju,“ vzlykl.

„Co nikdy neuděláš?“ zeptala jsem se bezcitně. Můj hlas byl nasáklý slzami, ale oči byly vyschlé, nechtělo se jim brečet; ne kvůli němu.

Zavrtěl hlavou. „Nenuť mě to říkat.“

„Řekni to,“ procedila jsem skrz zuby.

„Já…,“ ztichl. „S někým...“

„Pokračuj.“

„Když jsme se pohádali… S někým jsem se vyspal.“

S někým jsem se vyspal. Vyspal se. S někým.

Tupě jsem na něj hleděla. Beze slova, bez dechu, beze slz. Nebyla jsem překvapená; bohužel.

„Ale miluju tebe,“ udělal několik rychlých kroků ke mně a klekl si přede mě. Chytl mí ruce do svých dlaní a pevně je sevřel. „Mrzí mě, co jsem udělal, Katherine.“

Dívali jsme se jeden druhému do očí. Jeho pohled byl prosebný, umučený a bolestný. Kdy se to stalo?

Nasucho jsem polkla a dvakrát zamrkala. Neměla jsem mu co říct.

„Řekni něco,“ zaprosil zlomeně.

„Užil sis to?“ dostala jsem ze sebe přiškrceně, stále bez byť jediné emoce. V podstatě mě to vůbec nezajímalo, nechtěla jsem to vědět, ale nenapadlo mě nic lepšího. Bylo mi zle z představy, že se někoho dotýkal tak, jako se dotýkal mě; že se někdo dotýkal jeho těla tak, jako předtím já.

Jeho obličej se zkřivil v bolestivé křeči. Pevně semkl víčka a otočil hlavu stranou.

„Na tom stejně nezáleží,“ uznala jsem tiše a pokrčila rameny. Zvedla jsem ruku a prsty se jemně dotkla jemně jeho tváře. Naposledy.

Smutně se ke mně otočil. Byla jsem rozervaná, ale neměla jsem v plánu mu to ukázat. Nechtěla jsem mu ukázat, jak moc mi ublížil. Nezasloužil si to.

„Byla jsem sobecká, když jsem si myslela, že by ses mohl změnit,“ smutně jsem se pousmála a konečně ucítila jemné zaštípání v mých očích. Můj pohled se zaleskl a Harryho obličej najednou rozostřil. „Oba jsme věděli, že je to nemožné přání a i přesto jsme to zkusili.“ Marně.

„Ne,“ zavrtěl hlavou a uchopil můj obličej do svých dlaní. „Neříkej to, prosím. Neříkej to,“ opakoval.

Pousmála jsem se; smutně a přes slzy.

„Já tě miluju a…“

„Ššš,“ dala jsem mu ukazováček na rty a tím ho umlčela. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. „Není to pravda, oba to víme.“

„Katie, prosím,“ vzlykl. Brečel. Nesnažil se to zakrýt, nesnažil se přestat, prostě tu přede mnou s brekem klečel a dožadoval se odpuštění, které jsem mu nebyla schopná dát. Ne teď.

Zavrtěla jsem hlavou a vyprostila se z jeho sevření. Zvedla jsem se a poodešla ke dveřím.

Ještě, než jsem je otevřela, dovolila jsem si na něj ještě poslední pohled. Poslední.

Seděl na zemi, lokty se opíral o kolena a v pěstech křečovitě svíral své husté vlasy. Hlasitě lapal po dechu, hroutil se.

Bolelo mě ho tak vidět, ale musela jsem. Musela jsem to udělat. Bylo to lepší pro nás oba.

„Sbohem,“ zamumlala jsem a opustila místnost.

Seběhla jsem schody do přízemí a hledala jsem v davu lidí Liama.

„Neviděli jste Liama?“ zeptala jsem se ochraptěle skupinky lidí postávající u schodiště.

Nesouhlasně zavrtěli hlavou a já šla dál.

Tu rozleptanou díru uprostřed hrudi, kterou způsobil Harry, právě zaplavoval vztek a zklamání vůči Liamovi. Mohli si podat ruce. Ničili mě oba společně.

Zahlédla jsem skupinku kluků, ve které byl Zayn, Niall, Louis a samozřejmě i hledaný Liam. Namířila jsem si to přímo k nim.

„Katie,“ zvedl ruku na pozdrav rozesmátý Zayn. Když ale viděl můj ledový pohled, kterým jsem propalovala Liamův zátylek, ztuhl a loktem drcl do Liama.

Zmateně se otočil.

Udělala jsem k němu zbývající tři kroky a rozmáchla se. Má dlaň s plesknutím dopadla na jeho tvář posetou strništěm.

Ozvalo se šokované zalapání po dechu a já zpozorovala, že se dění kolem nás zastavilo. Většina osazenstva nás sledovala; mě sledovala.

„Paranoidní?“ vyplivla jsem těsně u jeho obličeje. Právě teď jsem ho nesnášela snad ještě víc, než Harryho. Harry mi to zatajoval, ale Liam mi o tom lhal. Dělal ze mě blázna, když jsem se mu svěřila o svých pochybnostech. Téměř se mi vysmál…

Mlčel, ale jeho měnící se výraz ve tváři značil, že věděl moc dobře, za co to bylo.

„Sežeň si příručku ‚nejlepšího přítele‘,“ naznačila jsem ve vzduchu uvozovky, „protože ty se jako nejlepší přítel nechováš. Rozhodně ne vůči mně.“

„Katie,“ vydechl a natáhl paži, aby mě mohl chytit.

Já ovšem udělala rychlý krok vzad.

„Nesahej na mě, idiote,“ vyprskla jsem a otočila se k odchodu.

„Katie, počkej!“ křikl.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, tys skončil.“

Zničili mě, ale dali mi dobrou zkušenost. Měla jsem možnost začít od začátku. Opět. Snad.

One Direction mi pomohli. Pomohli mi dostat se z jednoho z nejtěžších období mého života. Jejich pomoc ovšem spočívala v tom, že mě vytáhli z jedné propasti, abych společně s nimi mohla spadnout do druhé. I když jsem opět skončila jako troska, jsem jim vděčná, protože i přesto, že momentálně nesnáším celý svět, věřím sama v sebe; a právě to jsem potřebovala.

48. kapitola | Epilog