42. Šťastnou cestu

Klekla jsem si na zem vedle postele a rukama pod ní zašmátrala. Byla tam jedna věc, kterou jsem od přestěhování ještě ani jednou nepoužila. V podstatě jsem ji nepoužila od jejich smrti a to bylo už několik měsíců.

Popadla jsem futrál za úchyt a položila ho na postel. S hlubokým nádechem jsem kryt otevřela.

Se zatajeným dechem jsem si prohlížela dokonalé křivky, které byly vyryty hluboko v mé paměti. Vztáhla jsem ruku a prsty přejela přes studené dřevo.

Opět se ve mně probudilo to vzrušení, které mi proudilo žilami vždy, když jsem hrála.

Vzala jsem housle do rukou a přitáhla si je k obličeji. Zhluboka jsem vtáhla známou vůni starého dřeva. Nedokázala jsem popsat, jak moc mi to chybělo.

Přendala jsem si je do jedné ruky a druhou z krytu vytáhla smyčec.

Automaticky jsem je položila na klíční kost a bradou je zaklínila u svého krku. Zvedla jsem ruku se smyčcem a žíněmi rozezněla struny. Byly rozladěné, ale stačily mi jen dvě krátké minuty, abych je naladila do správné tóniny.

Vtáhla jsem do svých plic co nejvíce vzduchu a užívala si ten pocit, když jsem začala hrát. Bylo to stejné. Můj žaludek byl stažený vzrušením a mé ruce byly pokryty husí kůží. Bylo to, jako by to bylo včera, kdy jsem na ně hrála naposledy. Tohle byla věc, o které jsem se právě přesvědčila, že nikdy nezapomenu. Byla to má vášeň, jíž jsem se snažila potlačovat několik dlouhých měsíců. Kvůli nim. Bylo to jako držet minutu ticha, která trvala měsíce. Byl čas ji ukončit.

S lehkostí jsem kladla prsty na struny a dávala život daným tónům ladnými tahy smyčce. Bylo to stejné. Cítila jsem, že i já někde uvnitř jsem stále stejná. Pamatovala jsem si každičkou notu, každičký tón; a to i po tak dlouhé době.

Se zavřenýma očima jsem dohrávala závěrečnou gradaci Vivaldiho skladby. Nechala jsem doznít zvuk strun s výdechem spustila ruce s nástrojem podél těla.

„Bylo to nádherné,“ ozvalo se ode dveří.

Polekaně jsem se otočila a uviděla Evu opírajíc se o futra dveří. Uvědomila jsem si, že jsem nezavřela. V podstatě jsem neměla důvod, nebyla doma; předtím.

„Děkuju,“ zazmatkovala jsem a urychleně vrátila nástroj na své místo. Vzhlédla jsem a až teď si všimla, že má v očích slzy. Nervózně jsem si zasunula ruce do zadních kapes kalhot.

„Pamatuju si tu skladbu,“ řekla. „Hrála jsi ji na svém posledním vystoupení, mám pravdu?“

„Jo,“ špitla jsem a uhla pohledem.

Udělala několik kroků do místnosti. „Je úžasné, žes to nezapomněla. Asi jedinou část.“

Nezmohla jsem se na nic jiného kromě pokývání hlavy. Neměla jsem co říct.

Seděly jsme naproti sobě v jídelně u velkého stolu, který byl celý zaplněný skripty, a připravovaly mě ke zkouškám, které se konaly následující týden. Pomalu jsem začínala ztrácet naději, že bych je mohla udělat.

„Biologii zvládneš bez problémů,“ začala rozebírat mou kritickou situaci vytýkací metodou Eva.

„Snad,“ kývla jsem a sáhla po telefonu ležícím na židli vedle mě.

Rozsvítila jsem displej a pohlédla na prázdnou obrazovku. Nic.

„Katie?“

Zvedla jsem hlavu s pozvednutým obočím. „Huh?“

„Vůbec se nesoustředíš,“ zamračila se.

„Soustředím,“ zatřepala jsem hlavou a taktéž se zamračila.

„Každou třetí minutu kontroluješ telefon. Takže ne, nesoustředíš,“ stála se pevně za svým.

Provinile jsem se zadívala do papíru před sebou. Charles Dickens.

Ozval se povzdech. „Ozval se?“

Bez toho aniž bych zvedla pohled od Dickensovy biografie, mírně jsem zavrtěla hlavou.

„Chceš… -?“ začala, ale já jí skočila do řeči.

„Ne,“ vyhrkla jsem ostře a zvedla ruku ve snaze zastavit její slova na cestě k mým uším. „Nechci.“

„Dobře,“ vydechla vyčerpaně.

Na moment jsem zavřela oči. „Promiň,“ špitla jsem. „Nechci o tom mluvit.“

„Dobře,“ souhlasila o něco smířlivěji.

„Takže už tu zůstáváš?“ zněla otázka.

Přikývla jsem a obemkla své prsty kolem hrnečku horkého čaje o něco pevněji. „Jo.“

„A Harry?“ zeptala se opatrně. Jednou to přijít muselo. Jednou jsem o tom mluvit musela. Nedalo se tomu vyhnout.

„Odjíždí zítra,“ zamumlala jsem a upila horkého nápoje. Pohled jsem ovšem nezvedla.

„Katie?“ Chtěla vědět víc, ne jen nic neříkající indicie.

„Já nevím, Tess,“ vydechla jsem zlomeně a zamračila se. Snažila jsem se předejít nevítaným slzám.

„Co se stalo?“

Vtáhla jsem do sebe těžký vzduch; nebo alespoň takový mi přišel – těžký, těžko vdechnutelný. „Asi je konec.“

„Konec?“ zalapala po dechu.

„Já nevím,“ přiznala jsem. „Nenávidí mě. Stejně jako jeho máma.“ Opět se ozval ten zatracený tlak a štípání v očích. Ne. „Stejně jako všichni,“ pípla jsem tiše.

„Ne,“ uťala mě ostře. „Ne. Katie. To není pravda.“

Chtěla se dotknout mé nohy v utěšujícím gestu, ale já se rychle zvedla, a tím její snahu zkazila.

„Je to pravda, Tess,“ zvýšila jsem hlas. Šílela jsem. Potřebovala jsem to pustit ven. „Myslí si, že jsem ho jen využila. Myslí si, že jsem ho chtěla dostat jen do postele, chápeš?!“ Byla jsem hysterická.

„Katie,“ povzdechla si a ztichla, neboť se rozsvítil displej od mého mobilu. Obě jsme k němu střelily pohledem. „My o vlku a vlk…“ uchechtla se.

Ignorovala jsem to a vzala telefon do svých rukou.

Musíme si promluvit.

To bylo jediné, co v textové zprávě stálo. Nic víc. Jak prosté.

Zhluboka jsem se nadechla a vyťukala svou odpověď.

Nejsem si úplně jistá, zda chci podstoupit další vlnu tvých obvinění.

Odpověď přišla hned vzápětí.

Zítra odjíždím.

Tak to přeji šťastnou cestu.

Zmáčkla jsem tlačítko odeslat a odhodila mobil na druhou stranu postele. Přitáhla jsem si nohy blíž k tělu a složila obličej do dlaní.

„Katie?“ ozvala se zmateně Tess.

Ztěžka jsem polkla. „Poslala jsem ho do háje.“

„Proč?“ zhrozila se. „Chceš říct, že tu celé dny čekáš, až se ti ozve, a když to udělá, tak ho zase odstrčíš? To snad nemyslíš vážně, že ne?!“

Pokrčila jsem rameny. „Má svou hrdost. Neomluví se a já si nejsem jistá, jestli o jeho omluvu vůbec stojím.“

Otočila jsem obličej na druhou stranu od ní. Nechtěla jsem, aby viděla případně slzy lítosti, které se dožadovaly své pozornosti.

Na moment jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla. Potřebovala jsem se uklidnit.

Poslední dobou jsem byla až nepříjemně citlivá. A každý můj emoční výlev byl nějakým způsobem spojený s ním. Vždycky. Cítila jsem se s ním tak slabá a silná zároveň. Nesnášela jsem ten pocit. Možná to takto bylo nejlepší. Možná bylo vážně nejlepší, že jsem ho nechala jít svou cestou, kterou by stejně nezměnil. Celou dobu šlo jen o to, zda se na tu dlouhou cestu vydám s ním, nebo ne. Já se rozhodla pro druhou variantu. Bude mu tak líp a mně taky. Každý máme svůj svět. Svůj vlastní svět. Já si život v tom jeho vyzkoušela a byla to pro mě muka. Kdyby to stejné udělal on, nedalo se vyloučit, že by neskončil stejně. Trpěl by tak, jako jsem trpěla já. Naše životy byly absolutně neslučitelné.

„Nad čím přemýšlíš?“ promluvila do ticha.

Zatřepala jsem hlavou a podívala se jí do starostlivých očí.

„Tak?“ pobídla mě.

Nadechla jsem se. „Udělala jsem dobře,“ přikývla jsem si na souhlas a na sucho polkla.

Zapnula jsem televizi a se studijními materiály v ruce ji sledovala. Byli tam, přesně, jak jsem očekávala.

Nevěděla jsem, co cítím. Cítila jsem se nijace, prázdně. Nedokázala jsem se rozhodnout pro jakoukoliv převažující emoci, pro převažující pocit. Necítila jsem nic, jen chladné prázdno.

Přišlo mi až neskutečné, že jsem těchto pět kluků znala osobně. Jednoho z nich dokonce více než to. Právě teď to vypadalo, jako by se nic z toho nestalo, jako bych je vůbec neznala. Bylo to tak vzdálené a neuvěřitelné.

Snažila jsem se všímat si každého detailu, které mi kamera poskytla, když zabírala jejich obličeje. Netušila jsem, co přesně jsem od té reportáže z letiště očekávala, ale tohle to rozhodně nebylo. Bylo to, jako by mi někdo tím nožem v srdci ještě naschvál pootočil.

41. kapitola | 43. kapitola