„Ahoj, jsem Niall,“ vrhl se blonďák na Tess s úsměvem od ucha k uchu a vřele ji objal.
„Já vím,“ pípla a tváře jí pohltil mírný ruměnec. „Tess,“ představila se a potřásla si s ním rukou.
Víc už jsem neviděla, protože se ke mně přiřítil Zayn.
„Ahoj,“ schoval mě ve své náruči.
Zaraženě jsem mu objetí opětovala. „Ahoj,“ usmála jsem se.
„Jaký byl koncert?“ zazářily mu oči.
Pousmála jsem se nad tou dětskou duší, kterou jsem v jeho temných očích uviděla. „Perfektní,“ zvedla jsem koutky do milého úsměvu.
Postřehla jsem, že se za námi zavřely dveře. Otočila jsem se a můj pohled se střetl s Harryho. Rychle jsem zamrkala a opět se otočila k Zaynovi, který se na mě usmíval.
„Pojď si sednout,“ ukázal na pohovku vedle nás a mrkl na mě.
„Díky,“ kývla jsem a posadila se vedle Tess, která vedla nějaký tichý rozhovor s Niallem.
Kluci si posedali všude kolem, aby na nás dobře viděli. Jen on stál v pozadí a opíral se zády o parapet okna.
„Jste naše fanynky?“ přeměřil si nás Liam.
„Ano,“ vyhrkla dychtivě Tess vedle mě a ze mě ve stejnou chvíli vyšla taktéž odpověď, ale absolutně opačná: „Ne.“
Zasmál se. „Takže?“
Těžce jsem polkla a otočila svůj pohled z Liama na Tess. Nechápavě se na mě dívala a já viděla na jejím výrazu, že se mi snaží přečíst myšlenky a můj záměr.
Cítila jsem na sobě pohledy všech v místnosti. Ten jeden mě ovšem přímo propaloval; jeho.
Povzdechla jsem si a pohled sklopila ke svým rukám v klíně. „Ano, jsme.“
„Dobře,“ zasmál se. „Vaše reakce našim fanynkám totiž moc neodpovídala.“
Nastalo ticho a já se nepříjemně ošila.
„Takže, Catherine?“ vyslovil mé jméno Louis sedící na zemi před krátkou pohovkou, na které jsme seděly my dvě. „Hm?“ zvedla jsem k Louisovi hlavu.
Kývl, když si ujasnil, že ta Catherine, jejíž vizitku svíral v prstech jsem já. „Takže ty o nás budeš psát?“
„Pokud to schválíte,“ pokrčila jsem rameny.
Louis se tiše uchechtl. „Jde o to, že…“
„Že se bojíte o typ mé práce, či případné spolupráce s bulvárem?“ skočila jsem mu do řeči.
„Přesně,“ přikývl Liam.
Mé vnitřní já chtělo nějakým způsobem donutit promluvit jeho. Potřebovala jsem se přesvědčit o faktu, kterého jsem se přímo děsila.
„To u Katie rozhodně nehrozí,“ promluvila najednou Tess. Neměla jsem tušení, proč to tak přesvědčivě pronesla, ale byla jsem za to ráda. Nevěděla jsem totiž, jak jim taktně vysvětlit, že já s bulvárem nemám, ani nebudu mít nic společného a to ani kdybych chtěla.
„Proč myslíš?“ zachraptil zezadu. Stiskla jsem čelisti; ona to dokázala. Bohužel jen dvě slova vycházející z jeho úst mi nebyla schopná dát jednoznačnou odpověď. Stále to byly jen dohady, které mě přiváděly k šílenství. Potřebovala jsem slyšet určitá slova a právě v tuto chvíli jsem neměla ani to nejmenší tušení, jak jich dosáhnout.
„Když se sem přistěhovala, trochu jsem si o ní hledala informace,“ omluvně se na mě podívala, „všechny nejznámější bulváry jsou proti ní neskutečně vysazené.“
„Proč?“ zazněl opět Harryho hlas. Tentokrát ta otázka byla určena přímo mně. Cítila jsem, jak mě propaluje pohledem ještě intenzivněji. Nebyla jsem schopna zvednout svůj pohled. Věděla jsem totiž, že bych vzápětí hned uhnula pohledem a to by nevypadalo moc věrohodně. Proč se na tuto jednoslovnou otázku nemohl zeptat kdokoliv jiný?
„Katie?“ oslovil mě Zayn.
S výdechem jsem si uvědomila, že se má vnitřní bitva odehrává až nepříjemně dlouho. V podstatě jsem byla za Zaynovo upozornění vděčná. Podívala jsem se mu do očí a vtáhla do svých plic čerstvý vzduch.
„Psala jsem recenze na anglické bulvární plátky. Díky tetě, která tady žila už pár let, jsem měla k nejnovějším výtiskům snadný přístup. Několik mých názorů bylo otisklých i v denním tisku,“ vyklopila jsem ze sebe a v duchu úpěnlivě doufala, aby to bylo přesně to, na co Tess narážela.
„Pár jsem těch tvých názorů četla. Bylo tam snad vše, na co se každý normální člověk bál upozornit,“ uchechtla se a já se uvolněně opřela o opěradlo gauče. První část naší domluvy byla za námi.
„Působivé,“ protáhl Louis s vykulenýma očima.
„Rád bych si pak něco přečetl,“ pousmál se Liam.
„To snad raději ani ne,“ vydechla jsem a se zarděním se zadívala na své propletené prsty v klíně. Ruce lehce položené na mých stehnech vypadaly až překvapivě uvolněně, ale doopravdy to uvolněné gesto vůbec nebylo. Konečky byly červené oproti zbylé viditelné části kůže, která byla nezdravě bledá. Měla jsem je spojené proto, abych jim neukázala, jak moc slabá jsem; byla jsem neskutečně nervózní. Celá jsem se třásla.
„Upřímně jsem netušil, že má Eva tak starou dceru,“ uchechtl se Niall a já na něj zaraženě zírala. Jeho pohled směřoval ke mně. Cože?
„Já zase původně netušil, že nějakou dceru vůbec má,“ poplácal ho po zádech Louis.
Nedýchala jsem. Jen jsem mezi nimi kmitala zmateným pohledem.
„Cože?“ vyděšeně jsem vydechla a podívala se na Tess. Ta byla mimo stejně jako já.
„Jsi Evina dcera, ne?“
„Ne,“ vydechla jsem sotva slyšitelně. Nejsem ničí dcera; teď už ne. Bolestně jsem svraštila čelo a skousla si spodní ret.
„Tak…,“ zaraženě se zamračil Niall a rozhlédl se po ostatních.
„Katie?“ oslovil mě tiše Liam. Harry se rukou odstrčil od parapetu okna, u kterého do teď stál a udělal pár kroků blíž k nám.
„Nevím o jaké Evě se bavíme,“ zamumlala jsem a snažila se zhluboka dýchat. Měla jsem strach, že vím, co odpoví, ale já tuhle odpověď slyšet nechtěla. Žila jsem v jedné velké lži. Celý můj život byla lež.
„Eva Bloombergová,“ zachraptěl Harry pevně a probodl mě pohledem. Všichni se na něj otočili a já k němu na nepatrný moment střelila vyděšeným pohledem. Řekl to. „Je to naše návrhářka.“
Naše návrhářka. Po těchto dvou slovech se mi zatemnilo před očima.
„Kde jsou tu toalety, prosím?“ snažila jsem se o jistý tón, ale můj hlas mě zradil a u posledního slova se zlomil.
„Tam,“ ukázal nataženou rukou směrem k uličce vedoucí z místnosti Zayn.
„Díky,“ šeptla jsem a pokusila jsem se o vděčný úsměv; marně. „Omluvte mě, prosím.“
Jen co jsem zmizela za rohem a uklidňovala mě jistota, že už mě nevidí, můj obličej se zkřivil do bolestného úšklebku. V očích mě pálily slzy, které se začaly hrnout na povrch. Rychle jsem zamrkala, abych nevítanou slanou vodu odehnala a rozhlédla se kolem. Potřebovala jsem najít dveře s cedulkou označující záchody. Konečně.
Prudkou silou jsem do nich vrazila a oni se jako na povel přede mnou rozrazily. Rychle jsem vpadla dovnitř a prudce je za sebou zabouchla. Opřela jsem se o ně zády tak rázně, že mě to až zabolelo. Najednou, když jsem za sebou cítila oporu tmavého dřeva jsem dovolila nohám úlevu a nechala je, aby se mi polomily. Svezla jsem se k zemi a propukla v pláč. Bylo mi jedno, že mě někdo uslyší. Potřebovala jsem to ze sebe dostat.
Ozvalo se zabušení na dveře. Najednou jsem si uvědomila, že už tu jsem opravdu dlouho.
„Katie?“ ozval se za dveřmi mužský hlas.
Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co bych měla odpovědět. Seděla jsem na druhé straně kachličkované místnosti a propalovala dveře svým intenzivním pohledem. Zaznamenala jsem pohyb; dveře se pootevřely a dovnitř nakoukla Liamova hlava.
„Můžu?“ zeptal se tiše.
Přikývla jsem a utřela si mokré tváře.
Beze slov přešel kolem umyvadel a posadil se vedle mě na podlahu. Cítila jsem, jak mě pozorně sleduje.
„Chceš o tom mluvit?“ promluvil do ticha.
„Neznám tě,“ zazněla z mých úst tichá, odmítavá odpověď. A ani kdybych tě znala, tak bych o tom nemluvila.
Periferním viděním jsem zpozorovala, jak pokýval hlavou. „Jasně.“
Chvíli nemluvil, ale pak tiše zamumlal: „Tys nevěděla, že pro nás pracuje, co?“
Bylo to poprvé za tu dobu, co jsme tu seděli, co jsem se mu podívala na očí. Prosté ‚ne‘ proťalo doznívající ozvěnu jeho hlasu.
„Mrzí mě to.“
„Nemusí. Měla jsem očekávat, že po tom všem bude celý můj život jedna velká lež,“ vynutila jsem úsměv. „A je to moje teta.“ …ne máma. Slovo ‚máma‘ jsem nahlas ale už říct nezvládala. Nechtěla jsem před ním brečet; před nikým.
„Dohodli jsme se, že chceme, abys o nás napsala,“ promluvil rozhodně po chvíli.
Překvapeně jsem se na něj otočila.
„Všichni byli pro?“ přimhouřila jsem oči a pootočila se celým tělem k němu, abych na něj lépe viděla.
„Nesnáším žurnalistické instinkty,“ zavrčel.
„Liame?“ nenechala jsem se odbýt.
„Všichni ne,“ zamumlal neochotně.
„Kdo?“
Nepříjemně se ošil a se zamračením se mi podíval do očí. „Není to jedno? Prostě o nás můžeš napsat,“ mrkl na mě a pousmál se.
„Harry,“ vyslovila jsem jeho jméno s kamennou tváří.
„J-jak jsi na to přišla?“ zalapal po dechu.
„Instinkt,“ zalhala jsem. Nebyl to instinkt, bylo jasné, že bude proti právě on. Celý večer si mě jen měřil pohledem. Chtěl se mi dostat pod kůži a dokázat mě přečíst. Bylo mi jasné, že se mnou měl problém.
Povzdechl si. „Ono ho to po pár dnech přejde, neboj,“ řekl a já ucítila jeho teplou ruku na svých zádech.
„Jak po pár dnech?“ nechápala jsem.
„Na turné se vždycky nějak zklidní, když má na každém kroku fanoušky,“ pousmál se. „To mi připomíná, že bude ještě jeden koncert v Londýně a pak se odjíždí do Irska, doufám, že už máš sbaleno,“ zakřenil se na mě.
„C-cože?“ zalapala jsem po dechu.
„Co?“ zamračil se.
„Jak sbaleno?“ vyděšeně jsem na něj zírala.
„Sakra,“ zavrčel, „myslel jsem, že alespoň o tomhle víš, ale… Měl jsem to čekat po tom s tvou tetou.“
„O co jde?“ zavrčela jsem a rychle se postavila na nohy. I když se mi třásly a já měla strach, že se mi každou chvílí zase podlomí, potřebovala jsem na něj pořádně vidět.
„Bylo v plánu, že s námi pojedeš na polovinu Take Me Home tour,“ oznámil mi tiše a taktéž se zvedl. Byla jsem si jistá, že minulý čas použil záměrně, aby mě alespoň trochu uklidnil; stále to bylo v plánu. „Na polovinu, abys stihla druhé termíny závěrečných zkoušek. Mysleli jsme, že tam bys nás mohla lépe poznat, a tím mít více rozhledu ke své práci,“ pokračoval, když jsem stále zatvrzele mlčela. „Pojedeš?“
Mlčela jsem a divoce naháněla kyslík do svých plic. Zamrkala jsem a stále na něj nevěřícně zírala. „Chceš po mně rozhodnutí čtvrt minuty po té, cos mi oznámil tak zásadní věc?“
„Promiň, já myslel…“
„Ne, není to tvoje chyba,“ zavrtěla jsem hlavou. Otočila jsem se na podpatku a vydala se směrem ke dveřím. Ještě před tím, než jsem k nim došla, jsem zavadila o svůj odraz v zrcadle. Vypadala jsem hrozně, ale v tuto chvíli mě to vůbec nezajímalo. Chtěla jsem prostě vypadnout.
„Tess?“ oslovila jsem ji, když jsem vešla opět do místnosti, kde jsme před tím všichni seděli. Jejím jménem jsem připoutala pozornost všech.
„Jdeme?“ odhadla z mého pohledu.
Kývla jsem a postavila se ke dveřím; čekala jsem, až sebere kabelku a dojde ke mně.
„Sbohem,“ řekla jsem s co nejupřímnějším úsměvem a všem věnovala pohled. I Harrymu. Nakonec jsem se nejdéle zadívala na Liama, který stál u vchodu do místnosti, a smutně mě sledoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat