„Katie,“ oslovil mě zaskočeně a odtáhl se od dotyčné ženy středního věku.
„Wow, ty víš, jak se jmenuju?“ uchechtla jsem se jedovatě.
„Vysvětlím ti to.“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a pousmála se. „Chtěla jsem jen vědět, jestli jsi v pohodě. A ty jsi víc, než v pohodě, takže je vlastně všechno v pohodě,“ řekla jsem a když jsem se zamyslela nad větou, kterou jsem právě řekla, nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Ne, zas tak střízlivá jsem nebyla. „Nebudu vás rušit,“ řekla jsem přehnaně mile a otočila se na odchod. „Asi budu zvracet cukr,“ zahučela jsem si pro sebe nad tónem, který jsem použila, když jsem od nich odcházela, a klopýtala zpět ke klukům.
Popadla jsem Liama za ruku a táhla ho pryč. „Pojď pít,“ řekla jsem nekompromisně.
Když jsme došli k baru, mávla jsem na hezkého barmana na znak, že si chceme objednat.
„Dvakrát absint,“ křikla jsem a usadila se na barovou židli. Po dnešních návštěvách baru, které byly víc než časté, jsem na ni zvládala vylézt i s těmi pitomými botami.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se opatrně, když jsem objednávala další. Viděla jsem, jak se snaží zaostřit na můj obličej a přečíst mé aktuální rozpoložení.
„V absolutní,“ kývla jsem rázně a kopla do sebe dalšího panáka. „Jdeme tancovat.“
„Našla jsi Harryho?“ zeptal se opatrně a instinktivně si mě přitáhl blíž k tělu, abych mu nemohla utéct.
„Jo, byl v pořádku. Naprosto v pořádku,“ řekla jsem a sklopila pohled. Bylo mi to líto, ale něco mi říkalo, že jsem si za to mohla sama.
„Nechtěl jsem ti ublížit,“ přiznal.
Kývla jsem: „Já vím,“ uchechtla jsem se a rychle zamrkala. Najednou se do mých očí řinuly slzy. Nechápala jsem to. Nechtěla jsem brečet; vždyť o nic nešlo.
„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit,“ zamumlal tiše, ale i přes hlasitě hrající hudbu jsem ho slyšela. Byl blízko. Držel mou hlavu v dlaních a palci mě hladil po tvářích. Byl tak blízko.
Celé mé tělo bylo pokryto husí kůží. Třásla jsem se. Mým tělem prostupovalo příjemné vzrušující mravenčení.
Naklonil se ještě blíž a opřel si čelo o to mé.
Trhaně jsem se nadechla a přesměrovala svůj pohled na jeho plné rty. Musela jsem… Potřebovala jsem je ochutnat. Políbit ho. Dotknout se. Chtěla jsem to udělat.
Zatlačila jsem na jeho zátylek a ještě víc si ho přitáhla. Naše rty se téměř dotýkaly. Stačil jen minimální pohyb, který jsem hned vzápětí udělala. Nedalo se to vydržet.
Opatrně jsem se svými rty otřela o ty jeho. Odtáhla jsem se na sotva zpozorovatelnou vzdálenost a opět ho políbila. Už jen tento krátký a ničím zvláštní dotyk způsoboval nepopsatelné pocity v mém těle. Krev v žilách mi vřela, nervové buňky se pokoušely o apokalypsu. Brněly mě konečky prstů, když jsem si mezi nimi nechávala protékat jeho krátké vlasy. Byla jsem téměř v transu.
Nezahálel. Jeho ruce se v mžiku přemístily zpět k mým bokům a nekompromisně mě tlačily k jeho tělu. Svým jazykem mě donutil ústa pootevřít. Vzrušeně jsem vydechla. Vsál můj spodní ret do svých úst a pak jazykem obkroužil jeho vnější linii.
Naposledy jsem si dovolila pocítit alkoholovou chuť jeho jazyka ve svých ústech a pak jsem se, i přes odpor vlastního chtíče, odtáhla na délku své natažené paže. Má dlaň spočívala uprostřed jeho hrudi. Cítila jsem, jak mu bije srdce nepřekotnou rychlostí. Stejně jako mně.
Popadala jsem dech. Druhou rukou, která dosud spočívala podél mého těla, jsem si zakryla svá ústa a zaujatě pohlédla na Liama, který se snažil dýchat zhluboka, a tím zpomalit zrychlený chod orgánu bušícího pod mou dlaní.
Nedokázala jsem vyčíst jeho myšlenky. Byl stejně vykolejený jako já. Nedokázal myslet nad ničím.
Jeho pohled byl omluvný a plný nezařaditelných emocí, nevyznala jsem se v něm.
Točila se mi hlava a já začínala pociťovat veškerý alkohol, který jsem do sebe během této noci dostala. Udělalo se mi zle.
„Budu zvracet,“ zamumlala jsem a rychle jsem se otočila. Snažila jsem se ignorovat podlamující se kolena, těžkou hlavu a stěny, do kterých jsem po každém třetím kroku narazila.
Strčila jsem dlaně pod silný proud ledové vody a následně do dlaní ponořila svůj opocený obličej. Omyla jsem se, vypláchla si ústa, otočila závitem u kohoutku a opřela se o umyvadlo.
Pomalu jsem zvedla hlavu a zadívala si do očí svého odrazu v zrcadle. Byly zarudlé od pláče.
Právě v tuto chvíli jsem se nesnášela. Tak moc.
„Cos to udělala?“ promluvila jsem na sebe polohlasem a prsty si protřela čelo. Bylo mi zle. Tentokrát ovšem ne z alkoholu, ale ze sebe. Jsem jen pomstychtivá mrcha. Ruka pozvolně sklouzla k ústům, kde chvíli spočinula. Zírala jsem na svou vybledlou dvojnici, která byla v příšerném stavu.
„Katie?“ otevřely se dveře a v nich se objevil zmatený Liam. „Jsi v pohodě?“
„Ne,“ vydechla jsem a opět se oběma rukama opřela o porcelánové umyvadlo. Sklopila jsem hlavu mezi ramena a zhluboka se nadechla. Byla jsem zmatená.
„Půjdeme domů, dobře?“ navrhl. Jeho hlas byl plný viny.
Domů, zaznělo mi v uších. Vždyť já domov neměla. Nevěděla jsem, kde je pro mě doma.
Slyšela jsem váhavé kroky doprovázené ozvěnou místnosti. Zvedla jsem pohled k zrcadlu a sledovala jeho nejistou chůzi.
Zastavil se kousek ode mě a zadíval se na mě v odrazu zrcadla. Stáli jsme vedle sebe a hleděli si vzájemně do očí ve velkém zrcadle podél umyvadel. Bylo ticho. Slyšela jsem jen tlumenou klubovou hudbu a naše dechy. Byli jsme tu sami, absolutně odříznuti od okolního světa a já cítila, že je to špatně.
Zpozorovala jsem nepatrný pohyb jeho paže. V tu chvíli jsem odtrhla pohled od jeho očí, které mě už stejně nesledovaly, a přesměrovala ho níž. Ještě se mě nestihl ani dotknout a já jeho pokus, zakrýt svou dlaní mou ruku svírající hranu umyvadla, zmařila panickým stáhnutím ruky k tělu. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Bylo to špatně. Všechno to bylo špatně.
Udělala jsem pár kroků vzad a mírně zavrtěla hlavou.
„Půjdeme domů,“ zopakovala jsem jeho slova a rozvážným krokem se vydala zpět do klubu.
Došla jsem k baru, kde stáli všichni ostatní. Stáli tam se svěšenými hlavami. Louis o něčem diskutoval s Niallem, ale jejich hlasy se v okolním ruchu ztrácely natolik, že jsem nezaslechla absolutně nic smysluplného. První věc, která mi prolétla hlavou, byla, že to všechno ví. Ztěžka jsem polkla.
„Vážně už chcete jít?“ proťala jsem nepříjemně zhuštěnou atmosféru mezi čtyřmi chlapci, co tam v očekávání postávali.
Hovor mezi Louisem a Niallem ustal. Oba ke mně vzhlédli a následně zvedli pohledy k Harrymu. Zayn hleděl stejným směrem. Nechtěla jsem se tam podívat; ještě ne.
„Jo, chceme,“ zachraptěl nahlas, abych ho slyšela.
Kývla jsem a na setinu vteřiny se naše pohledy střetly. Přejel mi mráz po zádech. Bylo mezi námi nepopsatelné napětí, které nabývalo takových rozsahů, že se zdálo, že prostor mezi námi za chvíli exploduje. Cítila jsem se mizerně. Cítila jsem se, jako bych ho podvedla; zradila.
„Můžeme?“ ozvalo se za mnou. Strnula jsem.
„J-jo,“ vydala jsem ze sebe se značnou námahou a vydala se k východu. Nezajímala jsem se, zda mě následují; chtěla už jsem být pryč.
Vyšla jsem na ulici a chladných vánek obemkl svými šlahouny mé tělo. Po celém těle mi naskočila husí kůže. Zatřásla jsem se a zhluboka se nadechla čerstvého štiplavého vzduchu.
Má mysl procitala. Dokázala jsem lépe vnímat, soustředit se a udržovat rovnou chůzi. Sice jsem si každý krok musela rozmýšlet, ale cítila jsem se na chvíli volná. Tento pocit mi chyběl.
Slabý vítr se mi opíral do zad a přidržoval mě.
Šla jsem v čele celé naší skupinky, do které zapadali i bodyguardi. Táhli se až několik metrů za mnou. Chvíli jsem se soustředila jen na ten svobodný pocit, ale pak jsem začala vnímat i jejich hovor.
„Jamesi, to bych nezkoušel,“ zasmál se Zayn. „Řekl bych, že to zvládne i bez tebe. Je teď v takové ráži, že ať ji napadne fanynek kolik chce, zabije je jediným pohledem.“
„Drž hubu, Zayne,“ slyšela jsem zavrčet Liama.
Vtáhla jsem do svých plic dvakrát větší množství štiplavého vzduchu a pak ho začala postupně pomalu vypouštět nosem pryč. Má čelist byla pevně zatnutá a já měla chuť si jít zaběhat. Tato činnost se ovšem ve dvanácticentimetrových podpatcích dělala vcelku špatně. Těch bot jsem měla už vážně plné zuby. Celé toto divadlo ze mě dělalo něco, čím nejsem; čím jsem nikdy nebyla. Musela jsem se chovat jinak, oblékat jinak a mít náklonnost ke člověku, se kterým jsem si téměř vůbec nerozuměla. K čertu se vším, vyprskla jsem v duchu.
Někdo se rozeběhl.
„Vím, že zuříš,“ začal vedle mě Harry. „Vím, že bys na mě chtěla křičet, něco po mně hodit, ale necháme to až do hotelového pokoje, dobře?“
Mlčela jsem.
„Teď tě s nadějí, že mi nedáš facku, chytnu za ruku, dobře?“
Ignorovala jsem ho. Cítila jsem jeho pohled na své tváři, jak vyčkával na byť sebemenší přitakání, ale já s ním nechtěla mluvit. Nechtěla jsem s ním vést žádný rozhovor; alespoň ne do doby, dokud si to sama neurovnám u sebe v hlavě.
„Fajn,“ souhlasil sám se sebou a já cítila, jak mi svými prsty nejistě sjel od zápěstí až k dlani. Propletl naše prsty a jemně stiskl. Stisk jsem mu opětovala, ale to byl jediný způsob, jak jsem se k tomu všemu projevila.
„Děkuju,“ šeptl mi do vlasů úlevně a ruku v ruce jsme pokračovali v cestě do hotelu.
Věděla jsem, že to všechno bylo jen kvůli novinářům nebo fanynkám, které mohly být i v tuto hodinu kdekoliv. Hrajeme na sto dvacet procent; jako vždy.
„Chceš si promluvit?“ opřel se o stěnu hned vedle dveří, jakmile je za námi zavřel. Čekal.
Skopla jsem ty zatracené boty a šla ke skříni.
„Ne,“ řekla jsem bez emocí a vytáhla legíny, tričko a mikinu.
„Ty někam jdeš?“
„Jo,“ odpověděla jsem, aniž bych se na něj podívala, a zmizela v koupelně. Rozepnula jsem zip od šatů a svlékla si je. Rychle jsem na sebe hodila vybrané oblečení a vyšla zpět do pokoje. Popadla jsem tenisky a za chůze si je začala obouvat.
„A kam?“ nechápavě rozhodil rukama. Stál uprostřed pokoje a sledoval mé počínání.
„Běhat.“
Dala jsem si do kapsy mobil se sluchátky a natáhla se pro gumičku, která ležela na nočním stolku vedle postele.
„Mám jít s tebou?“ Viděla jsem na něm, jak neví, co má dělat. Takový vývoj situace absolutně nečekal.
„To rozhodně ne, Harry,“ řekla jsem a stáhla si dlouhé vlasy do vysokého drdolu. Pak už jsem jen otevřela dveře a odešla. Nechala jsem ho tam stát zmateného a absolutně mimo.
Teď jsem s ním mluvit nemohla. Promiň, Harry.
Žádné komentáře:
Okomentovat