„Vždyť už jdu,“ zahučela jsem a rychle si nasoukala svůj blok do tašky přes rameno.
Seběhla jsem schody a s doskokem se postavila vedle Tess, která dávala na obdiv své krásné dlouhé nohy, jež jí vykukovaly zpod jemně nabírané sukně.
„Páni,“ sjela mě pohledem od hlavy až k patě, „vypadá to fakt dobře,“ uznala.
„Rodina se nezapře,“ neodpustila si teta.
Protočila jsem očima. „Jdeme?“
„Takže jaký je plán?“ zajímala jsem se po cestě. Seděla jsem na místě spolujezdce, Tess seděla za mnou.
„Půjdete na koncert jako všechny ostatní. Po skončení půjdete do zákulisí.“
„Jak… prosté,“ odfrkla jsem si. „A dostat se tam máme jako jak?“
„Ty něco vymyslíš,“ mrkla na mě a já zavrčela. To nám to začíná parádně.
„Jak jako vymyslí?“ ozvala se Tess zezadu. Zněla trochu vyděšeně.
Povzdechla jsem si. „Klid Tess, zahrajeme si menší hru,“ řekla jsem tajuplně, jako bych měla už nějaký plán. Ten jsem ovšem neměla, ale i přesto jsem se na tetu zašklebila. Ta těžce polka a vrátila se zpět k řízení.
„Tak si to užijte!“ zavolala na nás teta, když jsme vystoupily z auta a zadívaly se na obrovskou arénu.
„Užijeme!“ zavolala zpátky Tess, aniž by se otočila.
„Hm,“ zahučela jsem.
„Zpátky…,“ začala, ale já se na Evu otočila a mávla rukou.
„…Přijedeme autobusem, v pohodě.“
Přimhouřila oči. „Fajn. A Katie?“
„No?“ pozvedla jsem obočí.
„V klidu,“ probodla mě pohledem.
Tohle upozornění mě vypudilo k protočení očí. „Vždyť mě znáš,“ zažertovala jsem.
„No právě,“ pokývala hlavou a sedla do auta.
„Máš plán, jak to uděláme?“ podívala se na mě Tess.
„Několik let jsem plánovala svoji spontánnost, takže to plánuji na dnešek. Nějak to dopadne,“ hlasitě jsem polkla.
„Vtip?“ pozvedla obočí.
„Vtipy mi nikdy nešly,“ pousmála jsem se na ni a vydala se k našemu cíli. Nějak jsem uvnitř sebe cítila, že je to i začátek. Začátek něčeho velkého. Děsilo mě to; bála jsem se.
„Bože, tohle mě připraví o nervy,“ zavrčela jsem, když jsme se prodraly přes první skupinu bláznivě ječících holek. Obdivovala jsem jejich hlasivky. I když… já taky byla taková; předtím.
„Panebože, to je úžasný!“ rozplývala se vedle mě Tess. Byla úplně unesená. Rozhlížela se kolem, sledovala pomalované holky, které řešily, jak dlouho vyráběly své transparenty.
„Nechápu, co ti přijde úžasného,“ zavrčela jsem a chytla ji za ruku, abychom se nerozdělily.
„Ta atmosféra!“ zapískala. „Ty si nepřipadáš divně? Vypadáš spíš jako ochranka, než někdo, kdo přišel na jejich koncert kvůli zábavě.“
„Tess,“ zastavila jsem prudce a otočila si ji naproti sobě, aby se mi dívala do očí, „já tu za zábavou nejsem. Ty si to klidně užívej, ale já nemůžu. Ani to neumím, chápeš? Prostě to necháme tak, jak to je. Nechci to měnit. Tohle mi vyhovuje.“
„Fajn,“ vydechla.
Jekot. Hluk.
Najednou, jako bych se probudila z dlouhodobého kóma a konečně dokázala cítit tu atmosféru, která v sálu byla nepopsatelná. Byla neprodyšná tma, kterou sem tam proťaly, jako blesky z čistého nebe, blesky fotoaparátů. Všichni křičeli, nadšeně ječeli. Všichni se dožadovali. Všichni si nesmyslně fotily tmavé, prázdné pódium. Ale já je chápala a to mě udivovalo snad ze všeho nejvíce.
Nadšení a vzrušení bylo doslova hmatatelné. Dělalo to takovou neviditelnou bublinu, která každou chvílí měla prasknout. Vzpomněla jsem si na koncerty, na které jsem chodila ještě před rokem. Bylo to stejné, perfektní. V žilách mi opět proudilo nepoznané očekávání a to mi způsobilo zrychlení dechu. Nechtěla jsem vzpomínat na svou minulost, ale připomnělo mi to dobu, kdy jsem se cítila opravdu šťastná a já cítila, že k tomuto pocitu opět natahuji ruku a téměř se ho dotýkám. Bylo to tak blízko; přišlo mi to absolutně bláznivé.
„Tess?“ šťouchla jsem do ní a křikem, aby mě slyšela.
Kývla, že mě vnímá a čekala, co ze mě vyleze.
„Mám problém.“
„Jaký?“ vykulila na mě oči.
„Je jich pět,“ rozhodila jsem rukama.
Zaraženě na mě zírala. Připadala jsem si jako blázen.
„Tess,“ zavrčela jsem, „nekoukej na mě tak, prosím.“
„Tos zjistila až teď, že jich je pět?“ zděšeně na mě koukala.
„Ne, jen…,“ vydechla jsem, „jen nestíhám sledovat všech pět najednou.“
Protočila očima. „Tak zkus na chvíli zapomenout, že jsi tu pracovně a jednoduše si užij jejich koncert. Miluješ je. Miluješ je stejně jako já, tak se sakra uvolni a dýchej,“ zakřičela na mě a pak jen mrkla.
Na pódium začali vybíhat zmíněných pět kluků. Stačil mi pohled na jednoho z nich a bolestně se mi stáhlo hrdlo. Nemohla jsem polknout. Nedovedla jsem si představit, jak s ním zvládnu být v jedné místnosti a případně s ním mluvit… Už jen za několik desítek minut. Byla jsem nervózní a on, pobíhající po pódiu, mi to moc neulehčoval.
„Tak fajn a co teď?“ křikla na mě Tess, když se všechny holky kolem nás začaly hrnout ze sálu. Všechny se překřikovaly, vehementně si sdělovaly zážitky, dojmy a pocity z uplynulého koncertu a my tam stály a čekaly, až se větší počet vytratí.
„Mmmm,“ bručela jsem a rozhlížela se kolem. Přimhouřila jsem oči.
„Co?“ šťouchla do mě.
„Tajná ochranka byla nahoře a po stranách za pódiem,“ ukázala jsem zamyšleně na dva od sebe vzdálené konce plošiny, na které se kluci poslední necelé dvě hodiny pohybovali.
„Tajná ochranka?“ zděšeně vyhrkla.
„Hm,“ zabručela jsem, aniž bych věděla, na co reaguji.
„Tys byla na koncertě One Direction a sledovala jsi ochranku?“ vyjevila se na mě téměř zděšeně.
„Přestaň,“ zamračila jsem se na ni. „Kdybys ji taky sledovala, věděla bys, jak se dostat do zákulisí.“
„Fajn,“ založila si trucovitě paže na své hrudi a přeměřila si mě svým naštvaným pohledem. „Takže?“
„Očekávám, že za podiem vede z obou stran chodba, která nás někam dovede. Jde se,“ zavelela jsem a chytla ji za ruku. Snažila jsem se tam dostat nepozorovaně, abychom nepřitáhly nevítanou pozornost dalších fanynek, které se hrnuly pryč.
„Může z toho být problém,“ snažila se mě zastavit.
„Tak hele,“ zastavila jsem se a vztyčila svůj ukazováček, „jsem tu hlavně kvůli této části. Je mi fuk, jestli z toho bude problém, alespoň konečně zažiješ nějaké dobrodružství. A pokud vím, tak Eva říkala, že se tam nějak máme dostat. Nějak. Tohle je nějak.“
„Fajn,“ utrousila a nechala se za ruku táhnout do tmavého stínu.
Přesně jak jsem očekávala, byla tam široká chodba osvícená nepříjemně čirým světlem.
„Vypadá to tu strašidelně,“ zašeptala Tess.
Neodpovídala jsem a šla jsem dál. Tess mě následovala s téměř metrovým odstupem.
„Co tu děláte?! Tady nemáte co dělat!“ zahřměl hluboký hlas obrovského chlápka v černém z postranní uličky. Vydal se směrem k nám a já, místo, abych začala utíkat, jsem se mu vydala vstříc.
„Sakra Katie!“ sykla na mě Tess.
„Klid, jsme na místě,“ uchechtla jsem se úlevně.
„Jak jste se sem dostaly?“ supěl a chytil mě za zápěstí. Zkroutil mi ruku za záda a Tess zalapala po dechu. Začala jsem uznávat, že se mi to nepatrně vymklo z rukou. Muž v černém obleku se rozhlédl kolem. „Jsou tu někde další?“
„Ne,“ řekla jsem mu popravdě a zavrtěla hlavou. Přemýšlela jsem, co udělat, abych se z této šlamastiky dostlala. Věděla jsem, že jsou kluci blízko; byla jsem tím přímo přesvědčená. Kdyby nebyli, jeho reakce na mé průbojné chování by nebyla tak unáhlená.
„Mám tu dvě pomatené fanynky, Marku,“ promluvil najednou do vysílačky, kterou vytáhl zpoza svého opasku.
„Dvě?“ ozvalo se z druhé strany.
„Říkají, že jich víc není,“ přikývl a jeho stisk na mém zápěstí zesílil. Sykla jsem.
„Nejsme pomatené sakra,“ procedila jsem bolestně skrz zuby.
„Stejně dám pro jistotu vědět Paulovi,“ ozvalo se nazpět a pak už bylo ticho.
„Kluci jsou za těmito dveřmi, žejo?“ kývla jsem tím směrem.
„Ne,“ odsekl.
„Neumíte lhát,“ uchechtla jsem se.
„Katie!“ zalapala po dechu Tess a svezla se podél zdi k zemi. Nechápala jsem, proč nedržel i ji.
„Potřebujeme za nimi,“ vydechla jsem znaveně. Tohle mě vážně přestávalo bavit. Běžel mi čas. Nemohla jsem čekat, než se sem odněkud z druhé strany arény dostane Paul s tím Markem.
„Jasně,“ přikývl. Zřejmě takto diskutoval už s desítkami fanynek.
„Máme s nimi domluvenou schůzku,“ zavrčela jsem a vytrhla se mu ze sevření. Hned, jak se mi to podařilo chytila jsem se za bolavé zápěstí, na kterém se mi začala objevovat menší podlitina.
Muž nezahálel a s tichým ‚sakra‘ se po mně znovu vrhl. Hlasitě jsem vykřikla.
„Nechte ji!“ vykřikla Tess a v tu chvíli se rozrazili ony bílé dveře, o kterých jsem mluvila. Na jednu stranu jsem úlevně vydechla, že mě má intuice nezklamala, ale na druhou jsem pocítila nejistotu, co teď přijde.
„Joe, co se děje?“ promluvil zmatený Liam, který vyběhl ze dveří. „Slyšeli jsme výkřik.“
„Jen menší problém s fanynkami, můžeš odejít, Liame,“ odpověděl Joe a tentokrát mi pevně sevřel i druhou ruku.
„Tess, moje zadní kapsa,“ sykla jsem směrem k ní, která vyjeveně zírala na starostlivého Liama. Ten mezi námi nechápavě kmital pohledem. Zřejmě od svých fanynek očekával jinou reakci, než se mu dostavila od nás.
Pochopila a vytáhla moji navštívenku. Věděla jsem, proč si ji vzít s sebou.
Bradou jsem jí naznačila, aby mu ji podala. „Máme domluvenou schůzku,“ zamumlala jsem, „pokud to ovšem ještě platí.“
Pátravě se zadíval na malý papírek v jeho prstech a v tu chvíli jsem zpozorovala další osobu, která dění na chodbě sledovala. On. Neslyšně jsem se zajíkla. Hrdlo se mi bolestivě sevřelo a srdce mi začalo tlouct dvojnásobnou rychlostí. Stál tam mezi dveřmi, opíral se o futro a díval se mi přímo do očí. Zírali jsme na sebe a vypadalo to, jako bychom se vzájemně snažili přečíst. Stoprocentní neúspěšnost na obou stranách byla výsledkem našeho očního souboje.
„Jistěže platí,“ připoutal mou pozornost opět Liam. „Joe, to je v pořádku, víme o nich.“
„Určitě? Nechcete raději počkat na Paula?“ Stále mi drtil obě dvě zápěstí ve svém pevném sevření.
„Tys volal Paula?“ promluvil najednou on; ochraptěle, jako by nemluvil několik měsíců.
„Ano,“ přikývl a věnoval mi přísný pohled.
„Za to můžu já,“ přiznala jsem a pokrčila jsem nepatrně rameny.
Všichni na mě vrhli nechápavý, zmatený a pravděpodobně i překvapený pohled. Tess na mě zírala s otevřenou pusou. „Omlouvám se,“ pousmála jsem se a v tu chvíli sevření kolem mých rukou povolilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat