Ozvalo se zaťukání na dveře.
„Ano?“ zeptala jsem se se zamračením. Podívala jsem se směrem ke dveřím a přivřela laptop.
„To jsem já, Liam,“ ozvalo se zpoza dveří.
„Pojď dál,“ rozjasnila se mi tvář. S Liamem jsem se po dobu krátkého letu měla možnost dost sblížit. Byl skvělý. Myslím, že jsem ho mohla považovat za opravdového přítele.
„Co děláš?“ zvedl jeden koutek svých úst, když za sebou zavřel dveře.
„Jen… koukám na nějaká videa,“ řekla jsem pomalu, když jsem se podívala, co vlastně dělám.
„Jaká?“ zajímal se a skočil ke mně na postel.
„Vaše,“ vydechla jsem tiše.
„Uh,“ vydechl a mně přišlo, jako by zněl trochu zklamaně, „pracuješ,“ uvedl na pravou míru.
„Trochu,“ připustila jsem a nejistě na něj pohlédla.
Pokýval hlavou. Vypadalo to, jako by si během pohybování hlavy nahoru a dolů třídil myšlenky a vybíral vhodnou, kterou vypustit na povrch.
„Byl jsem pověřen ti sdělit, že za půl hodiny bude oběd,“ usmál se a zaměřil se na obrazovku mého notebooku. Najel šipkou na jedno video a dvakrát poklepal. „Tohle se mi líbí,“ řekl poklidným hlasem a střelil po mně pohledem.
„Od kdy máte zkoušku?“ zeptala jsem se, když jsme kráčeli jeden vedle druhého dlouhou chodbou.
„Teď se najíme, pak budeme mít dvě hodiny volno a v půl třetí budeme vyjíždět,“ mrkl na mě a chytl mě za ruku, abychom se propletli mezi novými hosty hotelu, kteří odemykali dveře od svých pokojů. „Pojedeš s námi?“ usmál se na mě.
„Jasně,“ přikývla jsem a vrátila mu milý úsměv.
Došli jsme do jídelny, kde už všichni byli. Na všechny jsem se vřele usmála, ale nikdo mé dobré náladě nevěnoval pozornost. Všichni na nás zírali zaraženě a někteří až naštvaně.
„Liame?“ oslovil ho přísně Paul. Svým způsobem vlastně nezírali na nás, ale na naše ruce. Pochopila jsem to dřív, než Liam a vytrhla mu ze sevření. Nejistě jsem k němu střelila pohled. Byl zmatený. Zamžikala jsem a otočila se ke stolu. Odsunula jsem si volnou židli a sedla si vedle Zayna.
„Jsi v pohodě?“naklonil se ke mně.
Trochu jsem pozvedla hlavu od prázdného talíře a střetla se s Harryho pevným pohledem. Přikývla jsem. „Jsem,“ zachraptěla jsem a pousmála se. Pak jsem se svým zrakem vrátila opět k Harrymu, abych se ujistila, že už mě nesleduje. Sledoval; vzápětí ale pohledem uhnul a zase se začal věnovat svému jídlu.
„Co blbneš?!“ slyšela jsem tlumeně ostrý a naštvaný hlas zpoza dveří Liamova pokoje.
Odpověď nebyla žádná.
„Ty ses úplně zbláznil, nebo co?“ ozval se další hlas.
Šla jsem dál a snažila se hádku nevnímat. Nějak jsem tušila, o co jde, ale nechtěla jsem si to připouštět. Chtěla jsem nesledovaně odejít, zavřít se k sobě a dělat, jako by se nic nestalo.
„Vždyť jsme se jen drželi za ruce!“ zazněl najednou Liamův hlas.
Dech se mi zadrhl v hrdle a já se zastavila v polovině kroku. Otočila jsem se čelem k těm dveřím, zpoza kterých ten hluk vycházel, a čekala, co bude následovat.
„Děláš, jako by sis neuvědomoval, že i z pitomého držení za ruce tě žurnál udělá neplánovaným otcem jejího dítěte,“ zavrčel ochraptělý hlas; jeho hlas. „A ty víš… Všichni tady víme, že ona je tu ta, kdo píše! Ona je tu proto, aby psala sakra!“
Trhaně jsem do svých plic vtáhla vzduch a skousla si spodní ret. Opřela jsem se zády o zeď vedle dveří a s výdechem zaklonila hlavu. Tak už jsem věděla, kde je jeho problém. Já jsem ten problém.
„Co Danielle?“ ozval se někdo další.
„Já Danielle miluju, Nialle. Chápete, že jsme se jen drželi za ruce?!“ zvýšil hlas i Liam.
Těžce jsem polkla a odstrčila se od chladné zdi.
Ležela jsem na posteli se sluchátky v uších a připisovala si poznámky k těm původním, když někdo zaklepal na dveře. Ignorovala jsem to.
„Katie?“ otevřely se dveře a dovnitř nahlédl Liam.
„Jdi pryč,“ řekla jsem prostě a připsala si další poznámku.
Vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře. „Co se děje?“
Zavřela jsem kroužkový blok a vytáhla si z uší sluchátka. Místnost se naplnila tichou melodií, která z nich vycházela.
„Absolutně nic,“ pokrčila jsem rameny a zvedla se z postele. Blok jsem si dala do velké kabelky společně s mobilem a šla ke skříni, abych si vyndala oblečení. „Už se jede?“ věnovala jsem mu rychlý pohled před tím, než jsem se opět vrátila svojí pozorností ke skříni.
„Jo,“ kývl a opřel se o nízkou skřínku. „Stalo se něco?“
„Ne,“ odsekla jsem.
„Katie?“ naléhal na mě.
„Nic, už jsem prostě pochopila, že nemůžeme být přátelé. Všechno je v pohodě, Liame. Udělám svou práci a prostě odjedu. Harry se bude moct konečně uvolnit a vy nebudete muset mít strach, že o vás napíšu nějaký drb, nebo že budu senzorem pro nějaký drb jiných žurnalistů,“ vychrlila jsem a hodila své vybrané oblečení na postel.
„Takhle to ale není,“ chytil mě za ruku, aby zastavil mé pohyby. „Můžeme být přátelé; my jsme a budeme přátelé. Harry se uklidní, jen ti ještě prostě nevěří,“ řekl smířlivějším hlasem a pustil mě.
„A ani neuvěří,“ zavrčela jsem.
Povzdechl si. „Třeba jo.“
„Ne, Liame,“ zavrtěla jsem hlavou, „vím, jak se na mě dívá. Snaží se mě přečíst pohledem a takovým lidem se otevírat nebudu. Nikomu se otevírat nebudu,“ zdůraznila jsem.
Sedla jsem si do páté řady od pódia a nohy si podepřela o opěradlo sedačky přede mnou. Vyndala jsem si z kabelky zrcadlovku a kroužkový blok.
Kluci si zkoušeli vždy začátky všem písní a jednoduchou choreografii, kterou během zpívání prováděli. Vypadali absolutně bezstarostně. Bylo vidět, jak je tahle práce baví, jak jsou šťastní. Ta určitá bezstarostnost a volnost ovšem jednomu chyběla; jemu chyběla. Nechápala jsem to. Nebyla jsem si jistá, jestli je to mnou. Byl celý nesvůj, vypadal nervózně. Nedokázal se uvolnit a já nebyla jediná, kdo si toho všiml.
„Jsi v pohodě?“ došel k němu Louis a objal ho paží kolem ramen.
„Jo,“ přikývl a shodil ze sebe jeho ruku. Louis tam zůstal stát a smutně se díval na odcházejícího Harryho. Nevěděla jsem, koho sledovat dřív, ale dívala jsem se na Louise. Byl smutný, možná zklamaný. Najednou jsme se střetli pohledy a jeho výraz nabral ještě zmučenějšího výrazu. Bylo to mnou.
Sebrala jsem si své věci a zvedla se. Kabelku jsem si přehodila přes rameno a se značným zaváháním jsem došla až k pódiu.
„Loui?“
„Hm?“ střelil ke mně pohledem.
„Co je s ním?“ zeptala jsem se celá nesvá. Pod jeho pohledem jsem se necítila nejlépe.
Díval se mi přímo do očí a já mohla vidět, jak váhá. Zavrtěl hlavou. „Nevím.“
„Jasně,“ pokývala jsem hlavou. Věděl to.
„Jdeš za námi?“ objevil se najednou v mém zorném poli Liam.
Váhavě jsem si skousla ret. „Můžu?“
„Jasně,“ zasmál se a natáhl ruce, aby mě mohl vytáhnout nahoru.
Položila jsem si všechny věci na zem pod pódium a chytla se ho za nadloktí.
Chytil mě po žebry a vytáhl mě nahoru.
„Páni, ty máš sílu,“ uznala jsem, když mě postavil na nohy.
Pokrčil rameny. „Ty jsi lehká.“
Pokývala jsem hlavou a nijak na to nereagovala. Přemýšlela jsem už nad něčím jiným.
„Můžu za Harrym?“ zeptala jsem se nejistě. V podstatě nevím, proč jsem se na to ptala. Mohla jsem za ním přeci jít úplně stejně jako za každým jiným členem skupiny, ale něco mi říkalo, že k němu musím chovat značný odstup.
„J-jo,“ zaváhal, „asi jo.“
Kývla jsem a vydala se směrem ke zmíněné osobě.
„Harry?“
„Um?“ zabručel, ale neotočil se.
Sevřela jsem ruce v pěst a zhluboka se nadechla. „Mám odejít?“ To upoutalo jeho pozornost.
Otočil se. „Cože?“
„Ptám se, jestli mám odejít. Očividně ti tu vadím, necítíš se příjemně v mé společnosti. Proč sis tedy neprosadil, abyste jeli beze mě?“ Najednou to ze mě padalo jako po másle. Nepřemýšlela jsem nad tím, že jsem chtěla našlapovat pomalu a opatrně. Byla jsem si vědoma, že když s ním budu jednat, bude to stejné, jako bych balancovala nad propastí.
„Pochop,“ odmlčel se, „jsi tu, abys o nás něco napsala. Nemám rád novináře, nemám rád média. A i když to tak nevypadá, neplánuju se s někým z nich přátelit.“
„Nejsem novinář a nejsem ani z médií,“ odporovala jsem.
„Prosím tě,“ odfrkl si pohrdavě, „a proč tu tedy jsi? Já myslel, že o nás máš něco napsat, aby ses dostala na svou vysněnou univerzitu.“
Zatnula jsem čelist. „Víš, všichni nejsou stejní, jak si je idealizuješ, a tak jsem i já toho názoru, že ty nejsi stejný, jak tě popsala většina médií. Nemám v plánu psát něco, co už někdo napsal. Nejsem člověk, co potřebuje kopírovat něčí názor. Chci si udělat svůj, tak mi neházej klacky pod nohy tím, že se budeš přetvařovat.“
„Myslíš si, že je to tak jednoduchý?!“ zvýšil hlas. „Myslíš si, že si přijdeš a změníš všechno, co si umaneš?! Kdo sakra jsi?“
Stála jsem a zaraženě na něj zírala. Cítila jsem, jak se veškeré dění za námi zastavilo a všichni nás začali sledovat; úplně všichni. Hlavou se mi táhl nepříjemný tlak. Rychle jsem zamrkala a neslyšně ze sebe vydala: „Zřejmě tvůj nepřítel.“
Otočila jsem se k němu zády a bez toho, aniž bych o někoho zavadila byť jen pohledem jsem došla na kraj pódia. Snížila jsem se do dřepu, rukou se přidržela o hranu a seskočila dolů.
Vzala jsem si své věci a rychlým krokem se vydala k východu. Potřebovala jsem přemýšlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat