Sledovala jsem jeho nic neříkající tvář. Ostré rysy hraníce jeho kostnatý obličej byly strnulé. Jediné, co bylo v pohybu, byly oči. Tmavé panenky klouzaly po řádcích sem a tam.
Do plic se mu najednou nahrnulo velké množství vzduchu a hrudník se mu znatelně nadul.
Zamrkal, mlasknul a zavřel desky, které měl doposud položené na své dlani. Hodil s nimi na stůl před sebe. Opřel se o lokty a jedním prstem si popondal brýle blíž ke kořenu nosu.
„Působivé,“ kývl stranou.
Stála jsem stále na tom samém místě a nechápavě, nevěřícně na něj zírala.
Působivé? Zopakovala jsem téměř dotčeně v duchu. Dělala jsem se s tím esejem celý týden a on řekne ‚působivé‘?
Třídou se spustila vlna tichého hovoru a sem tam uchechtnutí, když v tom hluk proťal, jako blesk z čistého nebe, učitelův hlas: „Nic takového jsem ještě nečetl,“ popotáhl zírající na úvodní list mé práce, „obdivuhodné.“
„Ah,“ nabrala jsem do plic z velké části vydýchaný vzduch. Cítila jsem příjemnou úlevu rozlévající se mými žilami, mým tělem.
„Přijde mi fascinující srovnávat jeho myšlenky s těmi vašimi,“ pokračoval.
Zrakem jsem sjela k podlaze a vrátila se ke vzpomínkám na večery, kdy jsem na této práci pracovala. Hodiny plné tichého, nenápadného stékání neustávajících, horkých slz po mých tvářích. Byla to muka, ale dalo by se říct, že mi to alespoň na následujících pár hodin pomohlo. Mohla jsem se pak alespoň svobodně nadechnout. Alespoň chvíli jsem mohla dýchat bez kamení v plicích.
„Slečno?“
„Um,“ zmateně jsem k němu střelila pohledem a narovnala se.
„Mohl bych to ukázat řediteli?“ zeptal se a vrátil svou pozornost opět k mé práci.
„Ř-řediteli?“ zopakovala jsem tupě. „No, můžete. Jistě.“ Kývla jsem.
„Skvěle,“ pokýval spokojeně a desky s mým esejem odložil na sešity na kraji stolu. „Můžete se posadit.“
Jen jsem kývla a vydala se ke svému místu.
Procházela jsem uličkou a cítila na sebou každičký pár očí v místnosti. Najednou mé zápěstí ovinula ledová ruka. Sevřela ho jako svěrač, jako ostnatý drát a bránila mi v chůzi.
Nechápavě a trochu rozčíleně jsem se podívala Rebece do očí. Supěla.
„Nevím, o čem jsi tam psala,“ začala a v očích se jí nebezpečně zablesklo, „ale tohle ti neprojde.“
Hlasitě jsem vydechla. „Nevím, co by mi mělo nebo nemělo procházet, Rebecco,“ pousmála jsem se a její výraz zamrz.
Sjela jsem pohledem k našim rukám. „Mohla bys mě pustit, prosím, nebo bez fyzického kontaktu s mou osobou nevydržíš?“ neodpustila jsem si.
Od tabule se ozvalo netrpělivé zakašlání.
„Víš, chtěla bych si sednout. Řekla bych, že rušíme profesorovu výuku.“
Němě zamrkala a škrtící sevření kolem mého zápěstí povolilo. Cítila jsem jak mi do konečků prstů opět proudí krev a má dlaň začala nepříjemně brnět.
„Ty nebudeš jíst?“ kývla Tess k mému tácu s plnými talíři jídla.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a dál pokračovala ve vyťukávání textovou.
„Proč?“
„Nemám hlad a hlavně to vypadá otřesně,“ věnovala jsem jídlu přede mnou nešťastný pohled. Periferním viděním jsem viděla, jak osoba naproti mně ztuhla. Podívala jsem se na ni. Zastavila se uprostřed pohybu, kdy směřovala svou ruku s vidličkou, na které byla hromádka rýže, do úst. Její talíř byl poloprázdný. „Promiň,“ zašeptala jsem a s výdechem se opřela o opěradlo židle. „Zůstaňme u toho, že nemám hlad, dobře?“
Mrkla a dokončila pohyb její pravé ruky. Když příbor s podezřelým obsahem skončil v jejích ústech, jen ztěžka jsem potlačila znechucený úšklebek. Vážně to nevypadalo vábně, ale nechtěla jsem jí kazit zdánlivou chuť.
Vrátila jsem se pohledem k displeji svého telefonu a ušklíbla se.
„Děje se něco?“ zpozorněla.
„Má teta mi chce představit…-,“ chtěla jsem vysvětlit, ale když mi do talíře přede mnou začalo z výšky téct teplé mléko, ztichla jsem. Mlčky jsem sledovala ten silný proud, který na talíři vytvářel malý bílý rybníček. Ne; osobě, která mi tam ten nápoj lila, jsem tu radost neudělala a nevěnovala jí ani špetku své pozornosti.
Podívala jsem se na Tess, která kmitala pohledem mezi mnou, talířem a osobou.
„…Svého kolegu,“ dokončila jsem a navázala na přetrhnutou nit. „Chce mi dnes u večeře představit svého kolegu.“
Tess překvapeně a nechápavě zamrkala.
„Není to divný?“ ušklíbla jsem se a trpce zasmála. Osobu, čekající na mou reakci, jsem absolutně vytěsnila. „Chce mi představit svého spolupracovníka u večeře. Chápeš to?“ rozhodila jsem teatrálně rukama. „K čemu potřebuju znát jejího kolegu, proboha? A proč zrovna u večeře?“ vyjevila jsem se. „Tobě to nepřijde divný?“ Ano, za tohle divadlo jsem na sebe byla obzvlášť hrdá. Měla jsem tušení, že jsem tím nevykolejila nejen Tess, ale i tu osobu, která tam stále otravně čekala s prázdnou sklenicí v ruce, včetně celé jídelny lidí.
„Uh,“ zamrkala rychle Tess, jakoby se právě probudila z transu nebo hypnózy. „Třeba je to něco víc, než jen kolega, hm?“ uchechtla se a skousla si spodní ret. Uhla pohledem k nohám oné osoby. Jistě, nejednala upřímně, ale pochopila moji hru a hrála společně se mnou. To mi stačilo.
„Bože, nepotřebuju mít v baráku nějakýho egoistickýho chlápka,“ odfrkla jsem si a hodila si mobil do kabelky, která ležela na židli vedle. „Půjdeme? Mám dojít ještě na nákup a potřebuju do knihovny.“
„Jo, jasně,“ pokývala a začala si sbírat svoje věci.
Hodila jsem si kabelku na rameno a zvedla tác ze stolu. Otočila jsem se a vydala se k okénku s odběrem nádobí, když se mi někdo zastavil do cesty. Moc dobře jsem věděla, kdo to je.
„Dovolíš?“ pousmála jsem se.
„Co si o sobě myslíš?“ vyplivla.
„Jessico,“ povzdechla jsem si. Ne, nepovzdechla; vyšlo to ze mě jako tiché zavrčení.
„Tak?“ nenechala se odbýt.
Povzdech. „O sobě hodně věcí. O tobě jen jednu; a to, že jsi ubohá, pokud děláš to, co ti Rebecca přikáže,“ mrkla jsem na ni a obešla ji. Zdálo se, že jsem ji svými slovy absolutně vykolejila, takže mi do cesty už nevstoupila.
Když jsem odcházela z jídelny, zavadila jsem nenávistný a zlostný pohled blondýnky stojící u skupinky mých spolužáků. Rozčílená, vzteky bez sebe. Byla jsem na sebe nepředstavitelně hrdá a chtělo se mi radostí skákat.
Žádné komentáře:
Okomentovat