„Co děláš?“ kmitl ke mně pohledem a opět svou pozornost vrátil k silnici, po které jsme jeli.
„Píšu tweet,“ usmála jsem se a složila své ruce i s mobilem do klína. Nevěděla jsem, jaká výstižná slova vybrat, aby se mi veškeré myšlenky vešli do sto čtyřiceti znaků.
Přibrzdil na semaforu. „O čem?“ usmál se.
„Děkuji dotyčné slečně za dekorativní ornament na mém obličeji,“ popotáhla jsem.
Rozesmál se. „Slušně provokuješ.“
„Vím,“ kývla jsem. „Zkus na to pohlédnout ale trochu jinak. Když to takhle napíšu, všichni zavrhnou, že jsi mi to udělal ty.“
Sledovala jsem, jak mírně naklonil hlavu do strany. Přemýšlel. „Asi máš pravdu.“
„Určitě mám pravdu,“ neodpustila jsem si a natáhla svůj krk, abych měla lepší výhled na okolí.
„Jsme tady,“ zamračil se a zaparkoval k okraji silnice. Zaraženě jsem pohlédla na prosklené dveře budovy.
Otevřela jsem dveře, vystoupila a opřela se zády o auto.
„Otevřel bych ti,“ povzdechl si vedle mě. Opřel se o auto stejně jako já a hodil na budovu před námi pohled stejně kritický.
„Um, promiň?“ odtušila jsem.
Zatvářil se nechápavě. „Za co?“
„Nevím?“ uchechtla jsem se. „Že jsem ti zkazila projev gentlemanství.“
„Haha,“ zašklebil se. „Jaký je plán?“ zeptal se a zmáčkl na dálkové ovládání u svých klíčů. Auto za námi zapískalo.
„Jdi napřed a někde tam na mě počkej, ale pokud možno – někde jinde než v hale, prosím.“
„Proč?“ zasmál se.
Nakrčila jsem nos. „Dejme tomu, že nechci, abys o mně ztratil jisté mínění. Prostě to tak udělej, dobře?“
„Začínám se děsit,“ upozornil mě se zvednutým obočím a varovně na mě ukázal.
Zazubila jsem se. „Budu v pohodě.“
Pomalu couval směrem ke vchodu a nevěřícně rozhodil rukama: „Já neřekl, že se bojím o tebe!“
Teatrálně jsem zalapala po dechu. „Padej, otravo. Nemáme na to celý den.“
Rozesmál se: „Rozkaz madam!“ zasalutoval.
Pak už jen vběhl do budovy a já skrz prosklené tabule, které tvořili téměř celou budovu, viděla, jak si na pozdrav přikývli s recepční. Bodyguardi nehnuli ani brvou.
Nasadila jsem si sluneční brýle a sebevědomě se vydala vstříc černým gorilám.
„Slečno,“ zatarasil mi cestu k průchodu, kde před momentem zmizel Harry, vysoký muž oděný v černém.
Sladce jsem se usmála. „Ano?“
„Tam nesmíte,“ řekl bez jediného náznaku emocí v hlase.
Můj úsměv nepolevoval. „Mám domluvenou schůzku.“
„Na dnes je ohlášený pouze pan Styles,“ vmísila se do našeho rozhovoru recepční.
V duchu jsem zavrčela. Asi ti zlomím podpatek, nádhero.
Nevadí, přicházel plán B.
„Jsem tu s Harrym!“ vypískla jsem poblázněně jako jedna z fanynek. Občas se zkušenosti hodily.
„Je to fanynka,“ hekl ten druhý. Postřeh, prolétlo mi hlavou. Oba mě najednou sevřeli svýma mohutnýma rukama.
Začala jsem ječet a kopat. Má snaha, vytrhnout se jim sice byla marná, ale dokázala jsem přesně to, co jsem chtěla. Jeden z nich mě nechtěně uhodil do obličeje a mně spadly sluneční brýle.
Sehrála jsem bolestný výkřik. Byla jsem si jistá, že to Harry musel slyšet až do kanceláře, ale doufala jsem, že tam zůstane. Ještě jsem neskončila.
„Chci okamžitě mluvit s lidmi od Modest nebo o vaší společnosti napíšu velmi barvitý sloupek do denního tisku! Podívejte se, co jste mi udělal! Absolutně jste porušil veškeré zásady ochranky!“ ječela jsem na celou přijímací halu a ukazovala na svůj monokl.
Zpozorovala jsem, jak recepční chvatně zvedá telefon a někomu spěšně popisuje moje divadlo.
„Můžete jít do kanceláře, slečno. Už vás očekávají.“
To to trvalo, odfrkla jsem si v duchu.
Před dveřmi do kanceláře jsem si s hlubokým nádechem urovnala své oblečení a jemně zaklepala.
Zpoza dveří se ozvalo pobídnutí pro vstup. Bodyguardi zaujali strnulý postoj u dveří; asi jsem vypadala jako hrozba.
Sebevědomě jsem vešla dovnitř.
„Ah, slečna?“ zvedl se jeden z křesla.
Periferním viděním jsem postřehla Harryho zkrouceného na velké pohovce. Opíral si čelo o svou ruku tak, aby zakryl svou tvář. Smál se.
„Bloombergová, přítelkyně pana Stylese,“ představila jsem se vřele a vstřícně se na pány, sedící za stolem, usmála.
„Ah, tady ale nemáte, co dělat,“ upozornil mě nevrle jeden z nich.
Trhaně jsem nosem vypustila vzduch ze svých plic tak, že to znělo jako tiché uchechnutí. „Abych pravdu řekla, čekala jsem po takové námaze v přijímací hale vřelejší přivítání.“
„Asi nerozumím.“
„Smím si sednout?“ zeptala jsem se bez okolků a následně se posadila vedle Harryho na pohovku. „Děkuji,“ kývla jsem na jejich stále nepřicházející odpověď. „Zkoušeli jste už někdy projít přes ochranku? Já dvakrát a není to nejjednodušší. Nicméně – měla bych vysvětlit, proč tu jsem. Když jsem se dozvěděla, že se sem Harry bude muset kvůli projevu náklonnosti k mé osobě na nedávném koncertu dostavit, napadlo mě, že byste byli rádi obeznámeni, koho jste se rozhodli používat jako prostředek k získání vyšších platů.“ Můj úsměv nepolevoval. Hrála jsem bezcitnou hru; byla jsem mrcha. Chtěla jsem se podívat na Harryho reakci, ale byla jsem si jistá, že by mě to nepatřičně rozptýlilo. Nemohla jsem si dovolit zaváhání. Teď nebylo místo pro city.
Viděla jsem, jak se jeden z nich naštvaně nadechoval k nějakému vyjádření, ale já byla rychlejší a pokračovala ve svém monologu. „Chtěla bych vám tedy připomenout, že Harry tehdy jednal pouze v zájmu Vašem,“ pokynula jsem jejich směrem. „Udělal vše pro to, aby splnil Vaše požadavky. Doufám, že teď tedy uznáte Vaši nespokojenost a popuzenost za absolutně absurdní a nemístnou.“
„Dost!“ vykřikl rozčíleně starý muž. „Zavolám ochranku.“
„Hah,“ uchechtla jsem se neskrytě a pohodlně se opřela do měkkého opěradla pohovky. Cítila jsem triumf. „Myslíte tu ochranku, která hloupě uvěřila, že mi udělala tohle?“ ukázala jsem pod své pravé oko. „Jaký idiot by uvěřil, že takovou barvu nabere pohmožděnina během několika zanedbatelných vteřin? Měl by se zlepšit jejich výcvik, takhle jste dost ohroženi, podle mého názoru.“
Jeden si pomalu mnul kořen nosu a druhý se s hlasitým výdechem opřel o opěradlo své židle.
„Proč mám pocit, že vám začíná docházet, že jste si pro loutkařství vybrali špatnou loutku?“ Zásah.
Vyčerpaně jsme s žuchnutím dosedli do měkkých sedadel auta. Předklonila jsem se a čelem se opřela o palubní desku. Byla jsem vyřízená. Takhle rozsáhle jsem nemluvila už… Asi snad nikdy. Měla jsem pocit, že mám odřené hlasivky, nebo tak něco.
„Byla jsi fantastická. Byl jsem na tebe nepopsatelně hrdý. Jen doufám, že takhle se mnou nikdy mluvit nebudeš. Chvílemi jsem ti ani nerozuměl. Ta slova existují?“
Stále v předkloněné poloze jsem pootočila hlavu, abych měla možnost vidět na jeho obličej. Zasmála jsem se. „Já zase doufám, že mě nebo vás nebudou žalovat." Odmlčela jsem se. „Děkuju,“ zachraptěla jsem.
„Já děkuju. Dělala jsi to pro nás všechny. Pro mě, kluky, pro sebe; pro všechny.“
„Kdybys tam nebyl, asi bych to nezvládla.“
Pousmál se: „Myslím, že zvládla.“ Opřel se rukama o volant a v přemýšlení se zamračil. „J-jak… Jak ses dostala přes tu ochranku?“
„Herecký talent? Asi? Ovšem dost slabý.“
„Neublížili ti?“ podíval se na mě. „Slyšel jsem křik.“
„Jsem v pohodě,“ usmála jsem se a podívala na svá otlačená zápěstí. Zanedbatelnost, pomyslela jsem si.
Unaveně jsem sledovala běžící okolní krajinu v temné tmě místy osvícenou pouličním osvětlením.
Začínala jsem to tu poznávat. Blížili jsme se domů.
Prudce jsem se zvedla do vzpřímeného sedu.
„Co je?“ vyděsil se Harry vedle mě.
Zabodla jsem ukazováček do nepatrně zamlženého okénka. „To je ten park,“ vydechla jsem a nervózně otočila hlavu k Harrymu. „Zastavíš?“
Zajel ke krajnici a vypnul motor.
Jakmile se auto přestalo hýbat, odpoutala jsem se a otevřela dveře. Zběžně jsem se rozhlédla a přeběhla úzkou silnici.
„Katie, počkej,“ slyšela jsem za sebou tlumeně.
Počkala jsem, až mě dožene, a pak se vydala do středu onoho parku. Přesně jako tehdy.
Postavila jsem se ke stromu s širokým kmenem a otočila se k němu zády. „Tady jsi tehdy stál,“ zamumlala jsem a střelila k němu pohled.
„Ano.“
Stál opodál, ruce měl v kapsách své rozepnuté kožené bundy a zaujatě mě sledoval.
Opřela jsem se zády o hrubou kůru stromu a vyděšeně se rozhlížela po tmavých zákoutích mezi stromy. Vzpomínala jsem.
„Celou tu dobu,“ nasucho jsem polkla. „Celou tu dobu jsi tu byl.“
„Ano.“
Zhluboka jsem do svých plic vtáhla chladný noční vzduch a pak ho nosem vydechla, načež se změnil v šedou páru. Žaludek jsem měla stažený strachem, panikou. Všechno to viděl.
„Viděl jsi mě, jak…“ Nechtěla jsem fakta nazývat pravými jmény. Sklopila jsem pohled ke špičkám svých bot.
„Ano,“ zazněla stejná odpověď.
„Proč?“ zeptala jsem se. Na tuto otázku nešlo odpovědět jedním slovem. „Co jsi tu dělal?“
„Dřív jsem sem chodíval každý večer,“ vysvětlil tiše. „Byl to večer jako každý jiný, než jsi přišla. Od toho dne je všechno jinak.“
Nechápavě jsem mu zírala do jeho tmavých očí. Byly tak hluboké a já nevěděla, jestli je to díky tmě nebo dané situaci. Třásla jsem se. Měla jsem pocit, že tohle je ten zásadní moment, kdy se o určitém člověku dozvíte něco, co všechno změní.
„Každý večer? J-jak …?“ Byla jsem zmatená a začínala jsem z toho všeho velmi špatný pocit. Najednou mi přišlo, že jsem neměla ani to nejmenší tušení, před kým tady stojím; kdo stojí přede mnou. Nevěděla jsem o něm absolutně nic a začalo mi to docházet až tady a teď. Pozdě.
„Pocházím odsud.“
Měla jsem pocit, jako by se se mnou zatočil celý svět. Můj dech se začal panicky zrychlovat. Pohled byl najednou neprakticky rozostřený. Panikařila jsem a netušila jsem proč. Jak to, že jsem o tom nevěděla? Jakto? Má chyba.
Kmitala jsem pohledem do všech stran a popadala dech.
„Katie,“ oslovil mě zřetelně.
Ignorovala jsem ho a snažila se lapat po dechu. Doplácela jsem na svou nepozornost, na své chyby. Opět.
„Katie, dýchej. Uklidni se,“ řekl přísně a rychle ke mně přistoupil. Chytl mě za paže a jemně se mnou zatřásl.
„Ne,“ vydechla jsem. „Nesahej na mě.“
„Katie, prosím,“ vydechl zničeně a uchopil mou hlavu do svých rukou.
Po tvářích mi stékaly horké slzy. Hroutila jsem se.
Žádné komentáře:
Okomentovat