„Počkej,“ vydechla jsem smířlivě a popoběhla, abych ho dohnala. Byl naštvaný, věděla jsem to. „Promiň,“ zkusila jsem to znovu.
„Co to s tebou je?“ zamračil se. „Co se děje? Tohle není normální, abys něco plácla a vzápětí se mi za to hned omlouvala.“
Sklopila jsem pohled. „Očividně nejsem normální.“
„Katie,“ zavrčel tiše.
„Nic se neděje. Je to můj problém, já mám problém. Není to nic důležitého.“
„Chci vědět, jaký máš problém, dobře? Prostě mi to řekni,“ naléhal.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu. Tohle si musím vyřešit sama, promiň.“
Ušklíbl se. „Jsi hrozně tvrdohlavá, víš to?“
Přikývla jsem a skousla si spodní ret.
„Pojď,“ chytl mě opět za ruku a vedl mě dál ke dveřím.
Otevřel mohutné dveře a v tu ránu mě ovál chladný vánek. Bylo to příjemné probuzení otupělých smyslů. Konečně jsem dokázala přemýšlet, jenže ne nadlouho. Mou hlavu zaplavil hlasitý hovor, zpěv, výkřiky. Nervozitou se mi stáhlo hrdlo. Věděla jsem, co to je; fanynky.
„Jsi v pohodě?“ otočil se na mě, když zpozoroval, že jsem značně zpomalila, až zastavila. Zamračil se.
Nejistě jsem přikývla. Nevěděla jsem. Sice jsem fyzicky v pohodě byla, ale psychika trochu pokulhávala. Nechtěla jsem se s nimi střetnout. Ne po té, co jsem si přečetla některé z jejich zpráv. Nesnášely mě.
„Pořád mi nechceš říct, co se děje?“ zkusil to, ale už z jeho smířlivého tónu hlasu jsem poznala, že mě nechce nutit.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne,“ zněla tichá odpověď, načež jsem k němu zvedla pohled.
„Dobře,“ souhlasil. Stále mě držel za ruku a čekal. Možná očekával, že mu to nakonec přeci jen řeknu nebo chtěl, abych se rozhodla, co dál.
„Půjdeme?“ zeptala jsem se nejistě se záměrem rychle ukončit tuto trapnou chvíli.
„Jasně, jdeme,“ pousmál se a dal se do kroku. „Vezmeme to mezi tourbusy, aby nás neviděly fanynky. Myslím, že kdyby se k nám připojily už na začátku, mohli bychom to hned teď vzdát, protože bychom se jich už nezbavili,“ uchechtl se.
Obdivovala jsem, s jakou lehkostí a smířlivostí to bere. Byla jsem si jistá, že já bych to nezvládla. Už jen tohle mi dělalo problém a to jsem to vlastně jen hrála. Já jsem tento život doopravdy vůbec nežila. Byla to jen hra.
„Nad čím přemýšlíš?“ vytrhl mě z myšlenek.
Překvapeně jsem zamžikala. „Nad tvým vztahem k fanynkám,“ odpověděla jsem pravdivě.
„Je v něčem špatný?“
„Právě, že vůbec,“ zavrtěla jsem vyjeveně hlavou. Nechápala jsem, jak ho mohlo vůbec napadnout, že se k nim chová špatně. Vždyť byl při každém setkání milý, snažil se všem vyhovět; snažil se každou z tisíce udělat šťastnou. „Obdivuju tě. Vás všechny. Je to absolutně neuvěřitelné, co všechno pro ně jste schopni obětovat.“
„Narážíš na něco určitého?“
„J-já nevím,“ zarazila jsem se, ale pak jsem si vzpomněla, za jaké příležitosti jsem se dostala sem, na tuto pozici. „Možná. Hodně se jim podřizujete.“
„Jsou to fanoušci, Katie. Fungujeme v podstatě jen díky nim. Ztratit je, znamená zánik celé naší kapely,“ vysvětloval trpělivě.
Chápala jsem, jak to myslel. „Nemyslím si, že náš pár tuto myšlenku nějak podporuje.“
Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Oni si zvyknou, věř mi.“
„Fajn, stejně to už za nějakou dobu nebude potřeba, ne? Za týden či za dva se pohádáme, rozejdeme se a já odjedu složit závěrečné zkoušky do Anglie. Všichni si opět půjdeme po svých,“ plánovala jsem si to spokojeně.
To, co prohodil hned vzápětí, mi všechny tyto růžové vyhlídky začernilo. „To si myslíš, že to bude tak jednoduché?“
„Možná?“ odtušila jsem stále zaraženě.
Zavrtěl hlavou. „Jsi naivní,“ řekl upřímně. „Teď už nikdy nic nebude jako dřív, Katie.“
„Super,“ odfrkla jsem možná o něco jedovatěji, než jsem měla v plánu.
„Vadí ti to?“ podíval se mi krátce do očí bez jakýchkoliv znatelných emocí a pak se rozhlédl kolem, zda za námi nikdo nejde. Všude byl klid.
Zhluboka jsem se nadechla. Nevěděla jsem, jak říct, že mi to vadí bez toho, aniž bych ho nějak urazila. Věděla jsem, že on to miluje, že je to jeho způsob života, ale já tu byla pouze omylem. „No,“ popotáhla jsem, „já do tohoto světa nepatřím. Nejsem na to zvyklá. Stalo se toho v jednu chvíli až nečekaně moc, je to jako rána z čistého nebe a já jsem vhozena mezi lvy.“
S uchechtnutím se zašklebil. „Mezi lvy, jo?“ zasmál se. „To mě nikdy nenapadlo,“ pobaveně zavrtěl hlavou a pak dodal: „Otázkou teď je, jestli těmi lvy myslíš nás nebo fanynky.“
„Fanynky.“
Přikývl. „Jo, to celkem chápu. Vážně… Zvyknou si a ty taky,“ mrkl na mě.
Seděli jsme na lavičce v parku a povídali si. Překvapilo mě to. Nečekala jsem, že si budeme schopni povídat bez násilného donucení. Bylo to absolutně pohodové. Smáli jsme se a užívali si teplého jarního sluníčka. Byl klid, který nenarušoval žádný křik, ani pištění.
„Je tu příjemný klid,“ konstatovala jsem tiše se zavřenýma očima a zhluboka nasála čerstvý vzduch do svých plic. Milovala jsem toto roční období. Cítila jsem se volná a plná energie.
„To jo,“ souhlasil a najednou jsem cítila, jak obmotal paži kolem mých ramen a přitáhl si mě k tělu. Nejprve mě to tak překvapilo a zarazilo, že jsem se nedokázala uvolnit, ale nic jsem nenamítala. Po chvíli jsem byla schopná konečně opustit od strnulosti svých svalů a má hlava sama od sebe padla na jeho rameno.Bylo to příjemné. Cítila jsem se v bezpečí.
„Není zvláštní, že nás nikdo nesleduje?“ promluvila jsem tiše, aniž bych sebevíc pohnula rty.
„Oni nás sledují,“ řekl a znělo to jako uklidnění. Mělo to ovšem absolutně opačný efekt.
Rychle jsem se narovnala a vyděšeně na něj pohlédla.
Rozesmál se. „Uklidni se a lehni si zpátky. Jsou tu od začátku.“
„Jak můžeš být tak v klidu?!“ zalapala jsem po dechu a opatrně začala pohledem pátrat po okolí.
„Nerozhlížej se,“ zakázal mi se zamračením a znovu si mě stáhl na rameno. „Prostě si jich nevšímej. Stejně se jich nezbavíme.“
„Hm,“ zahučela jsem, „super.“ Opět jsem si položila hlavu na jeho rameno a snažila se z hlavy vytěsnit myšlenku o tom, že nás sledují. Snažila jsem se o totéž, co dělal on; užívat si slunečné odpoledne v klidném parku.
„Katie?“ promluvil po chvíli ochraptěle.
„Um?“
„Tu písničku, co jsi pokaždé zpívala… Jaký skrytý význam pro tebe má?“
„Harry…“ vydechla jsem a chtěla se od něj oddálit, ale nedovolil mi to.
Pokračoval. „Pokaždé, když jsem tě slyšel ji zpívat, nebyla jsi úplně vyrovnaná.“
„Taky možnost, jak to říct,“ uchechtla jsem se trpce.
„Takže?“ připomněl se.
Povzdechla jsem si. „Má pro mě význam absolutně normální. Znamená pro mě význam těch slov, která jsou v ní obsažená.“ Na chvíli jsem se odmlčela a pak jsem tiše dodala: „Nechci se o tom bavit, Harry.“
Jeho sevření zesílilo. Palcem mě začal hladit po nadloktí v pravidelných malých kruzích, pak si mě najednou přitáhl ještě víc k tělu a já ve vlasech ucítila něžný polibek.
Místo toho, aby mě to ještě víc rozrušilo, uklidnilo mě to. Bylo to, jako by to tak jednoduše mělo být. Bylo to správné, nebyla jsem sama. Právě teď udělal to, co mi v mém životě chybělo. Podepřel mě, sevřel mě, když jsem to potřebovala. Byl tu pro mě a nedovolil mi padnout na zem. Přidržel mě.
„Měli bychom se pomalu vydat zpátky,“ promluvil najednou a čekal, až se z něj zvednu.
Vymanila jsem se z jeho teplé náruče a s úsměvem se otočila k němu, také se usmíval.
„Tak jdeme?“ zvedla jsem se. Na tváři mi stále pohrával spokojený úsměv. Sama jsem nevěděla, co bylo jeho důvodem, ale nezajímalo mě to. Cítila jsem se celkem šťastná. Po tak dlouhé době. Naplňoval mě dlouho neznámý hřejivý pocit a to teplo nutilo mé koutky do připitomělého úsměvu. Nečekala jsem, že si dokážeme rozumět, že je to vůbec možné, ale bylo. Najednou se to zdálo tak jednoduché. Nechápala jsem, proč jsme si to tak moc komplikovali. Mohli jsme být přátelé už od začátku.
„Jdeme,“ zvedl se a místo toho, aby mě chytl za ruku, zvedl tu svou k mé tváři. Zajel prsty až do vlasů a vytvořil mírný nátlak. Než jsem se stihla z tohoto nečekaného pohybu vzpamatovat, jeho ústa přistála na mých. Byl to krátký, letmý dotek, ale absolutně elektrizující.
Na moment se čelem opřel o to mé a hlasitě vydechl veškerý obsah svých plic.
„Proč?“ vydechla jsem ohromeně, neschopna složitější otázky. Byla jsem absolutně vykolejená.
Pokrčil rameny. „Nevím,“ zašeptal a na tváři se mu opět objevil úsměv.
Oddálil se ode mě a konečně mě chytil za ruku.
Cítila jsem se nečekaně malátná a lehká zároveň. Mé nohy byly jako z želatiny.Vypadalo to, jako by mě každým krokem chtěly zradit a jednoduše přestat poslouchat pokyny, které můj mozek vysílal. Pravda ovšem byla, že můj mozek právě v tuto chvíli žádných pokynů schopný nebyl. Nedokázala jsem nad ničím přemýšlet. V hlavě mi vířilo několikero věcí najednou a já ten neustávající chaos nemohla zastavit. Neměla jsem to pod kontrolou, ale netrápilo mě to. Byla jsem otupělá. Létala jsem.
„V pohodě?“ mrkl směrem ke mně. Zdálo se, že má co dělat, aby se nerozesmál.
Zamžikala jsem. „J-jo,“ přikývla jsem tupě. Můj mozek nebyl schopen ani vyhodnotit to, že bych se možná měla cítit trapně kvůli svému chování. Bylo mu to fuk; a mně taky.
Rychle jsem si protřepala hlavu a přimhouřila oči skrz paprsky slunce. Došlo mi, že ve mně ten polibek vzbudil absolutně nečekané pocity. Nechápala jsem to. Nic jsem k němu necítila, ale bylo to neskutečně vzrušující. Rozproudilo mi to adrenalin v žilách a já si nebyla jistá, zda to bylo tím, že nás sledovali novináři, nebo tím, že je to svým způsobem zakázané a špatné. Neměla bych dělat takové věci. Vždy to dopadne špatně; nebo alespoň tak, jak nechci. Nějaký vnitřní hlas mě varoval. Věděla jsem, že pokud se náš vztah bude vyvíjet tímto směrem i nadále, nebude mi moc dlouho trvat, než se do něj doopravdy zamiluji. Teď jsem to měla jen hrát a myslím, že mi to šlo vcelku obstojně. Co by se ovšem dělo tehdy, kdybych to hrát přestala a jednoduše to žila? Až by tohle všechno skončilo, skončila bych i já a to jsem si nemohla dovolit. Nechtěla jsem opět trpět. Už to stačilo.
„Harry?“ ozvalo se kousek od nás.
Oba jsme se instinktivně otočili tím směrem. Stály tam tři dívky o něco mladšího věku, než jsem byla já. Harryho skenovaly dychtivým, ale nadšeným pohledem. Když kmitly pohledem ke mně, tvář se jim zakřivila znechucením.
„Vyfotíš se s námi?“ promluvila jedna z nich.
„Jasně,“ usmál se a já urychleně pustila jeho ruku, abych se mohla v tichosti vzdálit.
Dvě se s Harrym fotily a ta třetí popošla ke mně.
„Proč to děláš?“ probodla mě zuřivým pohledem.
Nechápavě jsem pozvedla jedno obočí. „Prosím?“
„Je to způsob, jak zničit Larryho, že?“ zavrčela.
„Prosím?“ uchechtla jsem se. Stále jsem dělala nechápavou, i když jsem věděla, o co jde. Díky své přípravě pro rozhovor jsem byla dostatečně v obraze.
„Nedělej hloupou. I když to ty nemusíš, že?“ zasmála se jedovatě.
Zhluboka jsem se nadechla. „Když si tak moc věříš, proč se na to nezeptáš Harryho? Stojí dva kroky od tebe,“ pousmála jsem se. „Zeptej se ho. Pokud vím, já v tom Larry vztahu nijak nefiguruji.“
„Nechápu, co si o sobě myslíš. To, že jsi nastrčená managementem, z tebe nedělá jeho opravdovou přítelkyni. Uvědom si to.“
„Nezáleží mi na tom, jaký názor zastáváš. Klidně si měj svou pravdu, ale uvědom si, že tím klukům ubližuješ. Nejen ty, ale vy všichni,“ řekla jsem jí klidným hlasem.
„Nejsem jediná, kdo ten názor zastává. Podívej se na Twitter, krávo,“ bylo jediné, co řekla a pak se odběhla s Harrym vyfotit. Zvedal se mi žaludek z té přetvářky, kterou předvedla. Usmívala se, políbila Harryho na tvář a řekla mu, jak ho miluje. Jak sladké, pomyslela jsem si znechuceně.
„Jdeme, Katie?“ oslovil mě se spokojeným výrazem ve tváři Harry.
„Jo,“ vydechla jsem a bez toho, aniž bych se na přítomné fanynky podívala, jsem popošla k Harrymu a pevně sevřela jeho ruku. Potřebovala jsem pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat