44. Anna

„Alespoň se lépe poznáme,“ řekla s úsměvem, když jsme byly na cestě k nám domů, a já zarytě mlčela. Byla jsem ještě stále v šoku; tedy pokud se tento stav dal nazvat šokem.

Cože? Poznáme?

„Jasně,“ vydechla jsem zděšeně a zatřásla hlavou. Potřebovala jsem se jen probudit. Tohle byla určitě nějaká noční můra. Probuďte mě někdo, prosím. Hned.

Křečovitě jsem jí opětovala úsměv.

„Ozval se ti Harry od doby, kdy odjel?“ zeptala se nenuceně. Vážně se snažila.

„Ne.“

Vydala ze sebe na srozuměnou těžce identifikovatelný zvuk.

„Doufám, že jste vyřešili to nedorozumění, které mezi vámi proběhlo,“ pokračovala.

Nedorozumění? Nechápavě jsem k ní stočila hlavu.

„Harry říkal, že jste se špatně pochopili v ten den, kdy jsi od nás tak spěšně odešla.“

„Řekla bych, že jsme se pochopili absolutně dokonale,“ zašklebila jsem se a otevřela branku k našemu domu.

„Asi nerozumím,“ popotáhla zmateně za mými zády.

Pokrčila jsem rameny. „Na tom není čemu rozumět,“ řekla jsem a odemkla vchodové dveře. „Evo?“ zakřičela jsem nahlas. Dokázala jsem si barvitě představit, jak za mnou musela Anna leknutím nadskočit, ale bylo mi to jedno; nechtěla jsem ji tu.

„Máš všechno?“ ozvalo se nazpět. Její kroky se přibližovali.

„Mám i něco navíc,“ oznámila jsem sarkasticky.

„Navíc?“

„Paní Stylesovou.“

„Ou,“ vydechla, když přišla za námi do chodby. „Takže už víš, že nás bude víc,“ pousmála se nervózně. Jistěže, chtěla mi to oznámit na poslední chvíli, abych nestihla ztropit nějakou scénu a odejít.

„Nějak mi to došlo,“ probodla jsem jí zuřivým pohledem.

Skopla jsem do botníku své boty a rázným krokem se vydala směr kuchyně. Když jsem procházela kolem Evy, tiše jsem se k ní utrhla: „Žádám vysvětlení,“ zasyčela jsem a pokračovala v cestě.

„Myslela jsem, že by ti to nějak mohlo pomoct,“ sykla, když jsme byly samy v kuchyni a Anna si prohlížela knihovnu.

„Pomoct?! Jak by mi tohle mohlo sakra pomoct?“ Zuřila jsem.

Kmitla rameny a zklidnila projevy svého těla. „S Harrym?“ odtušila nejistě.

Pootevřela jsem pusu, ale vzápětí jsem ji zase zavřela. Nevěděla jsem, jak nejvhodněji zareagovat. S výdechem jsem se opřela o kuchyňskou linku a na moment zavřela oči.

„Ne,“ vydechla jsem potichu, „s ním mi zrovna tohle pomoct nemůže.“ Byla jsem překvapivě klidná. „Evo, ty nevíš, co se stalo u nich doma, nevíš, jak v tom figurovala ona,“ mrskla jsem rukou směrem ke dveřím, „tak se do toho laskavě nepleť.“ Vydala jsem se pryč z kuchyně a po cestě ještě křikla: „Budu u sebe. Až přijde Tess, tak mi dej vědět.“

Annin zmatený pohled, který mě doprovázel celou cestu po schodech, jsem bravurně ignorovala.

„Takže Katie, proč jsi tedy nakonec zůstala tady?“ zeptala se zvědavě Anna.

Na své tváři jsem pocítila Tessin lítostivý pohled.

„Už jste se ptala,“ vydechla jsem ledově a netrpělivě čekala, až Eva rozlije červené víno. Potřebovala jsem se něčeho napít, na tohle jsem za střízlivého stavu neměla.

Viděla jsem, jak se pousmála. „Neodpověděla jsi.“

„Ah,“ vydechla jsem a promnula si unaveně čelo. „Za týden ukončuji střední.“

Vypadala překvapeně. „Kolik ti vlastně je?“

„Osmnáct.“

Pozvedla obočí. „Odhadovala jsem ti víc,“ přiznala.

Na odpověď jsem se jen pousmála.

„Tady,“ řekla Eva a každé z nás dala sklenku s rudou tekutinou. „Na zdraví,“ řekla.

„Na úspěšně složené zkoušky,“ dodala Tess.

„Na tykání?“ podívala se na mě Anna. „Jsem Anna.“

Uvolnila jsem se hrdlo. „Vystačím si s paní Stylesovou, díky.“

„Jak je to vlastně s tím tvým ‚projektem‘?“ zeptala se Tess a odložila příbor, aby ve vzduchu naznačila uvozovky. „Už jsi to poslala?“

Zavrtěla jsem hlavou a zašklebila se. „Ještě ne, čekám, až mi to Liam odsouhlasí,“ řekla jsem a vložila si do úst další sousto večeře.

„Katherine psala o klucích něco jako ročníkovou práci,“ vysvětlila Anně Eva. Byla na mě naštvaná; bylo to zřejmé podle tvaru jména, kterým mě nazvala.

„Vážně?“ podívala se na mě.

Přikývla jsem a napila se vína. Jeho nahořklá chuť mě uklidnila. Nadechla jsem se a pokusila se nahodit smířlivý tón svého hlasu. „Jela jsem s nimi na tour jen proto, abych je poznala a mohla o nich napsat. Ovšem ne jako bulvár, ale můj osobní názor a hlavně pravdu,“ zdůraznila jsem.

„To je skvělé. Mohla bych si to někdy přečíst?“

Váhavě jsem svým pohledem zabloudila k Evě. „Uh, jistě,“ přikývla jsem nejistě.

„Takže za týden u zkoušek,“ loučila jsem se s Tess, když odcházela. Domluvily jsme se, že se pořádně opijeme až po zkouškách; někde, kde se Stylesova matka nebude snažit navázat dobré vztahy.

Celý večer byl jeden velký propadák. Po večeři jsme se s Tess vytratily nahoru do mého pokoje a já jí konečně mohla říct o nočním telefonátu s Liamem. Její reakce mě absolutně vykolejila, protože místo typického ‚to mě mrzí‘ začala o tom, že to má určitě nějakou souvislost s naším polibkem v klubu.

Od doby, kdy to vyslovila, jsem měla nepříjemně stažený žaludek. Pokud to byla pravda, mohla jsem za jejich rozchod já?

„To nezní moc povzbudivě,“ nakrčila nos.

Zasmála jsem se. „To ne,“ uznala jsem a v tu chvíli jsem zaslechla Annu z obývacího pokoje: „Musím ale uznat, že jsi to tu hezky předělala. Když jsem pomáhala Lily se stěhováním, vypadalo to tu úplně jinak.“

Zamračila jsem se. Cože?

„Tak ahoj,“ kývla Tess.

„Ahoj,“ odpověděla jsem už nepřítomně a rychle za ní zavřela vchodové dveře.

Chvatným krokem jsem vešla do místnosti, kde byla moje teta společně s Harryho mámou.

„Cože jste říkala?“ vpadla jsem jim neslušně do hovoru.

Anna váhavě pohlédla na Evu.

Ta se nervózně ošila. „Anna nám sehnala tento dům,“ přiznala pravdu. Věděla moc dobře, na co narážím. Copak ty lži a zamlčování nikdy neskončí?

„Byl mé sestřenice,“ dodala zmiňovaná.

„Ah, jasně,“ trhaně jsem se nadechla. „Co dalšího ještě nevím?“ zeptala jsem se a vydala se směrem k pohovce. Tohle jsem viděla na dlouhý rozhovor, ale byla jsem si jistá, že bude lepší, když se dozvím všechno teď, než po kouscích. Už tak to ve mně vřelo a já viděla rudě. Lepší běsnit jednou, než desetkrát.

„Nic mě nenapadá,“ zavrtěla hlavou Eva.

Přikývla jsem.

„Myslela jsem, že to budeš vědět od Harryho,“ řekla Anna.

A je to tady zase.

Zavrčela jsem. „Musíte pořád zmiňovat svého syna? Ten mi nebyl schopný říct ani to, že odsud pochází,“ řekla jsem pohrdavě. „A pokud vám to neřekl nebo vám to ještě nedošlo, rozešli jsme se, takže to vaše nadějné smiřování ztrácí účel.“ Pukly mi nervy. Cítila jsem v sobě tu trpkost jako po jejich smrti. Chtěla jsem ubližovat všem kolem. Trpěla jsem a chtěla jsem, aby trpěli i ostatní. Znělo to logicky, ale já podvědomě věděla, že je to špatně. „Jdu raději spát,“ vydechla jsem provinile a vydala se ke schodům.

Za sebou jsem slyšela tiché zalapání po dechu: „O-oni se rozešli?“

Když jsem vešla do pokoje, zavřela jsem za sebou tiše dveře a s hlasitým výdechem se o ně opřela. Neměla jsem se pod kontrolou. Stále mě ničila ta tupá bolest uprostřed hrudi. Chtěla jsem ji odstranit, setřást, ale nešlo to. Stále tam byla.

Popošla jsem napříč pokojem a popadla ze stolu svůj mobil. Otevřela jsem okno a sedla si na parapet do tureckého sedu.

Měla jsem tam asi deset nepřečtených zpráv. Většina byla od Liama ohledně té práce, ale pak tam byla jedna, která se lišila odesílatelem. Byla od Harryho.

Když jsem viděla jeho jméno, mé hrdlo se stáhlo do úzké štěrbinky. Nemohla jsem se nadechnout. Slyšela jsem své hlasité srdce, které se dožadovalo své pozornosti. Bilo tak rychle, že jsem myslela, že mi každou chvílí exploduje.

Nadechla jsem se a roztřesenými prsty zprávu otevřela.

Chybíš mi.

43. kapitola | 45. kapitola