„Máš hrozně nádherné oči,“ zamumlala jsem a zadívala se hluboko do Liamových očí.
Tiše se zasmál. „To ty taky.“ Když mi odpověděl, došlo mi, co jsem řekla nahlas. Bylo to tady. Ztrácela jsem zábrany a začala jsem mluvit. Ostatně jako vždy, když jsem se napila něčeho, v čem byl alkohol. Nikdy jsem neměla problém s nevolností, ale spíš se svou pusou a činy. Dělala jsem věci, které bych chtěla udělat i za střízliva, ale jednoduše jsem si na ně netroufla.
„Katie! Pití,“ přišel k nám Harry a podal mi kelímek s nějakým drinkem.
„Co to je?“ podezřívavě jsem sjela kelímek pohledem a pak si ho od Harryho převzala.
Usmál se. „Vodka s džusem.“
„Upřímnost nade vše,“ uchechtla jsem se a napila se.
„Přeci ti nebudu lhát. Stejně bys to poznala,“ vysvětlil a pak koukl na Liama: „Dovolíš?“ ukázal na mě.
„Jasně,“ řekl a stáhl ze mě ruce. Bez okolků se vydal pryč od nás a já zůstala koukat na jeho vzdalující se záda.
Harry mě chytl za volnou ruku a s pobaveným výrazem si mě přitáhl k tělu. Mou ruku si hodil kolem krku a své ruce obmotal kolem mého pasu. Jedna z nich ovšem mířila nebezpečně nízko.
„Hej, mírni to,“ řekla jsem mu rázně a zamračila se na něj.
„Promiň,“ zasmál se. Na tvářích se mu objevily roztomilé ďolíčky. To mu ovšem nezabránilo v tom, aby si mě přitáhl ještě blíž. Pohybovali jsme se nalepení tělo na tělu. Dalo by se říct, že jsem cítila každý záhyb jeho těla; každý jeho sval na hrudi. Snažila jsem se to ignorovat a nechat si čistou hlavu.
„Proč jsi na mě poslední dobou tak hodný?“ nedokázala jsem se nezeptat.
„Nevím,“ pokřivil úsměv. „Musí mít všechno svůj důvod?“
„Asi ne,“ připustila jsem. „Jen je to nezvyklé.“
„Ty už na mě taky neútočíš,“ zašklebil se.
Přikývla jsem. „Zmýlila jsem se v tobě,“ přiznala jsem. „A taky jsme si dost věcí vysvětlili.“ Jen co jsem to dořekla, upila jsem z kelímku svůj drink.
„Chutná?“
„Jo,“ souhlasila jsem.
Usmál se. „To jsem rád. Doufám, že budeš schopná dojít do hotelu po svých.“
„Proč bych nebyla? To mě chcete úplně zrušit?“ zamračila jsem se a přitáhla se za Harryho krk.
Když jsem se rozhlédla, překvapeně jsem zjistila, že netancujeme sami. Přidali se k námi ostatní přítomní v klubu.
„Nevím, to asi ne, ale uznej, musel bych se o tebe starat celou noc, protože mám za tebe zodpovědnost,“ zvážněl a hodil po mně něco jako varovný pohled.
„Máš za mě zodpovědnost, jo?“ zopakovala jsem hravě a skousla jazyk mezi předními zuby.
„Jo,“ zněla jednoduchá odpověď. „Jsi moje přítelkyně a je mi fuk, že jen kvůli médiím.“
Usmála jsem se a poupravila mu vlasy. „Bereš to vážně…“ poznamenala jsem bez známek humoru.
„Jo, beru. Jsi teď moje slečna, víš?“ pousmál se. Naklonil se ke mně blíž. Naše obličeje byly od sebe jen několik centimetrů. Cítila jsem jeho horký dech. Má víčka se příchozím vzrušením zachvěla. Mé tělo bylo napnuté jako luk v očekávání, co přijde.
„Třeseš se,“ upozornil mě na jistý fakt, kterého jsem si byla vědoma, ale stále se neoddaloval.
„Jo,“ vydechla jsem a sledovala jeho rty.
Přiblížil se ještě blíž, ale má ústa minul. Políbil mě na tvář, kde chvíli svými rty setrval. Hlasitě jsem vydechla. Tento elektrizující dotyk dovolil mému tělu, aby se uvolnilo.
„Pojď, Zayn s tebou chce pít,“ zašeptal mi do ucha. Chytl mě za ruku a dovedl mě zpátky k baru.
„Já myslel, že jsi chtěl opít ji, a ne hlavně sebe,“ zasmál se ve tvářích rudý Niall. Měl toho už dost vypito. Musela jsem se smát. Vlastně to v mém stavu nebylo vůbec těžké. Všechno mi přišlo vtipné. I Zaynův znechucený výraz.
„Pijeme stejným tempem. Já to nechápu, ona je pořád relativně v pohodě,“ mávl ke mně rukou a objednal další vodku. Poslední půlhodinu jsme ji pili čistou, takže nám to oběma značně stouplo do hlavy.
„Vždyť už opilá jsem,“ zasmála jsem se. „Skončíme, ne?“
„Nejsi opilá,“ odporoval Zayn.
„Myslím, že na sobě poznám lépe než ty, jestli opilá jsem nebo ne. A já říkám, že jsem.“
„Nechováš se tak,“ zavrtěl hlavou Niall přehnaně, že se mu zatočila a on zavrávoral. Zachytil se baru těsně před tím, než na mě spadl. Zvedl ke mně ruku a poplácal mě po tváři. „Nejsi opilá,“ snažil se mě přesvědčit vážně, ale alkohol, který měl veškeré jeho svaly pod svou kontrolou, tomu na vážnosti značně ubral. Zasmála jsem se a on se zamračil. Narovnal se a přemístil se k Louisovi, který vedl konverzaci s ostatními členy kapely. Pobaveně jsem ho sledovala.
„Musím na vzduch,“ zahučel Zayn vedle mě a urychleně se zvedl od baru. Malátně se táhl ke vstupu do baru.
„Jdu s tebou.“ Zvedla jsem se, ale musela jsem počkat, než si mé nohy získají ztracenou stabilitu. Neskutečně se mi točila hlava. Nebyla jsem si jistá vůbec ničím, co jsem viděla. Všechno se točilo.
„Jsi v pohodě?“ ozvalo se mi za zády. Najednou se na mých bocích ocitli něčí ruce.
Polekaně jsem se za dotyčným otočila. Liam.
„Ne. Jo. Jsem v pohodě,“ odpověděla jsem zmateně a na moment jsem se zamračením zavřela oči. Ne, to bylo ještě horší. „Zayn šel na vzduch. Jdu za ním, jestli je v pohodě,“ pousmála jsem se, setřásla ze sebe jeho paže a dala se do nejisté chůze. Bylo to jako na horské dráze.
„Mám jít s tebou?“ slyšela jsem za sebou, když se snažil překřičet hudbu.
Pootočila jsem hlavu a zavrtěla hlavou. Pak už jsem ztěžka zvedala nohy a vzestupovala ke dveřím po schodech. Měla jsem sto chutí skopnout boty a jít jen v silonkách. Něco mi ale v hlavě říkalo, že se to nehodí. Stále jsem musela mít na paměti, že musím být v každé situaci v reprezentativním stavu kvůli novinářům a ostatním médiím.
„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se, když jsem za sebou zavřela dveře klubu. Stál tam opřený o zídku domu a kouřil.
Sedla jsem si na obrubník a zhluboka do plic natáhla studený vzduch.
„Dáš si?“ natáhl ke mně ruku, ve které mezi ukazováčkem a prostředníčkem svíral rozkouřenou cigaretu.
„Jo,“ řekla jsem a bez váhání doutnající cigaretu převzala. Vložila jsem ji mezi rty a silně popotáhla. Chvíli jsem kouř jen tak hravě převalovala v ústech a pak jsem ho hlubokým výdechem pustila ven. Byl to takový uzemňující pocit, opět cítit tu zatrpklou chuť na své jazyce.
„Ty kouříš?“ opatrně se mě zeptal a s žuchnutím dosedl vedle mě.
Když jsem procitla z omámení známé chuti, zvedla jsem k němu pohled a střetla se s jeho překvapeným výrazem. Jeho obličej byl značně rozmazaný. Nevěděla jsem ovšem, zda z cigaretového kouře a nebo toho, jak jsem začínala být mimo.
„Ne,“ odpověděla jsem opatrně a snažila se pořádně zaostřit. Nedařilo se, a tak jsem to po chvíli snažení vzdala.
„Čekal jsem… Nevím, co jsem čekal, ale že si to popotažení přímo vychutnáš, to rozhodně ne,“ snažil se vysvětlit své vyjevení, uchechtl se a převzal si zpět svou cigaretu.
Zafoukal chladný vítr a já si rukama objala hruď. „Kouřila jsem. Dřív. Příležitostně,“ přiznala jsem.
„Hm,“ vydal ze sebe na srozuměnou a popotáhl naposledy. Sledovala jsem, jak odhodil nedopalek a zašlapal ho. Rozhlédla jsem se přes ulici, kde sem tam projel nějaký ten taxík, a otočila hlavu na druhou stranu od Zayna.
„Aaaa!“ vykřikla jsem zděšeně. Mé srdce bilo jako o závod a já měla pocit, že má v plánu vyskočit z mé hrudi. Několik metrů od nás stál muž mohutné, svalnaté postavy a sledoval nás. Náhle příchozí strach ovládl veškeré mé smysly.
Najednou Zayn vedle mě propukl v hlasitý hysterický záchvat smíchu. Ještě, než jsem po něm stihla střelit nechápavý pohled, všimla jsem si mužova pobaveného výrazu.
„Bodyguard, Katie. To je bodyguard,“ smál se jako pominutý vedle mě. „Nemohl bych tu na ulici sedět uprostřed noci jen tak sám,“ poučoval mě naučenou větu, kterou mu, jak se zdálo, někdo dlouho vtloukal do hlavy, a opět se rozesmál.
Trapas. Úplně jsem zapomněla, že nám několik chlápků při cestě sem dělalo doprovod. Na chvíli jsem se prostě dokázala odpojit od myšlenky na překážky a oběti, které jejich kariéra přináší. Nebyli volní a svobodní jako všichni jejich vrstevníci, kteří si nezávisle užívali svého mladého života. Oni museli mít pořád nějaký dozor, který na ně dohlížel.
„Jdeme dovnitř,“ zavelel Zayn, který ještě stále rozdýchával vyčerpávající smích, čímž uťal proud mých myšlenek, a začal se škrábat na nohy. Mě už jen myšlenka na tu fyzickou námahu, kterou měl této pohyb obnášet, absolutně vyčerpávala.
„Pojď, pomůžu ti,“ zasmál se vrávorající Zayn a o něco se zapřel.
Ještě než jsem se stihla chytit Zaynovy ruky, v mém zorném poli se objevila další ruka. Mnohem větší.
„Díky,“ uchechtla jsem se, když jsem pomocí bodyguarda a Zayna opět stála na vratkých vysokých podpatcích. Nesnášela jsem ty boty.
Když jsme se se značnou námahou dostali zpět do klubu, hudba stále hrála a na parketu bylo plno. Chvíli jsem pohledem pátrala mezi lidmi a pak jsem se střetla s Liamovým pohledem. Pokřiveně se usmál.
„Pojď za ostatními na parket,“ skousla jsem si spodní ret a chytla Zayna. Vždy, když jsem měla něco za lubem, okusovala jsem si rty. Ti, co mě už nějakou dobu znali, věděli, co mé počínání znamená. Zayn to za tu dobu buď ještě nepostřehl a nebo si to díky alkoholu proudící jeho krví neuvědomil. Hodlala jsem ho přinutit tancovat a užít si tento večer i aktivně; a to za jakoukoli cenu.
„Katie, ne. Já nebudu tancovat,“ protestoval, když jsem ho za sebou táhla přes celý klub.
Zastavila jsem se a přidržela se za jeho ramena, abych nespadla. „A když se před tím zastavíme na baru?“
Uchechtl se. „Začínáš se učit. Jdeme,“ změnil směr a převzal vedení v našem cestování.
Zdárně jsme se k němu dobelhali a Zayn nadšeně pronesl náš soukromý přípitek: „Na nikdy nekončící noc!“
„Na 3N,“ zahihňala jsem se a společně se Zaynem do sebe hodila panák čisté vodky.
„Už mi to vůbec nechutná,“ zašklebila jsem se a bezohledně praštila malou skleničkou o bar. „Pojď,“ přikázala jsem rozhodně a znovu ho popadla za ruku.
„V pohodě?“ zeptal se mě pobaveně Liam, když jsem se o něj zastavila a snažila se opět získat ztracenou rovnováhu.
„Jo,“ vyprskla jsem smíchy, ale stále se ho nepouštěla. Rozhlédla jsem se kolem nás a se smíchem pozorovala Niallovy taneční kreace. Byli tam všichni. Všichni… Až na Harryho.
„Kde je Harry?“ zvážněla jsem náhle a se zamračením se rozhlížela kolem dokola. Snažila jsem se ho najít v davu lidí, ale neúspěšně. Pro odpověď jsem zvedla hlavu k Liamovi. Zvážněl.
„Harry někam šel. Asi,“ vydal ze sebe přiškrceně. „Asi na záchod.“
„Aha. Až mi příště budeš chtít lhát, lépe si to nacvič,“ zavrčela jsem a odtrhla se od něj. Najednou jsem téměř úplně vystřízlivěla. Byla jsem naštvaná a nevěděla jsem, zda na víc na Liama, že mi chtěl něco zatajit, nebo na Harryho, že tu není s námi; se mnou. Vždyť jsem jeho přítelkyně. Neexistují pro tento vztah nějaké normy, které by se měly dodržovat?
Liam mě chytil za předloktí v pokusu mě zastavit, ale já se mu vysmykla. Věděla jsem, že odpověď u ostatních kluků nedostanu; byli úplně mimo. Šla jsem ho najít sama.
Obcházela jsem boxy plné lidí a nahlížela dovnitř. Nikde nebyl. Šla jsem dál a zastavila se u posledního boxu v klubu.
„Harry,“ vyslovila jsem jeho jméno chladně. Snažila jsem se dýchat pravidelně a nedat na sobě znát byť jen sebemenší rozrušení. Opět se do mě dostávala ta obrněná sebekontrola. Ta, se kterou jsem přišla na naši první schůzku. Nehodlala jsem na sobě dát vidět, jak moc mi tento pohled ublížil. Nemělo by to bolet, ne? Vždyť je to jen hra. Všechno to byla jen jedna pitomá hra, které jsem hloupě podlehla.
Žádné komentáře:
Okomentovat