Cítila jsem na sobě jeho zkoumavý pohled, ale přála jsem si, aby se mě na nic neptal, dokud se nedostaneme co nejdál od nich.
Zavrtěla jsem hlavou, abych mu dala najevo, že to má nechat být. Pochopil; snad.
Když jsme poodešli o dva bloky dál, nevydržel to. „Co je špatně?“ zeptal se za chůze.
„Nic,“ zavrtěla jsem hlavou, „zvykám si.“
„Na co?“ zamračil se na mě nechápavě.
„Um,“ skousla jsem si spodní ret. Jak to říct? Nakonec jsem se rozhodla být upřímná. „Na nenávist, možná.“
„Cože?“ zastavil se prudce a otočil se čelem ke mně. Zmateně kmital pohledem z jednoho mého oka do druhého.
„Nic, v pohodě. Zvládly to holky, zvládnu to taky,“ pousmála jsem se. V podstatě jsem se k tomu úsměvu musela přemlouvat, ale nechtěla jsem, aby to Harry řešil nějak dopodrobna.
„Co ti řekly?“ posmutněl.
Zavrtěla jsem hlavou. „Všechno je v pořádku, Harry. Nechci, abys byl smutný, nebo aby ses na ně dokonce zlobil. Tohle si vyřeším sama, dobře?“
„Katie, jsou to naše fanynky. Pokud ubližují někomu nám blízkému, ubližují i nám,“ promluvil vážně, možná trochu zklamaně.
„Prozatím to nech být, ano? Kdyby se něco dělo, řeknu ti to.“
„Dobře,“ souhlasil nakonec po krátkém souboji našich pevných pohledů.
„Jsme zpátky!“ zakřičel Harry, když jsme se vrátili do zákulisí v aréně a nikdo tam nebyl.
„No sláva!“ ozvalo se z vedlejší místnosti.
„Vždyť jdeme včas, ne?“ zamračila jsem se na Nialla, který tam seděl na židli a brnkal na kytaru.
„Jdete, ale už jsem tu nechtěl být sám,“ zamračil se a opřel kytaru o stůl na zem.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se se zamračením Harry, pustil mou ruku a poodešel ke stolu, kde ležela lahev s vodou. Zvedl ji a napil se.
„Nevím,“ pokrčil rameny Niall, „Liam mi volal, že šel se Zaynem za Paulem, a Louis je někde s El, když zítra ráno odjíždí.“
Sedla jsem si na volnou židli a rozhlédla se po místnosti. Nevěděla jsem, co dělat. Normálně bych si asi povídala s Harrym, ale když tu byl někdo další, bylo to zvláštní. Nějak jsem tušila, že to nebude stejné, jako když jsme sami. Předvedl to naposledy ve Starbucks.
„A jak jste se měli?“ otočil se ke mně se zájmem Niall. Vypadalo to, že ho Harryho zážitky nezajímají, chtěl znát ty moje.
Pokývala jsem hlavou. „Bylo to fajn,“ řekla jsem a rychle sklopila pohled do klína. Cítila jsem, jak se mi horko hrne do tváře. Vzpomněla jsem si na ten polibek v parku. Bylo to tak nečekané, že jsem si na tu vzpomínku ještě stále nemohla zvyknout; nedokázala jsem ovládat své vnější projevy.
Rychle jsem nahmatala v kapse u kalhot telefon a osvítila jeho displej. Za hodinu kluci začínali.
„Ale,“ zasmál se Niall a já periferním viděním zpozorovala, že se otočil na Harryho. „Copak jste vyváděli?“ Tato otázka směřovala opět ke mně.
„Nic,“ špitla jsem a přejížděla palcem po dotykovém displeji. Snažila jsem se vypadat absolutně nenuceně, ale sama jsem věděla, že to vypadá křečovitě a neohrabaně.
„Harry?“ oslovil ho provokativním tónem. Zmateně jsem zvedla pohled a viděla jsem, jak laškovně na Harryho pozvedává obočí.
Protočila jsem očima.
„Nic,“ pokrčil rameny. „Potkali jsme fanynky.“
„Jo, jasně,“ souhlasil ironicky blonďák a opět se otočil ke mně. „Notak, řekněte mi to!“
„Nebyly na Katie moc milé. Ještě stále ji nepřijaly,“ pokusil se Harry odvést Niallovu pozornost od pátrání po důvodu mého stydlivého chování.
„Co ti říkali?“ zvážněl.
„Nic moc,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Mně to taky nechce říct,“ popošel blíž Harry. „Liamovi bys to řekla?“
„Cože?“ vyjevila jsem se. „Jak to myslíš? Nechci, aby to řešil kdokoliv z vás; zvládnu to sama.“
„Fajn,“ pokrčil lhostejně rameny kudrnáč.
„Katie, měla bys nám to říct. Může to vyvrcholit v něco horšího,“ varoval mě Niall.
Přitakala jsem. „Já vím, Nialle. Je to v pohodě.“
Najednou se rozrazily dveře, do kterých vběhl Liam se Zaynem.
„To sis taky mohl odpustit,“ zavrčel na Harryho Liam.
„Hej,“ rychle jsem se zvedla a vběhla mezi ně. Natáhla jsem před sebe paži, abych Liama zastavila. „Co se děje?“
Na chvíli přesměroval svou pozornost ke mně a zamračil se.
Přitom pohledu mě zamrazilo po celých zádech. Takhle se na mě ještě nikdy nepodíval. Byl naštvaný.
„Liame,“ oslovila jsem ho i přes ten pocit zklamání znovu, „co se děje?“
„Jste v novinách, jak se líbáte,“ promluvil Zayn a hodil na stůl s nejnovějším výtiskem novin.
Cítila jsem, jak se mi do tváří opět hrne horko.
Pomalu jsem popošla ke stolu, kde ležely noviny.
„Proč se za každou cenu snažíš přilákat pozornost?!“ vykřikl na něj Liam tak nečekaně, že jsem ses trhnutím otočila čelem k nim. „A ještě k tomu využíváš ji!“ vztekle vystřelil paží směrem ke mně a ukázal na mě ukazováčkem. Připadala jsem si jako věc. Jako nicka, která všechno kazila. „Mohl jsi to přehlížet, jako to děláváš vždy!“
Bezmyšlenkovitě jsem vzala noviny do rukou, ale stále jsem jim nevěnovala moc velkou pozornost. Stále jsem sledovala dění přede mnou.
„Liame, prosím,“ vydechla jsem polohlasem.
„Liame, prosím?“ odfrkl si. „Jen tě využil!“ Z jeho tónu, jakým se se mnou bavil, se mi do očí hnaly slzy, ale snažila jsem se je odehnat. Nechtěla jsem ukázat, jak moc pro mě byl Liam důležitý a jak moc mi tohle ubližovalo. Přesměrovala jsem svůj pohled dolů k novinám. To, co jsem se tam dočetla, už slzám volný průchod nezabránilo.
„Je to pravda?“ vydechla jsem a přesměrovala svůj uslzený pohled k Harrymu. Nějak jsem tušila, že ho nemusím seznamovat s tím, co novináři sepsali. Pokud to byla pravda, Harry si toho byl vědom.
Mlčel.
„Proto jsi to udělal?“
Hluboce se mi zadíval do očí. Snažila jsem se v těch jeho něco vyčíst, ale čím déle jsem se mu do nich dívala, tím méně jsem chtěla vidět. Můj pohled se opět začal rozostřovat jako důsledek přicházejících slz.
Sklopil hlavu. Vše bylo řečeno.
Vší silou jsem po něm hodila noviny a rozběhla se ke dveřím. Chtěla jsem pryč.
„Kreténe!“ slyšela jsem ještě rozčíleného Liama a pak práskly dveře. Utíkala jsem chodbou a nepřemýšlela, kam běžím. Musela jsem pryč.
„Katie! Katie, počkej!“
Ne, nechtěla jsem s nikým mluvit. Ani s Liamem. Nechtěla jsem sama sobě přiznat, že jsem byla naivní husa a že jsem si alespoň v koutku duše myslela, že by to mohlo být opravdové. Jak by mohlo? Vždyť je to jen hra. Zatracená stupidní hra, která mě ničí. Ne!
Chtěla jsem být sama. Potřebovala jsem se vzpamatovat. Normálně bych asi řešila to, že mi lhal, když jsem se ho zeptala, proč to udělal. Odpověděl, že neví, ale on věděl; moc dobře to věděl. Jenže teď jsem takovou hloupost řešit nedokázala. Byť jsem si to nechtěla přiznat, ten polibek pro mě znamenal něco zvláštního, něco nepopsatelného a tajného. Nedokázala jsem ho jen tak hodit za hlavu. Měla jsem pocit - už z toho letmého dotyku - že to má hlubší význam, než jen jednoduché střetnutí našich rtů.
Hlavou mi běžela jen jedna alarmní otázka; proč?
Měla jsem vztek. Na něj, ale nejvíce na sebe. Nebyla jsem dobrá herečka. Dalo se očekávat, že mě tohle divadlo jednou doběhne. Nečekala jsem ovšem, že se to stane tak brzy. Nečekala jsem, že mě to tak zlomí. Stáhla jsem štít a on udeřil. Zranil mě. Nejhorší na tom všem ovšem bylo, že já jsem byla ta, která mu dala možnost ranit.
Ležela jsem na posteli a tupě zírala před sebe na noční stolek. Za posledních pět minut se displej telefonu rozsvítil už po několikáté. Opakovaně mi někdo volal. Nebyla jsem schopná ani zjištění, kdo si dává tu práci. Nezajímalo mě to.
Cítila jsem, jak mě na kůži šimrají horké slzy tekoucí přes kořen nosu. Sledovala jsem, jak dopadají na povlečení a vsakují se. Taky jsem se chtěla vsáknout a zmizet.
Musela jsem usnout, protože mě probudilo až hlasité rozražení dveří.
„Tady jsi,“ slyšela jsem zadýchaný hlas, ve kterém byla nasáknutá velká úleva.
Zmateně jsem mžourala do pruhu ostrého světla vycházejícího z chodby, ve kterém stála tmavá postava. Když jsem rozpoznala, kdo tam stál a vydýchával se po běhu chodbami, stáhlo se mi hrdlo a v očích mě opět začaly pálit slzy.
„Jdi pryč,“ vydechla jsem.
„Měli jsme o tebe strach,“ ignoroval mě.
„Vypadni,“ zachraptěla jsem sotva slyšitelně.
„Katie,“ vydechl a i přesto, že jsem mu neviděla do obličeje, byla jsem si jistá, že se zamračil.
„Vypadni,“ zopakovala jsem o něco hlasitěji a jasněji. Můj hlas se začínal probouzet.
Udělal krok do místnosti a zavřel za sebou dveře. Opřel se o ně zády a vyrovnaně promluvil: „Nikam nejdu. Chci ti to vysvětlit.“
„Jenže já to slyšet nechci. Pochopila jsem to. Jen nejsem zvyklá na taková gesta, aniž by něco znamenala,“ trhaně jsem se nadechla.
„Chtěl jsem od nich pokoj, už mě ta aféra ohledně Larryho nebaví.“
„Chápu.“
„Vážně to chápeš?“ zněla úlevná otázka.
„Jo,“ přitakala jsem a nechala po tváři stéct slzu, která mohla být díky tmě nepovšimnuta. „Jen mi bude chvíli trvat, než si zvyknu.“
Viděla jsem, jak pokýval hlavou. „Takže v pohodě?“
„Jo, v pohodě,“ souhlasila jsem a snažila se ignorovat to bolestné bodnutí u srdce. V této hře nebylo místo na city a emoce. Tato hra byla boj. Teď už zbývalo jen najít cíl, za který jsem bojovala já.
Žádné komentáře:
Okomentovat