S výdechem jsem za sebou zabouchla vchodové dveře a shodila tašku ze svého ramene.
„To jsi ty?“ ozvalo se zvědavě z kuchyně.
„Ne, Fantomas,“ odfrkla jsem si popuzeně. „Kdo jiný by to měl být?“
„Co se děje? Nějaký problém?“ vyšla do chodby utírajíc si ruce do utěrky.
„Celá škola je jeden velkej problém,“ zavrčela jsem.
Povzdech. „Pomůžu ti; dobře?“
„Nepotřebuju pomoct. Zvládám to.“
„Tak v čem je problém?“ naléhala.
„V lidech,“ věnovala jsem jí krátký pohled. „Ale to taky zvládnu. Jen nesmím zapomenout, kdo jsem.“
„Katie, hlavně žádné problémy,“ pohrozila mi.
„Jistě. Jak jinak,“ pokývala jsem hlavou.
Běžel den za dnem a já začínala mít větší přehled o osazenstvu naší třídy. Už se nenašel nikdo, kdo by se mě bez dovolení dotkl nebo mě o něčem poučoval. Zdálo se, jako by každý čekal na chvíli, kdy udělám sebemenší chybu; kdy povolím uzdu sebeovládání. Snažili se o to. Snažili se mě vyvést z rovnováhy. Vadilo jim, že s nimi odmítám komunikovat, přátelit se a ve většině srazit paty a cítit se jako něco míň, než jsou ti ostatní. Odmítala jsem se stát nějakým poskokem, nebo prostředkem, kterým budou hravě manipulovat.
„Jsi mrcha,“ vyplivl mi někdo u ucha.
Snažila jsem se nepustit na povrch, co se mnou to obvinění udělalo. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se ten narůstající vztek utopit ve vnitřním klidu, na kterém jsem si zakládala. „Já vím,“ popotáhla jsem ležérně a ani jsem k dotyčnému nezvedla pohled.
„Cos jim udělala?“ zalapala po dechu zděšeně Tess vedle mě.
Pokrčila jsem rameny. „Vím já?“ střelila jsem k ní nevzrušeným pohledem. „Vždyť je to fuk.“
„Vždyť tě to musí neskutečně ranit.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ani ne.“
Tess byla s učiteli jediná, s kým jsem komunikovala. S ostatními jsem se ve většině domlouvala jen pohledy. Byla jsem si jistá, že to stačilo. Přišlo mi, jako bych jim naháněla hrůzu. Nedalo se říct, že by mi to nevyhovovalo. Ten pocit se mi dokonce zamlouval.
„Kdo nám poví, co je to osmóza, hm?“ tleskl hravě učitel biologie a posadil se na jednu z předních volných lavic.
Celá třída z ničehož nic utichla a když jsem se rozhlédla kolem, viděla jsem, jak někteří zajeli pod lavici a snažili se dělat, jako by tam vůbec nebyli.
„Tak třeba…,“ začal nás všechny přejíždět pohledem. „Co třeba vy, slečno Bloombergová? Brali jste to na škole, kam jste předtím chodila?“
Jeho otázka způsobila vlnu tichého rozruchu. Najednou jsem na sobě cítila desítky párů očí. Všichni čekali na chvíli, kdy se ztrapním a oni se budou mít čeho chytit. Nehodlala jsem jim udělat tu radost.
Kývla jsem. „Osmóza je specifickým případem difúze. Je to samovolný přechod vody přes semipermeabilní membránu do prostředí o vyšší koncentraci částic.“
„Co to mele?“ přerušilo mě zděšení z předních lavic.
„Mlčte!“ okřikl je učitel a pak se s milým úsměvem vrátit zpět ke mně: „Pokračujte.“
„Vždy tomu tak je z hypertonického prostředí, což je prostředí o vyšší osmotické hodnotě, kdy buňka ztrácí vodu a svrašťuje se, do hypotonického, které má nižší osmotickou hodnotu a voda vtéká dovnitř buňky; její objem se tím pádem zvětšuje až do doby, kdy buňka praskne. V našem těle mají na osmoregulaci největší podíl ledviny.“
„Velmi dobře,“ vydechl překvapeně. „Většinu jsme si ani neříkali,“ zasmál se nervózně. „Co chcete dělat po závěrečných zkouškách?“
Nejistě jsem se rozhlídla po třídě. Všichni čekali, co řeknu.
„Ještě jsem se nerozhodla,“ zalhala jsem a pevně se mu podívala do očí.
Přimhouřil oči do úzkých štěrbinek. Pak kývl: „Dobře. Tvá… promiňte, vaše znalost biologie je velmi… široká. Byla by škoda toho nevyužít.“
Zazvonilo.
Urychleně jsem popadla všechny své věci a vydala se ke dveřím.
„Slečno Bloombergová?“
„Um?“ zvedla jsem překvapeně hlavu.
Stál za katedrou a přerovnával si pomůcky, které jsme při semináři používali.
„Očekávám, že máte jasno, co chcete po zkouškách dělat.“ Neptal se. Oznamoval; konstatoval.
Poraženecky jsem sklopila pohled a zadívala se na špičky jeho leštěných bot.
„Máte ve třídě nějaké problémy?“ vytušil.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „všechno se drží norem.“
„Ah, jistě,“ přitakal si pro sebe, „Kdyby se to zhoršilo, víte za kým jít, dobře?“ pousmál se.
Kývla jsem.
„…A teď už mi řeknete, jaký máte plán?“
„No,“ zaváhala jsem a kmitla k němu nervózním pohledem. Vyčkával a nenaléhal. „Možná… možná mediální studia,“ zamumlala jsem.
„Odborná žurnalistika?“
„…Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Jen chci prostě psát.“
„Psát?“ ozvalo se ode dveří posměšně. „Myslíš, že se tam dostaneš?“
„Rebecco,“ pohrozil učitel blondýně, která se z ničehož nic objevila u dveří, a pak se omluvně otočil na mě.
„Vlastně… mohla by ses tam dostat; ale potřebuješ mě, můj táta…-“
„Potřebuješ, aby ti všechno vyřizoval tatínek?“ skočila jsem jí do řeči. Bylo mi fuk, že je tu s námi profesor, který byl ke mně milý jako jeden z mála. „Ah, to je mi tě vážně líto,“ potřásla jsem teatrálně hlavou.
„Nedostaneš se tam,“ zasyčela varovně.
„Nezapomeň, že se tam dostávám já, ne ty. Tak buď tak laskavá a úspěchy či případné prohry přenechej mně samotné,“ na moment jsem se odmlčela. Když nic neříkala, pokračovala jsem. „Děkuji,“ utrhla jsem se na ni. „Pane profesore,“ rozloučila jsem se s ním kývnutím a ignorujíc rozzuřenou blondýnku před dveřmi jsem učebnu opustila.
„Můžu tě jít dneska doprovodit? Nechce se mi domů,“ zamumlala nevýrazně Tess.
„Jo,“ souhlasila jsem zaraženě. „Děje se něco?“
Mlčela.
„Tess?“ oslovila jsem ji s pozvednutým obočím.
„Nechci tě tím zatěžovat. Máš dost se spolužáky.“
„Věř, že ti mi jsou absolutně volní,“ uchechtla jsem se.
Zamračeně se na mě otočila. „Jak to děláš?“
„…Dělám co?“ nechápala jsem. Zamračila jsem se.
„Jsi tak v pohodě. Nic tě nerozhodí,“ rozhodila rukama.
„Rozhodí,“ uklidnila jsem ji. „…Jen to na sobě nedám znát.“
„Jak?“
„Hrála jsi někdy poker?“
Kývla.
„No, vidíš to. Já ne. V tom to nejspíš bude,“ zažertovala jsem a zašklebila se.
„Směješ se,“ upozornila mě s úsměvem.
„No, vidíš to, kam jsem to dopracovala?“ zalapala jsem ironicky po dechu.
Přesto, že mi to dalo dost námahy, uvolila jsem se Tess nabídnout, aby šla na chvíli do domu.
Eva nebyla doma, takže jsem popadla něco k snědku a společně s Tess zašla do pokoje.
„Máš sourozence?“ zajímala se, když dosedla na postel.
Zarazila jsem se uprostřed chůze a vyděšeně se na ni zadívala. Proč? Proč tě zajímá zrovna tohle?
Kousla se do tváře a zaťala čelist. „Ne,“ procedila jsem.
„Uhm,“ kývla a rozhlédla se po mém pokoji. „Ještě ses nezabydlela?“
„…Proč?“ nechápala jsem.
Věnovala mi krátký pohled. „Nemáš tu fotky rodičů nebo přátel.“
Zhluboka jsem se nadechla: „Nemám přátele.“ Než se stihla vyptávat dál a pokládat mi další, nepříjemnější otázky, zajímala jsem se: „Proč nechceš domů?“
„Naši se určitě zase hádají. Nechci to poslouchat,“ pokrčila rameny.
Pokývala jsem hlavou. „Hádají se často?“
„Pořád,“ pousmála se smutně.
„A co děláš, když se hádají? Myslím tím, býváš u těch hádek?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „zavřu se v pokoji, poslouchám kluky, kreslím,“ řekla a její obličej se nepatrně rozzářil. Měla pro co žít.
Svraštila jsem obočí. „…Kluky?“ Bylo to jediné, čemu jsem z toho výčtu věcí plně neporozuměla.
Přikývla. „Říká ti něco skupina One Direction?“
„Em,“ zaváhala jsem. Něco mi to říkalo. „Možná… trochu?“ odtušila jsem nejistě a obličej zkřivila do úšklebku.
Tiše přitakala. „Hodně o nich mluví ty hyeny ve třídě.“
„Nemáš je moc v lásce, co?“ uchechtla jsem se.
„Ty snad jo?“
Pochopila jsem. Reakce nebylo potřeba.
„Hodně mi pomáhají,“ pousmála se. Když viděla můj zmatený výraz, dodala: „Kluci.“
Chápavě jsem pokývala. „Jak jsi k nim přišla?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála.
Poposedla si a nahla se ke mně. Bylo vidět, jak přímo prahne touhou, mluvit o nich. „Od Anie,“ zmínka toho jména jí na tváři vyčarovala laskavý úsměv. „Je to má nevlastní sestra,“ vysvětlila.
„Aha,“ zavlnila jsem rty do mírného úsměvu.
Ozvalo se hlasité bouchnutí dveří.
„Kdo to byl?“ ozvalo se z chodby.
„Huh?“ kousla jsem do jablka.
„Ta holka, se kterou jsem se minula u branky,“ mávla za sebe a šla směrem ke mně. Položila kabelku na jídelní stůl a zamířila si to k ledničce.
„Spoužaška,“ zamumlala jsem s plnou pusou.
S překvapením ve tváři se na mě otočila. „Našla sis kamarády?“ podivila se.
„E,“ kousla jsem znovu do jablka a zavrtěla odmítavě hlavou.
„Tak co -?“ kývla nechápavě směrem ke dveřím.
Pokrčila jsem rameny. „Prohodila jsem s ní pár slov. Jako s jedinou.“
„…A pozvala ji domů?“ pousmála se. Myslela si, že jen chabě nechci přiznat, že jsme se skamarádily.
„Nechtěla jít domů, tak šla sem,“ protočila jsem očima. „Nemám přátele. Žádné,“ zdůraznila jsem.
Povzdechla si. „Pustíš si ještě vůbec někdy někoho víc k tělu?“
„Nemám to v plánu,“ odpověděla jsem upřímně. Nevěnovala jsem jí ani jeden pohled a vydala se ke schodišti, které vedlo do patra.
„Dobrou noc?“ ozvalo se za mnou.
„Dobrou.“
Žádné komentáře:
Okomentovat