Kývla. „Můžu se večer stavit?“
„Klidně,“ pokrčila jsem rameny.
„Fajn, tak v sedm?“ zastavila se a čekala na můj souhlas.
„V sedm,“ přikývla jsem.
Ona se jen usmála a vydala se opačným směrem.
„Nemusíš s tím tak třískat, já tě slyšela,“ zazněla odezva odněkud z přízemí.
„No jo,“ zahučela jsem pro sebe. Shodila jsem tašku z ramene a urychleně ze sebe setřásla promoklý kabátek. Promočené conversky jsem skopla do botníku a sehla se pro tašku, která se válela u mých nohou.
„V sedm přijde Tess,“ oznámila jsem Evě, která něco dělala u jídelního stolu.
„Dobře, připravím víc jídla,“ zamumlala automaticky.
„Nevím, jestli bude chtít jíst, ale můžeš,“ pokrčila jsem rameny, i když jsem věděla, že mě nevidí. Popošla jsem blíž ke stolu a nahnula se tak, abych viděla, co dělá. Kreslila.
Bylo to krásné. „Co to je?“
Pousmála se: „Nějaké nové návrhy. Líbí?“ zeptala se a konečně ke mně zvedla svůj pohled. Její spokojený výraz jí najednou křečovitě ztuhnul a ona zamžikala. „Ty teda vypadáš,“ utrousila a zakroutila hlavou.
„Nemůžu za to,“ zakřenila jsem se na ni, „venku prší!“ obořila jsem se se smíchem.
„Stalo se něco?“ přimhouřila oči.
„Uh… p-proč? Mělo by?“ nechápala jsem.
„Jsi jiná. Spokojená?“ odhadovala. „Takhle jsem tě od té nehody ještě neviděla.“
Když zmínila nehodu, nepříjemně jsem se oklepala a zatnula čelist.
„Promiň,“ špitla a pozorně mě sledovala.
Už jsem se jí do očí nepodívala. „Jdu si dát sprchu,“ řekla jsem a spěšně jsem vyběhla schody.
Zabouchla jsem za sebou dveře pokoje a vztekle hodila taškou o zem. Mezi svými zuby jsem drtila vnitřní stranu své tváře. Bolelo to, ale já to přehlížela. Došla jsem do koupelny, kde jsem se vysvlékla z veškerého oblečení. Nechala jsem ho na jedné velké hromadě uprostřed koupelny a nahá vstoupila do sprchy. Když jsem zapla vodu, začala se kolem mě hromadit hustá pára a na mou hlavu začaly v pravidelném rytmu dopadat miliony horkých kapiček. Když jsem měla pocit, že šum tekoucí vody je dostatečně silný, povolila jsem ten silný stisk mých stoliček a dovolila svému hrdlu, vydat ze sebe přidušený vzlyk. Pevně jsem zavřela oči a rukama se opřela o zeď prostorného sprchového koutu. Tady jsem nepotřebovala být silná, a tak jsem ani nebyla. Chtěla jsem umřít, právě teď. Právě teď jsem se chtěla vzdát toho daru, který mi Bůh dal během té nehody. Nechtěla jsem ho, nestála jsem o něj, ale on se mě neptal a já jednoduše přežila. Chtěla jsem jít s nimi, nechtěla jsem je opustit; nechtěla jsem nás rozdělit. Nikdy.
Horké slzy mi proudy stékaly po rozpálených tvářích a mísily se s vodou ze sprchy. Bylo to tak očišťující. Cítila jsem potřebu, smýt ze sebe všechnu tu nechuť, stesk a smutek. Tak moc se mi stýskalo. Chyběli mi. Moc.
S brekem jsem se otočila a zády opřela o dlaždičky, po kterých jsem se zvedla dolů. Nohy jsem si přitáhla k tělu a hlavu si zapřela o kolena. Stále na mě dopadaly horké kapičky vody, které mi příjemně masírovaly unavenou kůži.
Tak sama. Potřebovala jsem obejmout. Eva mě neobjímala, protože věděla, že bych si to nepřála. Pravda je, že jsem to opravdu nechtěla; nechtěla jsem žádnou lítost v podobě ničeho a objetí jsem za projevení lítosti považovala také, jenže teď… teď jsem si připadala jako osamocené zmoklé koťátko uprostřed velkého pustého ničeho. Nikde nikdo, nikde nic. Cítila jsem se bezradná, zbytečná a méněcenná.
Zabalená ve velké měkké bílé osušce jsem si sedla na postel a přitáhla si k sobě svou tašku. Zvedla jsem ji vedle sebe na postel a začala se v ní přehrabovat. Zanedlouho jsem z ní vytáhla věc, kterou jsem hledala; balíček od Tess. Mé prsty se pohybovaly automaticky, ale přesto opatrně; nechtěla jsem ten papír roztrhat jako malé tříleté dítě, které rozbaluje své dárky k narozeninám či Vánocům.
To, co tam bylo mi svým způsobem vyrazilo dech. Čekala jsem cokoliv jiného, ale tohle rozhodně ne. Na rozbaleném papíře ležely dvě hudební desky. Alba skupiny One Direction.
Dala jsem je vedle sebe a svým pohledem kmitala mezi nimi. Nevěděla jsem, na jaké se dívat dřív. Byl tam on.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Pojď dál,“ zakřičela jsem, aby mě přes hudbu vycházející z notebooku bylo slyšet. Bylo sedm hodin, takže jsem si byla téměř stoprocentně jistá, že je to Tess.
„Aho-,“ zasekla se mezi dveřmi. Vyjeveně na mě zírala. Pohledem přecházela mezi mnou, postelí, na které ležely alba, a mým notebookem. Její oči zářily nadšením a štěstím. Byla šťastná.
„Ahoj,“ zasmála jsem se upřímně, jako dlouho už ne. Cítila jsem se absolutně bezstarostně. Po té chvíli ve sprše, kdy jsem se absolutně uvolnila, jsem myslela, že už tohle nikdy nenastane, ale oni to dokázali. Oni. On.
Omráčeně zamrkala. „Ty se směješ,“ vydechla překvapeně a vydala ze sebe něco ve stylu úlevného smíchu. Zavřela za sebou dveře a udělala další krok do mého pokoje.
„Jo,“ zahihňala jsem se. Nemohla jsem tomu uvěřit. Opravdu jsem se právě zahihňala? Nemohla jsem to vydržet a vrhla jsem se jí kolem krku.
Cítila jsem, jak z té mé nečekané náklonnosti ztuhla, ale po chvíli se vzpamatovala a objetí mi začala oplácet. Vydechla a já s ní. „Děkuju,“ zašeptala jsem jí do ramene a stisk zesílila.
„Nemáš za co,“ smála se a když se odtáhla, viděla jsem, že má v očích slzy.
Zavrtěla jsem hlavou. „Mám,“ stála jsem si za svým. „Já… cítím se zase celá. Díky nim… Díky tobě! Děkuju.“
„Už chceš mluvit o včerejší večeři?“ zeptala se mě, když jsme vedle sebe ležely na posteli, zíraly do stropu a poslouchaly už druhé album.
„Byla to katastrofa,“ zavrčela jsem naštvaně. Popravdě bych o tom nechtěla mluvit vůbec, ale ona byla asi jediná osoba, které jsem mohla říct popravdě, jak pohoršeně jsem se cítila.
„O co šlo?“ přetočila se na bok a se zájmem si podepřela hlavu.
„Teta sem přitáhla chlápka, který má kontakty, co mě můžou dostat na univerzitu,“ uvedla jsem jí včerejší situaci na pravou míru. „Nevěří, že se tam dokážu dostat sama, a to mě asi zraňuje nejvíc. Myslí si, že by mi pomohlo, kdybych se setkala s nějakou celebritou a napsala o ní.“
„Aha,“ chápavě přikývla, „celkem chápu, že ti to vadí, ale setkat se s někým známým může být fajn, ne?“
Musela jsem uznat, že má na jednu stranu pravdu. Mohlo by to být fajn. „Když jsem se v noci vrátila z venku, na stole v jídelně ležela obálka s mým jménem. Prý je to pro případ, že bych si to rozmyslela,“ protočila jsem očima.
„Co je v té obálce?“
Pokrčila jsem rameny. „Vzkaz a asi nějaké vstupenky, nebo já nevím.“
„Nepodívala ses?“ zalapala sotva slyšitelně po dechu.
„Ne,“ řekla jsem upřímně a pak jsem svraštila obočí. Nepodívala. Celkem by mě to možná zajímalo… Možná.
„Kde je ta obálka?“ zeptala se dychtivě a v tu ránu seděla.
„Támhle,“ máchla jsem rukou na druhou stranu pokoje.
Vylétla z postele a hnala se k té poličce, na které byla svíčkou podepřená nažloutlá obálka s mým jménem.
Dychtivě po ní hmátla, ale pak se zarazila.
„M…můžu?“ zvedla ke mně úpěnlivý pohled. Viděla jsem, jak je úplně napěchovaná očekáváním.
„Jasně,“ uchechtla jsem se.
Otevřela ji stejně jako já v noci a sáhla dovnitř. Ani její obsah nestihla vyndat ven, když zalapala po dechu a obálku si přirazila k hrudi.
„K… Katie,“ vydechla. Oči vytřeštěné, zorničky roztažené vzrušením. Viděla jsem na ní, jak má sevřené hrdlo a nemůže mluvit.
„Co?“ vyhrkla jsem zděšeně a se strachem jsem své tělo zvedla do sedu. Slyšela jsem, jak se mi zrychlil dech.
Žádné komentáře:
Okomentovat