„Bála jsem se,“ připustila jsem.
Se zamračením na mě pohlédl: „Nemusíš se bát,“ odmlčel se. „Neublížím ti.“
„To říkají všichni,“ uchechtla jsem se. „Nikdo mě tu předtím neviděl tak slabou. Až ty v tom parku.“
„Jak jsi zjistila, že jsem to byl já?“ zeptal se. Věděla jsem, že právě nad touto věcí přemýšlí už nějakou chvíli.
Podívala jsem se do dálky. „Tvůj hlas,“ vysvětlila jsem a kmitla k němu rychlým pohledem.
Tiše mě sledoval.
Seděli jsme tam v tichosti nějakou chvíli. Nebylo to trapné ticho; oba jsme byli ponořeni do svých vlastních myšlenek.
„Měli bychom jít,“ řekl z ničehož nic a zvedl se. „Liam o tebe má starost. Hledali jsme tě neskutečně dlouho.“
Vyšlo ze mě tiché ironické uchechtnutí. „Podle všechno už nejsme přátelé, nezajímá se.“ Zaťala jsem čelisti. Bolelo to, moc.
„Jak nejste přátelé?“ vyvalil na mě oči a popošel naproti mně, aby se mi díval přímo do očí.
„Řekl, že mám tebe,“ zamumlala jsem a setřela si slzu, která se vydrala z oka a stekla po tváři. „Nesmí nás spolu vidět, a tím pádem jsme došli k definitivnímu konci našeho přátelství,“ dodala jsem ještě.
Harry mlčel. Věděl to.
„Proč ses ptal, když to stejně víš?“ zeptala jsem se v klidu, ale uvnitř mě to vřelo nepředstavitelným způsobem. „Všichni všechno víte, ale děláte nevědomé, abyste nebyli za ty špatné vy.“
„Kath,“ povzdechl si a prohrábl si rozcuchané vlasy.
„Neříkej mi tak,“ vyplivla jsem. „Říkal jsi, že mi neublížíš. Neuběhlo ani pět minut a udělal jsi to. Nesnáším lži a přetvářku,“ vyprskla jsem jedovatě.
„Katie, přikázal to management,“ zvýšil trochu hlas, aby upoutal mou pozornost. „Není to z Liamovy hlavy.“
„Já vím,“ pípla jsem.
Zamračil se. „Tak proč…?“ nechápal.
„Potřebuju ho,“ zamumlala jsem a schovala si obličej do dlaní. Nevěděla jsem proč ani jak, ale najednou jsem kolem svých ramen ucítila hřejivou paži.
„Pojď sem,“ řekl sotva slyšitelně a stáhl si mě na rameno.
Nepřemýšlela jsem nad tím, že byl ještě donedávna mým úhlavním nepřítelem. Přesně tohle jsem potřebovala. Potřebovala jsem podržet nad vodou, když mě všechno táhlo ke dnu. Potřebovala jsem od někoho obejmout a on to udělal. Udělal to člověk, od kterého bych to čekala ze všech nejméně.
„Děkuju,“ zamumlala jsem mu do ramene a pevně mu objetí opětovala.
„Katie?“ ozvalo se vyděšeně na druhé straně telefonu.
„Ahoj,“ vydechla jsem a přitáhla si volnou ruku k tělu, abych se s ní mohla obejmout. Skousla jsem si spodní ret a trhaně se nadechla.
„Jak se máš?“ Slyšela jsem, jak se posadila.
„Jde to,“ zamumlala jsem. „Ty?“
„Jsem šťastná, že jsi zavolala,“ řekla upřímně. V jejím hlase jsem slyšela značnou dávku úlevy a nefalšovaného štěstí.
„Promiň mi, prosím,“ vydechla jsem trpce a zavřela oči. Vyčítala jsem si způsob, jakým jsem odešla. Chovala jsem se jako nevděčný spratek, který si neváží toho posledního, co jí zbylo.
„Katie,“ oslovila mě smířlivým hlasem, „nemám ti co prominout.“
Chvíli bylo ticho, jako bychom obě váhaly, jak se dostat k určitému tématu; jako bychom obě doufaly, že to začne ta druhá z nás.
„Jak se cítíš?“ zeptala se opatrně.
„V pohodě.“
„A popravdě?“ Znala mě.
Nadechla jsem se. „Dost na nic,“ uchechtla jsemse.
V telefonu se ozval smutný povzdech. „Mluvila jsem s Paulem.“
„Ah,“ zarazila jsem se. Takže věděla úplně všechno, ne jen to, co bylo v novinách.
„Můžeš to skončit, Katie. Klidně hned teď,“ upozornila mě.
I přesto, že to nemohla vidět, jsem zavrtěla hlavou. „Nemůžu, Evo; prostě to nejde.“
„Máš ho ráda?“ stočila rozhovor úplně někam jinam. Tedy, alespoň takový pocit jsem měla. Zaskočilo mě to.
„O kom mluvíme?“ zaváhala jsem.
„O Harrym?“ odtušila. Jistě, koho jiného bych právě v tuto dobu měla mít ráda, že? S kým jiným chodím…?
„Umm,“ zabručela jsem rozvážně. Nevěděla jsem, co odpovědět. Nebyla jsem si jistá, jaká odpověď je ta správná, ta výherní. Obě odpovědi mi přišly špatné. Kdybych řekla ano, lhala bych sama sobě. Kdybych řekla ne, dělala bych chybu.
„Máš ho ráda?“ zopakovala trpělivě svou otázku.
„Nevím,“ zvolila jsem kompromis.
„Takže to děláš proti své vůli?“
V duchu jsem zavrčela. Nesnášela jsem, když mě někdo dokázal číst i po telefonu.
Povzdechla jsem si. „Prosím…,“ zaskuhrala jsem. „Dělám to pro štěstí jiných.“
„Katie…“
„Zvládnu to, neboj,“ ujišťovala jsem ji, ale uvnitř jsem věděla, že vlastně ujišťuji jen sebe samotnou.
„Je to tvůj život, neřiď se podle ostatních,“ použila její větu.
Ztěžka jsem polkla. Všechno mi ji připomínalo, úplně všechno. Ať jsem udělala cokoliv, vybavila se mi její slova, její rady, její výraz; ona.
„Víš, čí jsou to slova,“ zaznělo její tiché konstatování. Nebyla to otázka, ale musela jsem odpovědět.
„Jo,“ špitla jsem a bolestně zavřela oči.
Seděla jsem v hledišti a čekala, až dozkouší. Naplánovali nám s Harrym procházku městem. Nezajímalo mě, čí to byl nápad. Nezajímala jsem se a nic nenamítala, věděla jsem, že by mi to stejně nebylo co platné. Nějak jsem se uklidňovala, že když budu spolupracovat, tohle divadlo předčasně ukončí a já se budu snažit o ničím nerušený, klidný život. Něco mi ovšem říkalo, že ke klidnému životu jsem si zavřela dveře už jen kývnutím, že do této přetvářky jdu. Znal mě téměř celý svět a znali mě způsobem, který se mi moc nezamlouval. Byla jsem ve slepé uličce. Sama obklopena stěnami vysokých domů, nebyla cesta k úniku.
Harryho přítomnost mi moc nepomáhala. Cítila jsem se s ním nejistě, nedokázala jsem být bezstarostná a uvolněná. Svíral mě pocit, že ví; že ví, jak slabá doopravdy jsem. Věděl to jen on a Liam. Tak málo by jim stačilo k tomu, aby mě úplně zničili. Měla jsem strach, děsila jsem se toho. Uvažování nad takovými věcmi mě dohánělo k šílenství. Bála jsem se, že až si uvědomí, jak moc v hrsti mě má, využije toho.
Dívala jsem se do obrazovky telefonu a prstem přejížděla po displeji sem a tam. Bylo mi špatně. Po dlouhé době jsem se přihlásila na tvůj účet na twitteru. Najednou vše, co jsem udělala, bylo špatně. Tohle nebyl ten nejlepší krok. Viděla jsem tam tolik zlosti, tolik nenávisti a svým způsobem absolutně pro nic. Vždyť můj vztah s Harrym bylo jedno velké vzduchoprázdno, které vyplňovaly jen tyto nechutně barvité zprávy. Neznali mě, ale to ani nepotřebovali. Trávila jsem s ním čas na veřejnosti, svírala jsem jeho ruku ve své, bavila jsem se s ním,… Tohle všechno ústilo v jedno; v mou smrt. Chtěli mě vidět mrtvou, chtěli mě vidět trpět.
Zhluboka jsem se nadechla okolního vzduchu. Najednou jsem se cítila, jako by mi kyslík nebyl dostačující. V něčem měli pravdu. Neměla jsem tu být, už dávno ne. Tohle byla jen náhoda, zkrat. Měla jsem být pryč, neexistovat. Všechno by bylo lepší, nikomu by to nekomplikovalo dokonalý, vysněný život.
„Můžeme jít?“ zaregistrovala jsem jeho ochraptělý hlas.
Seskočil z pódia a popoběhl ke mně.
Překvapeně jsem zamžikala a svedla k němu hlavu.
„J-jo,“ vykoktala jsem ze sebe souhlas a rychle hodila mobil do kabelky.
„Všechno v pohodě?“ zamračil se a chytil mě za ruku, když jsem se zvedla ze sedačky popošla k němu.
Přikývla jsem.
„Fajn,“ podíval se na mě ještě jednou podezíravě a dal se společně se mnou k východu.
„Jdeme jen my?“ zeptala jsem se opatrně a snažila se na sobě nedat zná ten strach a děs, který mě uvnitř sžíral.
Zastavil se těstě před dveřmi a zahleděl se mi hluboko do očí. Snažila jsem se to ustát.
„Vážně jsi v pohodě?“
„Jo,“ kývla jsem a uhnula pohledem. Nadávala jsem si za to, že jsem se za ty roky života ještě stále nenaučila lhát. Měla jsem k tomu přímo odpor, možná proto jsem to neuměla. Ona to také nesnášela; to byl další z důvodů.
„Katie,“ oslovil mě, aby si získal mou pozornost a donutil mě na něj opět pohlédnout. „Řekni mi, co se děje.“
„Nic podstatného,“ zalhala jsem rychle a doufala, že to neprokoukl. „Takže jdeme sami,“ odhadla jsem s předstíraným úsměvem.
„Jo,“ zněla jednoslovná odpověď. Stále mě propaloval zkoumavým pohledem.
Na srozuměnou jsem přikývla a nasadila si tmavé sluneční brýle; jedinou zbraň, kterou jsem měla. Jak smutné.
Otevřel dveře a pustil mě z haly. Když za sebou zavřel mohutné dveře, opět vyhledal mou ruku a my se vydali dlouhou chodbou ven z arény.
„Pojď, půjdeme zadem před parkoviště,“ řekl a jemně mě zatáhl za ruku opačným směrem, než jsme doteď šli.
„Nemáš někdy z fanynek strach?“ nadhodila jsem nenápadně. Alespoň jsem doufala, že to bylo nenápadné. Kousla jsem se do vnitřní tváře a čekala, co odpoví. Zdálo se, že nad odpovědí váhal.
„Někdy možná. Občas jsou vážně děsivé,“ uchechtl se a s jiskřičkami v očích na mě pohlédl. Byl úplně jiný, než když byl s ostatními. Přišlo mi to neskutečně zvláštní.
Když viděl můj výraz, znejistěl. To jsem nechtěla.
„Proč se teď chováš zase jinak?“
„Cože?“ svraštil obočí.
„Pokaždé jsi tak jiný… Nikdy nevím, co od tebe očekávat. Nevím, jaký jsi doopravdy, ale chci věřit Harrymu, který je tu právě v tuto chvíli,“ řekla jsem upřímně. Nikdy jsem nechodila kolem horké kaše. Vždy jsem jednala striktně a přímo.
„Já… nevím,“ zarazil se a strnul.
„Aha,“ povzdechla jsem si. „Takže teď, když jsem tě na to upozornila, se opět přešteluješ? Změna Stylesovy osobnosti? Kdo přijde teď? Harry Styles jízlivý? Povrchní, či uzavřený?“
„Teď jsi jízlivá ty,“ zavrčel tiše a pustil mou ruku. Poprvé.
„Promiň,“ vydechla jsem. Ano, to jsem přehnala.
Žádné komentáře:
Okomentovat