43. Červené

Usmíval se.

Nechápala jsem to. Usmíval se po tom všem? Po tom, co se mezi námi stalo? Po tom, co jsem ho odstrčila? Myslela jsem si, že věci nehází tak rychle za hlavu. Já to nedělala a to možná byl můj problém. Já se v tom utápěla.

Rozdával úsměvy na všechny strany, jako by se nic nestalo. Fotil se, podepisoval se, skládal komplimenty. Byl to ten dokonalý Harry.

Odtrhla jsem od něj svůj pohled. Nemohla jsem to už víc sledovat. Očividně byl schopný jít dál, žít, neřešit. Zvládal to.

Můj pohled zabloudil k Liamovi. Ten se jevil taktéž absolutně jinak, než jsem očekávala.

Zamračila jsem se.

Viděla jsem, jak se kousal do tváře a křečovitě zatínal čelist. Nebyl ve své kůži.

Klopil pohled a nutil se k nepřirozenému zvednutí svých koutků.

„Tomu říkáš úsměv?" zamumlala jsem si pro sebe a zvedla se ze sedačky, abych popošla blíž k televizi.

Znala jsem ho až moc dobře na to, abych nad tímto vystupování mávla rukou a svedla to na neklidný spánek. Něco se dělo a já potřebovala vědět co. Potřeboval pomoct a já tam pro něj nebyla.

Začínala mě hlodat výčitka svědomí. Rychle jsem ji odehnala a vyndala si mobil z kapsy.

Otevřela jsem novou zprávu a s hlubokým nádechem vyťukala text.

Ať už se děje cokoliv, stále tu jsem. Nikdy jsem neodešla.

Chvíli jsem na těch pár prostých slov hleděla a přemýšlela, zda to vůbec odeslat. Nebyla jsem si jistá, jestli o mou starost vůbec stojí. Pochybovala jsem o sobě; díky němu. Nevěřila jsem, že bych pro někoho mohla být důležitá. Byla jsem pro něj vůbec někdy důležitá? Pro Harryho. Byla jsem pro něj někdy tak důležitá, jak mi dával najevo, nebo to všechno byla jen lež a perfektní hra?

Olízla jsem si rty a se zadrženým dechem klepla na tlačítko odeslat.

Každou chvílí jsem kontrolovala displej mobilu. Nic. Ticho.

Cítila jsem zklamání. Nedokázala jsem se srovnat s myšlenkou, že už tu pro sebe nejsme. Liam byl pro mě stále nepředstavitelně důležitý. Přes to všechno čím jsme si prošli, přes tu věc v klubu, stále to byl on.

Protřepala jsem si hlavu. Snažila jsem se odpověď neočekávat. Nechtěla jsem doufat.

Pokoušela jsem se ponořit do učení a nenechat byť jen jednu jedinou myšlenku utéct směrem k Liamovi nebo Harrymu. Nemohla jsem. Už tak mě ovlivňovali a zasahovali mi do života dostatečně. A já tu střední školu prostě dokončit potřebovala.

Když jsem šla spát, po nějaké odezvě nebylo vidu ani slechu.

Dala jsem si mobil pod polštář a s těžkým pocitem na hrudi zhasla světlo na nočním stolku. I když jsem si to přiznat nechtěla, byla jsem zklamaná. Chtěla jsem znamenat víc; alespoň pro jednoho z nich. Byla jsem sobecká.

Probudily mě jemné vibrace vycházející zpod polštáře.

Rozespale jsem nahmatala studený telefon a rozsvítila jeho displej. Bílé ostré světlo mi doslova vypalovalo sítnice, ale po chvilce mžourání do nepříjemného jasna, jsem začínala rozeznávat jednotlivá písmenka, která dávala dohromady jméno. Liam.

Odepsal.

Rozešli jsme se.

To bylo jediné, co ve zprávě stálo.

Stáhlo se mi hrdlo. Hlavou mi začaly běžet nejrůznější myšlenky.

Bezhlavě jsem na svítící displej poklepala a vydala pokyn pro vytočení jeho čísla. Přiložila jsem si mobil k uchu a poslouchala monotónní vyzvánění. Po pátém iritujícím tónu se ozvalo ticho.

„Liame?" vydechla jsem tiše.

„Ty ještě nespíš?" ozvalo se nazpět.

Neslyšně jsem se uchechtla. Jak typické. Vždy se o mě staral víc, než o sebe.

„Už jsem spala," zachraptěla jsem do ticha pokoje.

Na druhé straně bylo ticho. Věděla jsem, že neví, co říct. Nebo lépe řečeno - nevěděl, kde začít. Bylo toho tolik; oba jsme to věděli.

„Co se stalo?" Můj hlas neměl svou obvyklou barvu. Byl ochraptělý a hluboký.

„Řekla, že jí náš vztah víc ubližuje, než těší. Udržovali jsme ho vlastně jen přes telefon," odpověděl ledově. Věděla jsem, že se musel hodně ovládat. Vždy, když se snažil nedávat emoce najevo, zněl absolutně bezcitně.

„Mrzí mě to," zašeptala jsem upřímně a přitáhla si nohy blíž k tělu. Hleděla jsem do tmy pokoje a poslouchala jeho trhané nádechy. „Chybíš mi," řekla jsem po krátké chvilce ticha.

Slyšela jsem, jak tiše popotáhl. „Ty mně," vydal ze sebe se značnou námahou a já věděla, že se snaží zadržet vzlyk.

„Nemusíš to v sobě držet, Liame," ujistila jsem ho a přála si, abych mohla být u něj. Chtěla jsem tam pro něj být, chtěla jsem ho obejmout. Připadala jsem si neskutečně daleko. Cítila jsem se absolutně k ničemu.

Smutně se uchechtl. „Já vím. Nezajímá tě, jak se má Harry?"

„P-prosím?" zarazila jsem se. Opravdu jsem neočekávala, že budeme mluvit právě o tomhle.

„Myslím, že mu chybíš," řekl mi, aniž bych se zeptala. Chtěl změnit téma.

Zatnula jsem čelist. „To mě mrzí," procedila jsem ironicky skrz zuby.

„Neřekl nám, co se mezi vámi stalo, ale všichni víme, že něco určitě.“

Překvapeně jsem pozvedla obočí. Neřekl?

„Kath?“ připomněl se.

„N-neřekl?“ zakoktala jsem stále zaraženě.

Povzdechl si. „Ne. Přijel v takové ráži, že jsme se na něj báli byť jen promluvit, aby nevyletěl.“

„Ah,“ přikývla jsem chápavě a opřela se zády o čelo postele.

„Katie, je raněný.“ Vyznělo to téměř jako výčitka.

Nevěřícně jsem ze sebe upustila trochu vzduchu. „Vážně? Že se tak nechová.“

„Hraje to,“ řekl to, co jsem podvědomě tušila. Znala jsem ho. „Jen nechce být snadnou kořistí a ty to víš.“

„Liame, on nemá důvod být raněný,“ zavrtěla jsem hlavou. „On je ten, kdo ranil.“

„Nějaké novinky?“ zeptala se ráno Eva, když vstoupila do jídelny. Prošla kolem stolu rovnou do kuchyně.

Přikývla jsem. „V noci jsem mluvila s Liamem.“

Zvědavě se zastavila mezi dveřmi a opřela se o futro. „A?“ pozvedla obočí.

Pokrčila jsem rameny. „Když dobrou většinu přeskočím, chce, abych mu poslala tu práci o nich, takže to teď dodělávám a pak se půjdu učit.“

S povzdechem si založila ruce na hrudi. „A když většinu nepřeskočíš?“ ušklíbla se. Věděla, že jí důležitou část rozhovoru neříkám.

Protočila jsem očima, ale pak svou tvář zvážnila. Smutně jsem k ní zvedla pohled.

„Danielle se s ním rozešla,“ řekla jsem polohlasem. Dalo by se říct, že jsem věděla téměř přesně, jak se teď musel cítit. Uvědomovala jsem si, jak jsem se cítila já po té, co jsme se ‚rozešli‘ s Harrym, a on s ní k tomu všemu byl o značně delší dobu. Bylo mi ho líto.

„To mě mrzí,“ řekla upřímně.

„Jo,“ přitakala jsem, „mě taky.“

Nadechla se. „A nějaké zprávy o Stylesovi?“ Jeho jméno vyplivla s takovou jedovatostí v hlase, že jsem se musela zasmát.

„Od kdy je to Styles?“ napodobila jsem její zbarvení hlasu.

Pokrčila rameny a kývnutím mě pobídla.

„Nic,“ zavrtěla jsem hlavou. To, co mi řekl Liam, bylo svým způsobem absolutně nepodstatné a méněcenné. Ano, bylo.

Natáhla jsem se pro lahev červeného vína a dala ji do košíku.

Byl týden před zkouškami a my měly v plánu menší dámskou jízdu. Naposledy se pořádně opít před tím, než se natvrdo ponoříme do skriptů a knih. Upřímně už jsem to chtěla mít za sebou.

„Katie?“ ozval se za mnou ženský hlas.

Nasucho jsem polkla a otočila se čelem k Harryho mámě.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji slušně a rozhlédla se po regálu se zbožím, který se tyčil přímo přede mnou. Snažila jsem se chovat nenuceně a neukázat, jak moc mě její přítomnost znervóznila.

Nechápala jsem to. Dokud jsem se nedozvěděla, že odtud Harry pochází, nepotkala jsem ji ani jednou; a teď? Přišlo mi to jako jeden velký nepovedený ironický vtip.

„Tys s nimi neodjela zpět na tour?“ Z jejího tónu jsem poznala značné zmatení.

Střelila jsem k ní pohledem. „Ne.“

„Proč? Myslela jsem…“

„Myslela jste?“ skočila jsem jí do řeči neslušně. Nechtěla jsem se dostat zase do pozice oběti a kořisti. Nechtěla jsem se cítit méněcenně, jako tomu bylo u nich v domě. Právě teď jsme stály na neutrální půdě a já se cítila silná, jako nikdy před tím. Cítila jsem se sebevědomě a to i přesto, že jsem věděla, že Harry nepřijde, aby se mě zastal. Vlastně jsem teď vůbec nechápala, proč to tehdy udělal. Nezáleželo mu na mně. „Myslela jste si, že jsem tak chamtivá, že zahodím vše jen proto, abych měla slávu po boku vašeho syna? Tak to jste myslela špatně.“

„Já… Ne,“ začala koktat. „Vím, že ti na něm záleží, a chtěla jsem se ti omluvit.“

„Omluvit?“ zamumlala jsem k ní překvapeně. Tímto přiznáním mi přímo sebrala vítr z plachet. Čekala jsem cokoliv, ale omluvu rozhodně ne.

„Ano,“ přikývla. „Chovala jsem se jako žárlivá tchýně, která přichází o svého syna,“ pousmála se smutně. „Takže červené?“ kývla k mému košíku a pak sjela pohledem polici s víny.

„C-cože?“

„Pijete červené?“ usmála se.

Zamračila jsem se. „No, jo. Proč?“

„Eva mě na večer pozvala k vám domů,“ vysvětlila.

Cože udělala?! Zajíkla jsem se v duchu a zůstala na Annu nevěřícně zírat.

42. kapitola | 44. kapitola