18. Bojím se

„Harry!“ slyšela jsem ze všech stran hystericky. Když se otevřely hlavní dveře od hotelu a my vyšli ven, bylo to podobné, jako když praskne bublina. Najednou jsem cítila nátlak ze všech stran. Nevěděla jsem, na jakou stranu se dívat. Snažila jsem se dívat stále zpříma, ale nešlo to. Věděla jsem, že většina holek tu je kvůli dnešním zprávám o našem novém vztahu.

„Klid,“ naklonil se ke mně dožadovaný a ruku mi sevřel ve své velké dlaní o něco silněji. Klid, opakovala jsem si v duchu. Hlavně klid. Nechápala jsem, jak poznal, že jsem vystresovaná, ale nepatrně mě to uklidnilo.

„Nevyfotíš se s nimi?“ otočila jsem se k němu.
„Ne,“ bylo jediné co řekl, a střelil po mně přísným pohledem.
„Proč? Kluci se s nimi fotí,“ nechápala jsem.
„No, jestli chceš, aby měly příležitost ti nějak ublížit, tak já se s někým klidně vyfotit půjdu,“ zavrčel.
„Uh,“ bylo jediné, co jsem ze sebe vydala.
„Harry!“ zařvala jedna holka, kolem níž jsme procházeli, "Kdo je ta holka?!"
„Katie,“ otočil k hlavu a pak pustil mou ruku. Jeho dlaň se přemístila na můj bok. Šel za mnou a stále si mě přidržoval u sebe. Takto jsme se proplétali kolem fanynek, mezi nimiž nám dělali cestu bodyguardi.
„Musíme se dostat do nějaké klidnější části města. Pak dám vědět Liamovi, kde jsme,“ řekl a opět mě chytl za ruku. „Pojď.“

Šli jsme mlčky ruku v ruce po ulici. Několik lidí Harryho poznalo a otáčelo se za ním, ale nikdo nám naši procházku typu útěk nepřerušil.

„Kam jdeme?“ odvážila jsem se po chvíli zeptat, když už mi vadilo chodit v tichosti po ulici mezi lidmi, kteří na nás hleděli.

„Máš chuť na kafe?“ střelil ke mně pohledem.

Zhluboka jsem se nadechla. Vadilo mi, když mi někdo odpovídal otázkou, ale snažila jsem se to rozdýchat, abychom se nepohádali na očích veřejnosti. Musela jsem hrát šťastnou partnerku.

„Třeba,“ vydechla jsem tiše a donutila se k mírnému úsměvu. Když říkám donutila, myslím to doslova. Nikdy mi mimika nedělala takový problém jako právě teď.

„Takže jdeme na kafe,“ přikývl a natáhl ruku směrem k zelené ceduli Starbucks.

Fajn, pomyslela jsem si.

Došli jsme až k danému místu a Harry pustil mou ruku. Otevřel dveře a jako prvý gentleman mi je přidržel.

„Díky,“ zamumlala jsem.

„Máš hlad?“ podíval se mi do očí. Možná poprvé, kdy jsem v jeho pohledu neviděla trpkost a skrytou nenávist.

„Ne, díky,“ pousmála jsem se.

Objednal nám kávu, kterou následně zaplatil a vydali jsme se k nejbližšímu velkému stolu.

„Řekni mi o sobě něco,“ pobídl mě a zvedl hrníček s kávou ke svým ústům. Sledoval mě před okraj keramického hrníčku a čekal, až něco řeknu. Nevěděla jsem, co říct. Neměla jsem, co bych o sobě řekla.

„Není co,“ pokrčila jsem rameny a nervózně si skousla ret.

„Vždy je co,“ přimhouřil oči.

„Tak mi o sobě něco řekni ty,“ otočila jsem karty.

Uchechtl se. „Vždyť všechno víš,“ zavrtěl hlavou.

„Nevím,“ nesouhlasila jsem se, „třeba nevím, proč mě tak nenávidíš.“

„Nikdy jsem neřekl, že tě nenávidím,“ zamračil se na mě, že se mu na vysokém čele vytvořily hluboké rýhy. Založil si ruce na hrudi a naklonil se do předu. Lokty se opřel o stůl a pozorně se o ně opřel. „Jak jsi na to přišla?“

„Vidím tvé chování,“ řekla jsem.

„Vždycky jsi tak stručná?“

Pozvedla jsem obočí. „Očividně,“ odtušila jsem, načež se začal smát.

„Co je?“ zamračila jsem se.

„Nic,“ zavrtěl hlavou a vytáhl z kapsy u kalhot svůj iPhone. „Napíšu Liamovi, kde jsme,“ řekl a už začal vyťukávat textovku pravidelnými údery svých palců na dotykový displej.

„Bude ten náš vztah vyžadovat i něco jiného, než vodění se za ruce na veřejnosti?“ zeptala jsem se a opatrně sledovala, jak ke mně zvedl hlavu od telefonu, do kterého stále něco datloval.

„Účast na koncertech, ale tam bys byla i tak, takže… takže myslím, že ne,“ pokrčil rameny a stále se mi díval do očí. Opět jsem měla ten nepříjemný pocit, že se mě snaží přečíst a nahlédnout mi do duše.

„Nekoukej se na mě tak,“ zavrčela jsem.

„Jak?“ pozvedl nevěřícně obočí a začal se smát.

„Tak, že se mi snažíš vidět až do žaludku.“

„Tam vidět nepotřebuju. Byl jsem u toho, když jsi obědvala,“ řekl absolutně vážným tónem. Znělo to, jako bychom se bavili o počasí, které panovalo za zdmi této kavárny. Rozesmálo mě to.

„Páni, ty se i směješ?“ podivil se provokativně.

„To, co se stalo v koupelně…,“ nadhodil najednou vážně a nebyl schopný se mi podívat do očí. Nechápala jsem. Já jsem měla být ta, která se měla cítit poníženě a trapně, tak proč on? Ve vzduchu visela nevyslovená otázka a já jsem ani nechtěla, aby se vyslovenou stala.

„…prosím,“ vydechla jsem hlasitě a začala si pohrávat s přívěškem na krku.

„Katie, to…,“ začal rozhodně, ale v tu chvíli se rozrazily dveře.

„Tak tady jste!“ zasmál se úlevně Liam. „Hledáme vás už dobrou půl hodinu. Harry, je hrozně fajn, když napíšeš, že jste ve Starbucks, ale bylo ještě víc fajn, kdybys napsal ve kterém.“

„Třeba si chtěli povídat,“ dloubla do něj Danielle a uvědoměle pozvedla svá pečlivě upravená obočí.

„To pochybuju,“ odfrkl si se smíchem a podíval se na vás.

„Chtěli jsme si povídat,“ zachraptěl najednou souhlasně Harry.

Zmateně jsem k němu vzhlédla. Díval se na mě bez známek mimiky. Byla jsem zmatená, nic jsem nechápala. Zamračila jsem se a upila ze svého šálku kávy.

„Proč?“ zeptala se Danielle. Věděla jsem, že tahle otázka přijde. Zabodla jsem svůj zrak do rýhy stolu a mlčela. Nechtěla jsem být ta, která bude mluvit. „Tak?“ Cítila jsem na sobě její pohled. Nejen její.

„No,“ odkašlal si Liam. „Víte, jak byl ten článek v novinách o mně a Katie?“

Všichni přikývli.

„Ne,“ vyhrkla Danielle. „Nejste spolu jen kvůli tomu, že ne?“ obrátila se na mě s Harrym. Já mlčela. Zvládla jsem k ní zvednout jen prázdný pohled. Harry ani to.

„Jsou,“ vydechl Liam.

„Zničilo by vám to vztah,“ promluvila jsem konečně.

„Katie, vždyť je na tobě vidět, že ti je to nepříjemné,“ vrtěla hlavou Dan. „Ani se nebudu ptát, kdo tě do toho navezl.“

„A co já? Mě nelituješ?“ odfrkl si Harry. Měla jsem pocit, jako bych tady před tím seděla úplně s někým absolutně jiným. Opět tu byl ten nafoukaný, sebestředný idiot.

„Ty jsi na takové vztahy už zvyklý,“ odbyla ho.

„Jasně,“ odfrkl si, „vždyť jsem možná její první kluk, ne?“ hodil ke mně bradou.

„Opět si myslíš, že jsi absolutně nepostradatelný jedinec této planety?“ ozvala jsem se jedovatě. „Asi tě zklamu a překvapím, ale nejsi.“

„Tím chceš říct?!“ zavrčel.

„Hej, dost,“ houkl Zayn a zamračil se na nás. „Chováte se jako malí.“

„Ona je tu ta malá!“

„Harry, tohle už přeháníš,“ probodl ho pohledem Liam. Věděla jsem, že se po celou dobu držel, ale tohle zřejmě bylo i na něj moc.

Dívala jsem se do stolu a mlčela. Přehlížela jsem, jaký na mě měly dopad Harryho urážky, byla jsem na to zvyklá, ale vadilo mi, když to poslouchal i Liam. Možná jsem měla strach, abych ho neztratila. Stal se opravdu důležitou součástí mého života, nemohla jsem bez jeho přátelství fungovat.

„Pokud se budete k sobě chovat tímto způsobem, nikdo vám to neuvěří,“ vložila se do toho El. „Budou chtít vidět zamilované pohledy, úsměvy, letmé dotyky. Možná polibky.“

„Zbláznila ses?“ vyjel po ní Harry.

„Nedělej, jako bys to nevěděl,“ ozval se Liam.

Pomalu jsem k němu otočila hlavu a dívala se na jeho unaveně zmožený obličej. Vypadalo to, jako by měl na starost celý svět.

Vycítil, že se na něj dívám, a smutně se na mě usmál. ‚Bude to dobré,‘ naznačil rty a naše pohledy zůstaly ještě nějaký moment propojeny.

Najednou můj dech byl ještě těžší než doposud. Vypadalo to, jako bych musela okolní vzduch přemlouvat, abych ho mohla vtáhnout do svých plic. Věděla jsem, že nic dobrého nebude.

„Katie, jsi v pohodě?“ promluvil na mě Liam, a tím přitáhl pozornost ostatních.

„J-jo,“ vydechla jsem, „omluvte mě na chvíli, musím na vzduch.“

Navlékla jsem si na sebe blazer, popadla sluneční brýle a vyšla ven.

**

U stolu se rozlehlo tíživé ticho.

„Jdu za ní,“ začala se zvedat Danielle.

Liam zavrtěl hlavou a položil jí ruku na rameno, čímž jí donutil si sednout. „Ne, půjde Harry.“

„Cože? Proč?!“ díval se na něj ublíženě zmíněný.

„Liam má pravdu, Harry,“ odkašlal si Niall.

„Jednou začít musíte,“ promluvil Zayn a probodl Harryho pohledem. „Jdi je přesvědčit, že k sobě patříte.“

Kudrnáč se s hlasitým výdechem zvedl a došoural až ke dveřím.

**

Stála jsem na chodníku opřená zády o omítku zdi a blazer si držela blízko u těla. Poklidně jsem dýchala a dívala se do prázdna. Cítila jsem se, jako bych ztratila hrdost. Už jsem nebyla jako dřív. Změnila jsem se, oni mě změnili. I když jsem si to nerada přiznávala, Harryho kousavé poznámky mě nějakým způsobem zraňovaly a to mi vadilo. Nikdy jsem nebyla tak lehce zranitelná. Věděla jsem, že si od něj mám držet odstup, jenže teď to nebylo možné. Bylo to poprvé, kdy jsem nevěděla, co dělat; kdy jsem se modlila k Bohu, aby to za mě nějak vyřešil on.

„Jsi v pohodě?“ slyšela jsem kousek od sebe jeho ochraptělý hlas.

Zmateně jsem k němu zvedla pohled.

Měl ruce v předních kapsách svých černých kalhot a díval se na mě způsobem, který jsem nedokázala popsat.

„Hm,“ zahučela jsem a opět se zadívala přes ulici na druhou stranu. Viděla jsem, jak se tam začínají zastavovat lidé. Skvělé, budeme v novinách.

Harry se také podíval tím směrem, takže jsem očekávala začínající divadlo. Udělal ke mně dva kroky a opřel se vedle mě o svou paži.

„Není problém jen u mě, hm?“ začal.

Překvapeně jsem k němu vzhlédla a zadívala se do jeho zelených očí.

„Ne,“ přiznala jsem.

Přikývl a prohrábl si své husté vlasy. „Takže? Kde je problém?“

Chvíli jsem váhala. „Měl jsi pravdu, když sis myslel, že jsem ti povědomá,“ zamumlala jsem tiše a odvrátila hlavu.

Ucítila jsem na své odvrácené tváři jeho horkou dlaň, která vytvářela mírný tlak. Nechala jsem se vést a opět se mu podívala do očí. V jeho očích hrálo značné zmatení, možná strach; pak jsem v nich zahlédla nevyslovenou otázku.

„Nemůžu,“ vydechla jsem a sklonila pohled. „Nejde to.“

„Katie,“ oslovil mě, „musíš mi to říct.“ Byl tak nebezpečně blízko. Klepala jsem se, měla jsem strach. Nemohla jsem mu říct, co jsem věděla. Zlomilo by mě to.

„Nenuť mě, prosím,“ zaskuhrala jsem.

Naštěstí mě vysvobodil hlasitý hovor skupiny lidí.

„Jdeme?“ uviděla jsem ve svém zorném poli Zayna.

„Uhm,“ rychle jsem zamrkala a pomalu se vysvobodila z Harryho jemného sevření. Rukou jsem vyhledala tu jeho a jemně ho stiskla. Očima jsem vzhlédla vzhůru a pokusila se o milý úsměv. Stále dokola jsem si opakovala, že to dělám pro Liama; pro jeho šťastný vztah.

Užasle jsem sledovala, jak běhají po pódiu a dělají blbosti. I on se zapojoval, ale nebylo to jako na videích, která jsem shlédla před pár dny. Nějak jsem tušila, že ho užíralo mé přiznání. Věděla jsem to, ale nemohla jsem mu to říct.

„Nepřijde ti Harry nějak mimo?“ zakřičela mi do ucha Danielle, ale přes ten hluk jsem ji sotva slyšela. Odvrátila jsem pohled od pětice zpívajících kluků a podívala se na ni.

Starostlivě se na mě dívala a čekala na nějakou odezvu.

Zmohla jsem se jen na chabé pokrčení ramen. Opět jsem se vrátila ke sledování jejich počínání na pódiu. Harry pravidelně vyhledával můj pohled, nevěděla jsem, zda to mělo nějaký skrytý smysl, ovšem když se na mě podíval znovu, dostal se nad ventil, který vypouštěl trysky bílé páry. Právě v momentě, když nad ním stál, pára vytryskla a zasáhla Harryho do obličeje.

Zabublalo to ve mně. Musela jsem si zakrýt ústa dlaní, abych se nerozesmála úplně. Vypadalo to neskutečně komicky, když se mu leknutím rozevřely oči.

I dav fanoušků byl Harryho počínám pobaven a to ho zřejmě probudilo. Jeho tvář se rozjasnila a on si začal užívat to, kvůli čemu tu dnes večer byl.

17. kapitola | 19. kapitola