„Katie!“ Někdo hlasitě zabušil na dveře. „Katie, probuď se!“
„Co?“ zachraptěla jsem a vyhrabala se z postele.
„Katie!“
„Copak hoří, Louisi?“ mžourala jsem na něj, když jsem otevřela dveře od hotelového pokoje. Dovnitř se nahrnul pruh světla z chodby. „Je šest hodin ráno,“ zakňourala jsem a promnula si oči.
„Paul svolal schůzi a jelikož jde z poloviny o tebe, měla bys tam být taky,“ řekl podrážděně a založil si paže na hrudi.
„C-cože?“ najednou jsem se rázem probudila a vyděšeně na něj zírala.
„Jsi v novinách. S Liamem,“ informoval mě krátce.
„Ne,“ vydechla jsem a zavrtěla hlavou. Zmateně jsem couvla do pokoje a začala chodit sem a tam. „To ne,“ zanaříkala jsem a složila si obličej do dlaní.
Pootevřel dveře a společně se světlem vkročil do pokoje.
„Katie, přestaň panikařit. Nějak se to vyřeší,“ začal mě uklidňoval.
„Ale,“ začala jsem, „zničí tím vztah mezi Liamem s Danielle.“ Otočila jsem se k němu. V očích mě štípaly slzy. Tohle se nemělo stát. Nechtěla jsem všechno zničit.
Překvapeně na mě zíral, neschopen slova.
„Nezničí,“ vydechl a prohrábl si rozcuchané vlasy. „Rychle na tebe něco hoď. Budu čekat na chodbě.“
„Liame, já…“ obrátila jsem se na zničeného Liama. Bylo mi jasné, na co myslí; Danielle.
„Nemůžeš za to,“ přes to všechno se pousmál.
„Co budeme dělat?“ obrátila jsem se na Paula, který si se zamračením mnul bradu posetou strništěm vousů.
„Musíme si vymyslet nějakou záminku, proč jsi s námi na turné, a proč máš s kluky tak dobrý vztah,“ vysvětlil plán.
Zamračila jsem se. „Proč neřekneme prostě pravdu?“
„Protože té pravdě neuvěří,“ promluvil ochraptěle Harry. Otočila jsem se k němu a střetla se s jeho hlubokým pohledem. „To, že o nás budeš psát kvůli přijetí na univerzitu, pro novináře není šťavnaté sousto, takže si budou vymýšlet jiné romány, které nám všem ublíží více, než když si nějaký vymyslíme my sami,“ vysvětlil mi.
„Přesně tak,“ pokýval hlavou Louis.
„Ah,“ vydechla jsem a přelétla pohledem po všech přítomných. Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem, co očekávat, a vědění, že v té historce budu hlavní aktérkou, mi moc nepomáhalo v uklidnění.
„Cože?!“ vykřikli jsme s Harrym najednou a vyděšeně zírali na Paula.
„To nemyslíš vážně!“ vyjekl Harry, že mu z toho až přeskočil hlas.
„Myslím,“ kývl Paul.
„To nemůžeš!“ rozhodil rukama Harry a vztekle si prohrábl kudrnaté vlasy.
„Alespoň tě to zklidní a nebudeš dělat žádné hlouposti,“ uzemnil ho Paul a přesměroval pohled směrem ke mně.
Stála jsem tam jako přikovaná a rukama si objímala tělo. Bylo mi z toho špatně. Jak jsem mohla předstírat něco takového? Něco takového před celým světem.
„Katie, jsi v pohodě?“ udělal ke mně párkroků Liam. Dlaně mi položil na ramena a pátravě mi pohlédl do očí.
Pomalu jsem k němu zvedla svůj pohled. Přikývla jsem, ale oči se mi začaly zalévat slzami.
„Pojď sem,“ šeptl a stál si mě do své hřejivé náruče. „Nemusíš to dělat,“ ujišťoval mě.
Odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do očí. Byl smutný, musela jsem to udělat. Rozhlédla jsem se po místnosti a vyhledala Harryho. Stál tam s pažemi založenými na hrudi a sledoval mě. Tiše a poklidně čekal, jak se rozhodnu.
„Harry?“ oslovila jsem ho ochraptěle.
Bez hnutí se mi díval do očí a nic neříkal. Čekala jsem. Stále jsme si hleděli jeden druhému do očí, všichni mlčeli a čekali, až skončíme tento dlouhý oční kontakt, během kterého to vypadalo, jako bychom se na něčem domlouvali.
„Je to na tobě,“ promluvil temně.
Hlasitě jsem vydechla. Tohle jsem slyšet nechtěla. Nechtěla jsem rozhodovat o takové věci. Bylo by jednoduší, kdyby za mě rozhodli oni.
Bezradně jsem se podívala Liamovi do očí. Dělala jsem to pro něj.
„Fajn,“ promluvila jsem po chvíli a podívala se na vynervovaného Paula. „Fajn, budu předstírat, že jsem Harryho přítelkyně,“ vyslovila jsem to konečně na hlas a pevně zaťala čelist. Potřebovala jsem zvracet. „Jen… jen mě teď prosím na chvíli omluvte,“ zamumlala jsem a vyběhla ke dveřím.
Běžela jsem dlouhou chodbou až ke svému pokoji, kterým jsem hned po odemčení proběhla až do koupelny. Svezla jsem se k záchodu a začala zvracet. Po tvářích mi stékaly horké slzy. Se zvuky dávení se mísily i hlasité zajíkavé vzlyky. Chtěla jsem domů. Nechtěla jsem zpět do Anglie. Chtěla jsem domů; za mámou.
„Katie?“ ozvalo se zaťukání na dveře koupelny.
Rychle jsem spláchla a opřela se o keramické umyvadlo. Zapnula jsem proud ledové vody a strčila pod něj svůj opuchlý obličej. Když jsem se pořádně opláchla a zchladila, zvedla jsem hlavu, abys se zpříma mohla podívat do svého odrazu v zrcadle. Vypadala jsem příšerně.
„Katie!“ zabušil někdo na dveře o něco hlasitěji.
„Moment,“ vykřikla jsem nerudně a utřela si mokrý obličej do ručníku. Zhluboka jsem se nadechla, abych nabrala ztracené sebeovládání, a otevřela dveře.
Pokojem tam a zpět rázoval Liam. Vypadal vyděšeně.
„Jsi v pořádku?“ vyhrkl na mě a chytl mě za ramena. Na délku svých paží si mě pohledem přeměřoval.
„Jsem,“ vydechla jsem. Větší lži jsem schopná nebyla.
„Lež je nejhorší věc, kterou můžeš člověku ublížit,“ citoval mou větu.
„Přestaň,“ zamračila jsem se na něj a rychle zamrkala, abych odehnala další příchozí slzy.
„Pojď ke mně,“ zamumlal s těžkým výdechem a opět si mě stáhl do náruče. „Plakej, jestli potřebuješ,“ zašeptal mi po chvíli do vlasů a přitáhl si mě blíž k tělu.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Jsi v bezpečí,“ zašeptal, „slibuji.“
Jeho slova byla jako spouštěč, který povolil veškeré uzly mých emocí, a já se mu z ničehož nic rozvzlykala do svalnaté hrudi. Cítila jsem, jak jeho sevření zesílilo. Byla jsem v bezpečí.
Hladil mě v utěšujících kruzích po zádech a druhou rukou mě hladil po vlasech. Uklidňovalo mě to. Takovou neskrytou něhu jsem si téměř nepamatovala. Chybělo mi to.
Zvedl se z postele. „Zvládneš se tam vrátit?“ zeptal se nejistě.
Váhavě jsem přikývla.
„Katie,“ vydechl a vrátil se ke mně. Sedl si a vážně se zadíval do mých ubrečených očí. „Nic z toho nemusíš dělat, rozumíš?“
„Musím,“ zašeptala jsem.
„Ne,“ pohladil mě prstem po tváři a pokřiveně se usmál, „nemusíš. Můžeme najít i jiný způsob, jak to vyřešit; jistě nějaký je.“
„A co Danielle?“ zachrčela jsem tiše.
Při jejím jména se mu obličej zkřivil bolestí.
Kývla jsem a vjela mu prsty do vlasů s úmyslem je trochu rozcuchat. „Musím,“ ušklíbla jsem se.
„Na dnešní odpoledne vám domluvím rozhovor,“ promluvil Paul. „Katie, ty u toho být nemusíš.“
Přikývla jsem a s úlevou vydechla. Nepotřebovala jsem být u toho, jak někomu vykládají smyšlenou scénku, jak jsem se s Harrym seznámila přes mou milovanou tetu, která pro ně pracuje. Tohle byl fakt, který si mohli ověřit, a tím všemu uvěřit. Dělalo se mi z toho špatně. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli právě v tomto světě chci žít; ve světě přetvářky, drbů a popularity. Hnusilo se mi to.
„Ale večer je koncert,“ namítl Niall.
„Zařídím to tak, abyste všechno stíhali,“ ujistil ho Paul.
„Chtěl jsem se před koncertem vidět ještě s Amy,“ zaskučel.
Paul si povzdechl. „Nialle, je mi líto, nedá se s tím nic udělat.“
„Měl bys napsal Danielle,“ zašeptala jsem Liamovi do ucha, aby to slyšel jen on.
Smutně se na mě podíval. „Proč?“
„Napiš jí o tom článku, aby na to byla připravená předem, než si to sama přečte. Věř mi, bude to tak lepší,“ pokývala jsem hlavou.
Skousl si ret. „Fajn.“
Seděla jsem v pokoji a čekala, až přijedou zpět do hotelu. Byla jsem vynervovaná. Nedokázala jsem ani chvilku posedět, nebyla jsem schopná ničeho smysluplného. Nemohla jsem pracovat, poslouchat hudbu, nebo se učit. Stále jsem splašeně kmitala svým pohledem po pokoji a přemýšlela, co bude teď.
Mobil, který ležel na druhé straně velké postele začal zvonit. Hrdlo se mi rychlým navýšením adrenalinu stáhlo a já na sucho polkla. Natáhla jsem se pro něj a pohlédla na displej; Tess.
S nepatrným úlevným výdechem jsem hovor přijala.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.
„Katie? Jsi v pořádku?“ začala na mě chrlit.
„Jsem. Děje se něco?“ nechápala jsem a do telefonu se zamračila.
Slyšela jsem její výdech. „Četla jsem noviny,“ upozornila mě.
„J-jo?“ vykoktala jsem. „Co píšou?“
„Že asi chodíš s Liamem?“ podezřívavě nadhodila zřejmou skutečnost.
„Jo tohle.“ Lehla jsem si na břicho a čelo si opřela o své předloktí.
„A chodíš?“
„Nechodím, ale zítra nebo možná ještě dnes,“ povzdechla jsem si. Novináři byli vždycky nepředpovídatelní, jak rychle s danou informací naloží, „se dozvíš něco jiného.“
„Jak to myslíš?“ Kdybych byla vedle ní, byla jsem si jistá, že by se mračila.
„Ah,“ stáhl se mi žaludek. Nechtěla jsem o tom takhle mluvit. Věděla jsem, že když to vyslovím nahlas, bude to ještě horší, než když si ta slova přehrávám jen ve své hlavě. „Abychom nezničili Liamův vztah s Danielle,“ nadechla jsem se, „vymysleli jinou historku pro vysvětlení, proč jsem tady,“ vydala jsem ze sebe přiškrceně.
„Katie?“ oslovila mě téměř vyděšeně. „Jakou historku?“
„Historku, že jsem přítelkyně Harryho Stylese,“ zamumlala jsem a obličej zkřivila do znechucené grimasy. Nechtěla jsem takhle lhát.
Žádné komentáře:
Okomentovat