Rychle jsem hnala chodbami v aréně. Neřešila jsem, že nevím, kam mám jít; prostě jsem šla. Musela jsem co nejdříve vypadnout. Ignorovala jsem Tessin intenzivní pohled, kterým mě chtěla zastavit. Nemohla jsem zastavit, protože jsem byla tak neskutečně napěchovaná tím intenzivním pocitem, že jsem měla pocit, jako bych měla každou chvíli vybuchnout. Nemohla jsem si dovolit opět povolit své uzdy. Byla jsem zklamaná. Tak moc zklamaná. Celý můj život byla jedna velká lež a já bych to díky tomuto setkání třeba ani nikdy nezjistila. Trpká pachuť na jazyku způsobila nelibé zkřivení mého obličeje. Potřebovala jsem na vzduch.
Vší silou jsem zatlačila do mohutných těžkých dveří a konečně vtáhla do svých plic studený mrazivý vzduch.
„Katie,“ promluvila z ničehož nic Tess. Nereagovala jsem, nepodívala jsem se na ni. Jen jsem se o pár kroků před ní zastavila a zhluboka dýchala. V očích mě štípaly slané slzy a já se je mrkáním snažila odehnat. Trhavě jsem se nadechla a ruku si přiložila k ústům. Chtěla jsem křičet.
„Katie,“ oslovila mě o něco hlasitěji. Nadechovala jsem se zakrytými ústy a oční víčka nechala volně klesnout. Už jsem se nemohla dívat na ten prolhaný svět, který se mi snažil každý den dát nějakou chabou iluzi rodiny v podobě mé tety. Je to vůbec má teta? Lhala mi. Jako všichni dohromady, nic nového, ale myslela jsem, že tím dnem všechny lži skončily. Mýlila jsem se a to bolelo asi ze všeho nejvíc. Tohle jsem nezvládla; moc jsem věřila. Věřila jsem nesprávným osobám, vždycky. Teď už nikomu, už nikomu nikdy neuvěřím.
„Katie, to bude…“
„Hlavně prosím neříkej, že to bude dobré,“ skočila jsem jí do řeči. Na tohle jsem teď žaludek neměla. Další lži. Další chabé namlouvání něčeho, co je nemožné. Tohle dobré nebude.
Za zády jsem jako odezvu slyšela jsem tichý povzdech.
„Doprovodím tě domů,“ promluvila jsem z ničehož nic, když jsme se blížily k našemu domu.
„Nemusíš, dojdu sama,“ vrtěla hlavou a snažila se na mě pousmát. Ignorovala jsem to.
„Nechci tam jít,“ zamračila jsem se na ni.
„Fajn.“ Povzdechla si a následovala mě přes osvětlenou ulici.
Šly jsme kolem parku, ve kterém jsem byla naposledy tu první noc v tomto městečku. Od té doby jsem tam už neměla odvahu jít. Byla tma a mezi stromy se míhaly stíny pouličních světel, svítících skrz větve stromů. Vypadalo to dost strašidelně.
Zasunula jsem si ruce do kapes sáčka a rozhlédla se kolem; nikdo nikde.
„Pojedeš s nimi?“ promluvila, když jsme došly k jejímu domu.
„Ne,“ odpověděla jsem okamžitě. Ani jsem se na ni nepodívala. Stála jsem před ní a dívala se do prázdna vedle její nohy.
Přendala váhu na druhou nohu. „Proč?“ zeptala se mírně.
„A proč jo?“ zvedla jsem k ní oči. Byla jsem zlomená a ona to viděla. Její obličej zjemněl.
Povzdechla si. „Mohla by to být dobrá příležitost. Pro psaní, ale také se podíváš někam jinam, než je Anglie.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Katie,“ udělala ke mně krok a sevřela mé rameno v přátelském gestu ve své dlani, „vím, že jsi zklamaná. Chápu, že tohle budeš rozdýchávat dlouho, ale třeba by bylo fajn z toho všechno na nějakou dobu vypadnout, ne?“
„Mám vypadnout z místa, kde jsem s osobou, kterou znám nejdéle, ale po dnešku už jí nemůžu věřit, s lidmi, které jsem dnes viděla poprvé? Mám věřit těm pěti?“ tázala jsem se jí ostře. Vlastně jsem měla co dělat, abych znovu nebrečela.
„Katie,“ povzdechla, „oni ti momentálně nemají jak ublížit. Uvědom si to.“
Nechápavě jsem na ni hleděla.
„Neznají tě. Nikdo odtud tě nezná. Jsi tak uzavřená, že nikdo neví, co by tě mohlo zranit. Myslím, že já už na to přišla, ale ty mi to ničím nepotvrzuješ,“ vysvětlovala mi mírně.
„Na co jsi přišla?“ vydechla jsem a zaťala čelisti.
„Nejvíce se bojíš sama sebe; ne ostatních, ale sebe,“ odmlčela se. „…Nebo alespoň tak to po dnešku vidím já.“
Mlčela jsem.
„Katie,“ oslovila mě šeptem a když jsem k ní zvedla svůj uslzený pohled, znovu promluvila:„Vím, že jsi silná, ale nemusíš být jako stroj; ne přede mnou. Mám tě ráda, já ti neublížím.“
„Nedá se zrovna říct, že by mě má teta nesnášela, a taky mi ublížila,“ odsekla jsem.
Pokývala hlavou: „Chápu.“
„Měla bych jít,“ řekla jsem po krátké době ticha.
„Dobrou noc,“ pousmála se a pevně mě objala.
V jejím objetí jsem si dovolila těžce vydechnout. Bylo to, jako by tímto potvrzovala svá slova; je tu pro mě a neublíží mi.
Ruce jsem si obmotala kolem těla a snažila se zahnat ten chlad lezoucí mi po těle. Rozhlédla jsem se po tiché ulici a pomalým krokem si to namířila k temnému parku. Věděla jsem, že tam nebude; jak by taky mohl, chtěla jsem si jen připomenout některé ze vzpomínek a utřídit si myšlenky ohledně toho nedávného večera.
Vešla jsem mezi vysoké tmavé stromy do tmy rušící slabé proudy světla z ulice. Připadalo mi, jako bych jedním krokem překročila hranici mezi světem a propastí. Bylo tu strašidelné šero a nepopsatelné tajemno, které mě objímalo ze všech stran. Dlouhé stíny se po mně sápaly a chtěly mě chytit. Statečně jsem jim odolávala a šla stále dopředu; stále jsem přendávala jednu nohu před druhou, až jsem došla k místu, které odpovídalo onomu místu, kde jsem naposledy potkala toho cizince s hrubým hlasem.
Svezla jsem se podél toho stromu jako tehdy v tu noc a přitáhla si pažemi nohy blíž k tělu. Dýchala jsem zhluboka a mžourala do neprodyšné tmy; naslouchala jsem tichu doprovázenému šustěním listí v korunách stromů a neslyšné praskání větviček.
Bála jsem se a zároveň jsem tento pocit milovala. Byl to jiný strach, něčím zvláštní. Mé tělo nepohlcovala nepříjemná panika, ale čistý zdravý strach z okolí, ve kterém jsem se právě nacházela.
Čekala jsem. V podstatě jsem ani neměla jasno, na co jsem čekala, protože jsem věděla, že to už nepřijde; ne dnes. Stále jsem seděla na chladné zemi v mechu a větvičkách opírajíc se o hrubou kůru širokého kmenu.
Nějaká část mě nemohla uvěřit, že by to mohl být on. Nějaká část mě v to doufala. V podstatě na tom byla postavena veškerá má budoucnost. Třeba bych se od toho mohla odpoutat a řídit se tím, co mi řekla Tess. Neznají mě. Nemají mě čím ranit. …Snad. Nikdo nemusí vědět, že mě někdo zná víc, než si uvědomuje. Měla bych být opatrná. Nesmí to zjistit.
Dům byl ztichlý. Slyšela jsem jen svůj vlastní dech a tiché nášlapy mých nohou.
V tichosti jsem se odebrala do patra, do svého pokoje. Potřebovala jsem se vyspat. Všechno mohu nechat na zítřejší ráno. Musím to nějak vyřešit, ale teď jsem na to neměla dostatek energie.
Pokoj mě přivítal příjemnou vůní čistoty. Tady jsem byla doma. Ne dlouho a pokud se rozhodnu, že pojedu, tak ani na dlouho. Co budu ale dělat, když tento pokoj, tyto čtyři stěny jsou jediné, komu mohu věřit beze strachu a nedůvěry? Co bude těch několik měsíců, pokud odjedu?
„Slečno,“ slyšela jsem zastřený hlas u svého ucha. Něco mi říkalo, že mám otevřít oči. Musím. Spala jsem už moc dlouho.
„Slečno?“ oslovil mě někdo znovu s otázkou v hlase. Tedy alespoň jsem předpokládala, že to bylo na mě. Matrace se vedle mě pod tíhou onoho člověka prohnula.
Nepatrně jsem zamžikala a snažila se přivřenýma očima zaostřit na obličej osoby sedící vedle mě. Než se mi to ale podařilo, zarazilo mě to jasné světlo, které bylo všude kolem mě. Takhle to v našem pokoji nikdy nevypadalo. A na této straně, kde ten dotyčný seděl, byla stěna, tak jak je možné…?
„Kde to jsem?“ vydala jsem ze sebe se značnou námahou. Můj hlas mě zradil. Zněl jako kdybych několik let nepromluvila a předtím žila silně kuřácký život.
„Slečno, víte jak se jmenujete?“
„Kateřina,“ zasípala jsem.
„Jak dál?“ ptal se dál dotyčný.
Nevěděla jsem. „Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. Vlastně mě vcelku zaráželo, že ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela, nemohla jsem si vzpomenout.
„Kolik vám je let?“
Ticho. Nic ze mě nevycházelo. Neměla jsem pojem o tom, jak dlouho tu spím, kdo jsem a jak dlouho jsem na tomto světě.
„Kde to jsem?!“ vyhrkla jsem znovu, tentokrát zděšeně. Chtěla jsem pryč.
„V nemocnici.“
Když jsem si v hlavě uvědomila, o čem ta odpověď vypovídá, všechno se mi v hlavě začalo spojovat. Rychle jsem donutila své oči zaostřit na světlou osobu. Lékař.
„Je mi sedmnáct,“ vydechla jsem a oči se mi začaly zaplňovat slzami. „Máma…“
„Je mi to líto,“ řekl polohlasem a já na své pravé ruce ucítila jeho horký dotek. Leknutím jsem ucukla a překulila se na bok, abych k němu byla zády. Ignorovala jsem tu bodavou bolest v oblasti břicha, ruky a hlavy. Potřebovala jsem si vytvořit alespoň iluzi samoty a soukromí.
Schoulila jsem se do klubíčka a přetáhla si přes hlavu peřinu.
Žádné komentáře:
Okomentovat