48. Společně

„Vážně nechceš, abych pro tebe večer zase dojel?“ zamračil se, když jsme vjížděli do ulic Londýna. Přeřadil a zpomalil.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a otočila k němu hlavu. „Jsem domluvená s Liamem, že mě vezme domů, když tam jede.“

Když jsem viděla, jak beze slov zatnul čelist, zvedla jsem svou paži a položila ji na jeho stehno.

„Notak,“ zamumlala jsem a palcem začala přejíždět tam a zpět.

Po chvíli se uvolnil a otočil ke mně na zlomek vteřiny hlavu. „Dojel bych pro tebe,“ řekl a opět se zamračil na vozovku, po které jsme jeli.

Pousmála jsem se. „Já vím,“ řekla jsem a stočila se tak, abych mohla sledovat jeho profil. „A vážím si toho, ale Liam je můj nejlepší kamarád. Musíš akceptovat, že ho ze svého života nemůžu jen tak vyškrtnout.“

Bylo na něm vidět, jak se musí hodně přemlouvat, než odpověděl. „Já vím,“ kývl rázně a začal prsty nervózně bubnovat do volantu.

Zajel k volnému parkovacímu místu a zastavil. Vypnul motor a s výdechem se opřel do sedačky.

„Mohl bych tu s tebou zůstat,“ zkusil s nadějí v očích.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne,“ zasmála jsem se. „Slíbil jsi Anně, že jí pomůžeš s přípravou.“

„Stihl bych to večer.“

„Harry,“ vydechla jsem. Chtěla jsem s ním trávit veškerý možný čas, ale tohle nešlo. Nemohli jsme spolu být pořád; pak by bylo nadcházející loučení ještě horší.

„Fajn,“ kývl a nahl se ke mně, aby mě mohl políbit. Pomalu a něžně polaskal mé rty. „Dávej na sebe pozor, dobře?“ chytl mě za bradu a vážně se mi zadíval do očí.

„Ty taky. Jeď opatrně.“

„Pojedu… A Liam, ať -“ začal, ale já mu ke rtům přiložila ukazováček.

„Harry,“ pohrozila jsem mu se zamračením a zakroutila hlavou.

Zhluboka se nadechl a na moment zavřel oči. „Fajn,“ řekl už podruhé.

„Miluju tě,“ připomněla jsem mu.

Jeho pravý koutek kmitl vzhůru. V jeho očích se najednou objevila jiskra štěstí.

„Já miluju tebe,“ řekl a líbl mě na čelo.

„Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ nadhodila jsem a přes okraj hrníčku pohlédla na Liama.

Se spokojeným úsměvem zavrtěl hlavou. „Až po tobě, taky jsi se mnou o něčem chtěla mluvit.“

„Nevím, jak…“ uhla jsem pohledem k zemi a pak zpět k němu.

Povzbudivě se na mě usmál. „Od začátku.“

Zhluboka jsem do sebe ústy natáhla vzduch a pokusila se roztáhnout scvrklé plíce.

„Přišel mi dopis z univerzity,“ řekla jsem a olízla si oschlé rty. Nebyla jsem schopná hledět mu do očí. Zírala jsem do země a zatínala čelist. Cítila jsem, jak se mi vyslovením onoho verdiktu zhroutí veškerý svět.

„A dál?“ zeptal se s obavami v jeho hlase. Už z něj nevyzařovala pozitivní energie jako před momentem. Necítila jsem ji, nebyla tam. Děsil se mých následujících slov.

Zkroutila jsem rty v nekontrolovaný úšklebek a bryskně pokrčila rameny. Mé oči se začaly zaplňovat slzami.

„Přišlo jim to pozdě,“ vydechla jsem a střelila k němu uslzeným pohledem.

Jeho tvář byla v šoku a zděšení zároveň; nabírala popelavé barvy.

„A já nevím, co teď,“ zamumlala jsem neslyšně a utlumila v sobě vzlyk deroucí se z mého hrdla. Nechtěla jsem brečet. „Vždycky jsem měla nějaký plán B, ale teď… teď žádný nemám.“

„Pojď sem,“ řekl s hlasem nasáknutým soucitem a rozevřel svou mohutnou náruč.

Bez váhání jsem se mu opřela o hruď a nechala své slzy nepozorovaně stékat po horkých tvářích.

Hladil mě po paži ve snaze utěšit mě, ale já to sotva vnímala. Cítila jsem se zbytečně a neschopně; cítila jsem se jako nicka.

„Co na to řekl Harry?“ zeptal se tiše po chvíli.

Ztuhla jsem. „Neví to,“ řekla jsem a odtáhla se od něj. Utřela jsem si hřbetem ruky vlhké tváře a nejistě se na něj podívala.

„Tys mu to neřekla?“ zalapal po dechu.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“

„A to proč?“ zamračil se.

Pokrčila jsem rameny a přitáhla si nohy k tělu. „Chová se… jinak; divně. Něco přede mnou skrývá. Nevím co, ale něco určitě.“

Překvapeně zamrkal. „Jak jsi na to přišla?“ zavrtěl udiveně hlavou.

„Nevím,“ popotáhla jsem a přimhouřila oči ve snaze, vybavit si vzpomínku na jeho chování. „Řeč jeho těla je jiná. Není uvolněný, kontroluje se… Nevím.“

Pozvedl obočí. „Tahle tvá vlastnost je dost děsivá,“ uchechtl se celý nesvůj. „Nepřipadáš si trochu paranoidní?“ s humorem na mě mrkl.

Zatnula jsem čelist. „Ty o tom něco víš, že?“ Probodla jsem ho pohledem a bez dechu čekala, jestli něco řekne.

„Kath, já nevím nic,“ odpověděl odmítavě. „Měla by ses zeptat jeho, ne mě.“

Chvíli jsem ho beze slov pozorovala; lhal mi, věděla jsem to. Nakonec jsem ale přikývla a snažila se z hlavy vymazat všechny nejhorší scénáře.

„V Holmes Chapel budeme tak za dvě hodiny, prospi se,“ řekl a předjel auto jedoucí před námi.

Zadívala jsem se z okna do tmy.

„Ještě stále jsi mi neřekl, cos mi chtěl říct,“ vzpomněla jsem si a se zájmem se k němu otočila. Stále se tomu vyhýbal.

Pousmál se. „Vidíš to… Úplně jsem na to zapomněl.“

„Takže?“ pobídla jsem ho netrpělivě.

„Bylo mi líto, že by tvou práci měli číst jen na univerzitě. Takhle o nás ještě nikdo nenapsal, víš? Niall z toho byl taky nadšený…“

Protočila jsem očima. „Liame?“ přerušila jsem jeho tlachání o ničem.

„No?“

„Pointa,“ upozornila jsem na jeho odbočení a zašklebila se.

„Jasně,“ uchechtl se. „Takže jsem to zanesl do vydavatelství,“ řekl jakoby nic a sjel na dálnici.

„Cože jsi?“ zarazila jsem se.

Pokrčil rameny. „Nechal jsem ti to vydat,“ řekl a na moment se střetl s mým pohledem.

„Prosím?“ vypískla jsem. „To nemyslíš vážně, že ne?“

Zamračil se. „Proč by ne? Úplně to vidím… Až budeš prodávat první výtisky, uděláme ti reklamu a přijdeme tam s tebou. Budou mít dvě autogramiády zároveň. Není to paráda?“

Nekontrolovatelně jsem se rozesmála. „Ty ses zbláznil!“ vykřikla jsem se smíchem.

On se jen spokojeně usmíval a dál sledoval silnici.

„Katie!“ slyšela jsem zezdola Evu.

Tiše jsem zavrčela. „Oblékám se!“ zakřičela jsem nazpět.

Po nepatrné chvilce se ozvalo tiché zaklepání.

Protočila jsem očima. „Řekla jsem, že se oblékám!“

Dveře se otevřely a mezi nimi vykoukla Harryho hlava.

„Můžu ti pomoct?“ zeptal se s jiskřičkami v očích.

Zasmála jsem se a kývla. Otočila jsem se k němu zády. „Mohl bys mi zapnout šaty?“

Beze slova ke mně přistoupil a uchopil zip do jedné ruky. Zatáhl za něj a přehnaně opatrně a pomalu jím jel nahoru. Odhalenou kůži před uschováním do jemné látky přejel palcem.

Zachvěla jsem se. Chyběly mi jeho dotyky.

Když mi zapnul šaty až ke krku, otočil si mě čelem k sobě. „Ahoj,“ řekl a políbil mě na rty.

„Ahoj,“ vydechla jsem mu do úst, a když jsem pocítila, jak se usmál, mé rty se taktéž roztáhly do širokého úsměvu.

„Měli bychom jít,“ zamračil se a zastrčil mi pramen vlasů za ucho.

Kývla jsem a udělala krok od něj, abych na sebe mohla hodit ještě poslední kritický pohled.

Stoupl si za mě a obtočil své paže kolem mého pasu.

„Jsi nádherná,“ pousmál se a sklonil se, aby mi mohl věnovat polibek do vlasů.

„Před domem jsou novináři,“ zahučela Eva, když nahlédla zpoza závěsu ven z okna.

Harry kývl a začal po kapsách hledat telefon. „Zavolám Paulovi, aby nás odsud dostal.“

Zamračila jsem se. „Ne,“ řekla jsem a založila si paže na hrudi.

Zmateně ke mně vzhlédl.

„To potřebuješ mít pořád za zadkem Paula? Jsou to lidi stejně jako my. Jen si tě vyfotí; stejně tak, jako by udělali, kdyby tu byl Paul.“

Zaraženě zamrkal.

„Takže jdeme,“ uzavřela jsem to. „Ahoj zítra,“ rozloučila jsem se s Evou objetím a otevřela vchodové dveře. Ještě než jsem stihla vykročit z domu, kolem mé dlaně se obmotaly jeho prsty.

„Společně,“ špitl mi do vlasů a my se vydali na cestu k autu, která se zdála být neobvykle dlouhá.

Museli jsme si dávat pozor na každý náš pohyb, protože jsme byli pod mikroskopickým pohledem desítek lidí s fotoaparáty a kamerami. Nesnášela jsem to. Děsila mě myšlenka, že bych měla být nejistá a nervózní celý svůj život. Jak takhle může někdo žít?

47. kapitola | 49. kapitola