47. Ona

Z pohledu Harryho

Vystoupil jsem z letadla a okamžitě si zapnul telefon.

Vítr mi rázem vlétl do vlasů a rozcuchal je. Rukou jsem se je pokusil zkrotit.

Katie mi měla dát vědět, jak dopadla u zkoušek, jenže teď už byla sobota dopoledne a já od ní neměl ani jednu zprávu. Měl jsem strach.

Chtěl jsem jí zavolat, jestli je v pořádku, ale posledních několik hodin jsem strávil převážně v letadle a na telefonování nebyl čas. Chtěl jsem jí říct, že nastala změna. Nepřiletěl jsem sám, jak jsme si všichni původně mysleli, ale nakonec se mnou přiletěli úplně všichni. Doufal jsem, že to nebude mít žádný dopad na náš – svým způsobem nový - vztah.

Bodyguardi nás v čele s Paulem nasměrovali do známé letištní haly a prorážely cestu mezi ječícími fanynkami. Chtěl jsem být už u ní, držet ji v náručí. Chtěl jsem, aby už všechno bylo v pořádku, abych se já cítil v pořádku.

Najednou se telefon, který jsem stále svíral v dlani, rozvibroval. Přes celý displej naskočila její fotka, kterou jsem vyfotil během jedné z mála společných chvil. Pocítil jsem značnou úlevu a zároveň nejistotu. Co když se něco stalo?

Přiložil jsem si mobil k uchu a druhé si zakryl volnou rukou, abych ji slyšel.

„Katherine,“ vydechl jsem šťastně. Cítil jsem se volněji.

„Dala ti Lou instrukce, jak nosit beanie?“ ozval se na druhé straně její hlas. Smála se.

Zarazil jsem se. „Cože?“ zamračil jsem se. Nechápal jsem to. Cože?

„Máš ji naraženou úplně příšerným způsobem,“ uchechtla se. „Možná nový trend?“ odtušila pochybně a odfrkla si.

Zmateně jsem se rozhlédl. Byla tady? Musela. Jak jinak…?

„Ty jsi tady?“ zamumlal jsem v naději a začal se zbrkle otáčet. Musela tu být.

Hledal jsem ji v tom obrovském davu vřískajících holek a ještě dál za ním. „Kde jsi?“ zahučel jsem útrpně. Nemohl jsem ji najít. Cítil jsem se, jako bych přicházel o něco životně důležitého. Však také ano – každá vteřina s ní byl životně důležitá a místo toho, abych je s ní mohl trávit, marně jsem ji tu hledal ve stovce cizích holek.

„Přímo před tebou,“ zašeptala tak tiše, že jsem ji přes hluk v hale téměř neslyšel.

Přejel mi mráz po zádech.

Rychle jsem otočil hlavu a podíval se před sebe. Viděl ji s úsměvem na tváři, jak nechává ruku s telefonem klesat podél jejího těla.

„Katie,“ vydechl jsem. Cítil jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Byla tam. Stála tam. Tak krásná, tak stejná…

Po slepu jsem nahmatal tlačítko ukončující hovor a zandal si telefon do zadní kapsy svých uplých kalhot. Najednou mé nohy začaly pracovat na autopilota. Můj mozek se zabýval důležitějšími myšlenkami a představami, než byl běh vpřed.

Automaticky jsem přendával jednu nohu před druhou a představoval si, jak ji držím ve své náruči.

Nevnímal jsem okolní svět. Nevnímal jsem fanynky, ani kluky a bodyguardy, kteří na mě křičeli. Běžel jsem. Běžel jsem za osobou, která pro mě znamenala všechno; za osobou, kterou jsem miloval.

Popadl jsem ji kolem pasu a stáhl ji do své náruče.

Dala mi ruce kolem krku a já cítil, s jakou potřebou mě k sobě tlačila. Nemusela mluvit, cítil jsem to. Chyběl jsem ji, potřebovala mě; stejně tak, jako já ji.

Vyzvedl jsem ji do vzduchu a ona mi automaticky obmotala nohy kolem těla. Mačkal jsem ji k sobě s vervou a přestal se snažit o skrytí mých pocitů. Bylo mi všechno jedno. Byl jsem s ní, to bylo jediné, na čem záleželo.

Zabořil jsem si obličej do jejího krku a nechal volný průběh svých slzám. Skrývaly je její husté, vlnité vlasy vonící po mandlích. Tak moc mi to chybělo; cítit tíhu a teplo jejího těla, její dech, údery jejího srdce, její vůni.

„Katie,“ fňukl jsem jí do krku a zesílil stisk, kterým jsem ji držel ve vzduchu. Onehdy jsme se ani nerozloučili a já začal pociťovat důsledky svých předchozích činů. Nesnášel jsem se za to všechno.

„Ššš,“ vydechla mi do ramene a stále mě k sobě nepolevně mačkala. Drtila mě ve svém pevném sevření.

„Miluju tě,“ začal jsem, „tak strašně moc tě miluju.“

Jakmile jsem to řekl, odtáhl jsem se, abych viděl její reakci. Bylo mi jedno, že jsou kolem nás desítky lidí; všichni s fotoaparáty, mobily, kamerami dokumentujíce každý náš pohyb. Chtěl jsem ji vidět.

Skrz slzy se na mě usmála. „Miluju tě,“ zamumlala, abych to slyšel jen já.

Zatajil se mi dech.

Vidět tuto větu formulovat její rty a slyšet tuto větu říkat její hlas, byl slastný, nenahraditelný pocit.

Uchopila můj obličej do svých dlaní a nahla se ke mně tak blízko, že se mě dotkla nosem. „Miluju tě,“ zopakovala a pak mě něžně políbila.

Třesoucími prsty mě pohladila po skráni a já s úlevou mezi jejími polibky vydechl.

„Liame,“ vykřikla, když jsme byli mimo dosah fanoušků a novinářů. Vytrhla se mi ze sevření a rozběhla se k němu.

Když jsem viděl její vzdalující se záda a směr jejího běhu, bodlo mě u srdce. Nasucho jsem polkl. Milovala ho; stejně tak jako on miloval ji.

Vběhla mu do nastavené náruče a on ji se soustředěným, zamračeným výrazem ve tváři drtivě sevřel. Viděl jsem, jak jí něco říká do vlasů. Neslyšel jsem co.

Žárlil jsem. Chtěl jsem to být já, kdo ji bude mít v náručí, ale věděl jsem, že toto objetí mi nepatří. Bylo jeho.

Zkroušeně jsem si projel vlasy a uhladil si je ke straně.

Z přemýšlení mě vytrhl Zayn, který na ně s křikem skočil. Louis a Niall ho následovali a uvěznili Liama a Katie ve společném objetí.

„Katie je zpátky!“ zařval z plna hrdla Louis a probojoval se do středu skupinky, aby ji mohl obejmout.

Pousmál jsem se a sledoval hroudu mých přátel včetně mé přítelkyně uprostřed místnosti.

„Ty nejdeš?“ vykoukla Katie a udělala na mě smutné oči.

Tiše jsem si odfrkl a vydal se k nim.

Leželi jsme vedle sebe v posteli a hleděli si do očí. Palcem jsem jí hladil po tváři a občas jsem sjel až k jejím rtům.

„Chyběla jsi mi,“ zašeptal jsem tiše.

„Ty mně,“ řekla po chvíli odmlčení. Vypadalo to, jako by přemýšlela, zda říkám pravdu. Říkal jsem.

Nahl jsem se blíž k jejímu obličeji a nosem přejel přes hladkou pokožku její tváře. Hlasitě jsem vydechl a líbl ji na koutek jejích úst.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se zaujatě. Nebyla ve své kůži.

Odmítavě zavrtěla hlavou. „Nic důležitého, teď to nechci řešit,“ pousmála se.

Zamračil jsem se.

Vztáhla ruku a palcem mi přijela přes vrásku mezi obočím.

„Věříš mi?“ zamumlala zastřeným hlasem.

Zamračil jsem se a trochu se odtáhl. „Cože?“

„Věříš mi?“ zopakovala, i když věděla, že jsem rozuměl.

Nechápal jsem. „Proč bych neměl?“

„Protože než jsi odjel, ukázal jsi, že ve mně důvěru nemáš.“

Hlasitě jsem nabral do plic velké množství vzduchu a prudce se vymrštil do sedu.

Značně zpomaleným tempem mě napodobila.

„Já…“ začal jsem a nervózně si prohrábl vlasy. „Bál jsem se, že to nebylo opravdové; že to nebylo takové, jaké jsem to cítil. Byla jsi odtažitá.“

Zmateně popotáhla obočí vzhůru. „Nebyla,“ zavrtěla hlavou a nechápavě na mě zírala.

„Já to tak vnímal,“ kmitl jsem rameny a podíval se stranou. „Chtěl jsem tak moc, aby to byla pravda, a zároveň jsem nechtěl, abys mě zničila, kdyby nebyla. Nechtěl jsem být slabý, jenže ty mě slabým děláš,“ přiznal jsem. „Bál jsem se, že mě odkopneš.“

Viděl jsem, jak zatnula zuby. Zamrkala. „A tak jsi to udělal dřív ty,“ dokončila mé vysvětlování.

Poníženě jsem sklopil hlavu a kývl. Cítil jsem se mizerně. Ublížil jsem jí, věděl jsem to. I tohle jí ubližovalo…

Stáhl jsem rty do úzké linky a nejistě k ní opět vzhlédl.

Tiše mě sledovala.

„Pojď sem,“ řekla a rozevřela své paže.

Hlasitě jsem ze sebe upustil vzduch a bez rozmýšlení se nechal obejmout. Přitiskl jsem si tvář na její hruď a své ruce obmotal kolem jejího pasu.

„Vztah se zakládá na vzájemné důvěře, dobře?“ promluvila.

Zatrnulo mi a já musel zatnout čelist. Pevně jsem zavřel oči a nejistě přikývl. Nesměla se to dozvědět.

Opřela se bradou o mou hlavu a začala se se mnou v tichosti pohupovat.

„Tvoje matka mě pozvala na svou svatbu,“ zamumlala mi do vlasů a následně mě tam políbila.

Překvapeně jsem se odtáhl. „Vážně?“

Přikývla a mně to vytvořilo úsměv na tváři.

„Jsem šťastný,“ zamumlal jsem a opřel si čelo o to její.

Sklopila pohled a sladce se usmála. „Já taky.“

46. kapitola | 48. kapitola