Ležela jsem na boku schoulená do klubíčka a držela si u těla Harryho paži, která mě objímala. Zády jsem se opírala o jeho svalnatou hruď a dýchala rytmem jeho zdvihajícího se hrudníku. Byly jsme do sebe zaklenutí a já ležela v jeho náruči. Připadala jsem si i přes všechny nesouhlasící myšlenky správně. Cítila jsem, jako by to tak prostě mělo být.
„Spíš?“ zašeptal do ticha pokoje, které protínaly pouze naše hluboké nádechy.
„Ne,“ odpověděla jsem neslyšně. „Nemůžu usnout.“
„Mám …?“ Začal se odtahovat.
„Ne,“ odmítla jsem rozhodně a přitáhla si jeho ruku blíž k tělu.
Na chvíli jsme se oba odmlčeli. Cítila jsem, jak se ke mně přivinul o něco blíž.
„Jak to teď bude probíhat?“ promluvila jsem ochraptěle.
Hlasitě vydechl a mně se na zátylku v místě střetu jeho horkého dechu s mou kůží naježily chloupky. „Pojedeš na týden domů za Evou a pak tam buď zůstaneš, nebo pojedeš s námi.“
„A co ty?“
„Mám domluvenou schůzku s managementem a pak pojedu k mámě.“
„Chci tam jít s tebou,“ připomněla jsem mu.
„Na schůzku s managementem nebo k mé máme?“ Tiše se zasmál.
Zamyslela jsem se. „Původně jsem myslela schůzku s managementem, ale když tak nad tím přemýšlím…“ Přetočila jsem se na záda a vyhledala ve tmě jeho oči.
Rukou si podepřel hlavu a chvíli se v tichosti díval na mou tvář. „Chceš poznat mou mámu?“
„Nevím,“ přiznala jsem. „Je to špatně?“
Nepatrně zavrtěl hlavou. „Vůbec.“
„Ale?“ pobídla jsem ho.
„Žádné ale…“ Slyšela jsem, jak se pousmál. „Jsem rád.“ Snížil se ke mně a jemně mě líbl na tvář.
Probudilo mě jemné šimrání na tváři.
Pokusila jsem se do ostrého ranního světla zamžourat, ale než jsem stačila cokoliv zaznamenat, opět jsem viděla jen utěšující tmu svých víček.
„Dobré ráno,“ zachraptěl tiše nade mnou.
Donutila jsem se otevřít jedno oko.
Hladil mě po zhmožděné tváři a usmíval se na mě.
„Hm,“ zahučela jsem, na což se rozesmál. Nereagovala jsem.
„Musíme vstávat,“ zašeptal mi do ucha.
„Hm,“ zněla má další odpověď.
„Když nevstaneme, přijde nás vytáhnout z postele Paul,“ pokračoval.
„Hm.“
„Chceš snad, aby sem přišel Paul?“ zasmál se.
„Hm.“
Rozesmál se. „Katie?“
„Hm?“
„Ty spíš, žejo?“
„Hm.“
Najednou jsem ucítila jeho vlhké rty na mé klíční kosti. „To ale nesmíš,“ zamumlal mi do kůže.
Zavrtěla jsem se a on se se svými rty přemístil na krk.
„Um,“ zabručela jsem a vjela mu prsty do vlasů.
Slyšela jsem zašustění přikrývky a pak jsem najednou pocítila jeho dotek na své rozpálené kůži pod tričkem. Vyhrnoval mi ten kus vytahané látky stále výš a výš a při to mě stále laskal svými polibky na krku.
„Přestaň, už jsem vzhůru,“ řekla jsem a automaticky si stáhla tričko zpátky do původní pozice.
Zvedl hlavu a zamračil se na mě. „Nedělám to proto, abych tě vzbudil.“
„Harry…“ povzdechla jsem si a odhodila ze sebe pokrývku.
„Co?“ sedl si a nechápavě rozhodil rukama kolem sebe.
„Nemáme čas.“
„Mám říct Lou, aby ti to pomohla zakrýt?“ zeptal se mě, když jsem vešla z koupelny, a palcem mě pohladil po fialové skvrně pod mým okem.
„Ne,“ řekla jsem rozhodně, „nechci to zakrývat.“
„P-proč?“ zaváhal.
Vážně jsem se mu podívala do očí. „Chci, aby to všichni viděli; chci, aby se o tom mluvilo.“
„Bude se mluvit o tom, že tě biju,“ zavrčel.
Pousmála jsem se. „I takhle?“ pozvedla jsem obočí, propletla si prsty s těmi jeho a krátce ho políbila na rty.
Mračil se. „Nemám z toho dobrý pocit.“
Povzdechla jsem si. „Takže?“
„Co?“
„Takže mám dojít za Lou?“
Pokrčil rameny. „Jak chceš.“
„Ugr,“ zavrčela jsem. „Nechci, abys pak na mě byl celý den naštvaný. A to budeš, pokud to udělám tak, jak chci já.“
„Jsem naštvaný na tu holku!“ vyhrkl naštvaně a na poslední slovo dal speciální důraz. „Ne na tebe,“ dodal vzápětí smířlivým hlasem.
„Dobře, ale nemyslíš, že by se o tom mělo vědět? Měly by ty holky vědět, kde jsou hranice, a upřímně – tím, že budeš skrývat to, co způsobily, jim ty hranice neukazuješ.“
„Fajn,“ vydechl.
„Fajn co?“
Unaveně pohlédl do mých očí. „Nezakrývej to.“ Sehl se a něžně mě políbil na čelo.
Ruka v ruce jsme vběhli do místnosti. Všichni už tam seděli.
„Promiňte, zdrželi jsme se,“ zasmála jsem se a udýchaně si sedla na jednu z volných židlí.
„To je…?!“ vyjekl zděšeně Liam naproti mně a ukázal na můj obličej. Střelil zuřivým pohledem k Harrymu.
„Um… Jo, je. Úplně jsem zapomněla, že ho mám,“ zasmála jsem se. Běh po chodbách hotelu mi rozproudil krev v žilách a já měla dobrou náladu.
„To ti udělala ta fanynka?“ zeptal se opatrně Zayn.
„Ne,“ zamračila jsem se. „Tohle je práce umyvadla.“
„Katie,“ oslovila mě rázně Perrie.
„Perrie?“ oslovila jsem ji nazpět uštěpačně. Štvalo mě to. „Proč bych to nemohla brát na lehkou váhu, když vy to do teď na lehkou váhu brali?“
„Jak to myslíš?“ ozval se pro změnu Niall. Zřejmě se ho dotkl způsob, jakým jsem to řekla.
Povzdechla jsem si. „Vašim fanynkám všechno prochází. Absolutně všechno. A co? Tak mi dala facku. Tím akorát ukázala, že neví, kde jsou nějaké hranice fandomu.“
„Nemůžeme to dělat jinak, Katie,“ promluvil se vedle mě smutně Harry.
„Kvůli managementu?“ odhadla jsem.
Kývli; všichni.
„Uvidíme zítra,“ pousmála jsem se spokojeně.
„Jak to myslíš?“ zahřměl Paul. Téměř bych zapomněla, že tam seděl společně s námi.
Nechápavě jsem zvedla hlavu od svého talíře. „Harry tam přeci má domluvenou schůzku. Jdu s ním.“
„Cože?!“
„Liame, už jsem to jednou říkala,“ probodla jsem ho netrpělivým pohledem.
„Jasně, ale…“
„Katie, ty nemůžeš jít s Harrym,“ promluvil opět Paul.
„Proč?“
„Smí tam jen členové kapely. Do kanceláře se nedostanu ani já.“
„Tak si asi dají premiéru a uvidí i nějakou bezvýznamnou bytost. Koupím jim čokoládu na uklidnění,“ prohodila jsem ironicky a uculila se.
„Takhle to nefunguje!“ vyjel po mně.
„Mě to nezajímá!“ vrátila jsem mu stejnou mincí. „Už mi život nalinkovali dostatečně, myslím, že jim neuškodí, když budou obeznámeni s tím, koho mají za pitomou loutku, která dělá tak, jak oni písknou!“
„Klid,“ zachraptěl Harry a položil mi svou dlaň na stehno.
Zhluboka jsem se nadechla a opřela se o opěradlo židle.
„Fajn,“ odsekl Paul, „ale přes ochranku se budeš muset dostat sama.“
„Zvládla jsem to jednou, zvládnu to i podruhé.“
„Cože?“ všichni zpozorněli.
„Po vašem koncertu, když jsem se s vámi měla poprvé setkat,“ vysvětlila jsem zmateně. Myslela jsem, že si to pamatují.
„Pamatuju si to,“ uchechtl se Harry. „Taková malá rebelka.“
„Vtipné, pane Stylesi,“ utrousila jsem popuzeně a snažila se ignorovat pobavení, které u stolu způsobila Harryho poznámka.
Viděla jsem, jak je nervózní a neví, jestli mě může obejmout.
„To mě ani neobejmeš?“ zeptala jsem se nesměle a čekala, co udělá.
Udělal rychlý krok a stáhl si mě do náruče. Věděla jsem, že mi to bude chybět.
„Takže za týden?“
„Nevím,“ přiznala jsem.
„Cože?“odtáhl se ode mě. „Jakto?“
Povzdechla jsem si. „Myslím, že bude lepší, když se pokusím složit závěrečné zkoušky v termínu.“
„Je to kvůli té fanynce? Harrymu? …Nebo mně?“
„Ne,“ pousmála jsem se. „Možná trochu ta fanynka?“ odhadla jsem. „Prostě bude správné, když si od tohoto života dám pauzu. Delší pauzu.“
„Ale…?“ Byl vyděšený.
Vztáhla jsem k němu ruku a pohladila ho palcem po tváři. „Nevidíme se naposledy,“ usmála jsem se smutně.
Rychle si mě opět přitáhl na svou hruď. Z tohoto objetí jsem cítila potřebu; neskutečnou nutnost. Právě teď jsem si uvědomila, jak se naše přátelství vypařilo. Na začátku toho všeho jsme nejlepší přátelé, ale teď už to byla jen dávná minulost. Po nějaké době to zmizelo, a pokud přímo nezmizelo, změnilo se v pouhou přátelskou úctu. Mohl za to management, hraný vztah s Harrym, klub. Klub mi ležel v žaludku asi ze všeho nejvíce. Stále jsem se cítila zmatená. Právě teď jsem si byla jistá pouze v jedné věci – s Harrym jsme to vzdávat nechtěla. Zvládli jsme spolu už nesčetně překážek; nechtěla jsem tu dlouhou namáhavou cestu jen tak zahodit.
Žádné komentáře:
Okomentovat