41. Bolelo to

Když jsem procházela dveřmi, nevěděla jsem, jestli pociťuji další vlnu zklamání, nebo úlevu. Chtěla bych, aby vyběhl z pokoje a snažil se mě zastavit? Nevěděla jsem.

Zabouchla jsem vchodové dveře a vběhla do hustého deště.

Jak se to stalo, že jsem se ještě před několika momenty cítila šťastná a teď přímo zlomená?

Kousala jsem se do tváře a snažila se tím přebít silný tlak, který se táhl mou hlavou. V očích mě štípaly nové slzy, které se následně mísily se studeným deštěm.

V zádech jsem cítila něčí pohled. Byl intenzivní a já cítila, že si přeje, abych se otočila. Já to ovšem neudělala. Těžká prázdnota v oblasti hrudníku mi to nedovolovala. Táhla mě k zemi a já věděla, že kdybych se byť jednou ohlédla, padla bych k zemi a už se nezvedla. Nehodlala jsem mu dovolit, aby mě zničil úplně.

Proběhla jsem brankou a vydala se dlouhou ulicí co nejdál od tohoto domu.

Všude bylo ticho. Slyšela jsem jen svůj chrčivý dech a šum deště. Všichni byli zalezlí ve svých domovech a neobtěžovali se jít ven za tohoto nečasu.

Rychle jsem přendávala jednu nohu před druhou a nezajímala se o to, kam šlapu. Počítala jsem metry, které mě dělili od něj. Doufala jsem, že tam někde daleko najdu úlevu a oporu, ale sama jsem podvědomě věděla, že si to jen chabě namlouvám. On byl má podpora a úleva od všeho špatného.

Nohy se mi třásly a na spáncích mě nepříjemně tepalo. Docházel mi dech a pláč mi v tom moc nepomáhal.

Zastavila jsem se a opřela se o pouliční lampu, která mi zatarasila cestu. Jen co se mému mozku dostalo malého množství kyslíku, vyšla ze mě série hysterických vzlyků. Veškeré mé vnitřnosti byly stažené do nejmenší možné velikosti. Obmotala jsem si paže kolem těla a v bolestivé křeči se předklonila. Bolelo to, jako by ze mě někdo rval životně důležité orgány. Bolelo to, jako by ze mě někdo rval srdce. On ho rval.

Stále ze mě vycházela nezastavitelná spoušť vzlyků a jiných bolestných zvuků. Měla jsem uprostřed hrudi hnisající díru.

Zavřela jsem velké dveře od domu a zády se o ně opřela. Hrubě jsem se kousla do spodního rtu a pak tiše fňukla: „Evo?“

Nic. Všude bylo ticho. Nic nenaznačovalo tomu, že by v domě byl kromě mě ještě někdo další.

Trhaně jsem do svých plic nosem vtáhla okolní vzduch a následně pusou vydechla.

Točila se mi hlava a obraz byl neprakticky rozmazaný. Byla jsem mimo.

Skopla jsem z nohou vodou nacucané boty a rukou si z obličeje odstranila mokré prameny vlasů. Na malý moment jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla. Viděla jsem ho. Viděla jsem jeho znechucený a pohrdavý výraz, kterým se na mě díval.

Odrazila jsem se ode dveří a vydala se váhavým krokem do patra. Mé nohy byly nejisté, vrávoravé. Chtěla jsem se svézt k zemi a křičet. Proč to udělal?

Došla jsem do pokoje a shodila ze sebe bundu. Popošla jsem k zrcadlu a zadívala se do mých opuchlých očí. Byly zarudlé a oteklé; slzy z nich ovšem už nevycházely. Bylo to, jako by mé oči na pláč už neměly sílu, jako by slzné kanálky neměly dostatečnou zásobu slané vody, kterou by si mohly nechat dovolit vyprodukovat.

Svým pohledem jsem váhavě a pomalu sjela o něco níž. Stále jsem na sobě měla jeho tričko. Jen uvědomění tohoto faktu způsobilo, že se mi bolestně stáhlo hrdlo a mé srdce nabralo dvojnásobnou váhu. Sledovala jsem, jak se můj obličej zkřivil do bolestivého úšklebku.

Můj mozek najednou přepl na automatické řízení. Sundala jsem si kalhoty i jeho tričko s boxerkami a bezohledně všechny tři kusy oblečení hodila na postel.

Nahá jsem došla do koupelny a pustila na sebe proud horké vody, který mou pokožku hýčkal po mukách chladného deště.

Natáhla jsem ruce před sebe a opřela se o stěnu. Má hlava klesla mezi ramena. Pevně jsem zavřela oči a chrčivě ze svých plic vypustila vzduch, který se v mých plicích choval jako jedovatý. Hrudí mi prostřelovala ostrá bolest a já lapala po dechu. Nemohla jsem se nadechnout, opět mě pohlcovala bezmoc a hysterie. Horké kapky dopadající v hojném počtu na můj odhalený zátylek mi tuto situaci zvládnout bohužel nepomáhaly.

Stála jsem opět před zrcadlem. Kolem svého těla jsem měla omotanou sněhově bílou osušku. Ruce byly svěšené podél těla. Můj hrudník se zvedal a klesal v pravidelném rytmu hlubokých, na první pohled vyrovnaných nádechů a výdechů. Mé mokré vlasy slepené do malých pramínků byly rozhozeny na mých ramenou.

Hleděla jsem si do prázdných suchých očí. Žádná slza. Na předešlý pláč upozorňovala jen jejich neobvyklá opuchlost a zarudlost. Nic víc.

Dívala jsem se na tu prázdnou skořápku, která tu zbyla. Sešlou slupku mé osobnosti. Zničil mě? A já to dovolila? Jak jsem to mohla dovolit? Nedovolila jsem to ani tomu nahoře, který si odvedl tři nejdůležitější osoby v mém životě. Ani jemu, tak proč teď? Ne. Nebyla jsem zničená. Ještě někde v nejhlubší části mé duše, mého srdce byl malý plamínek. Nepoddala jsem se mu celá; naštěstí. Věděla jsem ovšem, že tak velkou chybu jako teď už nikdy neudělám.

Řekl, že mi neublíží. Slíbil. Nedodržel. Ublížil. On mě zlomil. Věděla jsem, že dal slib, který splnit nemůže; který za nějaký čas poruší. Podvědomě jsem tomu slibu ovšem věřit chtěla. Chtěla jsem někoho, na koho bych se mohla spolehnout. To přeci není špatné, ne? Chtít někoho, s kým bych mohla sdílet všechno. Bohužel jsem se upla na špatnou osobu. Na osobu, která ode mě neočekávala totéž. Považoval mě za samozřejmost; za něco, co neztratí, neboť mu to bylo dáno, aniž by si o to žádal, aniž by se o to snažil.

Pozvedla jsem ruku ke svým ústům a přejela prsty přes své rty. Spodní z nich jsem bezohledně uchopila mezi palec a ukazováček a tvrdě ho mezi nimi protřela. Přesně, jako to on udělal svými rty. Pustila jsem ho a prsty přejela ke hraně čelisti. I on se tam svými polibky zastavil. Bříšky svých prstů jsem přejela vzdálenost k uchu.

Z toho dotyku míseného se vzpomínkou na jeho laskající polibky mi přejel mráz po zádech.

Spustila jsem ruku po své pokožce od ucha dolů, až se zastavila o lem bílé osušky.

Opět jsem si pohlédla zpříma do očí.

Bylo mi špatně. Ze sebe. Dala jsem se mu zadarmo. Nabídla jsem se mu a on se mnou naložil jako s méněcennou věcí. Věcí. Byla jsem pro něj věc?

Mé suché rty se pootevřely a já se předklonila v namáhavém výdechu. Má tvář už nebyla vyrovnaná. Opět mě ovládaly bolestivé křeče doprovázené tlumenými vzlyky. Nechtěla jsem. Snažila jsem se to udržet uvnitř sebe, ale nešlo to.

Nohy se mi podlomily v kolenou a já se svezla k zemi. Vzlykala jsem a lapavými nádechy se snažila uklidnit své splašené srdce, které právě bilo z posledních sil. Odbíjelo poslední symfonii. Bortilo se.

Najednou se rozrazily dveře. Věděla jsem, kdo v nich stojí, a opět jsem nebyla schopna rozeznat zklamání od záchvěvu spokojenosti.

Eva udělala několik rychlých kroků a svezla se na kolena vedle mě. Její studené paže se obmotaly kolem mého rozpáleného roztřeseného těla a pokusili se mě zakrýt, držet pohromadě, zabránit odštěpení jediného atomu.

„Katie,“ vydechla zlomeně. Její hlas byl zvláštně nasáklý.

Rukama jsem se vyškrábala kolem jejího krku a pevně ji stiskla. S nutností. Potřebovala jsem se držet.

„Katie, co se stalo?“ zašeptala mi zděšeně do vlasů, když se mé vzlyky začaly pomalu uklidňovat. Snažila jsem si namluvit, že mě její dotyk má uklidnit. Musela jsem si lhát. Opět.

„Já už nemůžu,“ zachrčela jsem bez energie. Byla jsem vyčerpaná. Psychicky vyčerpaná.

„Pomůžu ti,“ zachraptěla jsem, když jsem vstoupila do kuchyně, kde Eva vařila večeři. Můj hlas byl stále nasáklý předešlým pláčem.

Uchopila jsem do dlaně všechny své vlasy a gumičkou, kterou jsem měla kolem zápěstí druhé ruky, je uchytila do neupraveného drdolu.

Jako odpověď mi byl jen intenzivní pohled. Nic víc.

„Mám krájet?“ ukázala jsem na maso v míse přede mnou a střelila k tetě rychlým, nezúčastněným pohledem.

Kývla.

„Pomohla bys mi zítra s něčím na zkoušky?“ skousla jsem si ret.

Periferním viděním jsem zpozorovala nepatrné zaváhání.

„Samozřejmě,“ přikývla. „Zůstáváš?“

Přikývla jsem. „Jo.“

„Dobře,“ přikývla a já slyšela, jak se jí zadrhl dech. Na moment se odmlčela. „Katie, kde je Harry?“ odhodila nůž na linku a frustrovaně se na mě podívala. Určitě to v sobě držela už několik hodin a neměla odvahu se ozvat.

Zatnula jsem čelist a pokrčila rameny. „Doma? Asi.“

„Kdy přijde?“ pokračovala, ale já i ona jsme věděly, že odpověď zná, nebo alespoň tuší.

„Nepřijde,“ zamumlala jsem potichu a bez známek emocí v mé tváři shrnula nakrájenou zeleninu na pánvičku.

40. kapitola | 42. kapitola