„Notak Tess, mluv se mnou. Co je v té obálce?“ zachrčela jsem přidušeně a zvedla se z postele. Nohy jsem měla jako želé; podlamovaly se mi v kolenou.
„Jsou tam dva lístky,“ zamumlala a dívala se na mě jako na zjevení. Obálku měla stále na své hrudi a zhluboka dýchala.
Posunkem jsem jí naznačila, aby pokračovala.
„…Na koncert,“ polkla.
„Čí?“ zachraptěla jsem, jako bych nemluvila několik desítek let. Na sucho jsem polkla.
Zírala mi přímo do očí a ani nedutala. Nemrkala. Zorničky měla rozšířené a vypadala, jako by byla v šoku.
„Tess,“ oslovila jsem ji s náznakem netrpělivosti.
„Jejich,“ vydechla sotva slyšitelně. Jejich, znělo mi pořád v uších.
Stály jsme naproti sobě, ani jedna z nás nepromluvila. Vedly jsme telepatický rozhovor.
„Musíš to přijmout,“ zašeptala po chvíli. Ujistila mě v mém vnitřním boji, který jsem vedla ve své hlavě. Když mému mozku došlo, na čí koncert mám lístky, jako bych zapomněla, že jsem byla rozhodnuta tohle všechno odmítnout. „Katie,“ oslovila mě naléhavě. Oči vytřeštěné. „Musíš,“ zaznělo pokojem jedno jediné výstižné slovo, doprovázené zastřenou kulisou jejich nejnovějšího alba.
„Dva?“ Věděla, na co se ptám. Kývla.
Nic víc jsem neřekla. Otočila jsem se ke dveřím a rychle vyběhla z pokoje.
„Uvidím je dohromady dvě hodiny,“ přemýšlela jsem nahlas před tetou, Jamesem a Tess. Pochodovala jsem po jídelně sem a tam a ukazováčkem klepala do bílé zdi, podél níž jsem chodila. „Po dvou hodinách mám být schopná o nich napsat něco, co o nich nikdo neví? Něco dech vyrážejícího?“ Zastavila jsem se a pohlédla na hlavní iniciátory této ‚záležitosti‘. Mlčeli.
„Aha,“ vydechla jsem a opět se dala do chůze.
Tess seděla u stolu; ani nedutala. Celou dobu jsem na sobě cítila její zvědavý pohled. Chtěla tam a věděla, že všechno závisí jen na tom, jak se rozhodnu.
Všichni mlčeli a čekali, co dalšího řeknu, tak jsem opět promluvila: „V tom případě si můžu zahrát na Rowlingovou a přidělit jim magickou moc,“ zahučela jsem. Byla jsem nervózní, naštvaná. Sice jsem chápala, že více času nedostanu, ale oni na druhou stranu museli chápat mě; za tak krátkou dobu nelze poznat jejich pravé charaktery, které před svými fanynkami skrývají.
„Zadrž,“ uťala mě Eva.
Tázavě jsem k ní zvedla pohled.
Teta nejistě pohlédla na Jamese, který se pousmál.
„Mluvil jsem s jejich managerem,“ promluvil a když se chtěl opět nadechnout k dalším slovům, posunkem jsem ho zastavila.
„Co? Chcete říct, že to jde postrčit ještě víc? Opravdu vám připadám tak neschopná? Vždyť mě všichni ušlapou,“ zavrčela jsem.
Zavrtěl hlavou. „Nelíbí se mu, že bys o nich měla psát, ale řekl, že to tentokrát nechá na nich.“
„Takže?“ zvědavě na něj pohlédla teta. Zdálo se, že i pro ni tohle novinka.
„Po koncertě tam půjdou a oni pak řeknou, jestli o nich může psát nebo ne,“ vysvětlil.
Nepříjemně jsem se ošila. „Mají strach, že napíšu něco podobného bulváru,“ odtušila jsem.
„Přesně,“ kývl, „takže záleží na prvním dojmu, kterým na ně zapůsobíš.“
Zamračila jsem se. „Mám se přetvařovat?“
„Záleží na tobě, zda chceš uspět,“ pokrčil rameny. Ve vzduchu jsem cítila tu znatelnou narážku ne mé chování.
„Co tu děláš tak brzy?“ zamračila se na mě teta, když scházela schody z patra.
Seděla jsem u jídelního stolu a zírala do monitoru svého notebooku. Vedle něj na stole ležel kroužkový blok, do kterého jsem si zapisovala poznámky.
„Nemohla jsem spát,“ zamumlala jsem, aniž bych jí věnovala pohled.
„Odkdy tu jsi?“ zeptala se podezřívavě a periferním viděním jsem zpozorovala, že si založila paže na hrudi.
„Nevím,“ zavrtěla jsem hlavou a kmitla k ní pohledem. Mračila se.
„Tak si rychle vzpomeň,“ nedala se odbít.
Povzdechla jsem si a zadívala se na digitální hodiny v rohu svítící obrazovky. Byla sobota, půl šesté ráno. Pokrčila jsem rameny. „Chvíli,“ zalhala jsem.
„Jistě,“ protáhla ironicky. „A jak ta chvíle byla dlouhá, že v konvici není skoro žádná káva?“
Povzdechla jsem si a zabodla do ní zuřivý pohled. „Tři hodiny,“ zavrčela jsem.
„Chceš říct, že tu jsi od půl třetí?“ zalapala po dechu a obočí jí vyletělo vzhůru.
„Očividně,“ pronesla jsem se značnou dávkou sarkasmu v hlase.
Následoval hlasitý povzdech z její strany. „Spala jsi vůbec?“
„Ne,“ pípla jsem sotva slyšitelně.
Beze slov odsunula židli naproti mně a svezla se na ni. Dívala se mi do očí a mně dalo nepopsatelnou práci, neuhnout pohledem.
„Jak dlouho už?“ zazněla prostá otázka.
Nepříjemně jsem se ošila. Jak dlouho vlastně? Pokrčila jsem rameny.
„Katie,“ oslovila mě s povzdechem, ale v jejím hlase zazněla i nepatrná výhrůžka.
„Pár nocí,“ zamumlala jsem a uhnula pohledem.
„Kolik?“
Hlasitě jsem polkla. „Týden,“ vypadlo ze mě sotva slyšitelně.
Vyčerpaně si schovala obličej do dlaní. „A říct jsi mi to hodlala kdy?“ Zněla naštvaně.
„Brzo,“ ujistila jsem ji lživě.
„Jak jinak,“ pronesla ironicky.
Mlčela jsem a sledovala pohybující se stín, větví stromu v zahradě, na protější zdi.
„Co děláš?“ promluvila po chvíli tíživého ticha, kdy jsme se obě utápěly ve svých vlastních myšlenkách o mých probděných nocích. Natáhla ruku po mém bloku a přitáhla si ho k sobě.
Skousla jsem si ret.
„Harry Edward Styles,“ četla nahlas, „časté nezávazné románky a vážné vztahy s úspěšnými ženami jako jsou například Cara Delevingne, Caroline Flack,… Co to je?“ zvedla ke mně udivený pohled.
„Poznámky,“ vysvětlila jsem jí.
„Spekulace o jeho pravé sexuální orientaci?“ četla dál a kmitala mezi blokem a mnou.
Hlasitě jsem polkla.
„Hlavní ikonou celé skupiny?“ opět na mě tázavě pohlédla.
Povzdechla jsem si a natáhla se přes stůl pro svůj blok. „To by stačilo,“ zavrčela jsem.
„Co to je?“ zajímala se udiveně.
„Poznámky a body, podle kterých se budu řídit ve své práci.“
„Katie,“ povzdechla si a promnula si obličej, „víš, co říkal James. Ještě není nic…“
„…Jisté,“ skočila jsem jí do řeči a kývla. „Já vím, ale pak nebude čas. Potřebuju vědět, na co se během času stráveného s nimi soustředit. Nemůžu si dovolit tam jít nepřipravená.“
„Fajn,“ vydechla a zvedla se od stolu. „Musím jít do práce.“
„V sobotu?“ založila jsem si ruce na hrudi tentokrát já.
„…Ano,“ kývla a uhla pohledem. Zvláštní. „Musím tam něco dodělat.“
„Proč mám pocit, že nemáš namířeno do práce, nebo jsi mi o své práci neřekla úplně plnou pravdu, hm?“
„To fakt netuším,“ uchechtla se nervózně a zmizela v chodbě.
„Haló, země volá Katie!“ zaregistrovala jsem před očima něčí ruku.
„Um?“ nechápavě jsem zamžikala.
„Nemohla by ses tvářit alespoň trochu nadšeně?“ šťouchla na mě Tess, když jsme se vyhýbaly dalšímu milostnému páru, držícímu se za ruce, na Oxford Street.
„Nesnáším nakupování,“ procedila jsem mezi zuby a doufala, že jsem tím své rozpoložení patřičně vysvětlila. Nechtěla jsem tu rozebírat ještě to, že mě neskutečně vytáčí pohled na ty šťastné lidi, co mají člověka, který je během nočních můr probudí a pevně je obejme.
Pevně jsem zaťala čelist.
Povzdechla si. „Jo, to jsem si všimla.“ Na chvíli se odmlčela, ale pak dodala: „Tohle je ale důležitý.“
„Není. Nepotřebuju nové oblečení,“ upozornila jsem ji nerudně.
„Ale notak, bude to zábava,“ usmála se na mě, ale když viděla můj výraz, chytla mě za ruku a přidala do kroku.
„Říkám ti, že sis měla vzít ty šaty; byly dokonalé,“ hádala se se mnou Tess, když jsem odemykala vchodové dveře od našeho domu.
„Říkám ti, že nepotřebuju další šaty,“ povzdechla jsem si.
„Ale na ten koncert…,“ začala horlivě, ale já ji uťala.
„…Ne. Na ten koncert jsem si koupila to sáčko, Tess,“ zamračila jsem se na ni.
Zavrčela, což mě pobavilo. „Takhle na ně nezapůsobíš.“
Zavřela jsem za námi dveře a sundala si tenisky. „Nejdu je tam sbalit,“ vydechla jsem zmoženě, „jde o práci. Musím působit alespoň trošku věrohodně. Prostě to nech na mě, dobře?“
Vytřeštila na mě oči. „Nechceš tam jít v kalhotách, že ne?“ Byla zděšená.
„Chci?“ odtušila jsem trochu nejistě.
„To se mi snad jenom zdá,“ opřela se zády o stěnu.
„To už jste tady?“ slyšela jsem tetu odněkud z přízemí.
„Jo, už to bohatě stačilo,“ zakřičela jsem nazpět a Tess probodla zuřivým pohledem, aby se vůbec nesnažila odporovat.
Vzala jsem své tašky a vydala se do kuchyně, kde teta vařila večeři.
„Ty chceš opravdu jít na koncert v kalhotách?“ zeptala se mě vážně, ale oči se jí upřímně smály.
Uchechtla jsem se: „Prosím tě, ještě ty s tím začínej.“
Žádné komentáře:
Okomentovat