Můj hrudník se splašeně zvedal a následně zase klesal. Panika. Strach. Vyděšeně jsem na něj zírala a snažila se nahnat svým zběsilým dýcháním kyslík do svého mozku.
„Katie?“
Neslyšně jsem zalapala po dechu. „K-Kvůli Liamovi?“ zopakovala jsem jeho otázku.
„Vím, že mezi vámi něco je,“ řekl ochraptěle.
Tiše jsem ho sledovala, neschopna jediného slova.
„Něco?“
Vypjatě si dlaněmi zatlačil na čelo a zahučel. „Já nevím. Něco. Prostě něco. Nevím co.“
Pokývala jsem hlavou.
„Nic mi k tomu neřekneš?“ zeptal se tiše. Slyšela jsem v tom nevyřčenou výčitku.
„Já… Um,“ odmlčela jsem a prsty si protřela čelo. „Udělala jsem hloupost.“
„Nevím, o čem mluvíš; a ty to víš,“ viděla jsem, jak zaťal čelist. „Ubíjí mě to.“
Hlasitě jsem vydechla. „Políbila jsem ho.“
Pak už bylo ticho. Já upírala svůj zrak ke svým rukám a on mlčel. Prostě mlčel.
„Kdy?“ zazněla jasná otázka.
Nervózně jsem si olízla rty a zvedla k němu svůj pohled. „V klubu.“
Na odpověď jen přikyvoval hlavou. „Proto ses nezlobila,“ řekl po chvíli.
Nemusela jsem odpovídat, stačil pohled.
„Miluješ ho?“ zeptal se. Tentokrát to byla opravdová otázka, nekonstatoval. Nebyl si jistý; nevěděl, ale chtěl vědět.
Zamžikala jsem. Přemýšlela jsem nad odpovědí. „Ano,“ odpověděla jsem po chvíli tiše.
„Díky za upřímnost,“ utrousil a slezl z parapetu.
Sledovala jsem jeho vzdalující se záda. Odcházel. Cítila jsem, jak ho ztrácím.
Když byl téměř u dveří, konečně jsem se vzpamatovala. Můj hlas nasáklý příchozím pláčem zazněl ztichlým pokojem: „Nezeptal ses jak,“ upozornila jsem ho. „Nezeptal ses a stejně odcházíš.“
Zastavil se v polovině chůze a z profilu se ke mně natočil. „Proč bych měl?“ Znělo to téměř jako odfrknutí. Měl to být náznak pohrdání?
„Abych ti měla příležitost říct, že tvůj závěr je mylný,“ zavrčela jsem skrz zatnuté zuby a taktéž slezla na zem. Potřebovala jsem ujištění, že stojím na pevné podlaze. Svět kolem se točil.
Otočil ke mně svou tvář a čekal.
„Upřímnost?“ dala jsem mu na výběr.
Prudce vydechl. „Děláš, jako bys někdy jednala jinak, Catherine.“ Mé jméno vyslovil tak pečlivě, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
Uvědomovala jsem si svého nejistého tance po tenkém ledu. Každé slovo mohlo způsobit ztrátu tohoto člověka, ale já to udělat musela. Prostě musela. Musela jsem riskovat.
„Ohledně Liama jsem byla nějaký čas dost zmatená,“ nepatrně jsem pokývala hlavou, abych v tom samu sebe ujistila. Ano, byla, ale nebyla jsem odhodlaná si nějaké pochyby přiznat. Tehdy ne; teď ano. „Do polibku.“ Uprostřed mé hrudi jsem pocítila tupé bodnutí.
Pomyslně jsem zalapala po dechu a rukou si prohrábla zacuchané vlasy. Začala jsem si uvědomovat věci, které mě děsili.
„Ano, miluju ho,“ řekla jsem pevně, „ale jinak.“ Zatřepala jsem hlavou a podívala se na něj.
Stál tam s rukama v předních kapsách svých kalhot a sledoval mé počínání.
„Je to takový ten typ lásky, který víš, že nikdy nezmizí,“ odmlčela jsem se. „Nikdy nezmizí,“ zavrtěla jsem hlavou a nechala po své tváři sklouznout horkou slzu. Slzu, kterou jsem se snažila do poslední chvíle udržet nepovšimnutou v mém oku. „Není to jako milenecká láska, která může jednoho dne vyprchat, víš?“ řekla jsem se snahou, dostat z něj nějakou reakci.
Mlčel. Nehýbal se. Věděl, že jsem neskončila.
„Já…,“ znovu jsem se odmlčela. Nedokázala jsem mluvit v souvislých větách. Ani jsem si nebyla jistá, zda všechny ty útržky dávají alespoň trochu smysl, ale v tuto chvíli mi to bylo fuk. Potřebovala jsem to někomu říct. Schovala jsem si obličej do dlaní a chrčivě do nich vydechla. „Cítím k němu něco podobného, jako jsem cítila k nim,“ vydala jsem ze sebe něco podobného zakňučení zraněného zvířete.
On jen stále mlčel a já se kousala do tváře, abych se před ním úplně nerozbrečela. Já před ním už brečet nechtěla. Nechtěla jsem vypadat tak moc slabě; jako troska.
„Dává to smysl?“ vzlykla jsem tiše a naklonila hlavu ke straně.
V jeho obličeji jsem viděla náhlou změnu. Jeho svaly povolily, najednou mi došlo, že se celou tu dobu snažil nedat najevo byť jedinou emoci. Úspěšně.
Zamžikal a rozhodně přikývl. Udělal dva kroky, které nás od sebe dělily, a něžně mě sevřel ve své náruči.
V bezpečí; tak jsem se cítila.
„Děkuju,“ zaskuhrala jsem mu do ramene a pevně si ho přitáhla k tělu. Měla jsem nutkavou potřebu opravdu cítit. Potřebovala jsem cítit jeho fyzickou oporu.
Ležela jsem na jeho hrudi jako už mnohokrát. Jeho ruka mě hladila po zádech v uklidňujícím rytmu.
Spokojeně jsem zas a znovu vdechovala jeho vůni. Cítila jsem se dobře; jednoduše dobře. Sice jsem uvnitř hrudi cítila nepříjemnou prázdnotu a tupost, ale tohle bylo správné. Věděla jsem to, cítila.
„Jak dlouho spolu vlastně chodíme?“ Poslední slovo jsem vyslovila se značnou ironií.
„Hah,“ uchechtl se. „Nehlídá takový zásadní datum ve všech filmech vždycky ženská část páru?“
„Přijde ti snad, že je s námi v místnosti ještě kameraman, scénárista a režisér?“ utrousila jsem uštěpačně.
„Už jsi to zase udělala. Odpověděla jsi mi otázkou.“
„Nedělej, jako by ti to nějak vadilo,“ řekla jsem lhostejně a zvedla se. Otočila jsem se na břicho a podepřela si hlavu na jeho hrudníku. „Naposledy to skončilo líbáním.“
„Ale teď ne,“ osvětlil mi.
„Tak jak dlouho?“ ignorovala jsem jeho připomínku a vrátila se k původnímu tématu.
„Tři týdny?“ odhadl. „Měsíc?“
„Hm,“ zabručela jsem. „To je dost dlouho.“
„Překvapuje tě to?“ zašklebil se.
Nakrčila jsem čelo jako bych přemýšlela. „Překvapuje mě, že ještě žiješ,“ vysvětlila jsem se skrytým žertem.
„Ha-ha.“
„Nemáš náladu na vtipy,“ zkonstatovala jsem. „Chápu.“
Zvedla jsem se z jeho hrudi a lehla si vedle něj.
„Ne,“ řekl, „ty nemáš náladu na vtipy. Nutíš se do toho, abys mě ujistila o tom, jak moc v pohodě jsi, i když nejsi.“ Zavrtěl hlavou. „Možná si už ani neuvědomuješ, že to děláš, ale vždycky, když zaváháš, nebo nějak projevíš emoce, začneš bavit společnost, abys ji rozptýlila.“
Užasle jsem ho sledovala. „Což na tebe očividně neplatí.“
„Už od začátku jsem si tě držel od těla a pečlivě sledoval řeč tvého těla. Takže… tě znám, Katie.“ Mluvil tak vážně. Děsilo mě to; všechno, co mi tu říkal. Znal mě.
Dívali jsme si vzájemně do očí.
Zamžikala jsem. „Smím tě políbit?“ zaváhala jsem. Zeptala jsem se ho na totéž, na co se mě zeptal on před nějakým časem.
Pousmál se. „Hloupá otázka a ty to víš.“
Přikývla jsem.
Ozvalo se hlasité zaťukání.
Rozespale jsem zvedla hlavu a v tu chvíli se otevřely dveře.
„Katie, já jdu. Snídani máte -,“ zarazila se v polovině věty a téměř vyděšeně zírala na právě se probouzejícího Harryho. „Ou,“ vydala ze sebe, když se téměř vzpamatovala, „já… promiňte, nevěděla jsem, že… Ou.“ Urychleně se otočila a se zavřením dveří zmizela z pokoje.
Když jsem se podívala, v jakém stavu jsme usnuli, pochopila jsem její reakci. Oba jsme byli jen ve spodním prádle.
„Sakra,“ zaklela jsem a urychleně se zvedla z postele. Sehla jsem se po prvním kusu oblečení, které mi přišlo pod ruku, a navlékla ho na sebe. Harryho tričko.
Vyšla jsem na chodbu. Eva tam nehnutě stála a zdálo se, že je stále trochu vykolejená.
Zastrčila jsem pramen vlasů za ucho a popošla těsně před ni. „Vysvětlím to,“ začala jsem.
„Nemusíš,“ řekla automaticky a ukázala na dveře mého pokoje.
Vydechla jsem. „Nic nebylo,“ ujistila jsem ji a objala si svými pažemi tělo.
„Katie, i kdyby bylo. Jsi dospělá, nemusíš se mi ospravedlňovat. Jen jsem ho tam nečekala, toť vše,“ vydala ze sebe rychle. „Omlouvám se za tu nečekanou přepadovku. Bylo to dost… trapný.“
„Pro mě,“ upozornila jsem ji.
Pokývala hlavou. „Věř, že pro mě taky. Dost. Pracuju pro něj,“ rozhodila rukama.
Její počínání mě upřímně rozesmálo.
„Sice jsem nesmírně ráda, že se smějete, slečno, ale nesmírně bych ocenila, kdyby tento roztomilý smích nebyl mířen na mou osobu,“ probodla mě na oko vážným pohledem.
„Jistě,“ kývla jsem rázně a snažila se zabránit smíchu.
Ušklíbla se. „Nejde ti to. Musím jít. Budeš tu večer?“
„Um, nevím. Dám ti vědět?“ skousla jsem si ret.
„Dobře, pozdravuj pana Omalovánku,“ líbla mě na tvář a vydala se po schodech směrem k východu.
„Hej,“ křikla jsem na ni se smíchem, „ty máš taky tetování!“
„Jedno!“ zazněla jednoslovná odpověď a pak už jen bouchly dveře.
Žádné komentáře:
Okomentovat