45. Odpověď

Vyťukala jsem odpověď.

Nevypadá to tak.

Dívala jsem se na ta jednoduchá slova vyzařující ze svítícího displeje a ukazováčky bubnovala do hran telefonu. Nerozhodně jsem si kousala spodní ret a přemýšlela, zda vůbec odpovědět. Většina mého podvědomí byla rozhodnuta, ale zároveň mě uvnitř mé hrudi něco upozorňovalo na fakt, že je to rozhodnutí špatné a vůči Harrymu absolutně nefér.

Najednou se rozrazily dveře. Rozčílená Eva vlítla do místnosti jako splašená střela.

Tento fakt mě vlastně ani nijak nepřekvapil.

„Můžeš mi vysvětlit, co to s tebou sakra je?!“ spustila nasupeně.

Zhasla jsem displej telefonu a s hlasitým nádechem zaklonila hlavu a opřela se o studenou zeď.

„Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“

„Zníš jako máma,“ pousmála jsem se smutně a stočila hlavu tak, abych na ni viděla.

Její obličej v tu ránu změnil barvu.

Na jednu stranu jsem byla ráda, že na ztrátu mých rodičů brala ohledy, ale na druhou jsem si přála, aby se chovala neoblomně a nenechala se zmínkou o nich vykolejit. Občas jsem si přála, aby na tu mou tupou bolest přestala pohlížet a trestala mě tak, jak jsem si zasloužila. Potřebovala jsem žít. Potřebovala jsem jít dál a tyto ústupky mi v tom neustále bránily.

„Proč se tak chováš?“ pokračovala o něco klidněji.

Zamračila jsem se a na moment uhla pohledem. Nějak jsem věděla, na co naráží, ale byla to věc, kterou jsem si nebyla schopná přiznat.

„Přeháníš to.“

Přikývla jsem. „Já vím,“ zamumlala jsem neslyšně.

„Hodláš s tím něco dělat?“ Vyčkávala.

Beze slov jsem přikývla.

„Dobře,“ řekla jako poslední a pak tiše opustila můj pokoj.

Zhluboka jsem se nadechla. Měla pravdu, přeháněla jsem to. Tohle všechno nebyla pravda. On mi ublížil, ale já se chovala ublíženěji, než jsem doopravdy byla. Tak moc jsem všem chtěla dát vědět o tom, že všechno není v pořádku, jak všichni předstírali, až jsem z toho dělala něco, co to ani nebylo.

Olízla jsem si oschlé rty a odemkla obrazovku telefonu. Opět na mě vyskočila mnou napsaná odpověď. Špatná odpověď.

Písmenko po písmenku jsem umazávala, až mi zbyla jen prázdná bílá obrazovka s blikajícím kurzorem.

Ty mně taky.

Klepla jsem na tlačítko odeslat a pak telefon zasunula pod sebe. Obtočila jsem si paže kolem těla a zhluboka se nadechla osvěžujícího, nočního vzduchu.

„Kde je Tess?“ zeptala jsem se tiše. Mé hrdlo bylo nepochopitelně stažené. Nedokázala jsem ze sebe vydat nic jiného, kromě horkého vzduchu, který vytvořil nesrozumitelný šepot.

Mlčeli.

„Kde je Tess?!“ zachrčela jsem nevraživě. Na spáncích mi nepříjemně tepalo, v uších hučelo. Dýchala jsem splašeně, jako bych právě doběhla maraton. Uvnitř hrudi mě tupě bodalo. Byl to strach. Měla jsem strach. Po těle se mi rozpínal děs, který mi na záda vypouštěl vlny mrazu ve vytopeném domě. Nemohla jsem dýchat.

„Katie…“ povzdechla si Eva a sklopila pohled. To bylo jediné, co řekla. Nic víc. Jen mé jméno. Ne.

Trhnutím jsem do sebe nabrala potřebnou dávku vzduchu; chutnal trpce.

„Kde?!“ chtěla jsem zakřičet, ale hlas mě zklamal.

„Harry?“ oslovila jsem ho zmateně. Cítila jsem se prázdně. Byla jsem vyděšená. Kde je Tess? Co tu dělá on?

Stál tam, díval se do prázdna směrem k mé levé noze a dál od ní. Ani se nepohl, jen stál.

„Harry,“ oslovila jsem ho rázně snažíc se připoutat jeho pozornost.

Nic.

„Harry, mluv se mnou sakra,“ vyjekla jsem. Na konci věty se mi hlas zlomil.

Ignoroval mě a já se začínala být zoufalá. Proč?

„Harry,“ vydechla jsem a udělala k němu pár rychlých kroků.

Uhnul pohledem ještě dál ve snaze jím o mě ani nezavadit.

„Harry,“ zopakovala jsem a natáhla k němu ruku. Chtěla jsem se ho dotknout. „Mluv se mnou, prosím,“ fňukla jsem beze slz. Byl to jen projev čistého, nefalšovaného zoufalství. „Kde je Tess?“

Zbývalo jen několik centimetrů, které dělily mou ruku od té jeho, když udělal krok do zadu. Uhnul.

„Harry, co se to děje?“ zalapala jsem vyděšeně. Nepříjemně mě bodalo u srdce. Tohle nebylo správně.

Cítila jsem se sama. Byla jsem osamocená v davu lidí.

„Harry, já tě potřebuju,“ vzlykla jsem a křečovitě si uchopila obličej do dlaní.

Jeho pohled se stočil mým směrem. Poprvé.

Zavrtěl hlavou. „Ne,“ bylo jediné, co vyšlo z jeho dokonale tvarovaných úst.

S trhnutím jsem se nadechla a otevřela oči do tmavého pokoje. Sen; jen sen.

Poposedla jsem si a protáhla si ztuhlý krk od zkroušeného sedu na parapetu okna. Musela jsem tu usnout.

Nahmatala jsem pod sebou telefon. Byly dvě hodiny ráno a displej mě upozorňoval na tři nové textové zprávy. Všechny byly od něj; od Harryho.

Za všechno se omlouvám.

Prosím… Odpusť mi.

Katie, dej mi ještě šanci, prosím.

S povzdechem jsem si promnula rozespalý, unavený obličej. Na moment jsem si dovolila zavřít oči a urovnat si zmateně poletující myšlenky v mé hlavě. Jen sen.

Nervózně jsem olízla suché rty a zadívala se na blikající kurzor.

Potřebuju čas.

Odeslala jsem odpověď, která nevypovídala ani o jedné variantě rozhodnutí, a slezla z parapetu. Zavřela jsem okno a přešla k posteli, do které jsem se vyčerpaně svalila. Mobil jsem automaticky zasunula pod načechraný polštář a pak už jsem o sobě nevěděla.

Váhavě jsem došla ke dveřím a zdvihla ruku, abych klouby svých prstů zabušila na nalakované dřevo vchodových dveří. Už jsem tak málem udělala, když v tom jsem panicky ruku zase stáhla.

Zasunula jsem si ruce do kapes a otočila se k odchodu.

Sešla jsem pouhé dva schody a sporný boj v mé hlavě zase nabral na své síle. Musela jsem.

S odhodláním jsem se vrátila. Chtěla jsem na dveře zabouchat dřív, než si to opět rozmyslím. Než jsem tak ale stihla udělat, dveře se bez jediného pobídnutí otevřely.

„Katie?“ usmála se. Musela mé počínání sledovat.

„Dobrý den,“ vydechla jsem a nepříjemně se ošila. Na jednu stranu jsem to dělala proti vlastnímu přesvědčení. Celý tento čin mi byl proti kůži. Nechtěla jsem, ale vědomí, že je to správné, mě do toho nutilo.

„Pojď dál.“ Udělala krok dozadu a dveře pootevřela o něco víc.

Zhluboka jsem se nadechla a vzápětí hlasitě vydechla. „Děkuji,“ kývla jsem a prošla kolem ní do domu.

„Čaj?“ zeptala se, když jsme došly do kuchyně, a pokynula ke stolu.

Přikývla jsem a nejistě si sedla. Svůj pohled jsem sklopila ke svým prstům žmoulajícím lem svetříku.

Když přede mě postavila šálek horké tekutiny, vděčně jsem poděkovala.

„Přišla jsem se omluvit,“ řekla jsem konečně důvod mé návštěvy a střelila k Anně svůj pohled.

Zavrtěla hlavou. „Není důvod k omluvám, Katie,“ smutně se pousmála. „Ublížil ti?“ zeptala se vzápětí. Chtěla vědět pravdu. Byla smutná, ale zároveň smířená s mou nevyřčenou odpovědí, ať už měla být jakákoliv.

„Ano,“ přiznala jsem, „ale to mě neomlouvá. Chovala jsem se podle a lituji toho.“

„Dobře,“ přijala má slova.

Hlasitě jsem vydechla.

„Katie, vím, že jsme doteď spolu moc dobře nevycházely, ale je tu jedna věc…,“ začala a mně preventivně ztuhla krev v žilách. Děsila jsem se toho, co přijde.

Když jsem se vrátila domů, šla jsem rovnou do pokoje, abych zkontrolovala telefon. Ještě stále byl pod polštářem. Když jsem ráno vstala, byl to poslední, na co jsem dokázala myslet.

Byly tam opět zprávy od Harryho.

Dobře. Dám ti času, kolik budeš chtít, jen mě prosím od sebe neodstrkuj.

Katie, mluv se mnou, prosím.

Kdy děláš zkoušky?

Pousmála jsem se a rozhodla se odepsat na poslední zprávu.

V pátek v 8 ráno.

Slyšela jsem, že se během příštího týdne objevíte v Anglii…?

Odpověď přišla okamžitě.

Jen já. Uvidíme se?

Budu na tebe myslet.

Skousla jsem si spodní ret a přemýšlela co odpovědět. Tato komunikace na dálku mi v tomto období našeho vztahu svým způsobem vyhovovala. Mohla jsem si pořádně rozmyslet, co odpovím, což bylo v této době velmi podstatné. Nebyla jsem si ničeho jistá. Nebyla jsem si jistá směry, kterými se ubíraly mé myšlenky, nebyla jsem si jistá pocity, které se uvnitř mě tvořily… Věděla jsem, že kdybychom tuto konverzaci vedli na živo, nedopadlo by to dobře. Nebyla bych schopná jednat objektivně a opět by tu bylo to mé temné, podlé já, které touží po pomstě a zadostiučinění. Právě teď, od včerejšího večera, jsem se toto své já snažila odsunout někam daleko do pozadí a nějakým způsobem se pokusit na něj zapomenout. Nevnímat to, ignorovat.

Možná.

Děkuju.

Má zpráva byla prostá, jednoduchá a já byla přesvědčená o tom, že tím naše konverzace skončila. On mě ovšem překvapil a tím, co stálo v jeho zprávě, mi doslova vyrazil dech. Právě v tuto chvíli to mělo zvláštní, těžce popsatelnou váhu a já nevěděla, jak s těmi slovy naložit.

Miluju tě.

44. kapitola | 46. kapitola