40. Peklo

Pohodlně jsem se zavrtěla a zaposlouchala se do jemného šumění. Pršelo.
Po mé pokožce tancoval chlad způsobený venkovním počasím a já se zatřásla. Na rukou mi naskočila husí kůže.

Otevřela jsem oči a zadívala se skrz okno ven. Po skle nepolevně stékaly další a další kapky. Cítila jsem se neobvykle dobře.

Otočila jsem hlavu a zadívala se na osobu ležící na druhé straně velké postele.

Harry poklidně oddychoval. Ležel na břiše a svýma rukama svíral bílý polštář, na němž měl položenou hlavu. Jeho tvář byla bez jediné vrásky a právě v tuto chvíli vypadal jako kluk svých let. Teď nevypadal na svých obvyklých třicet. Teď to bylo tak, jak to být mělo. Právě teď byl obyčejným klukem, který na svých bedrech nenesl váhu všech nepříjemností, která mu média přinášela; veškerou zodpovědnost, kterou jeho povolání obnášelo.

Na moment jsem přerušila své myšlenky a sehla se k zemi vedle postele pro Harryho tričko, které jsem tam včera odhodila. Rychle jsem si ho přetáhla přes hlavu a opět vrátila svou plnou pozornost nahému kudrnáči vedle mě.

Se zaujetím jsem zvedla ruku a opatrně se dotkla jeho tváře.

Zavrtěl se, ale spal dál.

Pousmála jsem se.

Vypadal tak zranitelně a já věděla, že jsem jedna z mála lidí, která mu může doopravdy ublížit.

Nedokázala jsem věřit faktu, že jsme se ještě před pár měsíci nesnášeli. Považovala jsem ho za člověka, který je proti mně schopný použít veškerou mou slabost, ale mýlila jsem se. On takový nebyl. Pomáhal mi v tom najít obranu.

Prsty jsem lehce přejela po jeho tváři od oka až ke rtům, u kterých jsem se jako obvykle zastavila. Svým způsobem mě fascinovaly.

Podepřela jsem se o svůj loket a jemně pohladila jeho spodní ret. Na tento dotyk reagoval pootevřením svých úst, ale i přesto stále poklidně oddechoval.

Odolávala jsem pokušení je políbit.

Prohlížela jsem si jeho klidnou tvář a prsty mu vjela do vlasů. Uhlazovala jsem mu neposedné prameny kudrnatých vlasů a najednou periferním viděním zpozorovala nepatrný pohyb jeho víček.

Přesměrovala jsem svůj pohled od vlasů k jeho očím. Pozoroval mě.

„Dobré ráno,“ usmála jsem se a svou ruku stáhla.

Napodobil mě a taktéž se opřel o svůj loket, čímž způsobil, že jsme si hleděli zpříma do očí.

„Dobré,“ zachraptěl nazpět. Rukou se dotkl té mé a začal mně na jejím hřbetu šimrat svými prsty. „Bylo to příjemné,“ řekl a zvedl mou ruku do vzduchu. Přiložil si ji dlaní ke své tváři a zavřel oči. „Naposledy mě takhle hladila máma, když jsem byl malý. Až teď jsem si uvědomil, jak moc mi ten dotyk chyběl.“

Smutně jsem se pousmála a sledovala jeho zamračenou tvář. Soustředil se.

„Moje máma,“ začala jsem, ale v krku se mi usadil knedlík, musela jsem si uvolnit hrdlo.

Harry rázem vyděšeně rozevřel oči. Viděla jsem v nich smutek, zděšení a strach z toho, co přijde.

„Moje máma mě takhle taky vždycky hladila,“ rychle jsem zamrkala a uhnula pohledem. Cítila jsem, jak mi do hlavy stoupá nepříjemný tlak. Ne. Nechtěla jsem brečet, tentokrát ne. „Vždy, když jsem nemohla usnout, měla jsem z něčeho strach, nebo jsem byla nemocná,“ pokračovala jsem ve vyprávění, „si sedla ke mně na postel a začala mě hladit po vlasech.“ Skončila jsem.

Opět jsem se odvážila navázat kontakt s jeho zelenýma očima. Díval se na mě smutným, ale zároveň smířlivým pohledem. Viděla jsem v nich skrytou oporu.

„Objal bys mě, prosím?“ zamumlala jsem tiše a sama nechápala, jak jsem to mohla ze sebe vypustit. Normálně jsem objímání přímo nesnášela. Vadilo mi narušení osobního prostoru jak mého, tak toho druhého, ale teď to bylo jiné. Potřebovala jsem cítit jeho náruč.

„Pojď sem,“ zašeptal a rozevřel své paže, ve kterých mě vzápětí uvěznil.

Dovolila jsem si zavřít oči a na moment vydechnout veškerou tíhu té černoty, která se před momentem usadila na mé hrudi.

„Měli bychom vstát,“ zakňučela jsem a začala se zvedat do sedu.

Zahučel. „Ještě ne,“ odporoval umíněně a stáhl mě zpátky do jeho náruče.

„Harry,“ zahihňala jsem se, když zabořil svou hlavu do úžlabiny mé klíční kosti.

„Ano?“ zamumlal do kůže tónem, jako kdyby nechápal, proč ho oslovuji.

„Měli bychom…,“ začala jsem, ale on zvedl hlavu a přiložil mi na rty svůj ukazováček.

„Neměli,“ zavrtěl hlavou a vzápětí vystřídal svůj prst svými rty. Pak náhle zvedl hlavu a se zamračením sjel pohledem o něco níž. „Kdy ses stihla obléknout… do mého trička?“ rozzářil se, když si uvědomil, co na sobě vlastně mám.

Protočila jsem očima. „Když jsi spal jako sladké miminko,“ vyplázla jsem na něj jazyk, na což se rychle nahnul, aby mě do něj stihl kousnout. Marně; byla jsem rychlejší.

„Ty se mnou nepůjdeš do sprchy?“ zamračil se, když jsem si na sebe začala natahovat boxerky, které mi právě vyndal z prádelníku.

„Ne?“ odtušila jsem a upravila si lem u pasu.

„Sluší ti,“ poznamenal se skousnutým rtem. Pak se ale jakoby probudil ze zamyšlení. „To ale nemění nic na tom, že nechápu, proč se se mnou nechceš vysprchovat.“

„Vysprchuju se u nás,“ pokrčila jsem rameny a záměrně se vyhla termínu ‚doma‘.

„U vás?“ zamračil se. „Kdy jedeme k vám?“

„Jedeme?“ nechápala jsem

„Nejedeme?“ nechápal zase on.

Uchechtla jsem se. „Dojdu sama,“ vysvětlila jsem.

„Ne?“ odtušil. „Pojedeme a spolu,“ dal důraz na ta dvě slova. Byl naštvaný; viděla jsem mu to na očích.

„Jdi se vysprchovat, vyřešíme to pak,“ snažila jsem se vyhnout hádce.

Držel si ručník kolem pasu a stále se nehýbal z místa. Mračil se. „Nechceš se mnou trávit čas?“ zeptal se na konec. Bez náznaku jediné emoce.

Zděšeně jsem se na něj podívala. „Chci!“ vyhrkla jsem. „Samozřejmě, že chci!“

Viděla jsem na jeho ohryzku, jak těžce polkl. „Tak proč mě odháníš?“

„Neodháním tě!“

Pohrdavě pozvedl obočí. „Takže ses mi dostala do postele, a tím to skončilo?“ uchechtl se a mně se zvedl žaludek. „Přesně, jak jsem říkal na začátku, že?“

„Harry!“ vyhrkla jsem a do očí se mi začaly hrnout horké slzy. Chtěla jsem je zahnat a neukázat, jak moc mě ranil, ale nešlo to. Tohle zastavit nešlo.

„Už to nemusíš hrát,“ odfrkl si a promnul si volnou rukou čelo.

Otevřela jsem pusu a chvíli se ze sebe nebyla schopná vydat nějaký zvuk. Hlasitě jsem vydechla veškerý obsah svých plic. „Prosím?“ vzlykla jsem zlomeně. Nevěřícně jsem na něj zírala. Doufala jsem, že je to jen noční můra; má první. Doufala jsem, že se probudím, a on mě obejme, jako vždy, kdy se mi ve snech přehrávaly děsivé vzpomínky.

Díval se na mě chladně, bez výrazných emocí. Musel se nepředstavitelně ovládat. Stál přede mnou jako tehdy, na začátku toho všeho. Byl to opět ten cizí, bezcitný Styles. Nechápala jsem, jak mohl tak rychle a nečekaně nahradit toho milujícího. Vlastně – on očividně milující nebyl ani před půl hodinou. On mě nemiloval. Jak prosté.

Najednou jsem uvnitř sebe pocítila ohromnou zlost, která přetlačila celkový rozpad mého srdce.

„Ty jsi ještě větší psychopat, než jsem já!“ začala jsem vztekle a zatlačila si prsty na spánky. „Obviňuješ mě z takových hnusných věcí jen kvůli pitomému sprchování?!“ Křičela jsem a snažila se ignorovat proudy slz vytékající mi z očí. Tekly samy, nepozorovaně.

Mlčel.

„A teď ještě mlčíš?!“ vykřikla jsem vztekle a hřbetem ruky si setřela pravou tvář. Odmítala jsem odtud odejít bez boje. „Tak mě obviň ještě z něčeho dalšího, Harry! Do toho!“ do mého křiku se prodral nevítaný chrčivý vzlyk. Rozpadala jsem se. „Tak dělej!“ pobízela jsem ho a dál vzlykala, už jsem se to nesnažila zadržovat. Ani jsem nevěděla, jak jsem se dostala tak blízko k němu. „Neznásilnila jsem tě včera třeba?!“ vykřikla jsem na závěr a vší silou ho strčila do hrudníku.

Zavrávoral a udělal dva kroky dozadu.

Rychle jsem se sehla pro kalhoty, které jsem si vzápětí rychle natáhla na nohy, posbírala jsem zbytek svých věcí, během čehož jsem si snažila utírat stékající slzy, a vydala se ke dveřím. Otočila jsem klíčem v zámku a ještě, než jsem odešla z pokoje, jsem se k němu otočila s uslzeným pohledem. „Jsi ubohý. Je mi z tebe špatně, Stylesi.“

Zabouchla jsem za sebou hlasitě dveře a cestou po schodech na sebe navlékla bundu. Musela jsem odtud co nejdřív vypadnout.

„Katie?“ zaslechla jsem z kuchyně.

Zastavila jsem se. Na moment jsem zadržela dech a zavřela oči, abych se dostatečně uklidnila. Utřela jsem si tváře a zprudka vydechla. Otočila jsem se tím směrem a nahlédla do zmíněné místnosti.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem, „musím odejít, takže bych se s vámi chtěla rozloučit. Ráda jsem vás poznala, paní Stylesová.“ Chrlila jsem ze sebe rychle vše, co jsem potřebovala, jen, abych ji nepustila ke slovu.

„Stalo se něco?“ viděla jsem, jak si starostlivě prohlíží můj obličej. V duchu jsem tomu výrazu ale nevěřila. Jistě jí to bylo jedno, nebo byla dokonce i ráda? Nevěřila jsem v tomto domě už absolutně nikomu.

„Nic,“ kmitla jsem rychle vzhůru svými koutky. „Musím jít,“ připomněla jsem. „Mějte se hezky, sbohem,“ rozloučila jsem se kvapně a už se opět vypadala ke dveřím. Teď už mi zbývaly jen tři metry na to, abych se dostala k hranicím tohoto pekla. Doufala jsem tedy, že už mi v odchodu nic nezabrání. Nezabránilo.

39. kapitola | 41. kapitola