Mlčeli
jsme se.
Zhluboka
jsem se nadechla a začala si poklepávat prsty o stehno.
„Zvládli
jsme to s těmi novináři dobře, ne?“ nadhodila jsem. „Ani toho Paula jsme
nepotřebovali,“ zasmála jsem se.
„Hm,“
zahučel.
Můj
smích rázem utichl. Protočila jsem očima a opřela se do sedačky. Tohle nemělo
cenu.
Mlčel.
„Stalo
se něco zajímavého během těch dvou týdnů, co jsme se neviděli?“ zkusila jsem
dál.
Sledovala
jsem, jak se zamračil a váhal.
„Ani
ne,“ zavrtěl hlavou nakonec.
„Super,“
utrousila jsem sarkasticky. „To mi nemáš co říct?“ nevydržela jsem to, když
jsme přijížděli k jejich domu.
„Cože?“
nechápavě ke mně stočil svůj pohled, když parkoval na volné místo.
„Nemáš
mi co říct?“ zopakovala jsem nevrle. „Nebaví mě vymýšlet témata, o kterých
bychom se mohli bavit, když na všechno odpovíš maximálně dvěma slovy.“
Hlasitě
vydechl. „Přestaň vyvádět, prosím tě…“
„Jasně,“
odfrkla jsem si. „Až začnu vyvádět, poznáš to, tím si buď jistý,“ vyplivla jsem
a urychleně vystoupila z auta. Neohrabaně jsem za sebou zabouchla dveře a
šla ke dveřím.
Uslyšela
jsem za sebou bouchnutí dveří a rychlé kroky.
Chytl
mě za zápěstí a trhnutím otočil čelem k sobě. „Uklidni se,“ procedil skrz
zuby. Jeho pohled byl rozzuřený.
„Tak
mi řekni, co se děje,“ zamračila jsem se nazpět. Ta hraná idylka mě už
nebavila; neměla jsem na to žaludek. Chtěla jsem vědět, co se děje. Takhle se
žít nedalo.
„Neděje
se nic,“ řekl až přehnaně rychle a uhnul pohledem směrem ke dveřím, které se
otevřely.
Přimhouřila
jsem oči. „Jo, jasně, že se nic neděje. Jak by taky mohlo, že?“ utrousila jsem
potichu ironicky a pak nasadila falšovaný úsměv, se kterým jsem vstoupila do
domu.
„Jsem
ráda, žes přišla,“ přivinula si mě do náručí Anna.
Když
se odtáhla, jen jsem se na ni mile usmála. Nechtěla jsem říct, že já také;
nechtěla jsem lhát. Když jsem stála na letišti, jevila se tato příležitost
absolutně dokonale. Byli bychom tu jako zamilovaný pár, jenže teď jsem
nedokázala najít vhodný termín pro to, čím jsme tu byli.
Cítila
jsem k němu nepatrné zhnusení. Vadilo mi, že přede mnou něco skrýval.
Každou minutou se má nejistota ohledně Harryho zvyšovala. Dohánělo mě to k šílenství.
Můj mozek byl nucen vymýšlet různé teorie, přemýšlet nad detaily, dávat si je
dohromady a docházet k závěrům, ze kterých se mi zvedal žaludek. Přála
jsem si nedělat z komára velblouda, ale taková já prostě byla. Nedokázala
jsem se změnit; nedokázala jsem změnit svůj postoj k životu a celému
světu.
„Ještě
se uvidíme,“ rozloučila se se mnou polibkem na tvář.
„Jistě,“
kývla jsem, a jakmile odešla, mé koutky automaticky klesly.
Po
obřadu přišla na řadu zábava, kterou měli zahájit kluci několika ze svých
písní.
Postávala
jsem opodál a sledovala je jako tehdy na koncertě před naším prvním oficiálním
setkáním. Věděla jsem, že když se začnu chovat více profesionálně, zjistím
snadno, o co jde, ale nebyla jsem si jistá, zda to touto cestou vůbec zjistit
chci. Stálo mi za to zaplatit takovou cenou?
Střetla
jsem se s jeho zamračeným pohledem, který vzápětí rychle stočil někam
jinam. Cítila jsem se jako na začátku; jako tehdy, kdy jsme se jeden druhému
vzájemně vyhýbali. V tomto jsem žít nechtěla. Opět si na mě dával pozor a
já si dávala pozor na něj. Bohužel jsem to tentokrát byla já, kdo nevěděl, proč
tomu tak bylo. Karty se obrátily.
„Ahoj,“
ozval se vedle mě milý ženský hlas.
Překvapeně
jsem otočila hlavu za tím hlasem. „Ahoj,“ kývla jsem zaraženě.
„Ty jsi
tu s Harrym?“ zeptala se, když zpozorovala, jakým směrem se dívám.
Se
značným zaváháním jsem přikývla. Měla jsem lhát?
Pokývala
hlavou. „Chvíli jsem vás spolu viděla. Slušelo by vám to spolu,“ podotkla.
Slušelo
by? „Prosím?“ pozvedla jsem obočí. Nechápala
jsem.
Pousmála
se. „Harry sem jde. Nebudu rušit, užij si svatbu. Možná se ještě uvidíme,“
mrkla na mě a polibkem na tvář se se mnou rozloučila. Měla bych si zvykat.
„Dobře?“
odtušila jsem, ale to už jí nebylo.
Kolem
mého zápěstí se opět obmotaly něčí prsty.
„Co ti
řekla?“ zavrčel. Jeho obličej byl nebezpečně blízko. Děsil mě.
„Cože?“
zamžikala jsem, ale pak mi najednou všechno začalo dávat smysl. Všichni o tom
věděli, jen já ne. „Vážně to chceš řešit tady?“
Ztuhl
a jeho obličejem prostřelilo zděšení.
„Co.
Ti. Řekla?!“ odsekával šeptem každé slovo.
Vzhlédla
jsem k němu ledovým pohledem. „Vážně to chceš řešit tady?“ zopakovala jsem taktéž svou otázku.
„Ne,“
zazněla jasná odpověď a my se automaticky vydali do jeho pokoje.
Sedla
jsem si na postel a tiše ho sledovala.
Stál
zády opřený o dřevěné dveře a vypadalo to, jako by se měl každou chvíli
zhroutit.
„Co ti
řekla?“ zeptal se už poněkolikáté. Tentokrát k tomu použil jiný tón;
zranitelný tón.
„Co by
mi neměla říkat?“ odpověděla jsem otázkou.
Mlčel.
„To,
co mi neměl říkat i Liam?“ Bodlo mě u srdce. Žila jsem ve lžích, věděla jsem to
a ničilo mě to, ale musela jsem najít sílu tam, kde se projevovala má slabost.
Uměla jsem být mrcha, tak proč tuto část mé osobnosti neprobudit právě teď?
Zděšeně
vytřeštil oči.
„Co ti
Liam řekl?“ zamumlal sotva slyšitelně.
„Možná
to, co bys mi měl říct ty sám,“ pokrčila jsem rameny. „Je to můj nejlepší
kamarád, Harry,“ odfrkla jsem si. Lhala jsem. Ano, nejlepší kamarád. Tak by se
nejlepší kamarád zachoval, jenže Liam ne.
Jeho
ruce automaticky vjely do vlasů a začaly je s panikou rvát.
„Doprdele,“
zavrčel a následně kopl do skříně, která stála vedle dveří.
„Řekni
mi to,“ procedila jsem skrz zuby. „Nebuď srab a řekni mi to sám.“
„Mrzí
mě to, Kath,“ vydechl. Z jeho zarudlých očí se valily velké slzy.
„Co tě mrzí?“ Bylo to, jako bych měla v krku
velký knedlík, který nedovoloval průchod mému hlasu. Nesměla jsem být tak
slabá. On už mě nesměl zlomit.
„Já už
to nikdy neudělám. Slibuju,“ vzlykl.
„Co nikdy neuděláš?“ zeptala jsem se
bezcitně. Můj hlas byl nasáklý slzami, ale oči byly vyschlé, nechtělo se jim
brečet; ne kvůli němu.
Zavrtěl
hlavou. „Nenuť mě to říkat.“
„Řekni
to,“ procedila jsem skrz zuby.
„Já…,“
ztichl. „S někým...“
„Pokračuj.“
„Když
jsme se pohádali… S někým jsem se vyspal.“
S někým jsem se vyspal.
Vyspal se. S někým.
Tupě
jsem na něj hleděla. Beze slova, bez dechu, beze slz. Nebyla jsem překvapená;
bohužel.
„Ale
miluju tebe,“ udělal několik rychlých kroků ke mně a klekl si přede mě. Chytl
mí ruce do svých dlaní a pevně je sevřel. „Mrzí mě, co jsem udělal, Katherine.“
Dívali
jsme se jeden druhému do očí. Jeho pohled byl prosebný, umučený a bolestný. Kdy
se to stalo?
Nasucho
jsem polkla a dvakrát zamrkala. Neměla jsem mu co říct.
„Řekni
něco,“ zaprosil zlomeně.
„Užil
sis to?“ dostala jsem ze sebe přiškrceně, stále bez byť jediné emoce. V podstatě
mě to vůbec nezajímalo, nechtěla jsem to vědět, ale nenapadlo mě nic lepšího.
Bylo mi zle z představy, že se někoho dotýkal tak, jako se dotýkal mě; že
se někdo dotýkal jeho těla tak, jako předtím já.
Jeho
obličej se zkřivil v bolestivé křeči. Pevně semkl víčka a otočil hlavu
stranou.
„Na
tom stejně nezáleží,“ uznala jsem tiše a pokrčila rameny. Zvedla jsem ruku a
prsty se jemně dotkla jemně jeho tváře. Naposledy.
Smutně
se ke mně otočil. Byla jsem rozervaná, ale neměla jsem v plánu mu to
ukázat. Nechtěla jsem mu ukázat, jak moc mi ublížil. Nezasloužil si to.
„Byla
jsem sobecká, když jsem si myslela, že by ses mohl změnit,“ smutně jsem se
pousmála a konečně ucítila jemné zaštípání v mých očích. Můj pohled se
zaleskl a Harryho obličej najednou rozostřil. „Oba jsme věděli, že je to
nemožné přání a i přesto jsme to zkusili.“ Marně.
„Ne,“
zavrtěl hlavou a uchopil můj obličej do svých dlaní. „Neříkej to, prosím.
Neříkej to,“ opakoval.
Pousmála
jsem se; smutně a přes slzy.
„Já tě
miluju a…“
„Ššš,“
dala jsem mu ukazováček na rty a tím ho umlčela. Nesouhlasně jsem zavrtěla
hlavou. „Není to pravda, oba to víme.“
„Katie,
prosím,“ vzlykl. Brečel. Nesnažil se to zakrýt, nesnažil se přestat, prostě tu
přede mnou s brekem klečel a dožadoval se odpuštění, které jsem mu nebyla
schopná dát. Ne teď.
Zavrtěla
jsem hlavou a vyprostila se z jeho sevření. Zvedla jsem se a poodešla ke
dveřím.
Ještě,
než jsem je otevřela, dovolila jsem si na něj ještě poslední pohled. Poslední.
Seděl
na zemi, lokty se opíral o kolena a v pěstech křečovitě svíral své husté
vlasy. Hlasitě lapal po dechu, hroutil se.
Bolelo
mě ho tak vidět, ale musela jsem. Musela jsem to udělat. Bylo to lepší pro nás
oba.
„Sbohem,“
zamumlala jsem a opustila místnost.
Seběhla
jsem schody do přízemí a hledala jsem v davu lidí Liama.
„Neviděli
jste Liama?“ zeptala jsem se ochraptěle skupinky lidí postávající u schodiště.
Nesouhlasně
zavrtěli hlavou a já šla dál.
Tu
rozleptanou díru uprostřed hrudi, kterou způsobil Harry, právě zaplavoval vztek
a zklamání vůči Liamovi. Mohli si podat ruce. Ničili mě oba společně.
Zahlédla
jsem skupinku kluků, ve které byl Zayn, Niall, Louis a samozřejmě i hledaný
Liam. Namířila jsem si to přímo k nim.
„Katie,“
zvedl ruku na pozdrav rozesmátý Zayn. Když ale viděl můj ledový pohled, kterým
jsem propalovala Liamův zátylek, ztuhl a loktem drcl do Liama.
Zmateně
se otočil.
Udělala
jsem k němu zbývající tři kroky a rozmáchla se. Má dlaň s plesknutím dopadla
na jeho tvář posetou strništěm.
Ozvalo
se šokované zalapání po dechu a já zpozorovala, že se dění kolem nás zastavilo.
Většina osazenstva nás sledovala; mě sledovala.
„Paranoidní?“
vyplivla jsem těsně u jeho obličeje. Právě teď jsem ho nesnášela snad ještě
víc, než Harryho. Harry mi to zatajoval, ale Liam mi o tom lhal. Dělal ze mě
blázna, když jsem se mu svěřila o svých pochybnostech. Téměř se mi vysmál…
Mlčel,
ale jeho měnící se výraz ve tváři značil, že věděl moc dobře, za co to bylo.
„Sežeň
si příručku ‚nejlepšího přítele‘,“ naznačila jsem ve vzduchu uvozovky, „protože
ty se jako nejlepší přítel nechováš. Rozhodně ne vůči mně.“
„Katie,“
vydechl a natáhl paži, aby mě mohl chytit.
Já
ovšem udělala rychlý krok vzad.
„Nesahej
na mě, idiote,“ vyprskla jsem a otočila se k odchodu.
„Katie,
počkej!“ křikl.
Zavrtěla
jsem hlavou. „Ne, tys skončil.“
Zničili
mě, ale dali mi dobrou zkušenost. Měla jsem možnost začít od začátku. Opět.
Snad.
One
Direction mi pomohli. Pomohli mi dostat se z jednoho z nejtěžších období
mého života. Jejich pomoc ovšem spočívala v tom, že mě vytáhli z jedné
propasti, abych společně s nimi mohla spadnout do druhé. I když jsem opět
skončila jako troska, jsem jim vděčná, protože i přesto, že momentálně nesnáším
celý svět, věřím sama v sebe; a právě to jsem potřebovala.
Teď odcházím do postele a tam se spustí můj citový výlev.
OdpovědětVymazatJsi skvělá Káč, naprosto skvělá. I když většina lidí (včetně mě) netuší, co se skrývá za touhle povídkou a jaké k ní máš vazby, je to úžasné.
Kačí, Kačí, proč?! :(
OdpovědětVymazatAch joo, vím, že jsem neměla doufat ve šťastný konec, ale..:(
Moc se těším na tvou další tvorbu :)
Brečela jsem pomalu celý díl. Na tuhle povídku jsem přišla už strašně dávno, ale začala jsem jí číst až asi před měsícem. Za tu dobu se stala jednou z mých nejoblíbenějších. Když jsem byla ve čtvrtce slyšela jsem jak mi úplně tluče srdce, jakoby chtělo vyskočit nebo co.
OdpovědětVymazatJe mi strašně líto, že už to skončilo. Půjdu uplakaná spát a ráno budu doufat, že se mi to jen zdálo.
Každopádně ti chci poděkovat a taky zároveň smeknout nad tím, jak krásně píšeš. :-)
Prostě jen wow! doufala jsem, že to skončí šťastně na všech 'stranách', ale vlastně jsem radši za tenhle konec. Povídka celkově vážně úžasná (jedna z nejlepších co jsem, kdy četla). Možná se mi to zdá, ale připadá mi, že něco není jen vymyšlené, pravda? Něco jsem si z těch 49. kapitol odnesla a za to ti patří mé díky. Moc ti děkuju za tuhle povídku, za to kolik času si nad tím strávila a těším se na tvé další práce.
OdpovědětVymazatKáč opět nezklamal, mrzí mě, že je konec, špatný konec, protože myslím, že by si Katie happy end zasloužila. Píšeš úžasně a těším se, jestli začneš psát něco dalšího.
OdpovědětVymazatNo promiň? Was? Já vážně nejsem příznivce smutných konců,... achjo. No bylo to skvělé a vážně kvalitní ale prostě já doufala v happyend :(/
OdpovědětVymazatWhat? To byl konec? Ještě teď si to neuvědomuju O.o. Dokonalé to bylo. Naprosto celé! Doufám, že v psaní pokračuješ (:
OdpovědětVymazatKatherine (hh, ráda tě tak 'oslovuji') tohle byla absolutně dechberoucí povídka. Opravdu. Dala bych jí rekord za to, že jsem nad ní (asi - čti určitě) nejvíce přemýšlela a uvažovala, co se zvrtne nebo stane v příštím díle. Jakmile jsem viděla nový díl, byla jsem šťastnější než dítě pod stromečkem a blecha v jednom. (...weird....) A stylem jakým jsi to psala mě nikdy neomrzí, když jsem si četla znovu tu povídku, jak jsi postupně přidávala tady, nostalgicky jsem si zavzpomínala (a připomněla opravdu nezapomenutelné scény). Každopádně Katherine děkuji za tu povídku, za stylem jakým jsi to napsala, a doufám, že ti to pomohlo. Už se nemůžu dočkat na tvou další povídku. xx
OdpovědětVymazatTohle je tak zajímavý konec. Káč ty jsi naprosto perfektní a nevím jak ti to dát najevo. Pain je povídka, kterou by měli nějací ti víš dát opravdu nějaké uznání, protože by sis to zasloužila. Ty by jsi měla dostat uznání. To jak přemýšlíš, jak píšeš a popisuješ děj. Neuvěřitelné. Pevně doufám, že tě jednou potkám a povím ti to. Povím ti, že jsi dokonalá osoba, která to má v hlavě srovnané tak jako málo lidí na tomto světě.
OdpovědětVymazatTo neskončilo že ne? Já chtěla happy end, nebo jsem v něj alespoň doufala. :/, ale i tak, je to boží povídka. Takže by bylo fajn, kdyby to ještě nekončilo. :)
OdpovědětVymazatKlobouk dolů za celé zpracování a zajímavý konec!
OdpovědětVymazatCelou dobu, co jsem to četla, jsem měla zatajený dech...sice jsem tak nějak tušila, že se s někým vyspal, ale pořád jsem doufala, že to by neudělal...každopádně to byla jedna z nejlepších povídek, co jsem kdy četla a už se neskutečně těším na tu tvoji HP věc :)) děkuju, žes něco takového napsala
OdpovědětVymazatčo ti jebe ? :O :O :O okamžite chcem novú časť :O skapem
OdpovědětVymazatWow! To je neskutečný!! Těším se na další dil, doufám, ze se daji zase dohromady a to brzo!! Prosím přidej další,jako dárek k Vánocům :D
OdpovědětVymazattohle byla poslední kapitola.
VymazatToto je koniec? :O Čože? :D Do pol piatej ráno som to čítala, aká som bola závislá, ani som poriadne nespala :D A ty spravíš toto? :O Musím povedať, že ma ešte žiaden príbeh neudržal skoro do piatej hore :D Bolo to fantastické, celý ten deň. Aj dobrý nápad, to sa musí uznať. Tlieskam :3
OdpovědětVymazatTak jsem právě přečetla celou tuhle povídku, díl za dílem. A teda musím říct: wau. Bylo to dokonalé. Hrozně se mi to líbilo. A ten konec. Vůbec jsem to takto nečekala. Vážně krásně píšeš :)
OdpovědětVymazat