Ozvalo se zaťukání a následně se dveře otevřely.
„Jsi sbalená?“ nahlédl dovnitř Harry.
Překvapeně jsem se tím směrem otočila. „Téměř,“ řekla jsem.
Vstoupil do pokoje a rozhlédl se kolem. „Asi bychom měli začít znovu,“ prohrábl si vlasy.
„Jak to myslíš?“ sedla jsem si na pečlivě ustlanou postel a nechápavě se na něj zamračila.
„Eleanor měla pravdu, takhle to nepůjde. Hodně jsem nad tím přemýšlel,“ dal si ruce do předních kapes u kalhot a udělal směrem ke mně další váhavý krok.
„Dobře?“ pobízela jsem ho k pokračování.
„Myslím, že jsem něco pochopil,“ začal.
Vážně? Prolétla mi hlavou kousavá poznámka, ale rychle jsem ji zahnala.
„Ano?“ pobídla jsem ho bez známek sarkasmu, který panoval v mé hlavě.
„Přijde mi, že tvůj přístup k ostatním funguje na principu výměnného obchodu. Liam na tebe byl už od začátku milý a teď jste, zdá se, nejlepší přátelé,“ zhluboka se nadechl.
Přikývla jsem. „Dávám lidem jen to, co si zaslouží,“ souhlasila jsem s jeho přibližnou definicí.
Hrdelně si uvolnil krk. „Takže já si nezasloužím stejné chování jako Liam?“
„Ne.“ Neměla jsem mu k tomu víc, co říct. Prostě nezaslouží.
„Aha? A podle čeho to jako posuzuješ?“ zeptal se. Byla to vcelku normální otázka; já v ní ovšem slyšela špetku jedovatosti.
„Podle tohohle,“ kývla jsem směrem k němu.
Nechápavě na mě zíral.
Vyčerpaně jsem upustila vzduch ze svých plic. „Fajn,“ smířlivě jsem vydechla, když jsem uznala, že mé myšlenky prostě nemá šanci pochopit. „Vezmi to takhle. Už od začátku jsme se vzájemně obcházeli obloukem. Když už náhodou došlo ke střetu, pohádali jsme se, protože tobě se nelíbí mé chování a mně zase to tvé. Je to jako začarovaný kruh,“ zvedla jsem se z postele a rozhodila rukama. Shýbla jsem se pro malou hygienickou taštičku a vydala se do koupelny. Začala jsem do ní házet veškerou svou kosmetiku.
Postavil se do dveří a opřel o futra. „Tak ten kruh budeme muset odčarovat, protože se všichni moc starají už jen o tu naši rozmluvu před Starbucks.“
„Buď na mě milý,“ dala jsem mu jediný pokyn, který nás měl dovést k úspěchu.
„Mohl bych říct totéž,“ odfrkl si.
„To ano, ale já se s tebou bavím normálně, ty tady ze sebe děláš namyšlenou hvězdičku,“ upozornila jsem ho asertivně.
„Hej!“ vyhrkl a postavil se zpříma na nohy.
„Nevím, proč se pořád přetvařuješ. Musí to být hrozně vyčerpávající,“ poznamenala jsem. Zvedla jsem levou ruku a pohlédla na zápěstí s hodinkami. „Musíme jít,“ vydechla jsem a chvatně prošla kolem něj, abych si dobalila kufr.
„Jak můžeš vědět, že se přetvařuju?“ zamračil se.
„Umím číst v lidech, Harry. Hraješ si na nepřístupného, namyšleného idiota a musím uznat, že bych ti to možná občas i uvěřila, nevědět, jaký jsi, když si myslíš, že tě nikdo nesleduje.“
Statečně ignoroval můj rozbor. To jsem brala jako tichý souhlas. Úspěch, zásah. V duchu jsem štěstím poskočila.
„Takže od teď se budeme snažit spolu vycházet,“ řekl nahlas, ale vypadalo to, jako by se o tom přesvědčoval. Přišlo mi, že mu konečně došlo, že nejsem žádný hadr, se kterým bude zametat, jak se mu zlíbí. Najednou jsme si byli téměř rovni. Necítila jsem tu jeho nadřazenost, která byla pokaždé ve vzduchu dosti znatelná.
„Jop,“ souhlasila jsem bez sebemenších známek vzrušení a dozapla si zavazadlo. „Můžeme jít,“ řekla jsem a zvedla ho na kolečka.
„Vezmu ti to,“ nabídl se. Popadl rukojeť a vydal se ke dveřím.
„Když teď spolu tak dobře vycházíme,“ začala jsem opatrně, „znamená to, že mi budeš ochotný pomoct s tou prací na univerzitu?“
„Balancuješ na tenkém ledu,“ zavrčel.
„Fajn,“ pípla jsem rychle, „zeptám se tě zítra,“ řekla jsem a začala se při pohledu na jeho zmučený výraz hlasitě smát. „Jste dobrý herec, pane Stylesi. Uvěřila bych vám ovšem jen v případě, že bych vás neznala. Vím, že uvnitř přímo sršíte nadšením.“
Probodl mě vražedným pohledem.
„Fajn, už mlčím. Promiň,“ uchechtla jsem se a přivolala výtah.
Vstoupili jsme dovnitř a bez toho, aniž by se na mě podíval, spustil: „Víš, proč jsem se ti vyhýbal.“
Přesto, že to nebyla otázka, přitakala jsem: „Jo.“ Opatrně jsem k němu zvedla hlavu.
Nedíval se na mě. Svůj pohled stále upíral před sebe. Sebekontrola.
„Můj názor se na to nezměnil,“ střelil ke mně pohledem.
„Já vím,“ přikývla jsem.
„Nechci, abys o nás psala.“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a otočila se k němu celým svým tělem, „tak to není,“ nesouhlasila jsem. „Ty jen nechceš, abych psala o tobě. Četla jsem to, Harry,“ pozvedla jsem svá obočí. „Všechno,“ zdůraznila jsem. „Všechno, co o tobě psali, a chápu tě.“
Překvapeně se ke mně otočil. „Chápeš?“ zamrkal.
„Chápu,“ souhlasila jsem a přehodila si tašku přes rameno.
Výtah se otevřel a já Harryho nechala za sebou se svým kufrem ve znatelném šoku.
„Liame?“ usmála jsem se na něj s očekáváním, že si sedne vedle mě a my si budeme moct po dobu letu konečně popovídat. Od doby, co jsem byla oficiálně Harryho přítelkyně, jsme na sebe neměli moc času.
Smutně mi úsměv opětoval. „Měla bys sedět s Harrym,“ řekl a šel dál.
Zaraženě jsem se podívala před sebe a snažila se zpracovat informaci, kterou můj mozek odmítal přijmout. Proč mi přišlo, že jsem ho jen díky takové maličkosti pomalu ztrácela?
„Můžu?“ přišel po chvíli kudrnáč.
„Hm,“ zabručela jsem a otočila hlavu k okénku.
„Co je?“ cítila jsem na sobě jeho pohled.
„Nic,“ odsekla jsem. Nevím, proč se staral, stejně ho to nezajímalo. Nechápala jsem tohle zbytečné divadlo, když neměl diváky.
„Vidět ti tak do hlavy,“ zamumlal a pohodlně se uvelebil na sedačce.
Prudce jsem se k němu otočila a probodla ho pohledem plným zlobou.
„Fajn, už mě to přešlo,“ díval se na mě zaraženě, ale pohledem neuhýbal. Musela jsem to přerušit já. Opět jsem se otočila na druhou stranu od něj.
Povzdechl si. „Co se stalo?“ Znělo to, jako by ho do té otázky někdo nutil násilím; jako by se doopravdy zajímat nechtěl.
„Nezajímá tě to.“
„Zajímá,“ stál si za svým.
Mlčela jsem a uvažovala, zda to jedno slovo bylo dostatečně přesvědčující. Nevěřila jsem mu. Chtěla jsem mu říct, že za všechno může on, ale nebyla to pravda. Mohla jsem za všechno já. Mohla jsem za to, že teď s ním hraji šťastný pár, že ztrácím nejlepšího přítele. Já; jenom já.
„Když mi nechceš říct tohle, řekneš mi alespoň, proč ses mi už od začátku snažila vyhýbat?“
Pomalu jsem zavřela oči. Zdálo se, že se nějakým neuvěřitelným způsobem vykroutím z jedné nepříjemnosti a dostanu se do druhé.
„Ne,“ přecedila jsem skrz zuby.
„Proč?“ nechápal. „Ty taky víš, jaký důvod jsem k tomu měl já.“
Otočila jsem k němu hlavu. „Jenže to jsi mi neřekl ty.“
Hlasitě vydechl. „S tebou to není vůbec jednoduchý.“
„Viď?“ ironicky jsem se usmála a dala si sluchátka do uší. Neměla jsem náladu na pokračování této nesmyslné, nepříjemné konverzace.
„Hej, Liame, počkej,“ doběhla jsem ho, když jsme vystoupili z auta a šli halou hotelu.
„Co?“ zastavil se.
Smutně jsem se mu podívala do očí. „Co se změnilo?“
„Jak to myslíš?“ přešlápl na místě a prohrábl si krátké vlasy.
Rychle jsem zamrkala. „Teď už nesmíme být nejlepší přátele?“ Nervózně jsem si olízla spodní ret a pak ho bolestivě skousla. Nebyla jsem si jistá, zda chci slyšet odpověď.
Podíval se k zemi. „Víš, neměli by nás spolu vidět.“
„Jak to myslíš?“ pootevřela jsem nevěřícně ústa a snažila se zahnat příchozí slzy. To je jako konec? Měla jsem vyměnit nejlepšího přítele za osobu, se kterou jsem byla schopná sotva mluvit o počasí?
„Víš, jak to myslím,“ podíval se na mě. V jeho očích nebyla ta šťastná jiskra jako vždy předtím. Něco zmizelo. „Dalo se to čekat.“
„Ne,“ zavrtěla jsem rychle hlavou a snažila se zmírnit třes brady, která se dala do pohybu kvůli příchozímu pláči. „To nemůžeš,“ zašeptala jsem. Stála jsem od něj půl metru a chtěla jsem ho obejmout, ale můj mozek mě stále upozorňoval na jeho předchozí slova. Teď už jsem nemohla, teď už tu pro mě nebyl.
„Musím, Katie,“ vydechl. Věděla jsem, že to není z jeho hlavy. Nedělal to s lehkým srdcem.
„Nezvládnu to,“ vzlykla jsem tiše. Potřebovala jsem obejmout. Cítit byť tu sebemenší podporu od kamaráda.
„Zvládneš,“ smutně se pousmál, „máš Harryho. Není zlý, vážně ne. Spolu to zvládnete.“
Teď už jsem měla oči plné slz. Pevně jsem ve své dlani drtila klíče od pokoje, který mi byl přidělen, abych fyzickou bolestí přebila tu psychickou. Marně. Jedna z tisíce horkých kapek se uvolnila a svezla po suché tváři. Otočila jsem se a rozutekla pryč. Nemohla jsem ven, všude byli novináři; běžela jsem někam, kde budu mít soukromí. Střecha hotelu se zdála být optimální.
„Katie, kam běžíš?“ vykřikl za mnou Liam.
Neodpovídala jsem a běžela dál.
Seděla jsem zády ke vstupu na střechu na jednom z ventilů a dívala se na město zahalené v naoranžovělé síti vytvořené paprsky zapadajícího slunce.
Poslouchala jsem chladný šumějící vítr, který mi cuchal vlasy a dostával se mi pod oblečení. Měla jsem z toho husí kůži. Milovala jsem tento pocit svobody. Chtěla jsem létat. Skočit a letět. Jen taková přírodní samozřejmost jako je vítr mi dokázal dodat i ten nejmenší pocit štěstí. Pomáhal mi alespoň na chvíli zapomenout.
„Když rozpřáhneš ruce, budeš jako pták,“ řekla a chytla mě za paže, aby je zvedla. „Teď cítíš, jak volní se cítí oni, když plachtí vzduchem a nechávají se unášet větrem.“
Stoupla jsem si a popošla k okraji střechy, která byla ohrazená půlmetrovou stěnou. Udělala jsem totéž, co jsem dělávala s mámou jako malá. Rozpřáhla jsem ruce, zavřela oči a představovala si, že jsem pták. Milovala jsem ten pocit.
Pomalu jsem opět spustila paže podél těla a se stále zavřenýma očima se zhluboka nadechla. Začala jsem zpívat. Byla jsem sama, mohla jsem. Potřebovala jsem to ze sebe dostat ven. Potřebovala jsem se uvolnit. Zhluboka jsem vdechovala chladný vzduch a představovala si, jak se rozpadám v prach a vířím ve větrné náruči.
Po chvíli jsem za sebou uslyšela tiché našlapování.
Neotáčela jsem se. Čekala jsem, až ten dotyčný přijde až ke mně a promluví; třeba mi vynadá, že tu nemám co dělat.
Zaregistrovala jsem osobu u svého levého boku. Trochu jsem pootočila hlavu.
Harry tam stál a díval se do dálky. Jeho kudrnaté vlasy neposedně vlály ve větru. Stál tam s rukama založenýma v kapsách a mlčel; jako bych tu nebyla. Nevěděla jsem, jak dlouho tu se mnou byl a to mě znervózňovalo.
„Proč jsi mi to neřekla?“ zachraptěl po chvíli ticha narušovaného jen zvuky z ulic a větru.
Mlčela jsem. Hrdlo jsem měla bolestivě sevřené; byl tu až moc dlouho.
Beze slov se ke mně otočil a opřel se bokem o zábranu. „Věděla jsi to. Proč jsi mi to neřekla?“
Kousla jsem se do tváře a uhnula pohledem. Proč?
„Stačilo kdybys řekla jedno jediné slovo,“ stále jsem na sobě cítila jeho pevný nepolevující pohled. „Podívej se na mě.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Já nemohla, Harry,“ zvedla jsem k němu pohled plný slz. Ne, nesměla jsem brečet. Před ním už ne.
S povzdechem se otočil zpět čelem k městu a lokty se předklonil a zábranu. Díval se vpřed a spustil: „Jsme v něčem stejní,“ řekl. „Já ovšem už jednu věc pochopil,“ podíval se na mě, „všechny emoce skrýt prostě nedokážeš.“
Mlčela jsem, neměla jsem, co bych řekla.
„Máš nádherný hlas,“ řekl klidně.
Pevně jsem se zavřela oči. Byl to on.
Žádné komentáře:
Okomentovat