46. Byl čas

Miluje mě? Význam těchto slov zůstával nepochopený.

Jako v transu jsem už několik minut nepolevně zírala na ta prostá slova vyjadřující tak moc.

„Miluje mě,“ vydechla jsem a zkusila, jak ta slova chutnají. Stále nic. Nehřála mě, nezvyšovala množství adrenalinu v mém těle. Nevěřila jsem jim.

Možná mě trochu mrzelo, že takovou věc nebyl schopný říct na živo. Napsat to totiž dokáže každý. Věděla jsem to z vlastní zkušenosti. Ještě nikdy jsem nikomu přímo do očí neřekla, že bych ho milovala. V podstatě celkem nebylo ani komu.

Cítila jsem, že bych měla odepsat. Něco; cokoliv. Problém byl v tom, že jsem nevěděla co.

Zmoženě jsem si protřela čelo.

Rezignovaně jsem položila telefon na stůl, popadla skripta a vydala se z pokoje. Potřebovala jsem vypadnout.

Seběhla jsem schody.

„Země volá Katie!“ slyšela jsem kousek od sebe nepříjemně hlasitě.

Nevrle jsem se ošila. „Slyším!“ vrátila jsem stejným tónem a pak nechápavým posunkem Evu pobídla k řeči.

Zasmála se. „Ty jsi úplně mimo,“ nakrčila smíchem nos.

„Jen přemýšlím,“ pokrčila jsem rameny. „Půjdu se učit někam ven.“

„Někam ven, čímž nemyslíš naší zahradu. Chápu,“ uchechtla se. „Nad čím přemýšlíš?“

Na sucho jsem polkla a pohledem nejistě zakmitala kolem sebe.

„Harry,“ řekla prostě a chápavě přikývla. „Nějaké novinky?“

Nejistě jsem kývla.

„Jaké?“ rozhodila nechápavě rukama.

Skousla jsem si ret a zamračila se. „Napsal mi, že mě miluje.“ Páni. Vážně to napsal.

„Wow,“ vyšlo z ní. „Cos odpověděla?“

„Nic,“ zahučela jsem a projela si prsty své rozpuštěné vlasy. „Nevím, co mám odpovědět. Nevím, jestli to myslí tak, jak myslím já, že to myslí… Nevím…“

„Katie!“ vyhrkla pobaveně a zvedla ruce vzhůru, aby mě uťala v projevu mých myšlenkových pochodů. „Klídek,“ zasmála se. „Myslím, že víš, jak to myslel,“ mrkla na mě.

„Nemrkej na mě,“ zavrčela jsem popuzeně a pokračovala v cestě ke dveřím.

Zabublalo to v ní. „Promiň,“ špitla, ale já věděla, že tu omluvu nemyslí vážně. Jak jinak.

Protočila jsem očima.

Sedla jsem si do trávy uprostřed velkého parku a opřela se o hrubou kůru stromu. Měla jsem na toto místo nespočet vzpomínek. Všechny byly svým způsobem temné, ale vždy z nich vyšlo něco světlého. Možná byly důkazem pravdy, že vše špatné je pro něco dobré. V tomto případě jsem to tak alespoň vnímala.

Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Přitáhla jsem si papíry k tělu a ruce si obmotala kolem hrudi. Zhluboka jsem se nadechovala a pomalu do sebe vtahovala čerstvý vzduch. Cítila jsem, jak mě v nose šimrá pyl okolních květin.

Ten vzduch a jarní svěžest mě vyplňovaly, ale ne úplně zcela. Něco mi chybělo.

Při uvědomění jsem se hrubě kousla do tváře. On mi chyběl. Představa, že tu teď sedí se mnou a my dýcháme společný vzduch, byla až překvapivě uklidňující; rozpínala mi hřejivé teplo od středu hrudi až do každičkého kousku mého těla. Chtěla jsem ho tu.

Když jsem se vrátila domů, na telefonu byla zpráva jen od Liama.

Pošli to!

I ta pouhá dvě slova mi dokázala nepopsatelně zvednout náladu. Tím, že mi tu práci odsouhlasil, se v mém těle nehromadilo potlačované vzrušení a adrenalin z nadšení.

Usmívala jsem se a nebyla jsem schopná přestat. Bylo to, jako by mé koutky uvízly v nekončící křeči, a já nechtěla, aby vůbec někdy skončila. Cítila jsem se… šťastná. Ano. Opravdu šťastná.

Chodila jsem po pokoji ode zdi ke zdi s telefonem v ruce. Stále jsem si ho přehazovala, přetáčela, klepala si s ním o klouby prstů. Musela jsem odepsat.

Od noci nenapsal. Nedivila jsem se. Vyznal mi lásku a já mlčela. Nereagovala jsem. Bylo to tak těžké. Kdyby tu byl, řekl mi to do očí, věděla bych, jak bych reagovala… Ano, přesně to mu odpovím.

Kdybys tu stál a řekl mi to do očí, jediné, co bych udělala, by bylo, že bych tě políbila.

Třesoucími prsty jsem poklepala na tlačítko odeslat. Můj žaludek byl scvrklý do té nejmenší možné velikosti. Mé hrdlo bylo bolestně stažené. Byla jsem nervózní jako nikdy v životě. Něco mi říkalo, že takhle moc vynervovaná nebudu ani v pátek před zkouškami.

Mobil zavibroval.

Mé prsty byly zkřehlé a já nemotorně odemkla klávesnici.

Díky Bože. Ani nevíš, jak se mi ulevilo. Chci tě vidět.

Hlasitě jsem vydechla veškerý obsah svých plic.

Ulevilo se mu. Chce mě vidět. Miluje mě.

V hlavě mi vířily chaotické výkřiky. Bylo mi zvláštně. Byla jsem nervózní. Bylo to, jako bychom začínali něco nového, nepoznaného. Na druhou stranu se ve mně našel kousíček, který celé této situaci nefandil. Liam.

Těch několik dnů zbývajících do zkoušek uteklo jako voda. Během učení jsem si psala s Harrym. Naše konverzace byly ale zvláštní; nebyly jako vždycky předtím. Bylo to, jako bychom byli oba nervózní, nejistí. Bylo to nové, pro nás pro oba.

Už jen fakt, že nám náhled do budoucnosti nenabízel nic jiného, než vztah na dálku, mi nějakým způsobem dával pocit, že to nebude fungovat. Neměla jsem naději, ale i přesto jsem to chtěla zkusit. Milovala jsem ho, ale on nebyl jediný, ke komu jsem tento cit chovala.

„Katherine Bloomberg.“ Mé jméno mě vytrhlo z ponurých, beznadějných myšlenek. Byl čas. Byl čas všechno ukončit a zároveň začít. Tento den byl dalším zlomem v mém životě. Tyto zkoušky mi postaví stěnu, od které se budu moct odrazit a plavat dál, s novými silami, s novým elánem a chutí. Byl čas.

Hlasitě jsem zabouchla dveře od domu a s hlasitým výdechem do nich zády narazila.

„Mám to!“ vykřikla jsem z plných plic na celý dům a začala se úlevně smát. Upřímně a šťastně. Bylo mi špatně, ale takovým tím dobrým způsobem. Nervozita a strach mě pomalu zpětně začínaly opouštět a já se uvolňovala.

„Evo!“ zakřičela jsem opět radostně a spěšně si sklidila boty do botníku. Vysmátá jsem se vydala do jídelny. „Matika sice dřela, ale mám to!“ zapištěla jsem znova, ale když jsem ji zahlédla, jak sedí u jídelního stolu, zvedl se mi žaludek. Její reakce nebyla podobná mé představě ani v nejmenším. Ne. Dívala se na mě stejným způsobem jako v onom snu, jako v té noční můře, která se mi poslední noci zdávala. Mé nadšení mě opustilo. Teď už mé tělo ovládala jen čistá, ničím míšená hrůza.

„Ne,“ vydechla jsem. Cítila jsem, jak se mi z obličeje vytrácí veškerá barva. „Ne,“ zopakovala jsem znovu. Tohle nemohlo být naplnění noční můry. Nemohlo. Tess se mnou byla ve škole. Skládala se mnou zkoušky. Tohle není stejné. Není. Prostě není; nesmí být.

„Katie…“ vydechla a mně se naježily všechny chloupky na zátylku.

Polkla jsem a vyčkávala.

Eva se trhaně nadechla a s popelavou barvou v obličeji ke mně kmitla zkroušeným pohledem.

„Přišel dopis z univerzity,“ zamumlala tak tiše, že jsem ji sotva slyšela.

Krev proudící mými žilami rázem ztuhla. Ne.

„Tvoji práci obdrželi až po stanoveném termínu.“ Ne, ne. Ne!

Oči se mi s hrůzou rozšířily a já měla pocit, že jsem zapomněla, jak se dýchá. Ne.

45. kapitola | 47. kapitola