13. Odjezd

„Katie!“ vytrhlo mě z nemocničního pokoje bušení na dřevěné dveře. Někdo se je snažil i přes jejich zamčení otevřít. Někdo. Ona.

Když se mi vzpomínky z příšerného snu v hlavě rozplynuly jako obláčky páry, uvědomila jsem si celý včerejší den. Koncert, rozhovor; všechno.

„Vypadni!“ vykřikla jsem ochraptěle a rychle se vyhrabala z postele.
„Katie, co se děje?“ křičela zpoza dveří.

Do očí se mi nahrnuly nevítané slzy. Stačila jen myšlenka na to, co jsem se včera dozvěděla. Couvala jsem tak dlouho, dokud jsem za sebou neucítila chladnou zeď. Opřela jsem se.

„Lhala jsi mi!“ vzlykla jsem nahlas a sklouzla podél zdi až k zemi. „A já ti věřila!“

„Katie,“ oslovila mě oněco smířlivěji. Došlo jí to. „Já ti to vysvětlím.“

„Vysvětlíš?! Jak mi chceš vysvětlit, žes mi lhala? Po tom všem!“ přeskočil mi hlas. „Nenávidím tě!“ zařvala jsem a hlasitě se rozbrečela.

Jako odezvu jsem slyšela pouze tlumenou ránu do dřeva dveří a pak hlasité tření látky o jejich povrch.

„Katie,“ přiběhla do chodby, když mě slyšela sejít schody.
Nereagovala jsem a dělala, jako by tam nebyla. Prováděla jsem automatické pohyby.
„Katie, kam jdeš?“
„Pryč,“ šeptla jsem.

„Vysvětlím ti to,“ zachrčela.

Polkla jsem ten pomyslný knedlík v krku, který se mi tam z pláče usadil a promluvila: „Co když to vysvětlit nechci? Nejsem zas tak silná, víš?“

„Katie,“ dotkla se prsty mé paže. Při tom dotyku mi naskočila husí kůže. Lhala mi.

„Bude to tak, jak jste to plánovali,“ hlasitě jsem polkla. „Vypadnu odsud na pár měsíců a na konci srpna se vrátím. Zařídíš mi to ve škole ty, nebo se tam mám ještě stavit?“

Trhavě se nadechla a nepatrně ošila. „Zařídím.“

Obula jsem si boty a dala si další tři páry do kufru. Byla ticho.

Když jsem se natahovala pro jarní kabát, promluvila: „Kam chceš teď jít?“

„K Tess. Musím se rozloučit.“

Neslyšně pokývala hlavou. „Pošlu ti informace ohledně odjezdu.“

Zadívala jsem se jí do očí a v těch několika vteřinách si v hlavě přehrávala všechny ty chvíle z mého raného dětství, které jsem s ní měla možnost zažít. Kousla jsem se do tváře. Osoba, která mi byla už od doby, kdy jsem se naučila chodit, vzorem, mě zradila; ztratila tu hodnotu, kterou pro mě měla.

„Mohu tě… obejmout?“ zeptala se se slzami v očích. Váhala. Uvědomovala si ten teď už nefungující vztah mezi námi. Vztah, který byl přetržen a zatracen jediným zjištěním. Stačilo, kdyby mi řekla pravdu už na začátku. Cožpak bych se na ni zlobila, že je úspěšná a dělá svůj sen – něco, co ji baví? Nechápala jsem to, ale zároveň jsem nechtěla poslouchat chabé výmluvy. Ty mě opravdu nezajímaly.

Přikývla jsem.

Udělala ke mně jeden rychlý krok a bez váhání mě schovala ve své náruči. Nějak mi toto objetí bylo známé; bolestně známé. Objímala stejně mateřsky jako moje máma. Jako… ona.

Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi draly do očí, a trochu se odtáhla.

„Dávej na sebe pozor, prosím,“ zaskuhrala.

„Ty taky,“ pokývala jsem hlavou a trochu se pousmála. Sice jsem věděla, že mi bude trvat delší dobu, než jí to všechno úplně odpustím, pokud se tak vůbec někdy stane, ale tohle mi dalo nepatrný klid na duši. Svým způsobem jsme se usmířily a já neodjela uprostřed hádky. Všechno bylo v rámci možností v pořádku. „Ahoj,“ věnovala jsem jí poslední pohled a otevřela vchodové dveře.

Zastavila jsem se, tašky položila vedle sebe na zem a otočila se čelem k velkému rodinnému domu. Zvedla jsem ruku a prstem zazvonila na zvonek u branky. Slyšela jsem tlumenou melodii zvonku rozléhající se po příslušném domě.

Otevřely se dveře.

„Katie?“ zírala na mě překvapeně a pohledem sjela k cestovním zavazadlům u mých nohou. „Ty…-?“

„Měla jsi pravdu,“ ochraptěle jsem přikývla.

„Pojď dovnitř,“ řekla a vykročila směrem ke mně. Otevřela branku a jednu z tašek si přehodila přes rameno. „Přespíš tu, že jo? Musíme si udělat poslední dámskou jízdu před tím, než na několik měsíců zmizíš.“

„Fajn,“ pousmála jsem se nad jejím rychlým plánováním.

Sedla jsem si na její velkou postel a nohy složila do tureckého sedu.

„Kde jsou vaši?“ zamyslela jsem se. Nikoho dalšího jsem v domě neslyšela.

Když jsem vyslovila tu otázku, značně ztuhla a z tváře se jí vytratil klidný úsměv.

„Nevím,“ pokrčila rameny. Často se hádali a když byl klid, tak to bylo v době, kdy nebyli doma.

„Nevadí ti to?“ skousla jsem si nervózně spodní ret. Věděla jsem, že bychom se o tomhle neměly bavit. Přeci jen to nebylo nejšťastnější téma.

„Ani ne,“ zavrtěla hlavou a pousmála se. „Objednám pizzu?“

Přikývla jsem.

„Kdy se vlastně vrátíš?“ ptala se se lžičkou zmrzliny v puse.

„Na konci srpna,“ zamumlala jsem a nabrala si další kousek zmrzliny.

„Uhm,“ pokývala hlavou a když polkla, otočila hlavu směrem ke mně: „Kdy se budeš učit na zkoušky?“

„Tam,“ pokrčila jsem rameny.

„Myslíš, že to zvládneš?“ zamračila se.

Ušklíbla jsem se. „Budu muset,“ řekla jsem a trpce se zasmála.

V tu chvíli mi v kapse zavrčel telefon. Eva.

„Odlétáme zítra ráno v šest z Heathrow,“ přetlumočila jsem Tess textovou zprávu.

Na srozuměnou pokývala hlavou. „Budeš mi chybět,“ smutně se pousmála.

„To ty mě taky,“ vrátila jsem jí nesmělý úsměv. „Musíš pozdravovat Rebeccu!“ vyhrkla jsem naléhavě, na což jsme obě dvě vybuchly smíchy.

„To si piš, že budu!“ souhlasila. „A náramně si to užiju, neboj. Budu tě informovat.“

„Už dorazil náš šestý člen?“ slyšela jsem Louisův hlas.

„Kdo je náš šestý člen?“ozval se on.

„Katie, přece!“ vyhrkl se smíchem Zayn.

„Kluci, sklapněte na chvíli,“ zamračil se na něj Paul, se kterým jsem řešila pojištění a svůj pas.

„Můžeš jít ke klukům, jestli chceš,“ vzal si mé doklady a schoval je k dalším důležitým dokumentům. Trhavě jsem se nadechla a otočila se čelem k té bandě nagelovaných puberťáků.

„Budeme sedět spolu, dobře?“ chytil mě kolem ramen Liam.

„Fajn,“ vydechla jsem. Byla to ta nejlepší alternativa; s Liamem jsem se svým způsobem ‚znala‘ nejvíce po těch pár minutách v koupelně. Nedovedla jsem si představit, co by se dělo, kdybych musela sedět vedle něho. Vypadalo to, jako by mě nenáviděl.

„Uh, promiň,“ skousla jsem si ret, když jsem při vstupu na palubu letadla do někoho nechtěně vrazila.

„V pohodě,“ vydechl Harry a aniž by se na mě podíval, šel dál.

„Jak jinak,“ zavrčela jsem.

„Dobrý?“ zeptal se mě Liam a ukázal na dvě sedadla, kde jsme měli sedět.

„Jo,“ kývla jsem.

„Chceš k okénku?“ mrkl na mě.

Nechápavě jsem na něj zírala. Nejsem malé dítě, Liame. „Je mi to fuk,“ řekla jsem nahlas a kousla se do tváře. Hlavně nebuď odměřená hned první den.

„Tak běž,“ popohnal mě a já si sedla do pohodlného sedadla.

„Už jsi přemýšlela o tom, jak o nás chceš psát?“ zeptal se mě hned po vzletu.

Pokrčila jsem rameny. „Možná?“

„Jak?“ zajímal se s milým úsměvem na rtech.

Nervózně jsem si skousla ret; dnes už poněkolikáté.

„Myslím,“ nadechla jsem se a střelila po něm nejistým pohledem. Stále se usmíval a vyčkával, co řeknu. „Myslím, že vás média moc idealizují. Chtěla bych dát vaší skupině jiný náhled.“

„Jak to myslíš?“ zamračil se.

Chvíli jsme si jen tak hleděli do očí a já se v nich snažila vyčíst něco, co by mi mohlo pomoct z této situace. Marně. Trpělivě vyčkával, až dohraji svůj vnitřní souboj.

„Přijde mi, že se před médii přetvařujete,“ řekla jsem svou hlavní myšlenku.

„A dál?“

„Copak v tom všem chceš žít až nadosmrti? Nechceš odpovídat tak, jak ti radí rozum a srdce namísto managementu? Nechceš být sám sebou?“ chrlila jsem ze sebe a sledovala, jak se muž přede mnou postupně uvolňoval.

S výdechem se zabořil do sedačky a opřel si hlavu o opěradlo.

„Jak toho chceš dosáhnout, hm?“ promluvil po chvíli.

Zhluboka jsem se nadechla a opřela jsem si hlavu tak, abych na něj stále viděla. Tiše jsem sledovala jeho profil. Byl nádherný.

„Popíšu vás z vlastního pohledu. Takové, jací doopravdy jste. Bez přetvářky.“

Uchechtl se: „Jsi si jistá, že to bude k něčemu dobré?“

„Nehodlám psát nic špatného,“ šťouchla jsem do něj.

Vážně se mi podíval do očí a přikývl. „Tak fajn,“ řekl a pousmál se.

12. kapitola | 14. kapitola