36. Sama

„Katie,“ zaskuhral. Nechápal. Nevěděl.

Nechala jsem nohy podlomit v kolenou a svezla se ke kořenům mohutného stromu. On se mnou.

Vzlykla jsem: „Všechno je špatně. Takhle to být nemá.“

„Ššš…“ Stáhl si mě na svou hruď a začal se v pravidelném rytmu pohupovat sem a tam. Jedna jeho ruka mě svírala kolem pasu a druhá mě hladila po vlasech. „Neublížím ti.“

„Nemůžu,“ zachrčela jsem do jeho hrudi mezi vzlyky. V hlavě mi nepříjemně tepalo, můj dech nebyl pravidelný. Sevřela jsem v pěsti límec jeho bundy; měla jsem potřebu se něčeho držet.

„Tohle není kvůli tomu, že odsud pocházím, že?“ Neptal se. Bylo to zřejmé; konstatoval pouhý fakt. „Katie,“ oslovil mě a odtáhl se, aby mi pohlédl i přes neprodyšnou tmu do tváře.

Hystericky jsem popotáhla. „Já už nemůžu,“ zakřičela jsem plačtivě.

Vyčerpaně jsem padla do jeho nastavené náruče. Pevně jsem zavřela oči. Můj obličej nesl bolestivou grimasu. Chtěla jsem umřít, ale nechtěla jsem to vyslovit nahlas. Ne před ním.

„Chci za nimi.“

Pevně mě stáhl k sobě. „Ne,“ řekl rázně. „Ne, Katie,“ změkčil rychle tón svého hlasu. „To neříkej.“

„Nepatřím sem,“ zaskuhrala jsem v jeho náruči. Jeho paže mě silně držely pohromadě. Věděla jsem, že kdyby své sevření povolily, rozpadla bych se na milióny malých kousíčků, které by už nikdo dohromady nikdy nedal. Tohle bylo horší, než noční můra. „Nechci být pořád jen sama, chápeš? Já už na to nemám sílu,“ řekla jsem rychle, ale relativně klidně, a zalapala po dechu. „Když… Když jsi mě tu viděl… Já utíkala před svědky. Nedokázala jsem své emoce projevit před… kýmkoliv,“ popotáhla jsem. „Ale tys to viděl,“ odmlčela jsem se. „Když jsem tehdy doběhla domů a zbavila se panického strachu, cítila jsem se neskutečně slabá. Viděl jsi mě…“ Viděl mě.

„Viděl jsem plačící dívku, která si zpívala smutnou píseň,“ pohladil mě po ruce. „Každý máme občas slabou chvilku. Neznačí to nic o tvé slabosti.“

Můj obličej se opět zkřivil. „Chtěla jsem za nimi; nechtěla jsem být sama a oni mě tu samotnou nechali.“

„Nejsi sama,“ odmlčel se na sotva zpozorovatelný moment. „Máš mě.“

„Ne,“ vydechla jsem. „Ty mě nemiluješ. Oni milovali.“

Cítila jsem, jak pode mnou ztuchl a povzdechl si. Odtáhla jsem se a uslzenýma očima na něj pohlédla. Mračil se.

„Proč si jsi tak jistá, že nemiluju?“

Zaraženě jsem zamžikala. „Já – em, já…“

„Ty?“ pobídl mě bez výrazného zabarvení. Jako by mnou pohrdal. Jako bych ho zklamala.

„Já… Měli bychom jít. Je mi zima,“ řekla jsem spěšně. Zběžně jsem si rukávem setřela vlhké tváře a zvedla se z chladné země.

Opatrně jsem zasunula klíč do zámku od vchodových dveří a pootočila. Pootevřela jsem dveře a zahlédla slabé žlutavé světlo vycházející z druhé strany domu; pravděpodobně z pracovny.

„Katie?“ zaslechla jsem tiše a pak se domem rozléhaly jen rychlé kroky.

„Evo,“ vydechla jsem s úlevou, když se její postava objevila v koridoru chodby.  

„Proboha, co se ti stalo?" zalapala po dechu.

Udělala jsem pár rychlých kroků a zavěsila se jí kolem krku. „To nic není," bylo jediné, co jsem řekla. 

Kolem mého těla se obtočily její paže. Nahrazovala mi mateřské objetí. Právě teď, v tuto chvíli jsem si připadala jako dítě. Cítila jsem se jinak. 

„Zlatíčko,“ zašeptala mi do vlasů a zesílila objetí. „Nevěděla jsem, že přijedeš.“

„Promiň,“ pípla jsem.

Vydechla. „Jsem šťastná, že jsi doma.“

Doma… Tohle není domov. Nikdy nebyl. 

Najednou jsem cítila, jak nepatrně ztuhla. Mé tělo ovládl strach, že jsem ta slova řekla nahlas.

Zaraženě jsem začala odtahovat, abych zjistila, co její reakci způsobilo, když překvapeně pokynula: „Harry?“

„Ahoj,“ kývl nejistě.

Opět jsem se cítila nesvá. Oni se znali z práce. Znali se dřív, než jsem kluky měla možnost poznat já. Ta představa mi byla nějakým nevysvětlitelným způsobem nepříjemná. Přišlo mi, jako bych několik těch měsíců o něco přicházela. Možná jsem žárlila? Těžko říct.

„Harry mě přivezl,“ kmitla jsem k němu rukou na vysvětlení, aby mezi námi nebylo napjaté nepříjemné ticho.

Podle všeho jsem tomu moc nepomohla. Harry akorát, se snahou schovat své pobavení, sklopil hlavu. Očividně mu má snaha přišla vtipná.

„Dáte si čaj?“ podívala se na nás s úsměvem teta. Tohle znělo účinně.

„Rád,“ přikývl teď už s neskrývaným úsměvem Harry a zavřel za sebou vchodové dveře.

Čekala na mou odpověď.

Pokývala jsem hlavou. „Jo… Jo, pomůžu ti.“

„Od čeho máš ty podlitiny kolem zápěstí?" všimla si Eva a přitáhla si k sobě jednu z mých paží. „To ti taky udělala ta holka, která způsobila tohle?" kývla k mému obličeji.

„Ne," zavrtěla jsem s úsměvem hlavou a než jsem stihla říct něco víc, přisedl si k nám Harry.

„Proč jsi mi to neřekla?" zeptal se dotčeně. „Ptal jsem se, jestli ti ublížili."

„Vždyť to nic není," ujistila jsem ho.

„Kdo?" skočila nám do toho teta přísně.

„Bodyguardi v Modest. Dnes jsme tam byli kvůli změně programu při jednom koncertě, kterou jsem provedl bez dovolení managementu," vysvětlil.

„Asi nechápu," přiznala.

„Nechtěli mě tam pustit," přiznala jsem, „tak jsem si zahrála na fanynku. Je to na dlouhé povídání. Nakonec jsem se tam dostala."

„Katie by měla být nějaká mluvčí nebo advokátka. Bral bych ji jako manažérku. Úplně je ušlapala svými argumenty," vyprávěl obdivně, což mi vykouzlilo úsměv na tváři. 

Zahřálo mě, jakým tónem o mně mluvil. Cítila jsem se výjimečně.

„Měl bych jet,“ řekl najednou a zvedl se z pohovky. Jeho slova působila jako žíravina. Cítila jsem se najednou prázdná. Ale proč? 

Teta překvapivě zamžikala. „Ty tu nezůstaneš?“

Ona očekávala, že zůstane? vyjevila jsem se v duchu.

Zamračil se. „Já… Myslím…,“ polkl. „Nemyslím, že je to…-“ Bylo vidět, jak je zmatený. Sám nevěděl, co chce. 

Já věděla.

„Zůstaň,“ zachraptěla jsem tiše. „Prosím.“

Překvapeně ke mně přesměroval svůj pohled. Jeho výraz ve tváři značil čisté překvapení, možná údiv.

Eva se spokojeně usmála. „Jdu připravit pokoj pro hosty.“

„Ukážeš mi, kde máš pokoj?“ zeptal se. „Odnesu ti tam tašky.“

„Zvládla bych to.“ Můj hlas byl ještě stále nasáklý předešlým pláčem. 

Měla jsem potřebu být ostražitá. Před ním. Byl svědkem už několika mých pádů. Bohužel to ale byl zase právě on, kdo mi pokaždé pomohl vstát. Osud?

„Já vím,“ pousmál se vševědně.

„Hezký pokoj,“ řekl prohlížeje si skrovný pokoj.

Tiše jsem se pousmála. „Téměř nic tu není. Nejsem na nějaké hmotné věci nebo tak.“

Přikývl.

„Tohle mi chybělo,“ vydechla jsem a popošla k velkému oknu. Otevřela jsem ho, čímž se do místnosti nahrnul čerstvý noční vzduch, a sedla si na parapet do tureckého sedu. Zády jsem se opřela o silnou stěnu tvořící rám okna. „Pojď,“ pobídla jsem ho.

Vyndal ruce z kapes a popošel ke mně. Bez sebemenší námahy si přede mě sedl. Jednu nohu měl pod sebou a druhá visela směrem k zemi.

„Chceš se vracet k tomu, co bylo v parku?“ prolomil nepříjemné ticho. Oba jsme věděli, že ve vzduchu kolem nás pluje oblak plný nevyřčených otázek a přání.

„Cítím se trapně a dost poníženě,“ zamumlala jsem a sklopila pohled ke svým propleteným prstům v klíně.

„Proč?“

Nejistě jsem vzhlédla. „Ten můj výbuch neměl žádné souvislé opodstatnění.“

„Katie,“ vydechl, „ty jsi ten nejsilnější člověk, jakého jsem v životě potkal,“ řekl tiše a svou dlaní zakryl mé spojené ruce. „Byla jsi prostě silná až příliš dlouho.“

Bolestně jsem svraštila čelo. Cítila jsem, jak se mi oči začínají opět zaplavovat slzami.

„V parku jsi mi neodpověděla na mou otázku,“ začal po chvíli.

Pevně jsem skousla.

„Proč si jsi tak jistá, že tě nemiluju?“

Otevřela jsem ústa a vzápětí je naprázdno zase zavřela. „Nikdo mě nemiluje.“

„To je blbost, víš to, hm?“ pousmál se.

„Ani ne,“ kousla jsem se do tváře a zavrtěla hlavou na odpor. Stále jsem se mu snažila vyhýbat pohledem, ale vždy mě něco donutilo opět vzhlédnout.

Zamračil se. „Proč?“

Byl ochotný mě vyslechnout. Opět. Nechápala jsem to. Nechápala jsem důvod jeho trpělivosti, pochopení. Tady se nedalo nic pochopit. Neměla jsem to v hlavě v pořádku. On měl už dávno utéct.

„Udělala jsem moc špatného,“ zamračila jsem se a nepříjemně se zavrtěla na svém místě. „Nezasloužím si lásku.“ V očích mě začalo opět nepříjemně štípat. Nechtěla jsem brečet. Už ne.

„Myslím, že ty jsi právě ten člověk, který si ji zaslouží ze všech nejvíc.“

Tato slova mě něčím ranila. Možná tím, že jsem jim nevěřila. I přesto jsem se uchechtla: „Před pár týdny bys mluvil jinak.“

„Možná,“ připustil pokývnutím.

„Nezasloužím si, abys mě miloval,“ zamumlala jsem a podívala se do tmy zahrady. Byla jsem si jistá, že musel slyšet bití mého srdce. Někde v tom nejtemnějším zákoutí svého srdce jsem si to přála. Chtěla jsem, aby mě někdo miloval, aby mi někdo pomohl. Potřebovala jsem někoho, kdo by mě pochopil a pomohl mi od věčného strachu.

„Proč?“ stále naléhal.

Mlčela jsem.

„Kvůli Liamovi?“ zaznělo mi výrazně v uších.

Zajíkla jsem se a vyděšeně k němu zvedla pohled.

35. kapitola | 37. kapitola