15. Tým

„Dobrý den, jedno vanilkové latté, prosím," usmála jsem se na mladou slečnu za pultem.
„Vaše jméno?" zeptala se s milým úsměvem.
„Katie," řekla jsem, na což ho ona vzápětí napsala na kelímek.
Zaplatila jsem a přesunula se k výdejnímu pultu. Když jsem kávu dostala, vydala jsem se do středu kavárny, odkud zněl tlumený hluk mluvících zákazníků Starbucks.
Sedla jsem si na lavici u volného stolu a vyndala si zrcadlovku. Zapnula jsem ji a najela do alba nafocených fotek.
Měla jsem tam z dnešní generálky pár kvalitních fotek. Přiblížila jsem si jeho obličej a tiše na něj hleděla. Nechápala jsem to. Rozum mi radil, abych to nechala být, neřešila to, ale měla jsem nepopsatelně zvláštní pocit. Něco mi našeptávalo, že tento boj nemám vzdávat. Něco mi říkalo, že se zaobírat tímto záhadným puberťákem, má cenu a nějaký skrytý smysl. Nikdy mě mé tušení nezradilo, chtěla jsem mu dát šanci.
Najednou mi na stole zavibroval telefon. Textová zpráva od Liama.
Kde jsi?
Vyťukala jsem odpověď a upila kávy.

Položila jsem foťák na stůl s detailem na Harryho obličej a vytáhla blok s propiskou.

Harry, napsala jsem si nahoru doprostřed a dvakrát to podtrhla.

Věděla jsem, že ten problém jménem Harry Styles, který bránil v pokračování v mé práci nevyřeším do té doby, dokud se neujistím v něčem, co mě užíralo ještě předtím, než jsem je všechny viděla. Bylo to jen nepatrné tušení, ale i ta malá myšlenka, která se zdála být tak absurdní mě uvnitř neskutečně hlodala. Co když…?

Proč se vlastně straní všem médiím? Dalo by se říct, že je to ‚vůdčí člen‘, kterého z něj udělali. Neměl by si to užívat? On byl tak zapeklitě nečitelný a nepředpovídatelný. Nevěděla jsem, čím se k němu dostat blíž a poznat ho. Neměla jsem tušení, jak s ním chvíli mluvit, a nehádat se.

„Katie?“ zaslechla jsem mužský hlas u vchodu.

„Liame?“ nahnula jsem se na židli, abych viděla, kdo mě nebo někoho s mým jménem, volal. „Co tu děláš?“ zamračila jsem se, když si sedl naproti mně na židli.

„Nemůžu si zajít na kafe?“ podivil se a založil si paže na hrudi.

Rozhodila jsem rukama a pozvedla obočí. Žádnou kávu před sebou neměl; jen tu mojí.

„Můžu?“ ukázal na můj kelímek a zakřenil se.

Protočila jsem očima a kývla.

„Vy jste to rozpustili?“ nechápavě jsem si pravou rukou pod rukávem nahmatala ciferník hodinek a shrnula z něj látku, abych se mohla podívat, kolik je hodin.

Váhavě pokýval hlavou. „Tak nějak,“ pokrčil rameny, „Harry je po tom, cos odešla, ještě víc nepoužitelný, než před tím.“

„Jak to myslíš?“ založila jsem si ruce na hrudi tentokrát já.

Pokrčil rameny. „Nevím, je úplně mimo,“ řekl a pohledem sjel na můj poznámkový blok. „Proč mi přijde, že se mu nějak moc snažíš dostat pod kůži?“

„J-jak to myslíš?“ složila jsem své ruce do klína a propletla prsty. Dostat pod kůži? Rychle jsem zamrkala.

„Nevím,“ pokrčil rameny a přimhouřil oči, „přijde mi, že se na něj až moc zaměřuješ. Víc než na Louise, Nialla, Zayna,… mě?“

„Nevím,“ skousla jsem ret, „on je jeden velký otazník,“ připustila jsem.

„Konkrétně to myslíš jak?“ Vypadalo to, jako by se na mě zlobil.

Nejistě jsem k němu zvedla pohled. „Ty se zlobíš?“ vydechla jsem.

Jeho tvář se jako na povel vyjasnila. „Ne,“ pousmál se, „jen chci vědět, co tohle všechno má znamenat. Občas mi přijde, jako bys měla psát jen o něm, než o nás všech.“

„Liame, už tím, že se mnou trávíš tolik času, že si se mnou takhle povídáš, mi dáváš vše potřebné k napsání mé práce. Chci vás tam popsat tak, jak vás vnímám, a když se řekne Harry, jak můžeš vidět tady,“ zvedla jsem blok, kde bylo napsané jen jeho podtržené jméno, „představím si jedno velké nic. Neznám ho. Prostě nevím. Přijde mi, jako by byl v nějaké bublině, přes kterou se nemohu dostat.“

„Mluvila jsi s Evou?“

„C-co?“ nepříjemně jsem se ošila a uhnula pohledem k zemi.

„Rozuměla jsi mi,“ odmítl zopakovat svou otázku.

Povzdechla jsem si: „Jo, rozuměla.“

„Takže?“ nahnul se dopředu a vyčkával.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemluvila.“

„Proč?“

„Víš,“ nadechla jsem se, „neodjela jsem zrovna v nejlepší vztahové situaci.“ Odvážila jsem se k rychlému střetu našich pohledů. Nechtěla jsem se o tom bavit, ale zároveň jsem nechtěla dát najevo svou slabost a nechuť k tomuto tématu. Doufala jsem, že mu to dojde a změní téma. Nevypadalo sice, že by mu to nedošlo, ale zároveň to také nevypadalo, že by to téma změnit chtěl.

„Co se stalo?“ vyzvídal.

Pokrčila jsem rameny. „Nic zvláštního. Prostě jsme se pohádaly.“

„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se smířlivým hlasem. Natáhl svou ruku a dotkl se té mé.

Reflexivně jsem sebou cukla a ruku stáhla k sobě.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „není o čem. Prostě mi lhala.“

Sklopil pohled a na srozuměnou pokýval. „Nesneseš lež?“

Zaťala jsem čelist. „Lež je ta nejodpornější věc, kterou můžeš člověku ublížit,“ vydechla jsem a pak se trochu ošila. Přesně tohle říkávala ona. Nesnášela lháře. S lhářkami nejsem kamarádka, zazněla mi v hlavě její věta.

„Kat?“

„Huh?“ zmateně jsem k němu zamžikala.

„Jsi v pohodě?“ hleděl na mě starostlivě.

„J-jo, půjdeme?“

„Hele, to je Liam!“ zakřičel někdo na druhé straně ulice, na což se spustilo nezadržitelné pištění. Dívky začaly přebíhat silnici.

„Nasaď si sluneční brýle,“ sykl ke mně. Nemusela jsem se ptát proč, v tomhle už jsem sběhlá byla. Udělala jsem ihned přesně to, o co mě žádal, a ještě jsem navíc udělala dva kroky do strany, abych se dostala do značné vzdálenosti. Zrychlila jsem krok, abych se dostala co nejdál, do nepozorované vzdálenosti a pak se zastavila u stánku, který na ulici stál.

„Liame, vyfotíš se s námi?“ začaly se všechny překřikovat.

Viděla jsem, jak se Liam vstřícně usmál. Miloval své fanoušky. „Jasně, ale chvátám,“ řekl a začal se usmívat do prvního fotoaparátu.

Vytáhla jsem svou zrcadlovku a udělala pár fotek. Přišlo mi absolutně úžasné, s jakou radostí tohle dělal, někoho by to otravovalo; on na to ovšem vůbec nevypadal.

„Jeden milk-shake, prosím,“ usmála jsem se na pána u stánku a dala jsem mu peníze s výměnou za kelímek. Vzhlédla jsem ke skupince, ve které se někde nacházel i Liam a vytáhla telefon.

Počkám o blok dál, vyťukala jsem textovku, odeslala a dala se do chůze.

„Promiň,“ vydechl Liam, když ke mně doběhl.

Seděla jsem na schodech jednoho domu a dopíjela svůj shake.

„V pohodě,“ zazubila jsem se a nechala se vytáhnout na nohy za jeho nabízenou ruku. „Musím uznat, že nám to prošlo, no ne?“

Přikývl a přehodil svou paži přes má ramena. „Byla to skvělá týmová práce,“ zasmál se.

„Ó můj bože, jsem v týmu s úžasným Liamem Paynem!“ začala jsem pištět jako ty holky na té ulici.

„Zvykej si, jsi můj parťák,“ šťouchl do mě volnou rukou.

„Asi omdlím!“ zažertovala jsem a šťouchnutí mu vrátila.

Chvíli jsme šli v tichosti prázdnou ulicí, když jsem se zeptala na něco, co mě zajímalo už dlouho.

„Přijede za tebou Danielle někdy během tour?“ zeptala jsem se a nervózně si skousla spodní ret.

Oči se mu najednou rozzářily. „Možná zítra společně s El a Amy,“ přikývl nadšeně. „Musíš ji poznat, je úžasná.“

„To věřím,“ zasmála jsem se. Bylo zřejmé, že je s ní opravdu šťastný. Byla jsem za to ráda, on si to zasloužil. „Říkal jsi Amy?“ zarazila jsem se vzápětí, když mi došlo, co vlastně říkal.

„Hm,“ přitakal.

„Kdo je Amy?“ zasmála jsem se a dala tím najevo, že absolutně nevím, o koho jde.

Nechápavě ke mně sklonil hlavu a pak mu to došlo. „Jasně, nevíš, kdo je Amy,“ zasmál se. „Amy Green je Niallova nejlepší kamarádka. Dost fanynek z ní dělá jeho přítelkyni, ale jsou jen kamarádi.“

„Aha,“ pozvedla jsem obočí. „Takže zítra přijede s přítelkyněmi ostatních členů skupiny a fanynky ji pak s Niallem nemají párovat, jo?“ zasmála jsem se. „Být na jejich místě, dělám z ní Niallovu přítelkyni taky.“

„Hm,“ odmlčel se, „něco na tom bude.“

„Neříkej?“ vyjevila jsem se na něj nevěřícně. „Fakt?“

„Bloombergová!“ vyslovil mé jméno hrozivě vážným tónem hlasu.

„Payne?“ zasmála jsem se a vytrhla se mu z jeho ochranitelského sevření.

„Tak co?“ zeptal se Liam Louise v ústraní.

Pokrčil rameny a střelil po mně pohledem. Nepříjemně jsem se ošila.

„Přijde mu něčím povědomá, ale neví čím, a toho děsí,“ sykl k Liamovi, abych to neslyšela, ale marně. Tvrdě jsem polkla. Sakra.

„Kde je Harry?“ zeptala jsem se přiškrceně a udělala jsem rychle pár kroků ke klukům.

Louis přimhouřil oči. „Proč?“ zeptal se a podezřívavě si založil ruce na hrudi.

„Chci s ním mluvit,“ zklidnila jsem svůj zrychlený dech a snažila se znít nenuceně.

„Katie, nedělej to ještě horší, než to je,“ podíval se na mě smutně Liam.

„Liame, já…“ Nevěděla jsem, co říct. Nevěděla jsem, co chci dělat; co bych udělat měla. Chtěla jsem zjistit, jestli jsou má tušení správná, ale zároveň jsem nechtěla, aby totéž zjistil i on. Nešlo to.

„Ty snad víš, proč jsi Harrymu povědomá?“ ozval se Louis, který mě stále probodával pohledem.

„Nevím,“ zavrtěla jsem hlavou lživě. „Možná,“ řekla jsem pomalu, „asi. Snad. Nevím.“

„Co nám tajíš, Katie?“ zeptal se poklidně Liam.

„Nic důležitého,“ řekla jsem rozhodně. „V tomhle mi musíš věřit, Liame.“

Zhluboka se nadechl. „Fajn.“

14. kapitola | 16. kapitola