Tiše jsem zavřela dveře a s výdechem se o ně opřela. Má paže svírající v dlani nakousané jablko klesla podél těla. Na moment jsem si dovolila zavřít oči a dopřát si chvíli samoty. Přišlo mi, že z každé věci v místnosti na mě pohlížejí vyčítavé pohledy. Pohledy rodičů.
Hloupost, okřikla jsem se v duchu. Jsou mrtví, nemohou ti vyvolávat pocit pochybení.
Váhavě jsem pootevřela víčka a rozhlédla se po pokoji. Tess měla pravdu. Vypadalo to tu pustě. Nikde žádný obrázek, fotka, nic. Pokoj se zdál opuštěný. Jako by v něm nikdo nebydlel. Jak by taky mohl… Tento dům nebyl můj domov. Nebyl, není a nikdy nebude. Já svůj domov ztratila. Přišla jsem o něj ve chvíli, kdy jsem naposledy otočila klíčem v zámku u předešlého bytu. U bytu, za jehož dveřmi zůstalo mnoho tajemství, pravdy a vzpomínek. Něco, co se nacházelo jen v mé hlavě, někde hluboko pohřbené.
Jemně jsem se otřásla a zhluboka se nadechla. Potřebovala jsem změnit tok myšlenek.
Znovu jsem se rozhlédla po pokoji. Tentokrát s úmyslem, najít něco, díky čemuž bych mohla přestat polemizovat nad minulostí. Bylo to zbytečné a stresující; a to byla věc, kterou jsem v tuto chvíli potřebovala ze všeho nejméně.
Pohled mi přistál na ještě nevybaleném kufru.
Udělala jsem k němu několik váhavých kroků a sehla se nad něj. Skousla jsem si spodní ret a váhavě ho otevřela. V hlavě mi alarmovalo jen jediné – Nedívej se na dno. Hlavně se tam nedívej.
Rychle jsem popadla notebook, který ležel na vrchu, a položila ho na postel. Víko kufru jsem urychleně shodila dolů a zavazadlo zastrčila pod postel. Věděla jsem, že by mi dělalo značné problémy, dívat se na něj o minutu déle, než je nezbytně nutné.
S vyčerpávajícím oddechem jsem dopadla na postel a se zřetelnými pochybnostmi pohlédla na notebook.
Otevřít, zapnout, spustit internetový prohlížeč. Vše jsem dělala automaticky. Ignorovala jsem obrázek, který zaplňoval pozadí plochy. Jednoduše to ignoruj, okřikla jsem se.
Měla jsem jasno, co chci udělat, abych si vyklidila mysl.
Stačilo jedno kliknutí a pokojem se začaly rozléhat první tóny melodické písničky.
Chvíli jsem poslouchala melodii na první poslech jednoduché, ale za to velmi krásné písně. Něčím neznámým si mě získala a já si začala pobrukovat. Klip byl asi v polovině, když se ozval ten hlas. Proudící krev v žilách mi ztuhla a po zádech mi přijel mráz. Byla jsem v šoku. Nechápavě a trochu vyděšeně jsem zírala na ubíhající video; na něj. Nedokázala jsem zpracovat tu informaci, kterou jsem právě teď získala. Nešlo to.
Když se zdálo, že jsem se v rámci možností vzpamatovala, mé srdce začalo bít nepřekotnou rychlostí a já se sevřeným hrdlem rychle notebook zaklapla.
Ještě chvíli jsem slyšela tlumené sólo dalšího člena, ale pak vše utichlo a místností se rozléhal už jen můj zrychlený, vyděšený hlas.
„Panebože,“ vydechla jsem a vyčerpaně si promnula unavený obličej. Pokud jsem si myslela, že takhle aktivita uklidní mou rozbouřenou mysl, mýlila jsem se. Bylo mi ještě hůř.
Blbost, okřikla jsem se v duchu. Tohle je absolutní blbost.
Spala jsem. Tedy, alespoň jsem se o to pokoušela.
Nepříjemné řinčení budíku u mé hlavy ke mně docházelo ve zvyšujících se frekvencích a hlasitosti. Dralo mě to.
Rozzuřeně jsem osvobodila svou ruku z pod mého těla a výhružně ji vztyčila nad ječící krabičku. Ano, uvnitř mé hlavy to rozzuřené a výhružné jistě bylo, ale má ruka tyto emoce rozhodně nejevila. Pohybovala se pomalu, ležérně, jako by se měla každou chvílí zlomit nebo upadnout v polovině pohybu.
Když se mi konečně podařilo nějakým způsobem budík umlčet, oddechla jsem si. Tak hlasitě, že by to dokázalo utrhnout srdce.
Bylo mi mizerně. V hlavně mi pulzovala proudící krev. Zdálo se mi, jako by vařila, bublala. Ta proudící tekutina pod mou tenkou kůží vřela, pálila.
Na moment jsem přivřela oči a snažila si nějak odpočnout. Potřebovala jsem nějakým způsobem ulevit tělu, na které byl vytvářen nepředstavitelný tlak.
„Katie!“ ozvalo se bušení na dveře.
„Um,“ zakňučela jsem znepokojeně a s velkou námahou si přetáhla přikrývku přes hlavu.
„Musíš do školy,“ otevřela dveře a vešla dovnitř. Udělala několik kroků přes místnost a škubnutím za látku roztáhla závěsy, které do teď úspěšně bránily vycházejícím paprskům chladného slunce.
„Zatáhni to,“ zavrčela jsem popuzeně. Přes přikrývku nově nalezené světlo prosvítalo a způsobovalo mým očím neskutečné utrpení.
„Co se děje?“ sedla si na postel a stáhla mi z hlavy deku.
„Bolí to,“ zakňučela jsem a přetahovala se s ní o tu jedinou látku, která mi zmírňovala nesnesitelnou dravou bolest.
„Co?“
„…Všechno,“ zachraptěla jsem.
Uslyšela jsem zašustění peřiny a pak se mé rozpálené kůže dotkla ledová dlaň. S leknutím jsem se otřásla. Byl to pro mé tělo šok. Ozvala se křeč, která mi prostřelila celým tělem a rozdělila se na několik neviditelných větviček vedoucích do všech končetin. Škubla jsem sebou.
„Jsi celá rozpálená.“
„Vím,“ vydechla jsem s námahou.
„Budeš doma.“
„Ne,“ namítla jsem chabě. Celý svět se kolem mě točil, ale já do školy musela.
„Nejsem zvědavá na nějaké dohady. Máš horečku, zůstáváš doma. Tečka.“
„Ale…“
„Ne,“ odsekla rázně a znovu zatáhla závěsy. Úleva projela mým tělem a já se s bolestným uvolněním zabouřila do měkké matrace.
„Pojď dál,“ otevřela jsem vchodové dveře. Zpoza nich na mě vykoukla rozzářená hlava Tess.
„Jak ti je?“
„Lépe,“ kývla jsem s nevyřčenými díky.
„Jsi bledá,“ zamračila se.
Mávla jsem rukou, aby to nechala být a zavedla ji do kuchyně.
„Dáš si něco?“
Zavrtěla hlavou.
Nalila jsem do sklenice pomerančový džus a postavila ho na stůl. „Tady máš pití.“
Povzdechla si. „Díky.“
„Tak co tu pro mě máš?“
„No,“ začala a nervózně těkala po místnosti.
„No?“
„…Na to se raději posaď,“ skousla si spodní ret.
Zaraženě jsem udělala, o co mě požádala a nejistě se k ní pohledem vrátila.
„Rebecca,“ začala a zhluboka se nadechla.
Při jejím jméně mi tuhla krev v žilách. Tušila jsem, že s tou holkou budou problémy.
„Zařídila ti nesmírnou příležitost,“ řekla ironicky, „vypracovat esej o tvorbě Shakespeara.“
„Prosím?“ vyvalila jsem na ni oči. Neznělo to zas tak špatně; Shakespeara jsem měla ráda, ale nějak podvědomě jsem tušila, že to nebude jen tak.
„Hm,“ dopadla znechuceně a s výšky dosedla na dřevěnou židli. „Máš minimálně na šest stránek napsat úvahu o Shakespearově inspiraci k tvorbě tragédií.“
„Paráda,“ odfrkla jsem si. „Proč zrovna já?“ zanaříkala jsem.
„…Řekla, že se budeš hlásit na mediální služby a žes jí – podle jejího tvrzení – žádala o pomoc k přípravě na zkoušky.“
„Cože řekla?“ zalapala jsem po dechu. Čekala jsem všechno, ale tohle rozhodně ne.
Žádné komentáře:
Okomentovat