Otevřela jsem dveře pokoje a vstoupila do tmy, kterou narušovalo šero světlejší šedi v oblasti
okna. Harry už pravděpodobně spal. Nedivila jsem se; bylo pět hodin ráno.
Opatrně jsem zavřela dveře, abych ho neprobudila. Jen co dveře zapadly do futer, rozsvítilo
se žlutavé světlo za mými zády u postele.
Polekaně jsem se otočila. Nespal.
Harry se zvedl do sedu, shodil nohy z postele a naštvaně se na mě zamračil.
„Víš, co všechno se ti mohlo stát?“ zeptal se mě vážně.
„Byla jsem si jen zaběhat,“ odpověděla jsem klidně, když jsem rozdýchala prvotní šok, a dala
se do chůze. Vyndala jsem z kapsy u mikiny mobil se sluchátky a položila ho na svůj
noční stolek na druhé straně postele, než seděl on.
„Copak si neuvědomuješ, jak známá teď jsi? Jakým způsobem ses známou stala? A hlavě, jak
snadný terč jsi touto nezodpovědností ze sebe udělala?!“
„Dík, že mi připomínáš, do jakých sraček jsem se dostala, když jsem se s vámi zapletla.“ Byla
jsem hnusná. Věděla jsem to, ale právě v tuto chvíli jsem to ze sebe potřebovala dostat. Běh
mi pomohl, to ano. Dokázala jsem si utřídit myšlenky, vystřízlivět a srovnat se s tím, co se
před pár momenty sehrálo v baru, ale stále jsem to v sobě držela. Musela jsem to pustit ven.
„Katie!“ zvýšil hlas. „Měl jsem o tebe strach sakra!“
Povzdechla jsem si a vjela si prsty do vlasů. Vynervovaně jsem je sevřela v pěst a pevně
zavřela oči. „Promiň,“ vydechla jsem ústupně.
„Tady jde o tebe, ne o mě.“
„Byl se mnou James. Sice jsem ho chvíli musela uklidňovat, že si Zayn dělal jen legraci, ale
nakonec se mnou šel. Nic se mi nemohlo stát.“
„Fajn,“ vydechl. „Chceš si teď promluvit?“
„Asi ani ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Půjdu se vysprchovat.“
„Katie, já už to neudělám!“ vyhrkl panicky a udělal ke mně pár rychlých kroků. Viděla jsem
v jeho očích strach. Nechápala jsem to, co mi jeho oči ukazovaly. Byl opilý, jistě za to mohl
alkohol.
„To neříkej,“ odmítla jsem jeho slib. „Neslibuj něco, co nemůžeš splnit. Nikdy,“ zdůraznila
jsem a vydala se směrem ke koupelně.
„Prosím,“ zamumlal. „Vím, že nejsem ideální přítel. Neumím jím být.“
„Já taky ne,“ bylo poslední, co jsem řekla, a zmizela za dveřmi koupelny. Nevěděla jsem,
jak jeho slova mám chápat. To, co udělal v baru mě mrzelo; hodně, ale já udělala věc snad
ještě horší. Věc, ke které jsem mu přiznat nemohla. Na to jsem nebyla dostatečně silná.
Nedokázala jsem to říct nahlas; vypadalo by to moc opravdově.
Zhluboka jsem se nadechla, pozvedla ruku zatnutou v pěst a klouby zaťukala na dřevěné
dveře.
„Moment!“ ozvalo se tlumeně někde za dveřmi a pak jsem uslyšela rychlé kroky.
Otevřely se a tam se objevil ten, za nímž jsem šla.
„Ahoj,“ pípla jsem sotva slyšitelně.
„A-ahoj,“ zarazil se a udělal krok vzad, aby mi udělal místo. „Pojď dál.“
„Připravuješ se?“ snažila jsem se nějak navázat konverzaci.
„Jop,“ kývl a otevřel skříň. Vyhodil za sebe na postel jednobarevné tričko a košili. „Za chvíli
jedeme na zkoušku. Ty prý přijdeš až na koncert,“ konstatoval.
„Jo,“ souhlasila jsem. „Budu chvíli pracovat.“
„Ah, práce. Jasně. Málem jsem zapomněl, že jsi tu z kvůli práci,“ řekl a bylo na něm vidět, jak
znejistěl.
„Liame,“ oslovila jsem ho váhavě, „k tomu včerejšku…“
„Jo,“ kývl a vypadal, jako bych mu tím něco připomněla. Srdce mi najednou začalo tlouct
dvojnásobnou rychlostí a mé hrdlo se stálo do sotva průchodné štěrbinky. „Promineš to
Harrymu? Udělal blbost, ale myslím, že tě má vážně rád.“
„C-cože?“ vytřeštila jsem na něj oči. „Nechtěla jsem mluvit o Harryho úletu.“
„Tak o čem?“ zamračil se.
„O svém úletu.“ Ano, byl to úlet. Tohle se stál nemělo.
„Svém?“ nechápal. „Jakém svém úletu?“
„Ty…Ty si to nepamatuješ?“ ztěžka jsem polkla a začala zrychleně dýchat. Najednou mi
nepříjemně tepalo na spáncích, bylo mi špatně.
„Co si nepamatuju?“ zeptal se mě zpomaleně a čekal. Byl zděšený, co odpovím.
„Jak… Jak jsem vyzvracela všechno, co jsem vypila,“ uchechtla jsem se nervózně.
Nepamatoval si to.
Rozesmál se. „Nejsi jediná. Zayn zvracel ještě před chvílí. A tys toho vypila asi nejvíc ze
všech.“
„Jo,“ kývla jsem a sklopila hlavu. Na vteřinu jsem si dovolila zavřít oči a posbírat zbývající
sebekontrolu. S úsměvem jsem opět zvedla hlavu a promluvila: „Půjdu něco dělat, uvidíme
se na koncertě.“
„Jasně,“ usmál se.
Po tomto rozhovoru jsem začínala pochybovat, že se včera vůbec něco stalo. Co když se mi
to jen zdálo? Co když… Co když je to jen výplod mé fantazie? To by ovšem znamenalo, že po
něčem takovém skrytě toužím. Ne, to rozhodně ne. Byla jsem zmatená.
Dozpívali písničku a Harry se na mě dlouze podíval. Statečně jsem jeho pohled opětovala, ale
začínala jsem pociťovat zvláštní nejistotu. Otočil se ke klukům a něco jim řekl. Všichni až na
Liama kývli. Jemu to chvíli trvalo; jako by nad něčím uvažoval, ale nakonec také přitakal.
Harry obešel zbytek členů kapely a něco každému z nich sdělil. Nakonec si přiložil mikrofon
ke svým ústům a promluvil: „Tuto písničku bych chtěl věnovat své přítelkyni,“ řekl a
následně ztichl, protože se arénou roznesl panický jekot. Nebyla jsem si jistá, jestli to
byla vlna vzrušující paniky, která se za mými zády zvedla, nebo hysterie. Vlastně jsem
nedokázala rozeznat ani své pocity, které probudil ve mně. Byla jsem zvláštně otupělá,
ale můj tep byl neobvykle zrychlený. Nedokázala jsem logicky přemýšlet nad tím, co to
všechno má znamenat.
„Znamená pro mě totiž víc, než si všichni myslíte; než si ona myslí,“
pokračoval. „Udělal jsem chybu a chci ji napravit. Katie?“ obrátil se zpět ke mně a v tu chvíli
se začaly ozývat první tóny jeho singlu. Don’t let me go.
Tu píseň jsem znala.Všichni tady ji znali, ale myslím, že nikoho včetně mě nikdy nenapadlo, v jakém okamžiku bude použita.
Měla jsem husí kůži po celém těle. Jeho slova se mi zarývala pod kůži jako ostré háčky.
Najednou jsem tu píseň vnímala jinak. Bylo to, jako bych ji nikdy před tím neslyšela. Bylo
to nové, neznámé a se zvláštním významem; novým významem. Ta slova najednou dávala
smysl. Byla až bolestně srozumitelná. Bolelo to. Cítila jsem jeho bolest. Byla jsem ještě
zmatenější. Myslel to vážně. Nechtěl, abych ho nechala odejít.
Celou dobu jsme si hleděli do očí. Já ty své měla plné slz. Nevěděla jsem, kde se tam vzaly,
ale byly tam.
Když uhnul pohledem, aby zhlédl celou arénu, zabloudila jsem svým zrakem
k Liamovi, který Harrymu zpíval doplňující vokály při refrénu. Byl smutný. Opět jsem se
vrátila k myšlence, zda se ten polibek vůbec odehrál. Odpoledne jsem si byla snad téměř
jistá, že jsem si to vymyslela, ale teď ne. Trpěl. A já s ním. Nevěděla jsem, co je správné. Můj
mozek i mé srdce křičelo něco jiného; každý to své a já nevěděla. Prostě jsem nevěděla.
Celá tato písnička, celá tato chvíle se mi neskutečným způsobem zaryla do srdce. Věděla
jsem, že mu nesmím ublížit. Celé toto gesto mě zasáhlo. Všechna ta slova. Vždy to byla
jen slova, teď ale měla smysl. Smysl, který byl určený mně osobně. Promlouval ke mně,
vyjadřoval své pocity, otevíral se mi. Zasloužil si víc, než jsem mu do teď byla schopná dát.
Potřeboval lásku. A já právě v tuto chvíli byla odhodlaná zkusit cokoliv, abych mu ji dala.
Z rázu se arénou rozlehly první rychlé tóny dalšího songu. Ani jsem nepostřehla konec
té předchozí. Byla jsem mimo. Nesledovala jsem dění na pódiu, dívala jsem se do země a
připadala jsem si jako bych patřila úplně do jiného světa.
„Katie, jsi v pohodě?“ šťouchla do mě Lou.
„J-jo,“ vydechla jsem a vzhlédla k pódiu. Střetla jsem se s Harryho starostlivým pohledem.
Chtěla jsem se povzbudivě usmát, ale nešlo to. Mé svaly byly ochablé a já na něj byla schopná jen tupě zírat.
Žádné komentáře:
Okomentovat