„Přemýšlela jsi už o nějaké vysoké?“ pokračoval.
„Přemýšlela,“ kývla jsem a snažila se ovládat své rozbouřené emoce. Neměla jsem ráda, když se lidé moc vyptávali. Vadilo mi to.
„Žurnalistika?“ vyptával se dál.
„Erm,“ chrčivě jsem si odkašlala, „ano.“
„Dívala ses na podmínky pro přijetí beze zkoušek?“
Z výdechem jsem hlasitě hodila příborem do talíře a zuřivě se na něj podívala. „Dívala,“ vyprskla jsem, „ale budu dělat zkoušky jako většina.“
„Katie,“ oslovila mě vážně, přísně teta.
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. „Omlouvám se,“ vydala jsem ze sebe se značnou námahou. Rozčilovali mě zvědaví lidé.
„Katie, James má kontakty,“ začala Eva, ale já jí uťala.
„C-cože?“ zděsila jsem se. „Chceš mě na tu školu dostat podvodem? Ty nevěříš, že bych ty zkoušky zvládla, co?“ Pevně jsem zaťala čelist a prudce se opřela o opěradlo židle. Zadívala jsem se do stropu a snažila se zahnat příchozí, nevítané slzy. Nemohla jsem uvěřit, že mi nevěřila; ani ona mi nevěřila. Cítila jsem se tak moc sama. Chtěla jsem utéct. Opět.
Zůstali potichu. Jistě mezi nimi probíhal rozhovor prostřednictvím pohledů.
Narovnala jsem se do původní polohy a přeměřila si je pohledem. To, že Eva stále mlčela a neodpovídala na mou otázku, mě utvrzovalo v tom, že jsem měla pravdu. Nevěřila mi.
„Nejde o podvod,“ prolomil tíživé ticho James.
„Ne?“ odfrkla jsem si jedovatě. „Tak o co?“
„Mohl bych ti zařídit setkání s nějakou známou osobností. Ovšem jen v případě, zda budeš souhlasit.“
„Jak to dělají ostatní, kterým někdo nepomůže?“ položila jsem odměřeně otázku.
„Dělají zkoušky,“ řekl prostě.
Uchechtla jsem se. „Takže se opravdu jevím tak neschopně?“ obrátila jsem se tentokrát na tetu. Cítila jsem se zlomeně, ublíženě a hlavně podvedeně. Ten chlap tu nebyl kvůli mé tetě, ale čistě kvůli mně a mé budoucnosti. Dokonce se mi chtělo přestat věřit i v to, že je to Evin kolega. Opravdu jsem nemohla nikomu věřit. Žila jsem ve lžích; v jedné velké lži, která se rozvíjela, násobila se. Bylo mi z toho na nic.
„Jen jsem ti chtěla nějak pomoct,“ zamumlala.
„Pokud vím, tento rozhovor už jsme vedly. Řekla jsem, že až budu tvou pomoc potřebovat, řeknu si o ní. Cožpak mi nevěříš ani v tomto ohledu, když už v ničem jiném?“
„Katie,“ vydechla.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „žádné ‚Katie‘. Nechci mít protekci. Nechci lítost. Vždyť to víš,“ naléhala jsem na ni pološeptem. Slzy se už nedaly udržet na bezpečném nepozorovatelném místě. Několik se jich vysvobodilo a svezlo se po mé rozpálené tváři. Dalo by se říct, že střet kůže se slanou vodou způsobil tiché zasyčení. Teď jsem k tomu všemu ztratila i svoji hrdost. Vše bylo dokonáno. Chtěla jsem umřít. „Omluvte mě,“ zamumlala jsem sotva slyšitelně a odsunula svou židli od stolu. Nevěnovala jsem pohled ani jednomu z nich. Vydala jsem se přímou cestou ke vchodovým dveřím.
Spěšně jsem si nazula converse a popadla teplou vytahanou mikinu. Bez toho, aniž bych si ji na sebe navlékla jsem rychle otevřela dveře a hlasitě za sebou zabouchla.
Všude bylo zhasnuto. Obklopovala mě hustá tma, kterou narušovalo a protínalo žlutavé světlo z ulice. Vypadalo to tajemně a mně to dalo příležitost, udělat si na svůj nový domov nový pohled. Nějak jsem cítila, že když si někde v bezpečí nechám ukrytý tento úhel vnímání mého domova, budu moci vždy někam utéct. Do té lepší strany tohoto domu. Do protipólu reality.
Všude bylo tíživé ticho, které protínalo jen mé zrychlené dýchání a mé tiché, sotva slyšitelné kroky.
Došla jsem až do jídelny. Sem už světlo z pouličního osvětlení nedosahovalo.
Velký jídelní stůl osvětloval jasný měsíc, který vykukoval za šedými mračny. Jeho jas procházel francouzskými okny dovnitř a tančil na hladkém dřevě.
Prohlížela jsem si ty perleťové odlesky, když jsem si všimla ležící obálky opodál.
Natáhla jsem k ní ruku a zkoumavě si ji pod měsíčním svitem prohlédla. Na přední straně bylo necitlivým, těžkým, lámaným písmem napsáno mé jméno. Katie.
Bříšky prstů jsem přejela přes tu změť rýh, v nichž byl uchycen černý inkoust. Přemýšlela jsem, zda bych to měla otevírat. Netušila jsem, co může být uvnitř. Děsilo mě to, ale zároveň to probouzelo moji potlačovanou zvědavost.
Dodala jsem si trochu odhodlání a zhluboka se nadechla. Zajela jsem nehtem pod slabý papír obálky a škubanými pohyby ji roztrhla. Otevřenou obálku jsem otočila otvorem dolů a čekala, co z ní vypadne.
Vyletěly dva lístky z tvrdšího materiálu a složený dopisní papír, na kterém stálo:
Pro případ, že by sis to rozmyslela. – James
Když jsem si přečetla vzkaz, ztuhla jsem. Už jsem se nepotřebovala dívat na zbylý obsah obálky. Věděla jsem, co to je.
Bez toho, aniž bych se podívala na líc oněch kartiček, jsem je i společně se vzkazem zandala nazpět do obálky a vydala se směrem ke schodům do patra.
„Tak jak to včera šlo?“ bylo první, na co se Tess zeptala, když dosedla na židli vedle mě do lavice.
„Skvěle,“ zněla má odpověď.
„Fakt?“ ujišťovala se a nedůvěřivě pozvedla obočí
„Jo,“ přikývla jsem, „tak skvěle, že jsem se uprostřed večeře zvedla a šla si zaběhat.“
„Co se stalo?“
Pokrčila jsem rameny. „Nechci o tom mluvit,“ odmlčela jsem se, „ne teď.“
„Dobře,“ přikývla. „Jo,“ vyhrkla, jako by si na něco vzpomněla a začala se přehrabovat ve své tašce. „Něco jsem ti přinesla,“ poposedla si nadšeně a ze své tašky vytáhla malý balíček.
„Co to je?“ zmateně jsem přeměřila věc v její ruce.
Skousla si ret a i přesto šly její rty vzhůru. „Rozbal to,“ pobídla mě se skrývaným nadšením a dala to před mě.
Nejistě jsem začala trhat papír, když v tom si vedle mě někdo vlezle odkašlal.
Otráveně jsem zvedla hlavu a zadívala se Rebecce pevně do očí. „Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se otráveně.
Vypadalo to, že ji můj způsob přivítání značně zarazil.
„Ty něco slavíš?“ zeptala se přehnaně přátelsky a nahla se přes mé rameno, aby lépe viděla na věc ležící na lavici.
„Co ta náhlá starost? Chtěla jsi mi koupit dárek?“ pozvedla jsem zvědavě obočí. „To je od tebe hezké, Becc, ale ne, nic neslavím,“ usmála jsem se na ni mile.
„Tak proč ten dárek?“ nedala se odbýt.
Vyčerpaně jsem vydechla a podepřela si rukou tíhnoucí hlavu.
„Tess?“ oslovila jsem ji s hlasem vyjadřující prosbu.
Pochopila. „Dala jsem jí ho, protože jsme kamarádky a já jí chtěla udělat radost,“ vysvětlila jí s trpělivostí, kterou jsem tak moc obdivovala. „To ty ale zřejmě neznáš.“ Ve mně to vřelo, ale přebilo to jedno jediné slovo. Kamarádky. Opravdu jimi jsme? Dostala jsem dárek… Ještě ani nevím, co v něm je, ale už se cítím nepříjemně vděčná. Jak já tento pocit nesnášela. …Ale pokud jsme kamarádky, nepříjemnou vděčnost bych cítit neměla, ne? Měla bych se cítit uvolněně a šťastně. Špatně se mi zvykalo na fakt, že mám přítelkyni, která mi chtěla jen tak udělat radost. Aby mě potěšila bez toho, že bych měla mít pocit, že jí něco dlužím, nebo že po mně něco chce.
„Otevřeš to tedy?“ naléhala Rebecca stále stojící vedle mé lavice.
„Ty jsi tu ještě?“ podívala jsem se na ni překvapeně. Opravdu jsem si myslela, že po tom, co jí ten balíček Tess vysvětlila, odešla.
Žádné komentáře:
Okomentovat