Seděla jsem na pohovce a palcem přejížděla přes displej svého telefonu. Nevnímala jsem dění kolem sebe. Bylo to, jako bych byla v nějaké izolaci, kam se donesl jen nesrozumitelný hluk. Nechtěla jsem vnímat.
Najednou se pohovka prudce prohnula pod váhou člověka, který vedle mě dopadl. S leknutím jsem vzhlédla.
„Co děláš?“ usmála se na mě Perrie a zvědavě mi nahlédla přes rameno.
„Jen koukám na twitter. Dlouho jsem tam nebyla,“ pousmála jsem se smutně a vrátila se svým pohledem k miliónům zpráv, vzkazů, výhrůžek a otázek.
„Můžu?“ pozvedla svá pečlivě upravená obočí a ukázala ukazováčkem na můj mobil.
Nejistě jsem jí ho podala.
Sledovala jsem její oči sklouzávat po řádcích slov hromadících se do vět a věnovala svou pozornost jejím, neustále se měnícím, výrazům v obličeji. Střelila ke mně přísný pohled, z něhož mi přejel mráz po zádech, a pak se opět vrátila k mému twitteru.
Nervózně jsem se kousla do tváře.
„Harry,“ vyslovila jeho jméno tak ostře, že proťalo veškeré dění v místnosti.
Rychle jsem sklopila hlavu a věnovala pozornost svým rukám v klíně.
„Četl jsi, co Katie píšou vaše fanynky?“
Ozvalo se zaskřípání židle.
„Harry, ještě jsem neskončila!“ vykřikla naštvaně Lou.
Zmateně jsem zvedla hlavu.
Harry doslova přelétl místnost a vytrhl Perrie z ruky můj telefon.
Hlasitě jsem vydechla. Začínala jsem mít pocit, že jsem mu o všem měla říct hned, jak to začalo.
Zuřivě projížděl desítky zpráv. „To si ze mě…? Kdys mi to jako hodlala říct?“ vyjel po mně.
Zmateně jsem na něj zírala neschopna slova. Nevěděla jsem, jakou reakci jsem čekala, ale byla jsem si téměř jistá, že tato to nebyla.
„Asi nehodlala,“ přiznala jsem nejistě.
„Jak to teď mám podle tebe řešit?!“
„Harry,“ oslovil ho Liam, ale nemělo to žádný smysl. Oslovený pokračoval: „Píšou ti už od samého začátku a já se to dozvídám až teď!“
Hleděla jsem na něj věcným pohledem, ale zároveň jsem pevným skusem drtila všechny zuby ve svých ústech. Stěží jsem do plic nasála pomyslně zhuštěný okolní vzduch.
„Což není její vina, že?“ ozval se uštěpačně znovu Liam. „Měl jsi to předpovídat. Všichni jsme měli.“
„Sklapni, Liame,“ obořil se na něj a opět se vrátil ke mně. „Jak si myslíš, že se tě mám zastat? Teď; po takové době!“
V tichosti jsem se zvedla z pohovky a postavila se těsně před něj. Vzhlédla jsem k jeho očím a klidným, vyrovnaným hlasem jsem se odpověděla: „Nestojím o tvé zastání.“ Vytrhla jsem mu z ruky svůj telefon a otočila se k odchodu z místnosti. Vyšla jsem na chodbu a zády se opřela o chladnou stěnu. Zaklonila jsem hlavu a s výdechem zavřela oči.
„Proč děláš, jako by za to mohla Katie?“ slyšela jsem Zayna. „Vždyť víš, že si tím prošla každá z holek.“
„Neřekl jsem, že za to může ona!“ ohradil se rozčílený Harry.
„Rozhodně ses tak choval,“ zvýšil na něj hlas Liam.
Uslyšela jsem blížící se kroky a pak se otevřely dveře.
„Tady jsi,“ zarazil se Liam, když mě uviděl.
Zvedla jsem k němu unavený pohled. „Jdu pracovat,“ oznámila jsem mu a vydala se chodbou k mému a Harryho pokoji.
„Počkej,“ křikl tlumeně. Popoběhl a jemně sevřel mé zápěstí. „Nedávej si to za vinu.“
Střetla jsem se s jeho pohledem. Pomalu jsem si ruku, kterou svíral v té své, přitáhla k hrudi, a tím se mu vytrhla. „V pohodě,“ pousmála jsem se a vydala se od něj pryč.
Vložila jsem notebook do tašky a přehodila si ji přes rameno. I přesto, že přede mnou byla už jen jedna noc v tomto pokoji, cítila jsem potřebu změnit prostředí. Přišlo mi, jako by se na mě měla každou chvíli zřítit každá ze stěn. Musela jsem vypadnout.
V duchu jsem doufala, že se mi toto odpoledne podaří prožít v klidném prostředí bez pozornosti fanynek či novinářů. Už mě to unavovalo. Vadila mi ta náhlá pozornost, kterou mi všichni věnovali. Právě teď jsem si přála být opět neviditelná, neznámá a pro všechny nezájmu hodná. Měla jsem absolutní nechuť ke všem aktivitám, které se měly konat někde na veřejnosti; cítila jsem se nepříjemně svázaná a omezená.
Váhala jsem, jestli dát Harrymu vědět, kam jdu, ale těsně před odesláním jsem si to rozmyslela a na poslední chvíli změnila příjemce.
Do půl minuty se mi rozzvonil telefon. Jedním tahem přes displej telefonu jsem hovor přijala.
„Přijdu za tebou,“ ozvalo se na druhé straně.
„Dobře,“ souhlasila jsem a po krátké domluvě se vydala na cestu do centra.
Kráčela jsem s hlavou vzpřímenou po ulici plné lidí. Nezaujatě jsem sledovala prostor přede mnou skrz tmavá skla slunečních brýlí. Čelist jsem měla pevně zaťatou. Stále jsem se musela ujišťovat, že mě nikdo nepoznal. Nikdo na tebe nekouká, proběhlo mi hlavou.
Zhluboka jsem se ústy nadechla a nervózně si olízla rty.
„Není to ona?“ zaslechla jsem.
„Není,“ zasyčela jsem pro sebe a zrychlila krok. Určitě nemluvili o mně.
Chvatně jsem přendávala jednu nohu před druhou a snažila se dýchat klidně a zhluboka.
Už abych tam byla, zadoufala jsem.
Rychle jsem mezi lidmi proplula do kavárny a sedla si za stolek, který se skrýval v zadním rohu podniku daleko od velkých oken. Nechtěla jsem jít do Starbucks; měla jsem pocit, že tam by to bylo jako síť, do které bych jako chytaná ryba vplula. Chtěla jsem klid.
Vyndala jsem si na stolek svůj notebook a zapnula ho.
V momentě u mě stál číšník, aby vyslechl mou objednávku. Když odešel, pustila jsem se do práce. Dnes jsem chtěla pracovat na Harrym. Třískal se ve mně nespočet pocitů a já ho potřebovala někam vypustit.
„Promiň, trochu jsem bloudila,“ zasmála se Perrie a usadila se na sedačku naproti mně.
Usmála jsem se: „V pohodě. Byla jsem celkem zabraná do práce, takže jsem nějak nezaregistrovala, že máš zpoždění.“
„Dáš mi to přečíst?“ zeptala se mě se zájmem.
„Jasně,“ přikývla jsem a otočila k ní obrazovku notebooku.
Sledovala jsem její obličej, když očima přejížděla po jednotlivých řádcích mé práce. Až teď mi došlo, že jsem to automaticky psala v angličtině; zvláštní.
„Páni,“ bylo jediné, co z ní vyšlo. Stále zírala do monitoru, ale zdálo se, že má dočteno. „Vystihla jsi ho tak přesně. Až teď si uvědomuji, jaký vlastně doopravdy je, a to ho znám delší dobu než ty,“ řekla obdivně a konečně se na mě podívala.
Skousla jsem si ret a pod náporem jejího komplimentu svá ústa roztáhla do spokojeného úsměvu. Perrie byla první člověk, kdo četl nějakou delší část mé práce. Velmi jsem si jejího zhodnocení vážila.
„Aniž by věděli, na čem jsme se domluvily, tak jsem byla pověřena, abych za tebou došla, jestli jsi v pořádku,“ oznámila mi a vševědně zvedla obočí.
„Dobře?“ natočila jsem hlavu do strany a čekala, jak bude pokračovat.
„…Liamem,“ našpulila.
„Ah.“
„Ah?“ zopakovala po mně nechápavě. „Katie, co to mezi vámi je?“
„Co by bylo?“ zasmála jsem se. „Nic není.“
„Je mezi vámi napětí.“
„To se ti zdá,“ zavrtěla jsem hlavou a pravou rukou si promnula krk. „Jsme v pohodě.“
„Máte snad důvod, proč být v pohodě?“ zdůraznila.
„Uh, no… Spíš nemáme důvod, proč v pohodě nebýt,“ usmála jsem se, a tím tento rozhovor ukončila.
Pustila jsem vodu u umyvadla a strčila pod její proud své ruce. Ve velkém zrcadle na stěně přede mnou jsem zpozorovala, že se otevřely dveře od jedné z kabinek.
Slečna popošla k vedlejšímu umyvadlu a do zrcadla se na mě usmála. Úsměv jsem jí nejistě oplatila.
Už jsem chtěla odejít zpět do kavárny za Perrie, když mě zastavil hlas dotyčné slečny: „Ty jsi Katie, že?“
Se zatajeným dechem jsem se otočila. Rty jsem stiskla do pevné přímky a čekala, co bude následovat.
„Myslela jsem, že jsme ti dali jasně najevo, že se od nich máš držet dál,“ řekla a mně přišlo, jako by přede mnou najednou stála úplně jiná osoba, než před pár vteřinami. Už to nebyla milá slečna, usmívající se na cizí lidi; teď tu stála pomstychtivá osoba, v jejíchž očích jsem viděla hrozbu mísenou se zlobou.
Těžce jsem polkla a na moment zaváhala.
„Čeho chcete dosáhnout tím, že mi budete neustále psát nechutné výhrůžky? Copak si neuvědomujete, že tím ubližujete víc klukům, Harrymu, než mně?“
„Nemáš právo vyslovovat jeho jméno!“ zařvala na mě.
Zůstala jsem na ni nehnutě zírat. „Děláš si legraci?“ uchechtla jsem se.
„Možná bys naše rady měla začít brát vážně,“ doporučila mi jízlivě.
„Nevidím důvod.“
Nestihla jsem udělat ani ten sebemenší pohyb a ucítila jsem na své levé tváři štiplavou bolest, kterou přebil nepředstavitelně bolestivý náraz do hrany keramického umyvadla.
„Mohlo by se ti totiž čirou náhodou něco stát,“ upozornila mě mile a pak už jsem slyšela jen bouchnout dveře. Ležela jsem na zemi a částí těla se podepírala o kachlíčkovou stěnu. Pokoušela jsem se zaostřit, ale na místo toho se mi před očima zatmělo.
Žádné komentáře:
Okomentovat